8 Tdo 267/2011
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 267/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání obviněného Ing. P. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 6 To 554/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 50/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. R. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 80 T 50/2010, uznal obviněného Ing. P. R. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že:

dne 5. 11. 2009 kolem 08.25 hodin řídil mimo obec F. v okrese F. po silnici I. třídy osobní motorové vozidlo tov. značky VW Passat, když v mírné táhlé levotočivé zatáčce se stoupáním zahájil manévr předjíždění v levém jízdním pruhu kolony před ním jedoucích motorových vozidel, přičemž neměl dostatečně rozhled na vzdálenost nutnou k bezpečnému předjetí a zařazení se před vozidla, která hodlal předjet, v důsledku čehož ohrozil protijedoucího řidiče osobního motorového vozidlo tov. značky Škoda Fabia,, D. M., čímž porušil ust. § 4 písm. a), b), § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění, přičemž D. M. ve snaze zabránit čelnímu střetu začal intenzivně brzdit, současně strhl řízení vozidla vpravo na krajnici, čímž uvedl vozidlo do smyku, ve smyku sjel vlevo do protisměrného jízdního pruhu, kde narazil do vozidla tov. značky Škoda Fabia, řidiče M. K., jehož vozidlo bylo po střetu odhozeno vpravo, přičemž vozidlo značky Škoda Fabia řidiče D. M. sjelo dál do protisměrného jízdního pruhu, kde řidič vozidla tov. značky Škoda Octavia, V. D. byl nucen ve snaze zabránit střetu strhnout řízení vozidla vpravo, čímž sjel vpravo mimo komunikaci na travnatý svah, když při této dopravní nehodě řidič M. K. utrpěl zranění spočívající ve zhmoždění hrudníku se zlomeninou sedmého a osmého žebra vpravo s dobou léčení delší sedmi dnů, jeho spolujezdkyně V. Č. utrpěla zranění spočívající ve zhmoždění hrudníku s dobou léčení delší sedmi dnů .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a uložil mu za ně podle § 223 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit poškozeným (A. Č., M. K., V. Č., Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky) na náhradě škody částky ve výroku rozsudku uvedené (M. K. podle § 229 odst. 2 tr. ř. současně odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních).

Dalším výrokem soud podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek popsaný na str. 2 a 3 citovaného rozsudku, jímž měl spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 6 To 554/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Iva Kuběny podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v obsáhlém podání vytýkal odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně především to, že na základě nedostatečně provedeného dokazování nesprávně zjistil skutkový stav věci, v důsledku čehož dospěl i k nesprávným právním závěrům o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřoval v tom, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že prvotní příčinou dopravní nehody byla skutečnost, že nesprávně vyhodnotil konkrétní dopravní situaci a začal předjíždět, ačkoliv to dopravní situace nedovolovala. Sám měl za to, že předmětnou dopravní nehodu minimálně spoluzavinil D. M. jako řidič protijedoucího vozidla, jehož polohou v okamžiku míjení se s vozidlem obviněného se soud prvního stupně při svých úvahách vůbec nezabýval.

V této souvislosti obviněný zdůraznil, že při předjížděcím manévru nevytvořil žádnou překážku, tedy ani překážku náhlou nebo neočekávanou, neboť všechna vozidla se mohla při popsané dopravní situaci bezpečně vyhnout. Umožňovala to především dostatečná šířka silnice, která dovolovala průjezd tří vozidel vedle sebe. Podle názoru obviněného dopravní nehodu způsobil protijedoucí řidič D. M., který jel jednak nepovolenou rychlostí a jednak nesprávně reagoval na jeho předjížděcí manévr. Jestliže tento řidič dopravní nehodu výlučně nezpůsobil, pak ji prý alespoň ve výrazné míře spoluzavinil, což však soudy obou stupňů nezohlednily.

Obviněný upozornil také na to, že ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky z oboru dopravy (jeden z popudu orgánů činných v trestním řízení, druhý z podnětu obhajoby), které však obsahují protichůdné závěry. Soud si přitom pro svůj závěr o vině neopodstatněně vybral právě znalecký posudek vyžádaný orgány činnými v trestním řízení, jehož závěry vyzněly v jeho neprospěch. Jelikož oba znalecké posudky (obviněný jim ve svém podání věnoval značnou pozornost a celou řadu jejich závěrů nejen citoval, ale i hodnotil) odlišně řešily především otázku příčin vzniklé dopravní nehody, měl být vypracován revizní znalecký posudek. K tomu však soudy nižších instancí nepřistoupily.
Obviněný je rovněž přesvědčen, že soudy nesprávně hodnotily i další ve věci pořízené důkazy, neboť zejména ze svědeckých výpovědí zohlednily pouze ty jejich části, které pro něj byly méně příznivé.

Dovolatel konečně připomenul, že při posuzování míry zavinění všech účastníků dopravní nehody je vždy nutno zkoumat všechny okolnosti významné pro posouzení dané dopravní situace s přihlédnutím k tomu, jak se ten který z účastníků silničního provozu v daný okamžik choval. Současně je třeba vyhodnotit, kdo se dopustil jakého porušení té které povinnosti uložené zákonem a jak se porušení této povinnosti projevilo na zavinění dopravní nehody.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 6 To 554/2010-287 ( správně mělo být č.j. ), jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 80 T 50/2010-252 ( správně mělo být č.j. ), a to ve všech výrocích napadených podaným dovoláním, a aby věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obviněný prioritně zpochybnil nikoliv skutková zjištění soudů obou stupňů, ale hmotně právní posouzení daného skutku, neboť vyjádřil zásadní nesouhlas s právní kvalifikací skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., jehož se měl dopustit v souvislosti s dopravní nehodou dne 5. 11. 2009.

V této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, že pro trestné činy v dopravě je, pokud jde o obligatorní znaky skutkové podstaty, důležitá příčinná souvislost, a proto s ohledem na dovolací námitky obviněného je třeba i řešenou dopravní nehodu posoudit z hlediska kauzality. K tomu v obecné rovině uvedla, že samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestně právním následkem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, že vývoj příčinné souvislosti je alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Následky, které vzniknou v souvislosti s dopravní nehodou, pak zpravidla bývají výsledkem více příčin. Podle tzv. teorii ekvivalence se nevybírá z řady příčin a podmínek, jež vyvolaly nebo mohly vyvolat následek, hlavní, nutná nebo adekvátní příčina, ale za příčinu se považují všechny jevy, bez nichž by následek nenastal nebo by nenastal tak, jak nastal. V návaznosti na tuto teorii zmínila též gradaci příčinné souvislosti, neboť důležité je mimo jiné i to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku skutečností dostatečně významnou. Z tohoto hlediska musí jít o příčinu v jednání člověka, jiné příčiny nejsou pro trestní právo významné (tzv. zásada umělé izolace jevů). Je-li kauzální průběh atypický, je následek nepředvídatelný, a tedy většinou nezaviněný. Nepředvídatelný průběh může být důsledkem toho, že do vývoje příčinné souvislosti zasáhne jednání jiné osoby. Pokud toto jednání bylo pro následek rozhodující a vyloučilo uplatnění původní příčiny, příčinná souvislost ve vztahu k následku se přerušuje a pachateli původního jednání nelze odpovědnost za nově nastalý následek přičítat. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pro trestně právní odpovědnost je přitom důležitá trestně právně relevantní příčina a trestně právně relevantní následek.

Následně státní zástupkyně shora rozvedená teoretická východiska aplikovala na soudy učiněná skutková zjištění, podle nichž obviněný v ranních hodinách dne 5. 11. 2009 hodlal na silnici I. třídy předjet kolonu před ním jedoucích motorových vozidel, avšak s ohledem na délku kolony a rychlost, kterou se tato pohybovala, neměl dostatečný rozhled na vzdálenost nutnou k bezpečnému předjetí a zařazení se před tato vozidla. Pokud v této situaci začal předjíždět, ohrozil protijedoucího řidiče D. M., který musel reagovat na jeho jízdu v levém jízdním pruhu intenzivním brzděním, aby zabránil střetu, dostal se tak do smyku a vyjel do protisměrného jízdního pruhu, kde narazil do dalšího vozidla, jehož posádka utrpěla zranění, přičemž toto vozidlo sjelo dál do protisměrného jízdního pruhu, kde další řidič byl nucen ve snaze zabránit střetu strhnout řízení vpravo, čímž sjel mimo komunikaci na travnatý svah. Obviněný nesprávně vyhodnotil vzdálenost potřebnou k předjetí kolony a zariskoval, pokud předpokládal, že v protisměru nepojede žádné vozidlo. To, že se tak nestalo a došlo k dopravní nehodě, vyhodnotily soudy obou stupňů tak, že za jedinou příčinu vzniklého následku považovaly pochybení obviněného, který vyhodnotil předjížděcí manévr jako bezpečný, ačkoliv takovému posouzení bránila konkrétní situace na silnici. Soudy naznaly, že obviněný neměl před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, a předjížděcí manévr uskutečnil, ačkoliv se nemohl bezpečně zařadit před vozidla, která hodlal předjet, čímž ohrozil protijedoucího řidiče a tím i jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Na základě těchto úvah státní zástupkyně uzavřela, že obviněný předjížděl, ačkoliv tomu správné posouzení konkrétní situace na silnici evidentně bránilo, a že zcela zřejmě neodhadl vzdálenost nutnou k bezpečnému předjetí vozidla a podcenil i to, že jednou ze zásad bezpečného předjíždění je dodržení dostatečného bočního odstupu od předjížděných vozidel. Obecně totiž platí, že čím vyšší je rychlost vozidel, tím má být boční odstup větší. Obviněný vůbec neměl předjíždět více vozidel, neboť mezi předjížděnými vozidly nebyly takové vzájemné rozestupy, že by mu v případě potřeby umožnily zařadit se mezi předjížděná vozidla. Jednoznačně tedy obviněný ohrozil i předjížděné řidiče, neboť spoléhal, že mu při uhýbání protijedoucímu vozidlu vytvoří dostatečný prostor pro zařazení vozidla, např. zpomalením jízdy nebo změnou směru jízdy. K tomu zdůraznila, že naprostou samozřejmostí je, že řidič protijedoucího vozidla nesmí být přinucen úkonem předjíždění k jakémukoliv snížení rychlosti.

Státní zástupkyně dospěla k závěru, že prvotní a jedinou příčinou předmětné dopravní nehody bylo právě jednání obviněného, který nezvládl předjížděcí manévr. To, že řidič protijedoucího vozidla jel vyšší rychlostí než povolenou, nemělo na následný průběh okolností obviněným předpokládaný vliv.

Státní zástupkyně dále připomenula, že mezi porušením bezpečnostního předpisu a následkem musí být mimo příčinného vztahu ještě další vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě nastal. Účelem předpisu, který byl v tomto případě porušen, tedy účelem ustanovení o předjíždění, je zabránit právě tomu následku, který v daném případě nastal. Řidič protijedoucího vozidla nemá na vzniklé dopravní nehodě žádný podíl a soudy obou stupňů tedy došly ke správnému závěru o výlučném zavinění obviněného. Tyto závěry odpovídají posuzované dopravní situaci. Obviněný naprosto nepřípadně vychází z hypotézy, že všechna tři vozidla se v daný moment mohla na silnici vyhnout, a proto není viníkem předmětné dopravní nehody. Odhlíží však od toho, že řidiče jedoucí ve stejném směru jízdy, tedy řidiče předjížděných vozidel přitom omezil tak, že tito museli změnit směr jízdy a svým pohybem vozidla, byť částečným v jízdním pruhu určeném pro vozidla jedoucí v protisměru, rovněž omezil a ohrozil řidiče jedoucího v protisměru, kterého bezpochyby donutil ke změně rychlosti i směru jízdy. Takto však pravidla silničního provozu koncipována nejsou a je třeba jednoznačně vyloučit, že by v daném úseku bylo v souladu s pravidly silničního provozu, aby se vedle sebe ocitla tři vozidla. Nedovoloval to především charakter komunikace, kdy pro jízdu v každém směru byl určen pouze jeden jízdní pruh.

K námitce obviněného, že ve věci měl být pořízen revizní znalecký posudek, neboť znalecké posudky dvou znalců z oboru dopravy odlišně určily příčinu dopravní nehody, státní zástupkyně uvedla, že jí není možné přisvědčit. Znalecký posudek, stejně tak jako každý jiný důkaz, totiž podléhá proceduře volného hodnocení důkazů. Platí pouze to, že soud nesmí libovolně nahradit odborné mínění znalce míněním vlastním. Soud však nejen může, ale dokonce musí prověřit znalecký posudek z toho pohledu, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem a zda se jeho závěry opírají o ve věci provedené důkazy a jako takové logicky vyplývají ze skutkových zjištění. Pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit k vypracování třetího revizního posudku. Soud může v souladu se shora popsaným postupem oba posudky porovnat a dospěje-li k závěru, že nedostatky trpí jen jeden z nich, může vyjít při svém rozhodnutí ze závěrů druhého. To však musí v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu odkázala na rozhodnutí publikované pod č. 11/1978 Sb. rozh. trest.).

Za popsané situace státní zástupkyně vyslovila souhlas s úsudkem soudů obou stupňů o tom, že prvotní a hlavní příčinou dopravní nehody byla riskantní jízda obviněného, který uskutečnil předjížděcí manévr, přestože mu to konkrétní dopravní situace nedovolovala. Obviněný se rozhodně nemohl spoléhat na to, že na komunikaci se mohou vyhnout vedle sebe tři vozidla, ale měl spíše hodnotit, zda má rozhled na vzdálenost nutnou k bezpečnému předjetí a zařazení se před kolonu, kterou hodlal předjíždět.

V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo zejména o výhrady, jimiž vyslovil nesouhlas jednak s rozsahem provedeného dokazování (když soudům vytýkal, že neprovedly jím navrhované důkazy jako např. revizní znalecký posudek z oboru dopravy), jednak se způsobem hodnocení důkazů (když soudům vytýkal, že za směrodatné vzaly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, nebo když popíral závěry znaleckého posudku, o které soudy opřely závěry o jeho vině). Ačkoli tyto výhrady byly formulovány tak, že zdánlivě směřovaly proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, ve skutečnosti neobsahovaly žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku je chybné.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel ovšem ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. Konkrétně se jedná o výhradu vztahující se k míře zavinění jednotlivých účastníků předmětné dopravní nehody, zejména pak možnému zavinění, resp. spoluzavinění protijedoucího řidiče D. M.

Nejvyšší soud však současně shledal, že tato relevantně uplatněná výhrada je zjevně neopodstatněná.

K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti ublížil na zdraví a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

Podle odůvodnění tohoto rozsudku byl obviněný shledán vinným jmenovaným trestným činem ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., jelikož si musel být vědom, že při předjíždění kolony vozidel při nedodržení příslušných ustanovení zákona o silničním provozu týkajících se povinností řidiče při předjíždění může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (v nyní posuzovaném případě zdraví či dokonce životy lidí) a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane (k tomu srov. stranu 8 rozsudku).

Otázkou zásadního významu z hlediska podaného dovolání a námitek v něm uplatněných se jeví problematika příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného jako řidiče vozidla a vzniklým následkem v podobě újmy na zdraví na straně řidiče dalšího vozidla M. K. a jeho spolujezdkyně V. Č. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

Jak už přiléhavě uvedla státní zástupkyně, právě a především u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu.

Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 223 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné zdůraznit (opět ve shodě se státní zástupkyní), že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. V projednávané věci bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že primární příčinou vzniku újmy na zdraví poškozených M. K. a V. Č. byl nesprávný a riskantní předjížděcí manévr obviněného . Proto ani případná určitá míra spoluzavinění dalšího z řidičů D. M. na způsobeném následku (účinku) by nemohla být důvodem, aby obviněnému nebyla přičítána odpovědnost za ublížení na zdraví. Tato otázka by mohla případně vést toliko k úvahám o stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného.

Dlužno dodat, že těmito (v podstatě totožnými) námitkami se z podnětu odvolání podaného obviněným zabýval již soud druhého stupně a náležitě se s nimi vypořádal (naopak nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že krajský soud se vůbec nezabýval otázkou zavinění nebo spoluzavinění protijedoucího řidiče D. M. na způsobené dopravní nehodě .) V rámci své přezkumné činnosti shledal, že tento řidič protijedoucího vozidla na počátku nehodového děje reagoval na překážku vytvořenou vozidlem Volkswagen Passat tím, že se snažil svou rychlost jízdy zpomalit intenzivním brzděním a současným vyhýbáním na pravou stranu k pravému okraji vozovky. O tomto jeho jednání svědčily brzdné stopy na vozovce v místě nehody. Nejednalo se však o prudkou změnu směru jízdy, jak předestřel obviněný v obou podaných opravných prostředcích, nýbrž o postupné sjíždění k pravému okraji vozovky, čímž se pouze snažil zabránit střetu s vozidlem řízeným obviněným (k tomu srov. stranu 9 usnesení odvolacího soudu), aniž by se tímto svým jednáním jakkoli spolupodílel na zavinění předmětné dopravní nehody. V podrobnostech lze (kromě odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižší instance) odkázat rovněž na přiléhavé a výstižné vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného, jak bylo rozvedeno shora.

Vzhledem k prokázané povaze jednání obviněného je třeba jeho počínání objektivně hodnotit jako riskantní a ve shodě se soudy prvního a druhého stupně dovodit, že si musel být vědom toho, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným [porušením důležité povinnosti plynoucí z ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů] porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Podle názoru Nejvyššího soudu byla u něho splněna obě kritéria subjektivní i objektivní vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti [ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák.], která je požadována z hlediska trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. při řízení motorového vozidla.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. března 2011


Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a