8 Tdo 261/2007
Datum rozhodnutí: 07.03.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 261/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 o dovolání obviněného M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 3 To 446/2004, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 110/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 1 T 110/2003, byl obviněný M. T. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců; podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a nad obviněným byl vysloven dohled. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných M. Ž. a P. T. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. T., M. Ž. a P. T. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným V. z. p. ČR, se sídlem P., částku 2.884,- Kč a M. F. částku 3.300,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění M. T. a P. T. odvolání směřující proti všem jich se týkajícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 3 To 446/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně obviněného M. T. ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody (ohledně obviněného P. T. byl tento rozsudek zrušen v celém rozsahu). Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému M. T. byl za trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněn, podle § 249a odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.

Podle § 226 písm. c) tr. ř. byli obvinění M. T. a P. T. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození V. z. p. ČR, se sídlem P., a M. F. ve vztahu k obviněným M. T. a P. T. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. T. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a vzhledem k tomu, že odvolací řízení řádně proběhlo, spatřoval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tom, že již v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který však dále odůvodněn nebyl. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval obviněný v tom, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje podle jeho přesvědčení formální ani materiální znaky trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. Upozornil, že tohoto trestného činu se pachatel může dopustit pouze vůči osobě či osobám, které mají zákonem vyžadované postavení, spočívající v tom, že jim svědčí konkrétní právo k bytu, do něhož jim měl svým jednáním neoprávněně zasahovat. Poškozeným M. F. ani B. F. však takové právo podle něj nesvědčí a soud prvního stupně předběžnou otázku, zda jim svědčí právo nájmu k bytu, posoudil nesprávně. Zpochybnil i naplnění materiální stránky trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., poněvadž společenská nebezpečnost jeho činu je nižší než nepatrná. Zejména poukazoval na skutečnost, že pokud bránil poškozenému v přístupu do bytu, chránil tím především své zdraví a život, protože poškozený jej v minulosti opakovaně napadl, a poškozené ve vstupu do domu nikdy nebránil. Připomněl, že poškození v době činu dlouhodobě bydleli na jiné adrese, a jeho jednání pro ně nemělo žádné nepříznivé následky.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil ve výroku o vině trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a ve výroku o trestu a aby jej sám podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že s námitkami, jež uplatnil obviněný v dovolání a jimiž dokládal důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v dostatečné míře soudy vypořádaly a jejich závěry lze označit za správné. Konstatování užívacího práva poškozeného k předmětnému bytu koresponduje podle něj se skutečnostmi zjištěnými v rámci dokazování a konstatovanými již soudem rozhodujícím občanskoprávní spor obou stran, týkající se rovněž užívání tohoto bytu. Úvahy o nedostatečné společenské nebezpečnosti odmítl jako neopodstatněné, poněvadž skutkové okolnosti svědčí o tom, že závěr o naplnění podmínky trestnosti činu ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák. je správný. K uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. poznamenal, že z odůvodnění dovolání vůbec neplyne, který výrok rozsudku soudu prvního stupně je neúplný či zcela chybí. Prvotní vada diskvalifikující tento důvod dovolání ale spočívá podle něj v tom, že rozsudkem odvolacího soudu nebylo odvolání obviněného zamítnuto ani odmítnuto, což je základním předpokladem pro uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný opřel dovolání o tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku , byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. , tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, odvolání obviněného však nezamítl. Shledal sice správným výrok o vině trestným činem podle § 249a odst. 2 tr. zák. v rozsudku soudu prvního stupně, ale zrušil výrok o trestu (vedle výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.) a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. o trestu znovu rozhodl. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, čímž nebyl splněn základní předpoklad dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ve smyslu tohoto důvodu dovolání lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný toliko formálně odkázal na toto ustanovení zákona, aniž by uplatnil konkrétní námitku, o niž existenci tohoto dovolacího důvodu opírá.

Nelze proto než uzavřít, že v části, v níž obviněný poukázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř., bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však relevantně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je s odkazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda skutkem obviněného byly naplněny znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tj. zda bylo prokázáno, že poškození byli oprávněnými osobami ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák., tak i materiální.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prostějově vyplývá, že byl-li skutek obviněného posouzen jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., soud se pečlivě zabýval jak otázkou formálních znaků tohoto trestného činu, tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti, a závěry, k nimž při právním posouzení skutku dospěl, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě rozvedl.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytovému prostoru neoprávněně brání.

Podle skutkových zjištění soudů se obviněný trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že od začátku roku 2002 do 16. 10. 2003 jako pronajímatel svévolně znemožňoval M. F. a B. F. výkon práva nájmu bytu v domě čp. 3022 v ulici P. v P. tím, že od počátku roku 2002 znemožňoval vytápění bytu, přístup ke kotli, odmontoval schránku na dopisy, zvonek, provrtal díru ve stropě, od podzimu roku 2002 zajišťoval vstupní vrata do domu řetízkem a poté od května 2003 po výměně zámku odpíral vydat jim nový klíč a bezdůvodně je odmítal do domu vpustit.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel oprávněné osobě neoprávněně bránil v užívání bytu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.

Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, jehož se mohou dopustit jak osoby, které jsou taktéž oprávněnými uživateli (např. znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňováním v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. - k tomu č. 8/1999 Sb. rozh. tr. aj.), tak osoby, které takové postavení nemají (např. odstraněním schodiště nebo zazděním vchodu, čímž bude znemožněn přístup do bytu, aj.).

Obviněný ve shodě s obhajobou uplatňovanou v předcházejících stadiích řízení především brojil proti zjištění, že poškození M. F. a B. F. byli oprávněnou osobou ve smyslu zákonných znaků § 249a tr. zák. Namítl, že poškození nikdy přechod nájemního práva ve smyslu § 706 občanského zákoníku řádně neprokázali, a on sám přechod nájmu na jejich osoby nikdy právně neuznal. Pouhý odkaz na dva roky starý výsledek civilního sporu o soudním přivolení k výpovědi z nájmu nemůže být podle něj dostatečným podkladem pro vyřešení této předběžné otázky, a to zvláště když poškozená do vyhlášení rozsudku neučinila nic, aby předmětný byt mohla užívat a byt je stále prázdný.

Spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn užívat byt a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Kdyby poškozeným v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání bytu, chyběla by v jednání pachatele protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003).

Objasnění této předběžné otázky soud prvního stupně věnoval patřičnou pozornost. Z obsahu spisového materiálu se podává, že k předmětnému bytu vzniklo právo nájmu (dříve jeho osobního užívání) M. N. Po smrti tohoto nájemce dne 1. 3. 1999 se stali společnými nájemci bytu poškozená coby jeho dcera a poškozený coby jeho vnuk, kteří s ním žili ve společné domácnosti (§ 706 odst. 1 občanského zákoníku). Tato okolnost nebyla obviněným původně nikterak zpochybněna a se zřetelem k ní podal též postupně proti oběma poškozeným dne 7. 12. 2001 žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, opřenou o důvody uvedené v § 711 odst. 1 písm. h) a c) občanského zákoníku. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 6 C 348/2001, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2003, tak, že žaloba byla zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozsudku, jak přiléhavě zrekapituloval i soud prvního stupně v trestním řízení, civilní soud mimo jiné konstatoval, že pokud poškození byt opustili, bylo to právě z důvodů, že obviněný jim užívání bytu znemožnil zejména nedostatkem vytápění, zamezením přístupu k místu, odkud je byt vytápěn. Poškození nemají k dispozici poštovní schránku, do bytu není zaveden zvonek, obviněný provrtal bez objektivního důvodu díru do stropu, nakonec po výměně klíčů do bytu nemají ani přístup. Všechny tyto skutečnosti již civilní soud zvážil, když uzavřel, že třebaže je byt obyvatelný, poškozené nelze spravedlivě nutit, aby ho trvale užívali. Pakliže za tohoto stavu soud prvního stupně vyřešil jako otázku předběžnou, že obviněný nemá právo předmětný byt užívat a že jeho společnými nájemci jsou poškození ve shodě s již citovaným pravomocným rozsudkem, je jeho postup správný a zákonný (§ 9 odst. 1 tr. ř.). Obviněný závady, na něž civilní soud upozornil, neodstranil ani do konání hlavního líčení v trestní věci a dal dokonce jasně najevo, že tak učinit nemíní. Neužívají-li poškození, společní nájemci, byt nadále, je třeba za tento stav činit odpovědným právě obviněného, který odmítá respektovat autoritu soudu a jeho pravomocné rozhodnutí.

Obviněný se zjevně nemohl ani domnívat, že jedná po právu. Námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. po formální stránce, nemůže proto za vyložených okolností obstát.

Stejně tak nemůže obstát ani námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky tohoto trestného činu po stránce materiální.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu citovaného ustanovení, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v posuzovaném případě nešlo.

Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost se soudy obou stupňů zabývaly a jejich závěry jsou přiléhavé.

Soud prvního stupně výstižně upozornil především na dobu trvání protiprávního stavu a bez povšimnutí neponechal ani povahu jednání obviněného, který poškozeným svévolně bránil v řádném užívání bytu (znemožnil přístup ke kotli, odmontoval schránku na dopisy, zvonek, bez zjevného důvodu provrtal díru ve stropě), jeho jednání se stupňovalo až do května 2003, kdy jim znemožnil přístup do bytu. Přiléhavě též připomněl, že byl-li byt vinou obviněného neobyvatelný, nelze poškozené nutit, aby ho užívali, a ač si byl obviněný těchto okolností vědom, setrvával na stanovisku, že poškození nemají právo užívat byt a že jim to ani neumožní. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a sám zdůraznil především délku doby, po kterou obviněný bránil oběma poškozeným v užívání bytu, jakož i eskalaci jeho neoprávněných zásahů. Stranou pozornosti hodnotících úvah nemůže zůstat okolnost, že si obviněný takto počínal v době probíhajícího řízení o žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou sám podal (v prvotní podobě) dne 7. 12. 2001 a v níž přechod nájmu na poškozené po smrti M. N. nezpochybňoval. Lze sice připustit, že vztahy mezi obviněným a poškozeným M. F. byli kolizní, nic však nenasvědčuje tomu, že to byl výlučně poškozený, kdo konfliktní situace provokoval a dopouštěl se vůči obviněnému tak intenzivních útoků, že by právo na ochranu zdraví a života obviněného vyžadovalo jím realizované zásahy do užívacích práv k předmětnému bytu poškozených. Za daného stavu nelze stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost mít za nepatrný.

Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nepřehlédl, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. V konkrétním případě je přesvědčen, že prostředky trestního práva a trestní postih byly uplatněny důvodně, neboť nelze očekávat, že by jiné prostředky ochrany práv fyzických osob byly účinné či vhodnější.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková