8 Tdo 272/2013
Datum rozhodnutí: 17.04.2013
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 tr. zákoník



8 Tdo 272/2013-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
17. dubna 2013 o dovolání obviněného O. Š. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 6 To 386/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 29/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. Š. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 7 T 29/2012, uznal obviněného O. Š. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným, že:

1) dne 5. 2. 2009 v době od 21:00 hod. do 21:45 hod. v hotelu B. L., B., P., vylákal pod smyšlenou legendou na recepční poškozené D. S. finanční hotovost ve výši 41.800,-- Kč, a to tím způsobem, že aniž by zde pracoval, vydával se za portýra hotelu R. P., L., P., dostavil se po předchozí telefonické dohodě do hotelu B. L. vyzvednout peníze pro provoz recepce hotelu R. P., poškozená D. S. mu vystavila výdajový pokladní doklad, nechala jej tento doklad podepsat a předala mu finanční hotovost ve výši 41.800,-- Kč, kterou si ponechal a použil pro svou vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené D. S., nar., škodu ve výši 41.800,-- Kč,

2) v době od 16:00 hod. dne 8. 4. 2009 do 07:50 hod. dne 9. 4. 2009 v P., V. n., využil nepřítomnosti zaměstnanců spol. Monet+, a. s., a spol. Adrintec spol. s r. o. a pod smyšlenou legendou, že je domluvený na stěhování věcí a následnou pokládku koberce, vylákal od recepčního F. N. klíče od kanceláří výše uvedených společností, pomocí kterých pak vnikl do prostor kanceláří, kde následně odcizil z kanceláře L. Š. 1 ks LCD televizoru zn. Samsung LE 32R71 v hodnotě 6.000,-- Kč a v kanceláři I. D. vypáčil šuplík pracovního stolu, ze kterého odcizil příruční kasičku s finanční hotovostí ve výši 200,-- Kč, čímž způsobil poškozené společnosti Monet+, a. s., se sídlem P., V. n., škodu ve výši 6.000,-- Kč a společnosti Adrintec spol. s r. o., se sídlem P., V. n., škodu ve výši 200,-- Kč,

3) dne 18. 1. 2010 od 18:50 do 19:20 hod. v P., O., v budově N. d., ve vrátnici od recepčního I. V. pod záminkou, že je pracovník počítačové firmy, vylákal klíče od kanceláře č. a pomocí tohoto klíče se dostal do kanceláře paní E., kde odcizil notebook zn. Lenovo N500 v minimální hodnotě 6.000,-- Kč a mobilní telefon zn. Sony Ericsson bez hodnoty a dále zde vypáčil skříňku, ze které odcizil příruční kovovou pokladnu, ve které byla uložena finanční hotovost 3.000,-- Kč, a stravenky Ticket Restaurant v hodnotě 84.720,-- Kč, čímž způsobil poškozenému N. d., se sídlem P., O., škodu ve výši minimálně 93.720,-- Kč,

4) dne 24. 8. 2011 v době od 21:21 hod. do 22:06 hod. v P., O., pod smyšlenou legendou, že pracuje, potřebuje si něco dodělat a zapomněl si bundu, vylákal ve vrátnici od pracovnice ostrahy V. V. klíče od vchodu do firmy Progres Partners Advertising s. r. o. a od kanceláří ve druhém patře následně v kancelářích č., kde následně vypáčil zásuvky pracovních stolů a odcizil poškozené spol. Progres Partners Advertising finanční hotovost ve výši 2.500,-- Kč a mobilní telefon zn. Nokia 6300, v hodnotě 1.000,-- Kč, z kanceláře č. M. R., poškozenému Ing. F. K. finanční hotovost ve výši 762.000,-- Kč z jeho kanceláře č., poškozené Ing. O. P. finanční hotovost ve výši 500,-- Eur (12.197,-- Kč) z její kanceláře č. a poškozenému Mgr. M. D. finanční hotovost ve výši 100,-- Eur (2.439,-- Kč) z jeho kanceláře č., čímž poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši 782.000,-- Kč .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v bodě 2) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, v bodě 3) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a v bodě 4) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, přičemž za tuto a za sbíhající se trestnou činnost mu podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 1 T 37/2011, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 67 To 52/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému dále uložil, aby v rozsudku vyjmenovaným poškozeným nahradil způsobenou škodu, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené Ing. F. K. a N. d. P. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 6 To 386/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody poškozené spol. Monet+, a. s., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil za skutky a trestné činy uvedené pod body 1), 2), 3) rozsudku soudu prvního stupně podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, když současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 1 T 37/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek a trestný čin uvedený pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně obviněnému uložil podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud vyslovil, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené spol. Monet+, a. s., se sídlem Z. D., Z., škodu ve výši 6.000,-- Kč (soud prvého stupně této poškozené přiznal nárok ve výši 18.058,-- Kč), přičemž se zbytkem uplatněného nároku odkázal tuto poškozenou společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně odvolací soud vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (v adhezním výroku u ostatních poškozených).

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Kšády podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že odvolací soud pochybil, pokud za situace, kdy bylo podáno odvolání toliko z jeho strany, napadený rozsudek zrušil a namísto jednoho souhrnného trestu odnětí svobody, mu uložil jednak souhrnný trest a dále ještě jeden trest samostatný. Domníval se, že takovým postupem došlo ke změně v jeho neprospěch. Pokud odvolací soud zjistil v rámci přezkumu rozhodnutí určité pochybení v postupu soudu prvního stupně a tento přezkum prováděl pouze na základě jeho odvolání, měl nejdříve vážit, zda možný výsledek, je pro něho změnou v jeho prospěch či naopak neprospěch. Odvolací soud se však v tomto případě spokojil pouze s porovnáním výměry celkem uložených trestů.

V této souvislosti obviněný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 335/2002, podle něhož podstatou souhrnného trestu je určité zvýhodnění obviněného, který spáchal další trestný čin v okamžiku, kdy ještě nebyl vyhlášeným odsuzujícím rozsudkem či doručeným trestním příkazem za dříve spáchaný trestný čin konkrétním způsobem varován, aby opětovně nepáchal trestnou činnost. Odvolací soud tedy podle jeho názoru nerespektoval ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. a uložil mu trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku, navíc ani nezohlednil poměr jednotlivých trestů s ohledem na počet skutků, protože se nabízela možnost uložení trestu odnětí svobody v podmíněné formě za trestnou činnost další nebo upuštění od uložení souhrnného trestu. Soud prý rovněž nerespektoval zásadu zákazu reformace in peius a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dovolatel dále uvedl, že mezi vyhlášením odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2011, kterého se neúčastnil, protože mu nebylo řádně doručeno a byl stíhán v nepřítomnosti, a spácháním skutku dne 24. 8. 2011, popsaného pod bodem 4) rozsudku, je relativně krátká doba; tento skutek byl navíc spáchán ještě předtím, než zmíněný rozsudek nabyl právní moci. Z toho dovozoval, že pokud nebyl přítomen vyhlášení rozsudku dne 17. 6. 2011 a rozsudek mu byl doručen až po spáchání nyní projednávaných skutků, pak byl dán důvod pro uložení souhrnného trestu za všechny čtyři skutky, resp. bylo možné od uložení souhrnného trestu upustit. V nesprávném postupu odvolacího soudu tedy spatřoval naplnění dovolacího důvodu jak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

S ohledem na uvedenou argumentaci obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že dovolatel sice oba uplatněné dovolací důvody svými námitkami naplnil, ovšem nelze jim přisvědčit.

Státní zástupce zdůraznil, že skutek a trestný čin pod bodem 4) rozsudku nebyl spáchán před tím, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Stalo se tak až po jeho vyhlášení, konkrétně v mezidobí, než rozsudek nabyl plné moci. Taková situace neodpovídá podmínkám § 43 odst. 2 trestního zákoníku. Popis vývoje kauzy dovolatelem, že nebyl přítomen vyhlášení rozsudku a nebyl tedy varován před pácháním další trestné činnosti, nepovažoval za významný. Odvolací soud proto nepochybil, pokud vyhodnotil situaci tak, že skutek a trestný čin pod bodem 4) rozsudku není ve vztahu souhrnnosti k předcházejícímu odsouzení.

Státní zástupce dále citoval ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. s tím, že odvolací soud musel nejdříve vážit, zda možný výsledek, tj. výsledek dosažený po odstranění vady, je pro obviněného změnou v jeho prospěch či naopak neprospěch. Jestliže soud nakonec obviněnému uložil trest v celkové výměře, která je shodná s výměrou původně uloženého trestu odnětí svobody, nezhoršil tím jeho postavení. Ve vztahu k délce trestu státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 43/2002, z něhož vyplývá, že zruší-li odvolací soud jen z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák., a má-li toto rozhodnutí důsledek spočívající v tom, že se obnoví výrok o dřívějším trestu, a že je obviněnému vedle toho uložen další trest, bude porušen zákaz reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř., jestliže součet výměry dříve i nově uloženého trestu přesahuje výměru zrušeného souhrnného trestu. K tomu však v projednávané věci nedošlo.

Podle státního zástupce na postavení obviněného nic nemění ani skutečnost, že jsou mu ukládány tresty dva místo trestu jediného. Podle § 77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, se totiž postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný a pro případné návrhy obviněného po dobu výkonu trestu jsou tedy zcela shodné podmínky (např. pro podmíněné propuštění).

Z výše uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný sice uplatnil (podle jeho tvrzení s ohledem na rozdílnou praxi Nejvyššího soudu) dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř., obsahově však použité námitky nikterak nerozlišil, neboť je vztáhnul k oběma těmto důvodům.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 39 až § 42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).

Argumentaci použitou obviněným lze pod tento dovolací důvod podřadit jen s jistou mírou tolerance. Evidentně se totiž nejedná o takový druh trestu, který zákon nepřipouští , v úvahu by však mohla přicházet alternativa, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným , pokud by ovšem na výrok rozsudku odvolacího soudu o uložených trestech bylo současně nahlíženo se zřetelem k ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.

Další obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu (např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu).

Z těchto důvodů námitky obviněného, že soud nezohlednil poměr jednotlivých trestů s ohledem na počet skutků, nebo že se nabízela možnost uložení trestu odnětí svobody v podmíněné formě za další jeho trestnou činnost, anebo že přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu, nejsou způsobilé uplatněné dovolací důvody založit, neboť ve své podstatě směřují proti přílišné přísnosti uloženého trestu (do výroku o jeho nepodmíněnosti).

Další námitky obviněného směřující proti správnosti uloženého souhrnného trestu sice Nejvyšší soud považoval za relevantní, současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu . Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

V obecné rovině je vhodné připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele.

O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. trest.). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. trest.).

Pokud jde o obviněným namítané porušení zásady zákazu reformace in peius, pak je třeba uvést, že změna k horšímu se může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na meritorní rozhodnutí.

Zruší-li odvolací soud jen z podnětu odvolání obžalovaného rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák., a má-li toto rozhodnutí důsledek spočívající v tom, že se obnoví výrok o dřívějším trestu a že je obžalovanému vedle toho uložen další trest, bude porušen zákaz reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř., jestliže součet výměry dříve i nově uloženého trestu přesahuje výměru zrušeného souhrnného trestu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 414 ve svazku č. 17/2002 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souladu s těmito premisami postupoval při svém rozhodování také odvolací soud, který na str. 8 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že neshledal, že by uložení dvou trestů na místo trestu jediného, za předpokladu, že výměra celkem uložených dvou trestů nepřesáhne výměru trestu jediného, uloženého nalézacím soudem, byla změnou v neprospěch odvolatele, byť na místo jediného trestu mu budou uloženy dva samostatné tresty . Zbývá dodat, že obviněnému uložené tresty (jednak trest souhrnný, jednak další samostatný trest odnětí svobody) nikterak nezhoršily postavení obviněného, neboť součet jejich výměry nepřesáhl délku trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně. Závěry odvolacího soudu v tomto směru jsou proto zcela správné a zákonné.

Nejvyšší soud rovněž sdílí názor státního zástupce, že podle ustanovení § 77 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, se postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný. Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ani z tohoto pohledu se situace dovolatele nikterak nezhoršila.

Právně nevýznamná je i námitka obviněného, že nebyl přítomen vyhlášení rozsudku a nebyl tedy varován před pácháním další trestné činnosti. Ustanovení § 43 odst. 2 trestního zákoníku klade důraz na okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku, nikoliv na přítomnost obviněného při něm. Odvolací soud proto nepochybil, pokud vyhodnotil situaci tak, že skutek a trestný čin popsaný pod bodem 4) odsuzujícího rozsudku není ve vztahu souhrnnosti k předcházejícímu odsouzení obviněného.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a