8 Tdo 27/2007
Datum rozhodnutí: 25.01.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 27/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2007 o dovolání obviněného Ing. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 252/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 12 T 22/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. M. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 252/2006, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 12 T 22/2006. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným V. z. p. ČR, Ú. p. Ch., částku 1.784,- Kč, H. S. částku 240.000,- Kč, L. S. částku 240.000,- Kč, P. S. částku 240.000,- Kč, J. S. částku 240.000,- Kč, M. S. částku 240.000,- Kč a P. S. částku 175.000,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 9. 10. 2005 kolem 16.05 hodin jako řidič osobního automobilu Škoda Felicia Combi, při odbočování vlevo ze silnice II. třídy č. 3.. ve směru obce O. na silnici I. třídy č. 1. v km 66,763 nedal přednost v jízdě cyklistovi J. S., jedoucímu na jízdním kole zn. Author z levé strany od T. K. směrem na S., který při následném nárazu do přední části odbočujícího vozidla utrpěl mnohočetná závažná zranění, a to zejména centrální nervové soustavy a krční páteře, jimž dne 15. 10. 2005 krátce po 07.00 hodině v K. n. v P. podlehl.

Dovolání bylo podáno v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i o náhradě škody. Obviněný v něm odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Měl za to, že ačkoliv soudy spatřovaly v jednání poškozeného jisté pochybení, toto své skutkové zjištění nepromítly do výroku o vině a na něj navazujícím výrokům. S poukazem na znalecké posudky uvedl, že pokud cyklista hodlal pokračovat směrem na obec S., neměl opouštět pravý jízdní pruh, resp. tím, že použil odbočovací pruh a pokračoval směrem přímým, porušil ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Jestliže poškozený jel v pravém odbočovacím pruhu sloužícím pro odbočení vpravo, v místech, kde již dlouhou dobu odbočovací a průjezdný pruh oddělovala podélná čára souvislá, měl obviněný právo se domnívat, že cyklista skutečně vpravo odbočí a nebude pokračovat v přímém směru; navíc pokud by poškozený hodlal změnit směr jízdy na konci odbočovacího pruhu, tzn. pokračovat v přímém směru, byl povinen ve smyslu § 30 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. ukázat svůj úmysl odbočit zpět vlevo, což neučinil. Od okamžiku, kdy poškozený najel na hranici křižovatky (počátek zakřivení odbočujícího pruhu) a pokračoval v jízdě odbočujícím jízdním pruhem, ztratil tímto přednost v jízdě na hlavní komunikaci. Z tohoto dovolatel vyvozoval, že nemohl porušit § 22 odst. 1 ve smyslu § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. Vyjádřil přesvědčení, že nemohl předpokládat porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného, a to hned v několika ustanoveních citovaného zákona, včetně příslušných ustanovení vyhlášky č. 30/2001 Sb. Pokud by soud došel k závěru, že povinnosti řidiče jsou tak široké, že musí vždy předpokládat chybu či chyby jiného účastníka silničního provozu, pak by se ze strany dovolatele nemohlo jednat o porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák., ale pouze o nedostatečnou předvídavost, tedy nekvalifikované nedbalostní jednání s posouzením spoluviny druhého účastníka silničního provozu. Odmítl závěr soudů, že ačkoliv cyklista porušil pravidla silničního provozu, nenese na nehodě žádnou spoluvinu a veškerá vina za způsobený následek spadá na obviněného; podle jeho názoru nedošlo-li v dané věci k výlučnému zavinění dopravní nehody cyklistou, pak minimálně nese na nehodě výraznou spoluvinu, což se ovšem v rozhodnutí soudů neodrazilo ani v jednom z napadených výroků.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a aby sám ve věci rozhodl tak, že buď obviněného zprostí obžaloby, nebo ho uzná vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu mírnější trest, zejména mírnější trest zákazu činnosti; ve vztahu k výroku o náhradě škody navrhl, aby poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněné námitky jsou toliko opakováním jeho obhajoby a soudy se s nimi plně vypořádaly. Skutečnost, že obviněný žádné znamení o změně směru jízdy poškozeného neviděl a že poškozený nejel při pravém okraji odbočovacího pruhu, nýbrž v jeho levé polovině, měly vést obviněného přinejmenším k závěru, že směr jízdy poškozeného je nepředvídatelný a vést ho k většímu zaměření pozornosti právě na poškozeného. Pokud by obviněný věnoval dostatečnou pozornost poškozenému, který měl v jízdě nepochybně přednost, musel by poté zaregistrovat, že poškozený pokračuje v jízdě přes šrafování přímým směrem a dát mu přednost v jízdě. Neučinil-li tak, porušil svým jednáním ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Úvahu dovolatele o tom, že poškozený ztratil právo přednosti v jízdě, pokládal za nesprávnou. Poškozený se v době střetu v odbočovacím pruhu nenacházel, neboť ještě před střetem sjel přes šrafování do průjezdního pruhu hlavní silnice, na níž měl přednost v jízdě. Připustil, že poškozený svým způsobem jízdy porušil ustanovení § 11 odst. 1 citovaného zákona, avšak s ohledem na flagrantní porušení ustanovení o přednosti v jízdě obviněným jde o okolnost, která se na vzniku a následcích dopravní nehody podílela zcela zanedbatelným způsobem. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka zavinění obviněného a vliv případného porušení povinností ze strany poškozeného cyklisty na vznik a průběh dopravní nehody.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele (v daném případě v nedbalostní formě ve smyslu § 5 tr. zák.) zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Podle ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutková část výroku o vině rozsudku tohoto soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. evidentně naplňují. Tato skutková zjištění vyjadřují vedle následku, smrti poškozeného J. S., též jednání obviněného, jehož podstata spočívala v tom, že nedal poškozenému přednost v jízdě na hlavní komunikaci. Takové jednání má povahu porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, tj. ustanovení § 22 odst. 1 ve spojení s § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu, nadále jen zákon č. 361/2000 Sb.).

Obviněný se podle závěrů soudu prvního stupně trestného činu dopustil v podstatě tím, že při odbočování vlevo ze silnice II. třídy ve směru obce O. na silnici I. třídy nedal přednost v jízdě cyklistovi J. S., jedoucímu na jízdním kole z levé strany od T. K. směrem na S., čímž porušil povinnost uloženou mu v ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.; poškozený v důsledku střetu při následném nárazu do přední části vozidla utrpěl mnohočetná závažná zranění, kterým po několika dnech podlehl.

Dovolatel namítl, že to byl poškozený J. S., kdo dopravní nehodu podstatným způsobem zavinil, neboť jel v pravém odbočovacím jízdním pruhu sloužícím pro odbočení vpravo, v místech, kde již dlouhou dobu odbočovací pruh a průjezdný pruh oddělovala podélná čára souvislá, a on měl plné právo se domnívat, že cyklista skutečně vpravo odbočí a nebude pokračovat v přímém směru. Navíc hodlal-li cyklista změnit směr jízdy na konci odbočovacího pruhu, tzn. pokračovat v přímém směru, byl povinen ukázat svůj úmysl odbočit vlevo, což neučinil; v jednání cyklisty spatřoval porušení ustanovení § 12 odst. 1, § 21 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona č. 361//2000 Sb. Podle jeho názoru od okamžiku, kdy poškozený cyklista najel na hranici křižovatky a pokračoval v jízdě odbočujícím jízdním pruhem, ztratil právo přednosti v jízdě. Za podstatné obviněný pokládal, zda měl předpokládat, že poškozený pravidla silničního provozu nedodrží, a to hned v několika ustanoveních. Měl za to, že nedošlo-li k výlučnému zavinění dopravní nehody poškozeným, pak minimálně nese výraznou spoluvinu, což se mělo odrazit ve všech výrocích soudů. Nemohlo se proto ani jednat o porušení důležité povinnosti uložené zákonem, ale pouze o nedostatečnou předvídavost, tedy nekvalifikované nedbalostní jednání s posouzením spoluviny druhého účastníka silničního provozu.

Výhrady obviněného však nemohou obstát, neboť závěr, že rozhodující příčinou dopravní nehody bylo jednání obviněného, byl přesvědčivě odůvodněn.

V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem (tj. zákonem č. 361/2000 Sb.). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chování ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

Podle § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Podle § 22 odst. 1 tohoto zákona řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.

Z výkladu pravidel provozu na pozemních komunikacích vyplývá, že řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, musí dát přednost všem vozidlům, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (srov. též č. 44/2000 Sb. rozh. tr.). Řidič poruší takovou povinnost především tehdy, jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. Pokud řidič přijíždějící po hlavní pozemní komunikaci jede rychlostí povolenou, resp. přiměřenou, a řidič přijíždějící po vedlejší pozemní komunikaci mu přednost v jízdě nedá, je v obvyklých případech odpovědnost za kolizi a případné další následky na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší pozemní komunikaci (k tomu přiměřeně č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). A právě o takovou situaci se v daném případě jednalo.

Soudy obou stupňů vycházely především ze znaleckého posudku z oboru doprava, ekonomika, strojírenství Ing. I. K., protokolu o nehodě v silničním provozu včetně náčrtku a fotodokumentace. Soud prvního stupně zdůraznil, že přestože poškozený jel v odbočovacím pruhu, jel zcela zřejmě přímým směrem a též vzhledem k tomu, že odbočení nesignalizoval, nestáčel se směrem doprava, aby odbočil, nejel při pravém okraji odbočovacího pruhu, nebylo důvodu se domnívat, že bude odbočovat, nebo přinejmenším nebylo zcela zřejmé, jakým směrem bude pokračovat. Cyklista přijížděl po hlavní silnici a obviněný mu byl povinen dát přednost v jízdě, což znamenalo nezahájit jízdu nebo jiný jízdní úkon, nebo v nich pokračovat, pokud by řidič, který má přednost v jízdě musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Obviněný tuto povinnost porušil, neboť se dostatečně nepřesvědčil o tom, že cyklista bude odbočovat vpravo, vozidlo nezastavil, naopak přidal rychlost a vjel do dráhy cyklisty. Následkem tohoto jednání byla smrt cyklisty, přičemž zavinění hodnotil jako vědomou nedbalost (strany 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k tomu doplnil, že dopravní situace obviněnému neumožňovala jednoznačně dovodit, že cyklista nebude pokračovat v přímém směru jízdy, ale že bude odbočovat doprava, neboť se poškozený pohyboval v pravém jízdním pruhu v místech, kde je pruh oddělen toliko přerušovanou čárou, a cyklistovi vodorovné značení umožňovalo návrat do levého jízdního pruhu. Obviněný neměl bezvýhradně spoléhat na to, že bude poškozený odbočovat doprava, zvláště když nepozoroval, že by cyklista dával rukou příslušné znamení. Obviněného měla vést k větší pozornosti vůči dalšímu pohybu cyklisty i okolnost, že ač mu v tom zjevně nebránila žádná okolnost, nejel při pravém okraji jízdního pruhu, jak mu ukládá ustanovení § 11 zákona č. 361/2000 Sb. (strany 2, 3 usnesení odvolacího soudu). Závěry soudů lze akceptovat.

Pro posouzení porušení uvedených povinností řidičem Ing. M. S. byla rozhodná situace v okamžiku, kdy začal vjíždět na hlavní komunikaci. Námitky obviněného vycházejí z dopravní situace, která předcházela příjezdu obviněného na hranici křižovatky, kdy viděl poškozeného ještě v odbočovacím pruhu. Obviněný byl v momentě dojezdu na hranici křižovatky povinen znovu vyhodnocovat dopravní situaci. Kdyby tak v souladu s pravidly pro provoz na pozemních komunikacích učinil, viděl by, že se poškozený pohybuje v přímém směru, a to na úrovni krajnice mezi dopravním stínem a pravou vodící čárou průběžného jízdního pruhu, a nenachází se již v odbočovacím pruhu. Obviněný na hranici křižovatky nezastavil a pokračoval v jízdě. Skutečnost, že tak neučinil, vyplývá ze znaleckého posudku, neboť kdyby zastavil, tak by měl v místě střetu menší rozjezdovou rychlost (č. l. 43, 158). Za situace, kdy poškozený ještě před střetem přejel přes šrafování do průjezdního pruhu hlavní silnice, neztratil právo přednosti při jízdě po hlavní silnici, jak obviněný namítl, a obviněný byl povinen mu dát přednost v jízdě, na což byl i upozorněn dopravním značením umístěným před křižovatkou, a neměl spoléhat na skutečnost, že před příjezdem ke křižovatce se poškozený pohyboval v odbočovacím pruhu. Ze znaleckého posudku znalce Ing. I. K., o nějž se zjištění soudu prvního stupně opírá, dále vyplývá, že poškozený nemohl vzhledem ke své rychlosti střetu zabránit, avšak tuto možnost měl obviněný, pokud by sledoval situaci na hlavní komunikaci z levé strany (nejpozději v čase 1,8 s. před střetem mohl vidět poškozeného, který neodbočoval), reagoval na zleva jedoucího cyklistu a zastavil.

Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že obviněný poškozenému z vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. způsobil smrt proto, že porušil povinnost uvedenou v ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.

Porušení ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. je porušením důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu zákonných požadavků § 224 odst. 2 tr. zák. Soudy použití § 224 odst. 2 tr. zák. přiléhavě odůvodnily, vědomy si, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Význam porušení kterékoliv řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Obviněný porušil povinnosti řidiče způsobem, který má podle všeobecné zkušenosti zpravidla za následek vážnou dopravní nehodu s následky v podobě vážných poruch zdraví či smrti; porušení povinností řidiče lze proto důvodně považovat za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (k tomu viz č. 11/1964, 33/1972 Sb. rozh. tr. aj.). Materiální podmínkou aplikace ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák. obsaženou v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. se soud prvního stupně rovněž zabýval, odvolací soud s jeho závěry souhlasil a ztotožňuje se s nimi i dovolací soud. Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se v tomto směru od dosavadní judikatury, podle které zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 34/1876-II. Sb. rozh. tr.). Jak je totiž patrné ze všech okolností posuzované věci, lze zde rozhodně učinit závěr, že skutek, pro který je obviněný stíhán, odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestného činu ublížení na zdraví spáchaného porušením důležité povinnosti při řízení motorového vozidla. Nelze proto akceptovat názor obviněného, že v jeho případě se nejednalo o porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák., nýbrž jen o nedostatečnou předvídavost a nekvalifikované nedbalostní jednání, a to ani v souvislosti s námitkou týkající se spoluzavinění poškozeného.

Námitce o spoluzavinění poškozeného ostatně ani přitakat nelze, neboť jeho pochybení spočívající v jízdě v odbočovacím pruhu ještě před křižovatkou bezprostředně nesouviselo se vznikem dopravní nehody a nebylo pro její vznik a průběh zásadní. V posuzované věci obviněného soudy obou stupňů žádný relevantní podíl cyklisty J. S. na vzniku a následcích této dopravní nehody ani neshledaly, třebaže připustily, že i na jeho straně došlo k pochybení. Plně se lze v této souvislosti ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který uvedl, že pokud se cyklista pohyboval v pravém jízdním pruhu v místech, kde je tento pruh oddělen pouze přerušovanou čárou od levého jízdního pruhu určeného pro jízdu přímo, nemohl obviněný vyloučit, že se cyklista rozhodne přejet z tohoto pravého pruhu do levého, což mu v dané situaci umožňovalo i přerušované vodorovné dopravní značení. Přiléhavě argumentoval, že obviněný, znalý místních poměrů, věděl, že pravý pruh na odbočování na obec O. je na rozdíl od jízdního pruhu pro přímý směr jízdy využíván vozidly minimálně, a proto pokud se cyklista rozhodl využít k jízdě pravý jízdní pruh, přičemž v úseku, kde byly pruhy odděleny jen přerušovanou čarou, by mu nic nebránilo v návratu do levého jízdního pruhu, nemohl obviněný bezvýhradně spoléhat na to, že bude cyklista odbočovat doprava. Skutečnost, že obviněný neviděl žádné znamení o změně směru jízdy poškozeného, který nejel při pravém okraji odbočovacího pruhu, nýbrž v jeho levé polovině, měly vést obviněného přinejmenším k závěru, že další způsob jízdy poškozeného je nepředvídatelný a vést ho k většímu zaměření pozornosti právě na poškozeného, který měl v jízdě evidentně přednost. Pokud by obviněný svou pozornost poškozenému věnoval (v okolí se jiné vozidlo nenacházelo), musel by zaregistrovat, že poškozený pokračuje v jízdě přes šrafování přímým směrem a dát mu přednost v jízdě. Neučinil-li tak, porušil důležitou povinnost uloženou mu ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. v návaznosti na § 2 písm. q) tohoto zákona.

Proti výroku o trestu, ač jej označil za nesprávný, obviněný žádnou konkrétní výhradu neuplatnil. Dovolací soud neshledal v tomto výroku žádné pochybení, na něž by bylo možné reagovat v mezích uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani v úvahu přicházejícího důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Za správný lze považovat i výrok o náhradě škody, jestliže soudy rozhodly o včas a řádně uplatněných nárocích na náhradu škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložily obviněnému povinnost k náhradě škody v plné výši. Obviněný nezpochybňoval důvodnost uplatněných nároků, ani jejich hmotně právní podklad (viz § 444 odst. 3 obč. zák., § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.). Z kontextu dovolacích námitek obviněného vyplývá, že při uložení povinnosti k náhradě škody mělo být přihlédnuto ke spoluzavinění poškozeného. Soudy obou stupňů, jak již bylo výše naznačeno, neshledaly, že by poškozený J. S. svým zaviněným jednáním jakkoliv významně zapříčinil vzniklý následek, a proto povinnost k náhradě škody uloženou obviněnému nikterak nemodifikovaly. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Poměrné nesení škody poškozeným označuje povinnost hradit si vzniklou škodu sám, a to podle účasti poškozeného na způsobení škody. Nezjistily-li soudy relevantní podíl poškozeného na způsobené škodě, nelze jejich závěrům ničeho vytknout.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2007



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková