8 Tdo 257/2007
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 257/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání obviněného L. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 6 To 574/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 237/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 3 T 237/2004, byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že v nočních hodinách z 27. 3. 2004 na 28. 3. 2004 v místě svého bydliště, jako spolumajitel tří psů rasy amerického pitbulla psa jménem Dag, amerického staffordshirského teriéra feny Sáry a jejich křížence psa Bena, řádně nezajistil oplocení svého pozemku, z něhož psi utekli, přičemž v době od 1.00 hod. do 3.00 hod. před vraty sousedního objektu společnosti M. napadli hlídače R. K., a způsobili mu mnohočetná poranění obličeje a krku s porušením cév, s následným vznikem významné vzduchové embolie a krevní ztráty, v důsledku nichž poškozený na místě zemřel.

Za tento trestný čin byl obviněný podle § 224 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák., mu bylo uloženo, aby ve zkušební době řádně zabezpečil objekty, ve kterých bude chovat psy. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. K., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byli obviněnému zabráni psi, americký pitbull jménem Dag, americký staffordshirský teriér fena Sára a jejich kříženec Ben.

Odvolání obviněného L. D. podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 6 To 574/2006, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný L. D. prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V obsahu dovolání obviněný uvedl námitky především proti znaleckému posudku z oboru kynologie, který označil za vadný a jako důkaz nepoužitelný jednak proto, že byl jako znalec ad hoc přibrán I. E., který složil písemný znalecký slib až dne 1. 12. 2005, tedy poté, kdy již dne 18. 11. 2005 posudek písemně zpracoval. Podle obviněného tyto vady nebyly zhojeny ani při hlavním líčení konaném dne 7. 4. 2006, kdy byl znalec poučen a vyslechnut. Obviněný vznesl výhrady i proti obsahu tohoto znaleckého posudku. V další části dovolání obviněný vytkl, že jeho trestněprávní odpovědnost byla založena na tom, že byl chovatelem psů, a nikoli na tom, že trestní odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem musí být založena na konkrétní formě zavinění. Poukázal též na to, že psi patřili do společného jmění manželů. S odkazem na občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou chovným zvířetem zdůraznil, že ho soud uznal vinným, aniž by vzal do úvahy, že s manželkou nebyli vlastníky pozemku, ale toliko jeho uživateli, a pokud byl stav oplocení zchátralý, nese za něj odpovědnost vlastník budovy. Obviněný vznesl námitky též ve vztahu k uloženému ochrannému opatření zabrání věcí - psů, které mu bylo uloženo podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. s tím, byl učiněn v rozporu s provedeným dokazováním, protože psi nebyli obecně nebezpeční. Obviněný nesouhlasil, že to byli právě jeho psi, kteří poškozeného usmrtili, proto se ani on nemohl činu dopustit, protože od začátku trestního řízení nepřipouštěl možnost, že jeho psi mohli z objektu uniknout. Jejich útěk nezavinil ani z nedbalosti. Poukázal na to, že předmětnou noc na dvorek psy pustila jeho manželka, která zkontrolovala uzavření vstupních vrat řádně zajištěných na zástrčku. Výhrady vznesl i proti rozsahu provedeného dokazování, když na místě činu nebyla provedena prověrka, která by dosvědčila způsob, jakým psi mohli nejen utéci a vrátit se zpět a za nesprávné označil, že při ohledání objektu nebyla přítomna žádná nezúčastněná osoba. Neztotožnil se ani se záznamem uvedeným v protokolu o ohledání místa činu a vyloučil, že by v době ohledání jeden ze psů pod vraty prostrčil hlavu. Obviněný považoval dokazování za neúplné, poukázal na absenci přímých důkazů a nepřímé důkazy ve většině označil za nedostatečné pro rozhodnutí o vině. Nesouhlasil zejména s tím, že zvířecí chlupy nalezené na těle poškozeného byly chlupy právě ze srsti jeho psů, když srovnání vzorků bylo učiněno na základě druhové identifikace a lidské vlasy nalezené ve výkalech psů, nemusely patřit poškozenému, ale jiným osobám, které psi olizovali. Ani postup odebrání těchto vzorků obviněný nepovažoval za správný a směrodatné podle něj nemohly být ani výpovědi policistů, kteří prováděli ohledání místa činu či výpovědi svědků uvádějících, že psi z oplocení domu utíkali.

Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 6 To 574/2006 a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 3 T 237/2004 a rovněž i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu a přikázal věc Okresnímu soudu v Litoměřicích k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na to, že naprostá většina námitek směřuje proti způsobu hodnocení provedených důkazů, případně, proti tomu, jakým způsobem byly opatřeny. Tyto výhrady jsou skutkové povahy, a proto nemohou naplnit deklarovaný dovolací důvod ani žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Za námitku uplatněnou v souladu s označeným důvodem považoval výhradu, že vlastníky i chovateli předmětných psů byli oba manželé D., čímž obviněný zpochybňoval správnost závěru o zavinění. Ani tu však nelze označit za důvodnou, neboť jí směřoval proti uloženému trestu a nikoliv k právnímu posouzení skutku. Napadená rozhodnutí jak ve výroku o vině i ohledně uloženého ochranného opatření považoval za správná, netrpící žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.

Obviněný v podaném dovolání plně tato pravidla nerespektoval a částečně v rozporu s nimi uplatnil námitky vztahující se k neúplnosti provedeného dokazování, jimiž vyjádřil nedostatky v hodnocení provedených důkazů. Konkrétně se jedná o výhrady proti postupu, jímž byl jako znalec z oboru kynologie přibrán I. E., proti vlastnímu obsahu tímto znalcem zpracovaného znaleckého posudku, proti postupu při vyhotovování protokolu o ohledání místa činu, a též proti obsahu výpovědí jeho zpracovatelů či dalších ve věci slyšených svědků nebo dalších zajištěných důkazů, zejména výsledků provedených expertíz.

V této části obviněný brojil proti nesprávnosti procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Protože se jedná o výhrady procesní povahy, Nejvyšší soud je posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nemohl tudíž ve vztahu k nim dovolání obviněného věcně přezkoumávat. Do této skupiny argumentů, které nemají právní povahu, byť jsou za ně obviněným vydávány, se řadí též námitky, jimiž obviněný poukazoval na nesprávnost uloženého ochranného opatření podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. Je však vhodné zdůraznit, že tyto výhrady nedopadají na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale bylo by možné je podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný samostatně tento dovolací důvod neuplatnil, což není v souladu s formálním požadavkem vyjádřeným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nad rámec toho je však v této souvislosti vhodné uvést, že obviněný argumentaci vztahující se k tomuto důvodu nezaložil na nesplnění právních podmínek stanovených zákonem, ale opřel ji o skutkové nedostatky shledávané v nedostatečně provedeném dokazování, což by ani tento, obviněným formálně neuvedený dovolací důvod, obsahově též nenaplňovalo.

Z uvedeného plyne, že ve všech popsaných výhradách bylo prvotním požadavkem obviněného vyvrátit skutkově prokázané skutečnosti, a na základě vlastní verze vycházející z jím uplatňované obhajoby docílit nejdříve jiného skutkového stavu. V této části podané dovolání je, jak již bylo rozvedeno výše, neslučitelné s jakýmkoliv dovolacím důvodem, a proto je Nejvyšší soud ve vztahu k těmto skutečnostem nepřezkoumával.

Za důvody, které byly relevantně s označeným dovolacím důvodem uplatněny, a jimiž se mohl dovolací soud ve směru jejich opodstatněnosti dále zabývat, jsou výhrady k otázce zavinění a ve vztahu k pochybnostem o odpovědnosti obviněného jako chovatele psů za jimi způsobený následek.

K těmto výhradám, jimiž obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., je vhodné nejprve uvést, že se tohoto trestného činu dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Tento trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím. V projednávaném případě je z pohledu řešené problematiky významné právě opomenutí, neboť podle popsaných skutkových zjištění se obviněný činu dopustil tím, že řádně nezajistil oplocení pozemku, z něhož psi utekli.

Podle § 89 odst. 2 tr. zák. se za jednání ve smyslu trestního zákona považuje i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Za opomenutí však není možné považovat každé jednání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž je ve společenských vztazích přímo počítáno a je stanovena jako povinnost právní. Za opomenutí se proto považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho právní povinností.

V projednávaném případě, jak již bylo naznačeno, je jednání, s nímž je spojován vzniklý následek, shledáno v tom, že obviněný jako spolumajitel psů, které choval, nezabezpečil ohrazení prostoru, v němž psi byli umístěni, natolik spolehlivě, aby jim bylo zabráněno se z tohoto prostoru samovolně dostat, a tím se mimo něj volně bez vlivu jejich chovatele pohybovat.

Nejvyšší soud s ohledem na zákonné podmínky vyjádřené v ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák. dále zkoumal, zda takto zjištěné opomenutí je porušením právní povinnosti. Dospěl k závěru, že požadovaný právní základ pro vymezení právní povinnosti vychází z ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením povinnosti. Toto ustanovení navazuje na § 415 obč. zák., stanovící, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za vzniklou škodu je tudíž i nedodržení občanskoprávní prevence podle ustanovení § 415 obč. zák., které každému ukládá povinnost postupovat tak, aby vzhledem ke konkrétním okolnostem nezavdal příčinu ke vzniku škody. Jeho aplikace tudíž přichází v úvahu tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, což logicky vyplývá z toho, že povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat. Její nedodržení představuje protiprávní jednání. Jednání v rozporu s ustanovením § 415 obč. zák., je proto porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (usnesení NS ČR ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).

V souladu s těmito úvahami lze s ohledem na projednávanou věc poukázat i na to, že i když právní předpis neurčuje podmínky pro zabezpečení zvířete proti úniku, odpovídá chovatel za škodu, kterou zvíře uniklé na veřejnost způsobilo, a to bez ohledu na to, jakou formu prevenčního opatření směřujícího k náležitému dozoru nad svým zvířetem zvolil (viz rozsudek NS ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003 uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C- 2565, svazek 29).

Nejvyšší soud při zkoumání správnosti právního posouzení činu obviněného z těchto zásad vycházel, a protože bylo na podkladě skutkových zjištění prokázáno, že obviněný neučinil vše potřebné pro řádně zajištění prostoru, v němž psy choval, a v důsledku toho psi utekli a usmrtili jiného člověka, je toto jednání opomenutím ve smyslu § 89 odst. 2 tr. zák.

Jestliže bylo objasněno, že obviněný jednal protiprávně, bylo nutné, s ohledem na jím uplatněné dovolací námitky zkoumat, zda bylo dáno ve vztahu k vzniklému následku též jeho zavinění. Z hlediska trestního práva se ve vztahu k zavinění u trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. vyžaduje nedbalost podle § 5 tr. zák. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Nejvyšší soud s ohledem na obsah napadených rozhodnutí shledal, že se v těchto rozhodnutích konkrétně nepodává, zda obviněný jednal ve vědomé nebo nevědomé nedbalosti, když soudy jen stručně zmínily, že obviněný prokázaným jednání po subjektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. (viz str. 233 rozsudku soudu prvního stupně), nebo že obviněný opomenutím potřebného zabezpečení psů zapříčinil jejich útěk a následný smrtící útok proti poškozenému, tedy z nedbalosti přivodil jeho smrt (podle usnesení odvolacího soudu na straně 3). I přes tuto stručnost je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, že obviněný věděl, že když prostor, v němž své psy choval řádně nezajistí, že mohou psi tento prostor svévolně opustit, a že tak mohou na jiného zaútočit nebo ho zranit či ohrozit na životě, což svědčí pro vědomou nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák.

Vědomá nedbalost, která je budována na vědomí možnosti vzniku následku, tedy schopnosti pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem v tomto konkrétním případě vychází ze zjištění, že obviněný jako spolumajitel všech tří shora popsaných plemen psů věděl, že psi jsou obecně nebezpečnými zvířaty způsobilými bez dostatečného dozoru a ostrahy druhým osobám způsobit zranění či smrt. Je též nutné poznamenat, že nebylo potřebné zkoumat v daném případě ani to, zda právě jím chovaná konkrétní plemena jsou více nebezpečná než psi jiní, protože k vážnému poškození zdraví či ke smrti člověka může dojít v případě pokousání psem plemene i méně nebezpečného. Konkrétně tuto skutečnost nebylo nutné prokazovat, neboť ji lze považovat za obecně známou historicky danou lidskou zkušenost. Proto obviněný jako chovatel těchto psů byl povinen ve smyslu § 415 obč. zák., jak je rozvedeno výše, učinit vše proto, aby zabránil nebezpečí útoků těchto psů na druhou osobu. Takovým opatřením nepochybně bylo zajistit dostatečné zabezpečení před jejich možným útěkem. V daném případě postačuje, že stav oplocených prostor, v němž byli psi umístěni, nebyl dostatečný a že tato okolnost byla provedeným dokazováním zjištěna. Není totiž nezbytné, přesně určit, v čem konkrétně bylo ohrazení nevyhovující.

Jestliže v této trestní věci bylo prokázáno, že psi obviněného v době předcházející nyní projednávanému činu (viz např. výpovědi svědků M., H., F. a B.), volně pobíhali bez dozoru mimo prostory objektu, v němž byli umístěni a jejich úniku došlo i v době činu, při kterém napadli poškozeného, jemuž způsobili smrt, je zřejmé, že obviněný kritického dne nevykonával nad svými psy náležitý dozor a že jako jejich majitel si nepočínal tak, aby se psi nedostali z objektu, a neučinil tedy vše, aby zabránil smrti poškozeného. Forma prevenčního opatření směřujícího k tomu, aby obviněný měl náležitý dozor nad svými psy, záležela jen na něm jako na jeho chovateli, když žádný právní předpis neurčuje, jak má být pes zajištěn (uvázán, umístěn v boudě, v oplocení atd.), a ani neurčuje, jaká má být síla drátěného pletiva, kterým má být kotec psa toho kterého plemene, stáří a velikosti obehnán, vybudován a proti úniku zvířete zabezpečen. Bylo tudíž na obviněném, aby učinil vše pro to, aby vzniku škodlivého následku zabránil (viz rozsudek NS ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003 uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C-2565, svazek 29).

Nepřiměřené důvody, které vedly obviněného k tomu, že spoléhal na to, že k nyní zjištěnému následku nedojde, vycházely z nedostatečného zhodnocení nebezpečí, které v daném případě nedocenil stejně tak jako možné následky svého jednání.

Všechny tyto úvahy dotvrzují, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti, neboť bylo prokázáno, že nezachoval potřebnou míru nejen povinné opatrnosti, ale i potřebnou míru subjektivní opatrnosti, neboť bylo zjištěno, že jako chovatel psů, nedbal dřívější zkušenosti se svévolným únikem psů z prostoru, který jim byl obviněným pro jejich pohyb vymezen, a i z dalších okolností případu (zejména stavu a charakteru oplocení a branky do objektu) musel počítat s tím, že psi mohou utéct a na útěku jinou osobu napadnout.

Ve vztahu k námitkám spočívajícím v tom, že obviněný nebyl jediným a samostatným vlastníkem psů, ale že tito byli ve společném jmění manželů jeho a manželky A. D., která předmětné noci zajišťovala objekt před útěkem psů, je vhodné poznamenat, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 224 tr. zák.), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu T-389 1, svazek 16, a rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal jako správné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 6 To 574/2006, který v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 3 T 237/2004, obviněného L. D. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil ve vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám proto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová