8 Tdo 273/2009
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 273/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 dovolání obviněného P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 8 To 378/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 165/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 8 To 378/2008, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 1 T 165/2007, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 1 T 165/2007, byl obviněný P. Č. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v předmětu realitní činnosti a zprostředkování obchodu a služeb na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. F. a M. F. částku 50.000,- Kč s tím, že v rozsahu zaplacení jednomu zaniká povinnost zaplatit druhému.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry dopustil tím, že dne 3. 8. 2006 v P., na H., v n. k. JUDr. L. V., převzal jako zprostředkovatel od M. F. na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní, sepsané notářkou JUDr. L. V. notářským zápisem, částku 50.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu rodinného domu na ulici H. v P., přičemž dle článku III. této smlouvy, pokud by nedošlo do 31. 10. 2006 k uzavření samotné kupní smlouvy z důvodů na straně budoucích kupujících J. a M. F., náležela by záloha ve výši 50.000,- Kč rovným dílem budoucím prodávajícím R. K. a M. J. jako smluvní pokuta, a poté, s úmyslem zabránit uzavření kupní smlouvy, tvrdil budoucím prodávajícím, že budoucí kupující nemají peníze na zaplacení kupní ceny a že již nemají zájem na uzavření kupní smlouvy, a budoucím kupujícím tvrdil, že nemovitost již je prodávána prostřednictvím jiné realitní kanceláře, čímž způsobil, že kupní smlouva nebyla v termínu do 31. 10. 2006 uzavřena, z částky 50.000,- Kč si pro svou potřebu ponechal v období od 31. 10. 2006 do 15. 12. 2006 částku 31.828,- Kč a 3.172,- Kč vyplatil R. K. a 13.000,- Kč M. J. a následně budoucím kupujícím na výzvu vrácení peněz tvrdil, že peníze vyplatil budoucím prodávajícím, což se nezakládalo na pravdě, čímž způsobil J. a M. F. škodu ve výši 50.000,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 8 To 378/2008, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolatel především namítal, že nebyl respektován základní princip právního státu, tj. chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Jestliže existoval spor o naplnění podmínek vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 3. 8. 2006 o prodeji nemovitostí, pak tento spor měl být řešen cestou občanského soudního řízení. Teprve kdyby tento právní prostředek, který ale poškození manželé F. vůbec nezvolili, selhal, bylo možno uvažovat o použití prostředků trestního práva.

Obviněný dále tvrdil, že použitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Závěry učiněné soudy podle něj postrádají logiku, neboť nemohl mít žádný zájem na tom, aby zabránil uzavření kupní smlouvy mezi zúčastněnými stranami, poněvadž by tak připravil zprostředkovatele o sjednanou provizi. Poukazoval na výpovědi svědkyň R. K. a M. J., z nichž vyplynulo, že manželé F. skutečně sdělovali, že se jim nepodařilo prodat byt v B., a nemají proto peníze na koupi nemovitosti. Informace, kterou podával budoucím prodávajícím, nebyla tedy nepravdivá. Stejně tak jeho sdělení budoucím kupujícím, že nemovitost je nabízena prostřednictvím jiné realitní kanceláře, odpovídá obsahu smlouvy o zprostředkování ze dne 27. 9. 2006, uzavřené s jinou realitní kanceláří. Z obsahu jeho sdělení nelze proto vyvozovat úmysl poskytovat nepravdivé informace ve snaze zabránit uzavření kupní smlouvy.

Soudům ale zejména vytkl, že se důsledně nezabývaly jeho námitkou, že jako první porušili závazek vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí právě poškození manželé F. Ti nejenže ve lhůtě do 31. 10. 2006 nezaplatili kupní cenu, ale nečinili ani žádné kroky, z nichž by byl patrný zájem o uzavření kupní smlouvy. Nepožádali o poskytnutí hypotečního úvěru, a přestože měli přímý kontakt na prodávající, nekontaktovali je a nesdělovali jim, že mají o nemovitost zájem, případně že mají prostředky na úhradu kupní ceny. Nejednali ani s notářkou, u níž měla být složena kupní cena do depozita. Bezprostředně po uplynutí lhůty však uzavřeli kupní smlouvu na jinou nemovitost. Podle názoru dovolatele o předmětnou nemovitost ztratili zájem a přitom nechtěli, aby složená záloha na kupní cenu propadla jako smluvní pokuta. Smlouva nebyla uzavřena v důsledku nečinnosti budoucích kupujících, nikoliv v důsledku jeho jednání. Připomněl, že doplatek kupní ceny měl být řešen již prostřednictvím notářské kanceláře, která by i uzavřela smlouvu řádnou; s tím již neměl nic společného a nad rámec smluvních závazků, které převzal D. F. ve zprostředkovatelské smlouvě, dělal smluvním stranám tlumočníka. Smluvní strany znaly své povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, z jeho pohledu bylo důležité pouze to, komu má být vyplacena převzatá částka 50.000,- Kč, a protože manželé F. nesplnili své smluvní povinnosti, náležela tato částka prodávajícím. Způsob vypořádání s nimi byl vyřešen při zápočtu všech nároků, které vznikly. Podle obviněného proto nebylo možno učinit závěr o tom, že jednal v přímém úmyslu jednak si cizí věc přisvojit, a způsobit tak na cizím majetku škodu. V tomto ohledu se odvolával i na své postavení v celé záležitosti, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena mezi prodávajícími a D. F., jehož účetnictvím záležitost prošla, přičemž on jednal pouze na základě plné moci udělené D. F., a nikoliv v pozici podnikatele jednajícího vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

Z provedeného dokazování podle jeho názoru nevyplynulo, že by si ponechal jakýkoliv obnos z převzaté částky. Ačkoliv tyto výhrady uplatnil v odvolacím řízení, odvolací soud se s nimi nevypořádal, nevysvětlil, proč jim nevyhověl, proč je považoval za nedůvodné, pročež jeho rozhodnutí označil za nepřezkoumatelné a odporující zásadám spravedlivého procesu.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítal, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák., neboť tento trest lze uložit pouze tehdy, dopustí-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. S poukazem na svou předchozí argumentaci tvrdil, že se skutku nedopustil z titulu podnikatelské činnosti, při výkonu jakéhokoliv druhu živnosti či podnikání. Jednal jako soukromá osoba na základě plné moci; šlo o vztah neobchodního charakteru, který s přihlédnutím k povaze popisovaného skutku byl jednorázovým aktem a nebylo prokázáno, že by si tímto způsobem opatřoval finanční prostředky . Uložení trestu zákazu činnosti shledával za těchto okolností druhem trestu uloženým v rozporu s jeho účelem.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově zrušil a aby Okresnímu soudu v Prostějově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, event. aby sám ve věci rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že soud prvního stupně formuloval skutkovou větu na podkladě podrobně provedeného dokazování a po zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich souvislosti. Zjistil, že obviněný předmětnou záležitost vyřizoval po jistý, delší čas (několika týdnů), v jehož průběhu opakovaně jednal s oběma smluvními stranami, opakovaně před nimi tvrdil skutečnosti, jež se nezakládaly na pravdě, opakovaně jim předstíral, že u druhé smluvní strany existují překážky, v jejichž důsledku nemůže mezi nimi dojít k naplnění ustanovení o budoucí smlouvě kupní, a nakonec předstíral, že svěřené peníze oprávněným osobám již vyplatil, ač se tak ve skutečnosti nestalo. Proto nemůže být pochyb o tom, že obviněný způsobem uvedeným v trestním zákoně chtěl porušit a také porušil zájem tímto zákonem chráněný. Jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., jak přesvědčivě dovodil již soud prvního stupně (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku).

Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, je podle něj třeba zdůraznit, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv. Úvahy o tom, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Tak tomu je v projednávané věci. Obviněný se shora popsaným jednáním dostal do rozporu se zájmy chráněnými trestním zákonem. Od poškozených převzal v hotovosti zálohu na kupní cenu nemovitosti a s vědomím toho, že není jejím vlastníkem, nevyplatil ji (dosud) oprávněným osobám a naložil s ní neznámým způsobem. Přisvojil si tedy cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku nikoli malou škodu, která se svojí výší blíží větší škodě ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák.

Podle názoru státního zástupce v posuzované trestní věci skutek obviněného vykazuje znaky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozenými. Upozornil, že trestní postih pro trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních opatření - k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav.

Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Upozornil, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.

Konstatoval, že za stavu, kdy obviněný skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze dovozovat, že tento skutek vůbec neměl být předmětem trestního řízení a měl být ponechán v rovině civilního práva.

Dodal, že za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze považovat to, že obviněnému byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti. Byť by obviněný neměl předepsané oprávnění nebo souhlas k vykonávání své zprostředkovatelské či realitní činnosti, nebránila by taková okolnost uložení trestu zákazu činnosti, který má v takovém případě ten účinek, že pachatel po dobu výkonu tohoto trestu nemůže uvedené oprávnění nebo souhlas získat.

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a na niž též odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda jednáním obviněného byly naplněny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a zda lze vyvozovat jeho trestní odpovědnost s ohledem na princip ultima ratio.

Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle § 248 odst. 2 tr. zák. pak je právně kvalifikováno jednání toho, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 tohoto ustanovení škodu nikoli malou. Ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Soud prvního stupně při úvahách o právní kvalifikaci skutku vycházel ze zjištění, že obviněný využil situace, kdy držel zálohu 50.000,- Kč jako eventuální smluvní pokutu, a svévolně vyvolal stav, který předpokládala uzavřená smlouva o smlouvě budoucí, totiž že J. a M. F. nesložili kupní cenu za předmětnou nemovitost. Peníze si ponechal pro sebe, popřípadě pro D. F., který si z nich ponechal částku 31.828,- Kč, částka 3.172,- Kč byla vyplacena R. K. a nebylo vyvráceno, že 13.000,- Kč bylo vyplaceno M. J. Jednáním obviněného tak byla poškozeným J. a M. F. způsobena škoda 50.000,- Kč, poněvadž došlo k přisvojení si cizí věci, která patřila právě jim a byla pouze svěřena obviněnému pro případ, že bude uzavřena kupní smlouva, a bude sloužit jako záloha na kupní cenu. Pokud měla sloužit jako smluvní pokuta, tak podmínky pro její propadnutí ve prospěch budoucích prodávajících nebyly dány a byly záměrně vyvolány obviněným v rozporu se zájmem prodávajících i kupujících . Činu se obviněný podle závěrů soudu prvního stupně dopustil v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., zištně motivován ponechat pro sebe a D. F. převážnou část z částky 50.000,- Kč k rozdělení si provizí, které by jinak museli složitě žádat po R. K. a M. J., zatímco takto si je mohli ponechat ze zálohy složené od J. a M. F. Naplnění materiální stránky trestného činu soud dovodil s ohledem na výši způsobené škody a lstivý způsob jednání obviněného (strana 6 rozsudku). Odvolací soud se s právním posouzením skutku zcela ztotožnil, odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, poněvadž podle něj ten věnoval otázce naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. náležitou pozornost a pregnantně a podrobně ji zdůvodnil (strana 2 usnesení).

Zhodnotí-li se tyto závěry soudů z hlediska objektivní i subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., je třeba konstatovat, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a na to navazující zmíněné právní závěry soudů bez pochybností neodpovídají znakům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Pro trestní odpovědnost podle § 248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.) a platí, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem.

Především je třeba konstatovat, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost objasnění právního postavení obviněného jak ve vztahu k R. K. a M. J. na straně jedné, tak k manželům J. a M. F. na straně druhé.

Nesporné je, že účastníky smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 3. 8. 2006, o níž byl sepsán notářský zápis před n. JUDr. L. V., byly jako strana budoucí prodávající označeny J. H., zastoupená R. K., a M. J., jako strana budoucí kupující pak byli označeni M. F. a J. F. Z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí je třeba upozornit na bod II., podle něhož se budoucí prodávající paní J. H. a M. J. zavazují, že nejpozději do 31. 10. 2006 uzavřou kupní smlouvu, kterou prodají manželům M. F. a J. F. do jejich společného jmění manželů označené nemovitosti ve smlouvě uvedené, a to za dohodnutou kupní cenu ve výši 1.550.000,- Kč. Podle bodu III. této smlouvy se účastníci dohodli, že část kupní ceny ve výši 50.000,- Kč bude uhrazena v hotovosti budoucími kupujícími při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí a budoucí prodávající potvrzují její příjem. V případě, že by nedošlo k uzavření kupní smlouvy, a to z důvodu na straně budoucích kupujících, dohodli se účastníci, že shora jmenovaná částka 50.000,- Kč je nevratná a náleží budoucím prodávajícím rovným dílem jako smluvní pokuta. V dalším pak bylo obsaženo ujednání o složení další části kupní ceny ve výši 500.000,- Kč nejpozději do 31. 10. 2006 do notářské úschovy jmenované notářky, aniž by bylo podstatné, že místo označení, že tak měli učinit budoucí kupující, byla tato povinnost formulována jako povinnost budoucích prodávajících.

Při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí dne 3. 8. 2006 budoucí kupující částku 50.000,- Kč budoucím prodávajícím uhradili, fakticky ji však nepředali R. K. a M. J., ale obviněnému, což potvrdili všichni jmenovaní.

Obviněný vystupoval jako zprostředkovatel prodeje nemovitostí budoucích prodávajících. Ačkoliv mezi ním a M. J. a R. K. jako zástupkyní J. H. nebyla uzavřena smlouva o zprostředkování, byla taková smlouva dne 8. 3. 2006 uzavřena mezi M. J. a R. K. a Bc. D. F. C. R., V., který obviněnému dne 1. 6. 2006 vystavil na dobu neurčitou plnou moc, jíž osvědčili, že obviněný jednal jeho jménem při všech úkonech týkajících se výkonu realitní a zprostředkovatelské činnosti.

Smlouva o výhradním zprostředkování prodeje nemovitosti (č. l. 50) byla uzavřena do 30. 6. 2006, z výpovědí svědkyň R. K., M. J. ale i obviněného se však podává, že v ní bylo pokračováno i po tomto datu. Protože podle obsahu smlouvy šlo o smlouvu zprostředkovatelskou podle § 774 a násl. občanského zákoníku (nikoliv o smlouvu o obstarán prodeje věci ve smyslu § 737 a násl. občanského zákoníku, jak se přesto v textu smlouvy uvádí), není takový postup vyloučen. Jelikož mezi stranami nedošlo k odlišnému vymezení práv a povinností oproti těm, jež byly vymezeny ve smlouvě původně sjednané, nutno z nich vycházet i pro rozhodné období a obsah právního vztahu mezi obviněným a R. K. a M. J. (tzv. zájemci). Smlouvu o zprostředkování prodeje byla sjednána provize 20.000,- Kč pro zprostředkovatele, která měla být uhrazena rovným dílem oběma jmenovanými zájemci (bod 2.); v případě, že se zprostředkovateli nepodaří pro danou nemovitost zprostředkovat kupce, nárok na provizi nevzniká, zájemce uhradí jen prokazatelné náklady spojené pouze ze zprostředkovatelským prodejem (bod 4.). Zprostředkovatel je po zajištění kupce podle bodu 5. smlouvy oprávněn pouze k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, ke složení zálohy na kupní cenu kupujícím a dále k převzetí této zálohy na předmětnou nemovitost (částka za provedení tohoto úkonu byla obsažena v provizi). Podle bodu 7. zprostředkovatel není oprávněn učinit jakýkoliv právní úkon v jakékoliv podobě, ze kterého by pro zájemce vyplýval jakýkoliv závazek (např. podepisovat smlouvy, prohlášení atd.). Zprostředkovatel zajistí pro zájemce kupce, aby mohl být následně učiněn prodej nemovitosti. Je tedy pouze zprostředkovatelem mezi zájemci a kupcem. Veškeré ostatní úkony související se samotným prodejem nemovitosti budou provedeny v příslušné notářské kanceláři.

Z těchto zjištění mimo jiné plyne, že obviněný při převzetí částky 50.000,- Kč jednal jako tzv. přímý zástupce R. K. a M. J., tedy jinak řečeno jménem jejich, nikoliv jménem svým. Peněžní prostředky tak manželé F. svěřili R. K. a M. J., nikoliv obviněnému, což podporuje i výpověď svědka M. F., který uvedl, že peníze sice předal obviněnému, ale myslel si, že mezi ním a paní J. a K. je nějaká smlouva a že jim to obviněný po 50 % rozdělí (č. l. 138).

Soud prvního stupně však na tyto okolnosti nikterak nereagoval, nezabýval se otázkou vzájemného vypořádání vztahů mezi budoucími prodávajícími a kupujícími po uplynutí 31. 10. 2006 z hlediska relevantních ustanovení občanského zákoníku, uzavřených smluv a poněkud zjednodušeně uzavřel, že obviněný si u sebe ponechal částku 50.000,- Kč, lstivě dosáhl toho, že ani jedna ze stran smlouvy o smlouvě budoucí nesplnila své povinnosti (k povinnostem byli zavázáni jak budoucí prodávající, tak i budoucí kupující), aby mohl nakládat s touto částkou coby nevratnou smluvní pokutou především ve prospěch svůj, event. prospěch D. F.

Ve svém výsledku jsou správné závěry soudu prvního stupně o tom, že manželům F. měla být složená záloha na kupní cenu v částce 50.000,- Kč vrácena, poněvadž k uzavření kupní smlouvy nedošlo, a to především proto, že do 31. 10. 2006 budoucí prodávající nepředložili návrh na uzavření kupní smlouvy, ačkoliv jim tato povinnost jasně z bodu II. smlouvy o smlouvě budoucí vyplývala (zavázali se, že nejpozději do 31. 10. 2006 uzavřou kupní smlouvu k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 254/96 publikovaný pod č. 44/1998 Sb. rozh. obč.); relevantní pak v daných souvislostech není, že budoucí kupující nesložili do tohoto data další část kupní ceny. Z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí se podává, že manželům F. měly zálohu na kupní cenu vrátit R. K. a M. J., neboť právě ty s nimi byly ve smluvním vztahu, nikoliv obviněný. Ten částku 50.000,- Kč převzal za jmenované na podkladě smlouvy zprostředkovatelské a za nakládání s ní jim též odpovídal.

Jisto je, že částka 50.000,- Kč byla pro obviněného věcí cizí ať již před datem 31. 10. 2006, tak i po tomto datu, a to jak ve vztahu k tzv. budoucím prodávajícím, tak i budoucím kupujícím; významné ale je, k jakému účelu a kým mu vlastně byla svěřena a kdo mohl být jeho jednáním poškozen. Soud prvního stupně a ve shodě s ním i odvolací soud vyšly v podstatě z názoru, že mu byla svěřena k řádnému vypořádání vztahů mezi účastníky smlouvy o smlouvě budoucí a že bylo jeho povinností celou částku vrátit manželům F., poněvadž nedošlo k uzavření kupní smlouvy bez důvodů spočívajících na jejich straně. Neučinil-li tak, poškodil jednáním zakládajícím znaky trestného činu zpronevěry právě M. a J. F. Takový názor ale nemá oporu v obsahu smlouvy o zprostředkování, touto a ani žádnou jinou smlouvou nebyla založena odpovědnost obviněného za vypořádání vzájemných vztahů mezi smluvními stranami smlouvy o smlouvě budoucí. Nebylo zjištěno a ani zjišťováno, zda jej k vrácení zálohy na kupní cenu po 31. 10. 2006 nepověřily či k takovému úkonu nevyzvaly R. K. či M. J., ač jen ty tak mohly a měly učinit. Soud prvního stupně přesvědčivě nevyložil, proč obviněný záměrně vyvolal podmínky pro propadnutí smluvní pokuty ve prospěch budoucích prodávajících a proč se dopustil jednání zakládajícího znaky trestného činu zpronevěry právě ve vztahu k manželům M. a J. F. Nepříliš přesvědčivě vyznívá v daném kontextu jeho závěr, že tak učinil ze zištných motivů, s cílem ponechat si pro sebe a D. F. převážnou část této částky k rozdělení si provizí, které by jinak museli složitě žádat po R. K. a M. J.

Nepochybně by jednání obviněného zakládalo znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., pokud by si částku 50.000,- Kč (případně její část) po 31. 10. 2006 trvale ponechal ve své dispozici, svévolně ji užil ve svůj prospěch; tím by ovšem poškodil nikoliv manžele F., ale primárně R. K. a M. J., jež mu peněžní prostředky svěřily (jak ostatně též soud prvního stupně naznačil strana 6, 7 rozsudku). Tak tomu ovšem nebylo; obviněný si podle zjištění soudu prvního stupně sice ve prospěch svůj a D. F. ponechal 31.828,- Kč, částku 3.172,- Kč předal R. K. (ta neurčitě hovoří o tom, že jí později předal i 2.000,- Kč č. l. 151) a M. J. částku 13.000,- Kč. Takové počínání odůvodnil tím, že podle jeho přesvědčení se záloha na kupní cenu stala nevratnou smluvní pokutou, náležející tzv. budoucím prodávajícím, a on se s nimi vypořádal v tom smyslu, že si ponechal provizi a částku odpovídající vynaloženým nákladům spojeným se zprostředkováním. Soud prvního stupně jeho obhajobu odmítl, ale jeho vysvětlení není přesvědčivé, poněvadž nezahrnuje a nereaguje na všechny rozhodné okolnosti případu.

Jakkoliv jednání obviněného po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí jistě nebylo zcela odpovědné a korektní, dovolací soud v něm nevidí hlavní a jedinou příčinu toho, že kupní smlouva nebyla uzavřena a že vzájemné vztahy mezi budoucími prodávajícími a kupujícími nebyly po 31. 10. 2006 uspokojivě vypořádány. Obviněný byl výlučně zprostředkovatelem mezi budoucími prodávajícími a kupujícími, jeho aktivní úloha skončila uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí a převzetím zálohy na kupní cenu, nebyl však odpovědný za uzavření kupní smlouvy, ostatně tzv. budoucí prodávající a kupující spolu komunikovali též přímo, bez účasti obviněného. Současně nelze ve světle zkoumání otázky zavinění obviněného přehlédnout, že uspořádání vzájemných nároků mezi tzv. budoucími prodávajícími a kupujícími po datu 31. 10. 2006 nemuselo být pro něj zcela jasné a nepochybné, což dokládá jeho opakované tvrzení, že budoucí kupující nesložili včas další část kupní ceny, v důsledku čehož jsou to oni, kdo zapříčinili, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo a že záloha na kupní cenu se stala nevratnou jako smluvní pokuta. Obdobný závěr ostatně zaujal i svědek D. F. Stejně tak spornou mohla pro obviněného být otázka provize, poněvadž podle jeho přesvědčení kupce zprostředkoval. Samotný fakt, že obviněný nesprávně posoudil práva a povinnosti vyplývající pro něj z uzavřených smluv, ještě sám o sobě nemusí znamenat, že je nezbytné vyvozovat jeho trestní odpovědnost.

Soud prvního stupně se výše naznačenou problematikou při úvahách o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. náležitě nevypořádal; otázky spojené se vzájemným vypořádáním z obou smluv, s nárokem obviněného, resp. D. F., na provizi jsou relativně sofistikované, bylo proto na místě zabývat se též odbornými předpoklady i zkušenostmi obviněného pro jejich úspěšné řešení.

Obviněný přiléhavě poukázal i na princip ultima ratio a subsidiarity trestního práva. V daných souvislostech je třeba s odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i obecných soudů k uplatnění principu ultima ratio zdůraznit, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo.

Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (popř. obchodního práva) a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - ultima ratio - nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, II. ÚS 372/03, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.).

Jakkoliv lze jistě souhlasit se státním zástupcem v tezi, že trestní postih pro trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav, neznamená to současně, že porušení či nedodržení ustanovení smlouvy jednou z jejích smluvních stran nutno bez dalšího pokládat za trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Zda byl tento základní požadavek v trestní věci dovolatele dodržen, však dosud spolehlivě tvrdit nelze.



Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. znovu zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu, přičemž nezbytné též bude, aby na věc nahlížel ve smyslu zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio vyložených rovněž Ústavním soudem.

Obviněný uplatňoval i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve smyslu tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Obviněný vytkl, že mu byl uložen trest zákaz činnosti, aniž by pro jeho uložení byly splněny zákonné podmínky, poněvadž nepodnikal, ale jednal jako soukromá osoba. Zmíněný dovolací důvod tak uplatnil sice relevantně, protože však není s jistotou vyřešena otázka jeho viny, je s ohledem na výsledek dovolacího řízení nadbytečné se otázkou zákonnosti tohoto druhu trestu věcně zabývat. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že podle § 49 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu činnosti, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Pokud by byl trestný čin spáchán v souvislosti s činností spojenou se zprostředkováním obchodu a služeb, s realitní činností, lze uložit, pokud to vyžaduje účel trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák., trest zákazu podnikání v předmětu realitní činnosti a zprostředkování obchodu a služeb, aniž by bylo nezbytné zjištění, že obviněný v tomto oboru skutečně podnikal již před spácháním činu. Pokud by tak nečinil či neměl-li by předepsané oprávnění či souhlas k vykonávání zakázané činnosti, nebránila by tato okolnost uložení tohoto druhu trestu, poněvadž uložení trestu zákazu činnosti má v takovém případě pachateli do budoucna na stanovenou dobu zamezit činnost (či podnikání) ve vyjmenovaném oboru, popř. získat potřebný souhlas nebo oprávnění k jejímu výkonu.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově zrušil (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil současně také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková