8 Tdo 250/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 2,5,6 tr. ř., § 164 odst. 1 tr. ř., § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř.



8 Tdo 250/2017-37

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 5 To 429/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 24/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 52 T 24/2016, byl obviněný M. L. uznán vinným dvěma zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody J. P., bytem Ch., K., částku 10 240 Kč, M. K., bytem Ch., P., částku 5 900 Kč, J. P., bytem Ch., K., částku 1 900 Kč a Z. T., bytem Ch., D., částku 2 800 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. P., M. K. a J. P. se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný M. L. a v neprospěch obviněného i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově. Odvolání obviněného směřovalo proti všem jeho výrokům, státní zástupce brojil proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 5 To 429/2016, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného J. P. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný je povinen podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozenému J. P., bytem Ch., K., částku 3 590 Kč. Podle § 229 odst. 2 byl poškozený J. P. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinů loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že:

1/ dne 7. 10. 2015 v době od 22.00 hodin do 22.30 hodin v Ch. na parkovišti sídliště K. před panelovým domem přistoupil k vozidlu zn. PROTON 415, patřícímu J. P., jenž v něm seděl na místě řidiče a na pravém předním sedadle seděl M. K., následně obviněný se slovy teď něco uvidíš vytáhl z batohu tesařské kladivo a s tímto v ruce přistoupil k J. P. a napřáhl, přičemž tímto kladivem jej neudeřil, neboť M. K. jej vyzval, aby svého jednání zanechal, následně obviněný přikázal M. K., aby se posadil na zadní sedadla vozidla, zatímco obviněný si sedl na pravé přední sedadlo vozidla a uvnitř vozidla donutil J. P. k vydání mobilního telefonu zn. LG P 500, černé barvy a příruční látkové tašky černé barvy, v níž byla uložena finanční hotovost ve výši 500 Kč, občanský průkaz na jméno J. P. a A. P., řidičský průkaz na jméno J. P., velký technický průkaz a osvědčení o registraci vozidla zn. Proton, následně obviněný přikázal J. P., aby s vozidlem jel nejprve na ubytovnu Dům sv. A. do ul. P. v Ch., přičemž v ulici L. obviněný svůj požadavek změnil a přikázal mu, aby jel směrem do obce K., přičemž uvnitř vozidla během jízdy obviněný vytrhl z ruky poškozenému M. K. mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S5, černošedé barvy, nezjištěného IMEI, a následně mobilní telefon zn. Nokia C3, černé barvy, nezjištěného IMEI, jenž měl zapůjčen od Z. T., kdy mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S5 posléze na ul. L. mezi přemostěním a areálem bývalého kina Oko za jízdy vyhodil z vozidla, a po dojetí do obce K.-D. obviněný přikázal J. P. zastavit u pravého okraje vozovky a vyzval oba k vystoupení z vozidla se slovy vystupte, nedělám si srandu , načež obviněný obešel vozidlo, odstrčil poškozeného J. P. stranou, usedl na místo řidiče a s vozidlem odjel směrem k hranicím se Spolkovou republikou Německo, přičemž po celou dobu tohoto jednání měl v ruce předmětné tesařské kladivo, s vozidlem a autorádiem zn. Sony Xployd, stříbrné barvy, se obviněnému dostal rovněž do dispozice J. P. druhý mobilní telefon zn. Samsung, nezjištěného typu a IMEI, černé barvy, digitální fotoaparát zn. Olympus MJU Touch-3000, růžové barvy patřící J. P. a černá koženková peněženka M. K. s jeho občanským průkazem a finanční hotovostí ve výši 1 000 Kč, čímž poškozenému J. P., způsobil škodu na majetku ve výši 10 240 Kč, poškozenému M. K., škodu na majetku ve výši 5 900 Kč, J. P., škodu na majetku ve výši 1 900 Kč a Z. T., škodu na majetku ve výši 700 Kč;

2/ dne 8. 10. 2015 od 17.30 hodin do 18.45 hodin na ulici V. v Ch. během jízdy ve vozidle zn. BMW, vyzval řidiče vozidla J. E., aby zastavil u trolejového sloupu poblíž ubytovny u sv. A., následně vyzval k nastoupení do vozidla Z. T., což učinil, a pokračovali v jízdě přes ulici P. do Průmyslové zóny Ch. na úroveň firmy BUSCH, kde obviněný přikázal J. E., aby s vozidlem jel zpět do ulice P., z níž pokračoval v jízdě přes kruhový objezd po silnici ve směru na obec S., přičemž na silnici u vjezdu na parkoviště firmy SCANWEST obviněný J. E. vyzval, aby zde vozidlo zastavil, načež obviněný vystoupil z vozidla, otevřel pravé zadní dveře vozidla, kde seděl Z. T., kterému před obličejem dvakrát máchl s nožem o délce čepele nejméně 10 cm, načež mu z krku strhl stříbrný řetízek nezjištěné délky a tvaru s přívěskem ve tvaru lebky z chirurgické oceli a vojenských psích známek, které si ponechal u sebe, posadil se zpět do vozidla a přikázal J. E., aby pokračoval v jízdě ve směru na obec S. a dále k nájezdu na silnici, kde se otočili a jeli zpět po silnici k ul. P. v Ch., a po ujetí vzdálenosti cca 850 m od kruhového objezdu donutil obviněný J. E. zastavit vozidlo, jinak mu zatáhne za ruční brzdu, nato otevřel dveře a z místa utekl, přičemž ještě před zastavením vozidla obviněný vzal Z. T. z ruky dva klíče na kroužku s elektronickým čipem a přinutil jej k vydání pánské bundy zn. Kenvelo černé barvy, čímž poškozenému Z. T., způsobil škodu na majetku ve výši 3 100 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 5 To 429/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., jímž byl dovolatel uznán vinným a uložen mu trest, přestože již v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obviněného spočívá v tom, že v řízení před soudy byly porušeny základní zásady trestního řízení podle ustanovení § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř., jakož i právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti obviněný explicitně namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť měl za to, že pro závěr o jeho vině neměly soudy odpovídající obsahový podklad v důkazech, přičemž hodnotily tyto důkazy způsobem, který nemůže být z hlediska zásady volného hodnocení důkazů přijatelný.

6. Obviněný rekapituloval, že k závěru o jeho vině soudy došly především na základě výpovědí poškozených M. K., J. P. a Z. T. z přípravného řízení. Výpovědi poškozených v přípravném řízení se však významně lišily od toho, co tito poškození vypověděli u hlavního líčení, kde uvedli, že jejich předchozí výpovědi z přípravného řízení, které vyznívaly v neprospěch obviněného, se nezakládaly na pravdě, těmito výpověďmi poškození chtěli obviněnému pouze uškodit. K těmto výpovědím poškozených u hlavního líčení se však rozhodl nalézací soud nepřihlížet, když výpovědi poškozených z hlavního líčení, které vyvrací předchozí usvědčující výpovědi poškozených z přípravného řízení, označuje za účelové.

7. K tomu však uvedl, že výpovědi poškozených i dalších svědků v přípravném řízení nebyly provedeny v souladu s trestním řádem, konkrétně s § 164 odst. 1 věty třetí a čtvrté tr. ř. V protokolech o výsleších poškozených ani dalších svědků z přípravného řízení nejsou uvedeny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly postup orgánů činných v trestním řízení podle § 164 odst. 1 tr. ř. Není zřejmé, proč nemohly být všechny dotyčné osoby vyslechnuty až v řízení před soudem, zvláště za situace, kdy byl obviněný po celou dobu vazebně stíhán. Vadný postup orgánů činných v trestním řízení nezhojí ani ta skutečnost, že u výslechů poškozených a dalších svědků byl přítomen obhájce obviněného, neboť sám obviněný jim přítomen nebyl. Postup orgánů činných v trestním řízení tedy neodpovídá procesním pravidlům a základním zásadám trestního řádu, jedná se o důkazy, které byly opatřeny v rozporu s postupem předepsaným trestním řádem, a proto neměl nalézací soud k protokolům o výsleších poškozených a dalších svědků z přípravného řízení vůbec přihlížet.

8. V daném případě je nesprávnost shora uvedeného postupu podle obviněného umocněna tím, že poškozený Z. T. v hlavním líčení popřel, že by ze strany obviněného došlo k použití nože či jakékoliv jiné pohrůžky (skutek uvedený pod bodem 2/ skutkové věty výroku o vině), v přípravném řízení uváděl poškozený Z. T. něco jiného kvůli dřívějším rozporům z minulosti, měl na obviněného vztek a chtěl se mu tímto pomstít. Poškozený M. K. pak v hlavním líčení uvedl, že u obviněného žádné kladivo neviděl (skutek uvedený pod bodem 1/ skutkové věty výroku o vině). Poškozený M. K. v hlavním líčení rovněž uvedl, že druhý poškozený J. P. obviněného nesnášel, a proto na policii oznámil údajnou loupež.

9. Dovolatel vytkl, že zatímco soudy přihlížely k výpovědím svědků M. K. a E. S., kteří přitom byli svědky nepřímými, naprosto ignorovaly výpověď svědka J. E., jehož výpověď označily za ryze účelovou. Přitom svědek J. E. a svědek Z. T. jsou jediné osoby, které jsou přímými svědky jednání obviněného. Závěry soudů o účelovosti jednotlivých výpovědí, které všechny vyznívají ve prospěch obviněného, soudy neopřely o jediný důkaz. Všichni tito svědci výpovědi u hlavního líčení podali po řádném zákonném poučení, a není tak důvod výpovědi zpochybňovat. Není možné pomíjet důkazy svědčící ve prospěch obviněného a hodnotit pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Takový postup soudů je rozhodně v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Obviněný uzavřel, že v hlavním líčení nebyly provedeny důkazy, na jejichž základě by bylo možné bez důvodných pochybností dospět k závěru o jeho vině, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo .

10. Všechny tyto námitky obviněný vznesl již v rámci odvolacího řízení, odvolací soud však dospěl k závěru, že není nutné, aby byly splněny podmínky vyjmenované v § 164 odst. 1 tr. ř., pokud jde o použitelnost výslechů poškozených a jiných svědků opatřených v rozporu s tímto zákonným ustanovením. Přestože odvolací soud uvedl, že policejní orgán měl v protokolech o výsleších uvést, proč tyto nesnesou odkladu, současně konstatoval, že použití důkazů opatřených tímto způsobem je možné.

11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 5 To 429/2016, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 52 T 24/2016, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a obviněného zprostil obžaloby. Současně žádal, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody.

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného zrekapituloval předchozí průběh řízení a obsah dovolání a k dovolacím námitkám obviněného předně uvedl, že tyto neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z formulace dovolacích námitek obviněného je totiž patrné, že obviněný nijak nezpochybňuje užitou právní kvalifikaci skutku, ale pouze z pozic procesních namítá nesprávnost v procesu dokazování a na základě toho správnost skutkových zjištění.

13. Státní zástupce se ani věcně neztotožnil s námitkami, podle kterých orgány činné v trestním řízení porušily ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř. Podle názoru státního zástupce není smyslem právní úpravy zakotvit další formální procesní podmínky použitelnosti výslechu svědka, ale přispět ke zrychlení přípravného řízení a zdůraznit zásadu, že těžiště dokazování spočívá ve fázi řízení před soudem. Nadto je třeba upozornit na samotný přístup poškozených, který v podstatě stvrdil důvodnost obavy, že bude z jiného důvodu ovlivněna jejich výpověď. Podmínky pro výslech poškozených ve smyslu § 164 odst. 1 tr. ř. v postavení svědků tak byly naplněny. Na tuto námitku obviněného navíc již reagoval odvolací soud, s jehož závěry se státní zástupce ztotožňuje, snad pouze s tou výjimkou, že se na rozdíl od odvolacího soudu nedomnívá, že by policejní orgán měl v protokolu o výslechu poškozených blíže rozvádět okolnosti svědčící o naplnění podmínek ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř., neboť takový požadavek ze zákonné úpravy nevyplývá a představoval by ryzí formalismus. Státní zástupce uzavřel, že výslechy poškozených nejsou zatíženy žádnou vadou, jež by způsobovala jejich procesní nepoužitelnost. K namítanému zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces tak podle názoru státního zástupce nemohlo dojít.

14. Dále též vyložil, že ani námitka obviněného ohledně nerespektování zásady in dubio pro reo obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný tuto námitku navíc vznesl bez jakékoliv bližší konkretizace, pouze paušálně popsal východiska této procesněprávní zásady.

15. Obviněný podle něj v dovolání nevznesl žádnou dostatečně konkrétní hmotněprávně relevantní námitku a na půdorysu jím uplatněného dovolacího důvodu tak v podstatě ani nevytvořil procesní prostor k přezkumu právního posouzení. Pokud pak obviněný ve svém dovolání rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nutno zdůraznit, že předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je odmítnutí, popřípadě zamítnutí odvolání. K tomu však v dané věci nedošlo, odvolací soud naopak z podnětu odvolání obviněného přezkoumal všechny výroky rozsudku soudu prvého stupně a provedl úpravu výroku o náhradě škody. Z toho tedy vyplývá, že citovaný dovolací důvod v případě obviněného ani nemohl být dán.

16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a učinil tak v neveřejném zasedání. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že není namístě se zabývat podnětem obviněného k přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o tr. ř.

III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

19. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

21. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí evidentně nevztahuje. Třebaže odvolání obviněného nebylo formálně zamítnuto jako nedůvodné v celém rozsahu, nelze nevidět, že se tak stalo v jeho relevantní části týkající se výroku o vině i trestu, tudíž dovolací soud akceptuje dovolací námitku založenou na tvrzení, že odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

23. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

24. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně v řízení nedošlo.

25. K námitkám obviněného ohledně nedodržení zásad trestního řízení vyjmenovaných v § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. za současného porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy byl podle jeho názoru dán extrémní rozpor, je nutno předně uvést, že těmito námitkami obviněný napadá správnost skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není ale pravdou, že by nalézací soud selektivně přihlížel pouze k důkazům v neprospěch obviněného, zatímco by cíleně přehlížel důkazy hovořící v jeho prospěch. Pokud v této souvislosti obviněný uvádí, že policejní orgán nezákonně provedl výslech poškozených jako svědků podle § 164 odst. 1 tr. ř. a k těmto výpovědím přihlížel i nalézací soud na místo toho, aby pro něj byly rozhodné výpovědi svědků učiněné u hlavního líčení, jde o námitku, jíž se pečlivě zabýval též odvolací soud (srov. zejm. str. 10 až 12 rozsudku odvolacího soudu), a Nejvyšší soud má jeho závěry za přesvědčivé. Za vhodné považuje jen stručně je doplnit o následující skutečnosti.

26. V § 89 odst. 1 tr. ř. je vymezen předmět dokazování v trestním stíhání, tj. v úseku trestního řízení po zahájení trestního stíhání. Předmětem dokazování se rozumí okruh skutečností, jež je nutné dokazovat v trestním řízení. Trestní řád ukládá v § 164 odst. 1 tr. ř. policejnímu orgánu konajícímu vyšetřování vyhledat a v určitém rozsahu (srov. § 164 odst. 1 věta druhá, třetí a čtvrtá tr. ř.) i dokazovat v podstatě tři okruhy skutečností: okolnosti důležité pro rozhodnutí věci samé, okolnosti důležité pro postup trestního řízení a okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání, a okolnosti důležité pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody. U všech tří okruhů dokazování bude přicházet v úvahu i dokazování okolností důležitých pro hodnocení věrohodnosti důkazů a skutečností, které mají být nepřímými důkazy. Okruh okolností, které bude nutno dokazovat v konkrétním případě, a to jak z hlediska předmětu, tak i z hlediska rozsahu dokazování, bude v každé trestní věci závislý na reálných podmínkách a okolnostech případu, na jeho povaze a rozsahu a na právě probíhajícím stadiu trestního stíhání, zde konkrétně vyšetřování. Proto je věcí policejního orgánu konajícího vyšetřování, aby si sám stanovil kvalitativní i kvantitativní meze dokazování, ovšem s vědomím důsledků pro případná další stadia trestního řízení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2131 až 2136). Podle § 164 odst. 1 věty třetí a čtvrté tr. ř. výslechy svědků provádí policejní orgán konající vyšetřování, jestliže se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon nebo jde-li o výslech osoby mladší patnácti let, osoby, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. V případě poškozených a svědků tito mohou být vyslechnuti i tehdy, jestliže hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování.

27. V přípravném řízení svědek M. K. ke skutku uvedenému pod bodem 1/ skutkové věty výroku o vině vypověděl, že k němu a J. P. inkriminovaného dne do auta přistoupil obviněný a s pohrůžkou násilí doprovázenou hrozbou užití tesařského kladiva, které po celou dobu držel obviněný v ruce, jim přikazoval, kam mají jet. Současně M. K. během jízdy obral o jeho dva mobilní telefony, včetně peněženky s jejím obsahem. Následně obviněný nechal svědky vystoupit z automobilu a s automobilem J. P. odjel (č. listu 228 až 234). Svědek J. P. v přípravném řízení ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině vypověděl ve shodě s M. K., že obviněný si k nim bez vyzvání přisedl do auta, vyhrožoval jim násilím, přičemž tuto svoji pohrůžku doprovázel hrozbou užití tesařského kladiva, které po celou dobu jízdy držel v ruce, M. K. obral o dva mobilní telefony a následně J. P. odcizil jeho auto, s kterým odjel (č. listu 257 až 259). Svědek Z. T., který nejprve ve věci odmítl vypovídat (č. listu 308 až 311), následně však v přípravném řízení ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině vypověděl, že jej obviněný vyzval, aby si nastoupil do auta vlastněného a řízeného kamarádem obviněného J. E.. Jakmile tak svědek učinil, všiml si, že je obviněný agresivní, a to i vůči J. E., který vůz řídil, a že obviněný drží v pravé ruce nůž. Následně začal obviněný nožem svědkovi Z. T. vyhrožovat a strhl mu z krku řetízek s přívěskem a psí známky. Poté obviněný M. L. přinutil řidiče J. E., aby zastavil, a s E. mobilním telefonem, bundou, klíči, řetízkem s přívěskem a psími známkami svědka Z. T., vystoupil z auta a utekl (č. listu 317 až 324). Svědek J. E. v přípravném řízení ke skutku pod bodem 2/ v přípravném řízení vypověděl, že předmětného dne skutečně vezl obviněného a svědka Z. T. svým vozidlem. Během jízdy se svědek J. E. věnoval dopravní situaci a řízení vozidla a svoji pozornost neupíral na hovor mezi obviněným M. L. a svědkem Z. T., pouze zaslechl něco o přítelkyni obviněného a řetízku. Dále svědek uvedl, že po celou dobu cesty se obviněný s ním i se svědkem Z. T. bavil kamarádsky, žádným způsobem svědkovi Z. T. ani J. E. nevyhrožoval, nikoho fyzicky ani slovně nenapadal. Při výstupu z vozidla si s sebou obviněný odnesl šusťákovou bundu svědka Z. T., kterou mu tento svědek vydal dobrovolně, a telefon J. E., který však podle tvrzení J. E. mu spíše zapomněl vrátit, než že by jej záměrně svědkovi odcizil. Následně svědek J. E. vysadil i Z. T., ten si na to, že by snad měl být obviněným okraden, nestěžoval. Svědek J. E. rovněž potvrdil, že v době, kdy si obviněný přistupoval za J. E. a Z. T. do auta, držel v ruce pracovní nůž, avšak jeho čepel byla schovaná a v průběhu jízdy jím nijak svědkům nevyhrožoval, rovněž potvrdil, že v průběhu jízdy zaslechl v automobilu dopadnout drobný předmět na zem vozidla, domníval se, že se jednalo právě o přívěsek Z. T. s psími známkami (č. listu 196 až 203).

28. Všichni tito svědci však u hlavního líčení vypovídali odlišně od svých výpovědí podaných v přípravném řízení. Svědek Z. T. u hlavního líčení konaného dne 27. 4. 2016 vypověděl, že k obviněnému do vozidla řízeného J. E. nastoupil, měl s obviněným dlouhotrvající neshody, avšak popřel, že by mu obviněný jakkoliv vyhrožoval či cokoliv odcizil (č. listu 730 verte až 732). V tentýž den u hlavního líčení vypovídal rovněž svědek J. E., který pouze potvrdil, že obviněného i svědka Z. T. toho dne svezl autem. Obviněný se se Z. T. po čas společné jízdy nijak nehádal, pouze si vybavuje, že se ti dva mezi sebou bavili o přítelkyni obviněného. To, že by hovořili o nějakém řetízku, si nepamatuje. Pokud v přípravném řízení vypověděl, že zaslechl ze zadu vozidla nějaký plechový zvuk, pravděpodobně to bylo posunutí registračních značek, které v té době ve svém vozidle převážel. Před vysazením obviněného mu svědek Z. T. půjčil bundu, telefon, který si během jízdy kvůli spojení se svojí matkou půjčoval od J. E., obviněný tomuto svědkovi při vystupování z vozidla vrátil. Rozhodně svědek J. E. během jízdy nezaregistroval, že by obviněný svědku Z. T. případně jemu jakkoliv vyhrožoval (č. listu 727 a 728). Svědek M. K. u hlavního líčení konaného dne 18. 5. 2016 vypověděl v rozporu se svojí výpovědí z přípravného řízení, že ve vztahu k jednání specifikovanému v obžalobě pod bodem 1/, se vlastně nic nestalo, obviněný se pouze s J. P. pohádali, svědek trval na tom, že obviněný jim během cesty autem nijak nevyhrožoval a nic jim neodcizil. Rovněž klíčky od auta J. P. svědkovi obviněný vrátil a s autem nikam neodjel (č. listu 746 až 748). Svědek J. P. sice u hlavního líčení konaného dne 1. 7. 2016 pak vypovídal v zásadě ve shodě se svými dřívějšími výpověďmi, avšak již nebyl tolik konkrétní a o některých okolnostech, které by byly v neprospěch obviněného, se nově již nezmiňoval s vysvětlením, že si celou událost již vlivem běhu času nevybavuje (č. listu 796 až 798).

29. V reakci na odlišnosti ve výpovědích svědků učiněných v přípravném řízení a posléze u hlavního líčení soud prvního stupně v souladu s § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečetl protokoly o výpovědích svědků z přípravného řízení. Podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi svědka v hlavním líčení přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Předpokladem přečtení protokolu o předchozí výpovědi svědka podle tohoto ustanovení vždy bude, že svědek už v hlavním líčení vypovídal a že mezi touto výpovědí a jeho předchozí výpovědí soud zjistil odchylky v podstatných bodech. Otázku, zda jsou zjištěné odchylky tohoto charakteru, musí zhodnotit soud na základě vzájemného srovnání obsahu obou výpovědí. Odchylky v podstatných bodech zde budou zejména za situace, když svědek uvádí o rozhodujících skutkových okolnostech údaje, které se navzájem vylučují s údaji uvedenými v dřívější výpovědi nebo jsou v jiném zřejmém rozporu, a to do takové míry, že mohou vést k zásadně odlišným skutkovým či právním závěrům. Odchylka může spočívat i v tom, že v některé ze srovnávaných výpovědí svědek zamlčel skutečnosti podstatné pro rozhodnutí, které uváděl v druhé z nich. Další nezbytnou podmínkou je provedení předchozího výslechu způsobem odpovídajícím trestnímu řádu. To znamená, že svědek byl vyslechnut v příslušném procesním postavení (tj. jako svědek) a tomu odpovídalo i jeho poučení. Předchozí výslech svědka musí odpovídat § 97 a násl. tr. ř., tedy zejména požadavku, že k výpovědi svědka nedošlo přes zákaz jeho výslechu podle § 99 odst. 1, 2 tr. ř., ani že výslech nebyl proveden v rozporu s právem svědka odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř., že při vlastním provádění výslechu se postupovalo podle směrnic uvedených v § 101 tr. ř. (svědek byl řádně poučen, měl možnost souvisle vypovídat, nebyly mu kladeny otázky kapciózní a sugestivní atd.) a že bylo případně umožněno obhájci zúčastnit se výslechu svědka, jestliže tento svůj záměr sdělil, a nešlo o úkon, který nebylo možno odložit. Není zde překážkou, že svědek učinil dřívější výpověď v přípravném řízení poté, co ho vyslechl policejní orgán jako svědka, aniž k tomu byl některý z důvodů podle § 164 odst. 1 tr. ř. (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2650 a 2651). Skutečnost, že policejní orgán vyslechl ve vyšetřování osobu jako svědka, ač pro to nebyl splněn žádný z důvodů uvedených v ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř., nemůže sama o sobě znamenat, že je tento důkaz nepoužitelný před soudem. Pokud se dříve vyslechnutý svědek při výslechu před soudem v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi, soud podle § 211 odst. 3 tr. ř. protokol o jeho dřívější výpovědi přečte za předpokladu, že byly splněny podmínky tohoto ustanovení (viz usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 7 To 430/2007, uveřejněné pod č. 30/2009 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto podmínky byly nalézacím soudem respektovány, námitka obviněného tedy postrádá jakoukoliv relevanci.

30. V nyní posuzovaném případě se výpovědi jmenovaných svědků v hlavním líčení v podstatných okolnostech lišily od výpovědí těchto svědků učiněných v přípravném řízení, přičemž těmto výpovědím v přípravném řízení byl účasten i obhájce obviněného, který měl možnost klást vyslýchaným svědkům otázky, čímž byl zajištěn prvek kontradiktornosti řízení. To, že obviněný výslechům z přípravného řízení nebyl přítomen, nezpůsobuje nepoužitelnost důkazu před soudem u hlavního líčení. Je sice pravidlem, že policejní orgán by obviněnému měl umožnit se vyšetřovacího úkonu spočívajícího ve výslechu svědka zúčastnit, a to tím, že obviněného vyrozumí o místě a času výslechu svědka, avšak takový postup volí policejní orgán především v situacích, kdy obviněný nemá obhájce (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2651 a 2652). 31. Odvolací soud, zabývaje se splněním podmínek § 164 odst. 1 tr. ř. (str. 10, 11 rozsudku), výstižně připomněl, že skutek se stal v prostředí drogově závislých osob, které jsou bez zázemí, bez příjmů, navíc různě vzájemně provázány, proto byly důvodně v přípravném řízení vyslechnuty v postavení svědků. Hrozba, že jejich výpovědi mohou být ovlivněny či může být ovlivněna schopnost svědků zapamatovat si rozhodné skutečnosti a tyto reprodukovat, byla reálná, jak to ostatně dokládá i jejich vystupování v hlavním líčení. Správná je i poznámka odvolacího soudu, že byť by nebyly splněny podmínky pro výslech svědků ve smyslu § 164 odst. 1 tr. ř., samo o sobě to ještě neznamená, že by protokoly o výpovědích těchto svědků, učiněných za již vyložených podmínek v přípravném řízení, nemohl soud v hlavním líčení za splnění podmínek § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečíst, poněvadž validita takového důkazního prostředku tím není nijak dotčena (srov. již zmiňované rozhodnutí č. 30/2009 Sb.). Nejvyšší soud nemůže souhlasit pouze s poznámkou odvolacího soudu, že v protokolu o výslechu svědků měly být rozepsány skutečnosti odůvodňující závěr policejního orgánu o splnění podmínek uvedených v § 164 odst. 1 tr. ř. a stručné důvody, které k tomuto závěru policejní orgán vedly. Jde o požadavek, který nemá zákonnou oporu, ze žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá, jak opodstatněně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Povinnost policejního orgánu uvést, na základě jakých skutečností byl úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., se váže právě a jen k této povaze úkonů, rozšiřovat jejich katalog (např. za použití analogie) nemá žádné věcné opodstatnění a nekoresponduje ani s toliko přípravnou funkcí vyšetřování, jak též zmínil státní zástupce. To však nic nemění na správnosti a přesvědčivosti ostatních závěrů odvolacího soudu.

32. S odkazem na závěry, které soudy obou stupňů v přezkoumávané věci učinily, přičemž nelze nevidět, že se velmi pečlivě zabývaly hodnocením obou verzí výpovědí poškozených svědků, přesvědčivě a logicky vysvětlily, na základě jakých skutečností se přiklonily k výpovědím z přípravného řízení, korespondujícím i s ostatními ve věci provedenými důkazy, Nejvyšší soud jen připomíná, že hodnocení toho, které výpovědi svědků jsou věrohodnější, provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). 33. Z odůvodnění rozsudků soudů obou nižších stupňů vyplývá, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily (str. 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně, str. 9 až 13 rozsudku odvolacího soudu). Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily. Soudy obou stupňů se velmi pečlivě zabývaly hodnocením obou verzí výpovědí poškozených svědků, přesvědčivě a logicky vysvětlily, na základě jakých skutečností se přiklonily k výpovědím z přípravného řízení, korespondujícím i s ostatními ve věci provedenými důkazy. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu, zásady in dubio pro reo či presumpce neviny, jak tvrdí dovolatel, a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že spatřoval-li obviněný porušení zásad spravedlivého procesu též v nerespektování principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo , s výjimkou obecných odkazů na judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11), neuplatnil žádnou výhradu, jež by porušení tohoto principu byla způsobilá doložit.

34. Jelikož obviněný přesvědčení o své nevině založil výlučně na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, a neuplatnil žádnou relevantní námitku proti správnosti právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval a ani tak bez opory v dovolání obviněného nemohl učinit.

35. Vytýká-li obviněný, že o zamítnutí jeho odvolání rozhodl odvolací soud, ačkoliv již rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze mu přisvědčit. Odvolací soud jeho řádný opravný prostředek projednal a v podstatě o jeho zamítnutí ve vztahu k výroku o vině i trestu rozhodl poté, co zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně vadami vytýkanými v odvolání netrpí. Nejvyšší soud poznamenává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

36. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

37. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, a tedy i výkonu trestu odnětí svobody, který též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu též s ohledem na výsledek řízení o dovolání důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. 3. 2017

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu