8 Tdo 250/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 141 tr. zákoník, § 146 tr. zákoník, § 29 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 250/2013-30

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání obviněného B. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 To 97/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 19/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 11 T 19/2011, byl obviněný B. K. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na třináct let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks nože s čepelí o délce 13 cm. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem P., O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 To 97/2012, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks nože s čepelí o délce 13 cm. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem P., O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 21. 8. 2011 v době kolem 21:10 hodin v chatě bez č. p. v zahrádkářské kolonii v k. ú. S., okres Z., stojící na pozemku parc. č., po předchozím fyzickém napadení J. R., bývalé přítelkyně obviněného, která si do chaty přišla pro svoje věci, fyzicky napadl poškozeného M. G., který přišel J. R. na pomoc na základě jejího volání, a po vzájemné fyzické potyčce, při níž nejprve poškozený uchopil v chatě se nacházející sekeru, s níž se napřáhl směrem k obviněnému, avšak tuto upustil v důsledku toho, že jej obviněný bodl nožem o délce čepele 13 cm, čímž mu způsobil bodné poranění délky 4 cm na zevní části levé paže v oblasti nad loktem, poté oba upadli nejprve na křeslo a pak na zem, kde obviněný stočil poškozeného pod sebe a bodl jej nožem, čímž mu způsobil ve vzdálenosti 3-4 cm pod levou bradavkou bodné poranění o šířce 2-3 cm v hloubce asi 12-14 cm v levé části hrudníku, v důsledku čehož došlo k roztržení předního segmentu horního laloku levé plíce (tedy poškození důležitého orgánu) a traumatickému šoku, kdy poškozený M. G. byl i přes rychlý lékařský zákrok nejméně po dobu dvou dnů bezprostředně ohrožen na životě,
a tohoto jednání se dopustil poté, co dne 20. 12. 2010 ve Z. v zahradní chatě zahrádkářské kolonie na S. ulici opakovaně fyzicky napadl J. R., způsobil jí řadu zranění s dobou léčení v trvání tří týdnů s tím, že mohlo dojít i k těžkému úrazu ledviny jmenované, za což byl také následně rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 10. 2011, č. j. 1 T 143/2011-104, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 8 To 54/2012, odsouzen pro pokus zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Pro úplnost nutno dodat, že se jedná již o druhé rozhodnutí, které v dané věci Vrchní soud v Olomouci učinil. Z podnětu odvolání obviněného vrchní soud usnesením ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 5 To 38/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b) c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 11 T 19/2011, a věc vrátil soudu prvního stupně. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na třináct let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to 1 ks nože s čepelí o délce 13 cm. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 To 97/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V textu dovolání namítl, že jeho jednání bylo chybně právně posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, ačkoliv mělo být správně posouzeno podle § 146a tr. zákoníku, tedy jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky.

Uvedl, že od počátku trestního řízení se hájil tvrzením, že se bránil nečekanému útoku ze strany poškozeného, který na něj zaútočil sekerou, a on poškozeného bodnul ve stoje v úmyslu bodnout útočníka do ruky a dosáhnout upuštění sekery poškozeným. Jeho obhajobu však soudy neakceptovaly. Vrchní soud v Olomouci konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku, že při útoku na poškozeného po upuštění sekery poškozeným již dovolatel nemohl tuto fázi konfliktu vnímat jako ohrožení vlastního života, a proto nelze jeho konání posuzovat v rámci silného rozrušení z úleku, či strachu z poškozeného. Dovolatel proti tomu namítal, že se cítil silně rozrušený v důsledku předešlého, zcela nečekaného útoku ze strany poškozeného. K útoku sekyrou proti němu došlo v nočních hodinách, krátce před útokem byl vyrušen ze spánku vniknutím do zahrady J. R. Tvrdil, že jeho reakce je nezbytné hodnotit i v kontextu dalších skutečností, tedy že byl rozespalý, unavený a útok na svoji osobu vůbec nečekal. V dané situaci rovněž nemohl vědět, zda se v blízkém okolí nenalézá vícero útočníků. Na podporu potvrzení skutečného vnímání a pocitů obviněný poukázal i na závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. Boženy Dokoupilové z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, specializace klinické psychologie, v němž znalkyně konstatuje, že situaci dne 21. 8. 2011 ve večerních hodinách dovolatel vnímal jako ohrožení vlastního života ze strany M. G. v důsledku chvatného impulsivního vyhodnocení situace, při dominantním vjemu zdvižené sekery a ovládaný emocí překvapení a strachu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 To 97/2012, a aby sám rozhodl tak, že jej uzná vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku a uloží mu přiměřený trest.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedl, že podle skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při svém rozhodování vycházel, měl konflikt mezi obviněným a poškozeným dvě fáze. V první fázi obviněný bodl do levé paže poškozeného, který se před tím ozbrojil sekerou a tou se napřáhl směrem k obviněnému. Pouze k této fázi konfliktu se také vztahují závěry znaleckého posudku, které dovolatel cituje. Ohledně této první fáze konfliktu odvolací soud výslovně připustil, že šlo o nutnou obranu obviněného podle § 29 tr. zákoníku, která není trestněprávně postižena viz strana 7 jeho rozhodnutí. Ve druhé fázi konfliktu však obviněný pokračoval v útoku proti poškozenému, který již byl odzbrojen a navíc lehce poraněn, a v situaci, kdy se oba nacházeli na zemi, bodl poškozeného do levé poloviny hrudníku.

Pokud obviněný v dovolání prezentoval takovou skutkovou verzi, podle které zranění v levé polovině hrudníku způsobil poškozenému ve stoje a v době, kdy tento ještě držel v ruce sekeru, přičemž útok směřoval nikoli proti hrudníku, ale proti ruce poškozeného, pak nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudem. K této části námitek nelze přihlížet. Ze skutkových zjištění učiněných soudem nevychází ani tvrzení dovolatele o zcela nečekaném útoku, když dovolatel pomíjí tu část skutkových zjištění, podle kterých obviněný nejprve napadl J. R. a poškozený se na místo dostavil na její volání.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku, podle které obviněný s ohledem na všechny okolnosti případu jednal v silném rozrušení v důsledku předcházejícího útoku poškozeného. K této námitce státní zástupce připomněl, že podmínkou aplikace jak ustanovení § 146a odst. 1 tr. zákoníku, tak i § 146a odst. 3 tr. zákoníku je okolnost, že pachatel jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného .

Odvolací soud v souvislosti s odmítnutím možnosti použití právní kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku uvedl, že v druhé fázi konfliktu již poškozený nebyl žádným způsobem ozbrojen, naopak obviněný měl stále v ruce nůž a měl nad poškozeným fyzickou převahu. Obviněný proto podle odvolacího soudu tuto fázi konfliktu nemohl objektivně vnímat jako ohrožení vlastního života a jeho další konání tak nemohlo být posuzováno v rámci silného rozrušení z úleku či strachu.

Tuto argumentaci však státní zástupce nepovažoval za zcela přesvědčivou, když odvolací soud do určité míry zaměňuje podmínky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku a podmínky aplikace kvalifikovaných skutkových podstat podle § 146a tr. zákoníku. Argumentace odvolacího soudu nepochybně dostatečně opravňuje k závěru, že ve druhé fázi konfliktu obviněný nejednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Skutečnost, že se pachatel dopustil excesu v tomto případě excesu extenzívního z podmínek nutné obrany, však podle právního názoru státního zástupce bez dalšího nevylučuje možnost, že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku v důsledku přecházejícího útoku.

Strach, úlek nebo zmatek pachatele ovšem musí být vždy podřaditelné pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, tj. takových hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Je tedy nutno zvažovat též širší okolnosti, za kterých se pachatel do stavu silného rozrušení dostal. Ze skutkových zjištění uvedených přímo v tzv. skutkové větě a rozvedených zejména na straně 10 rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že konfliktu mezi obviněným a poškozeným M. G. předcházel poměrně razantní útok obviněného na J. R., při kterém dokonce použil nože a způsobil jí drobné řezné poranění; následné jednání poškozeného M. G., pokud vstoupil do chaty a ohrožoval obviněného sekerou, bylo reakcí právě na tento prvotní útok obviněného na J. R. Jestliže obviněný svým jednáním sám navodil konfliktní situaci vedoucí k fyzickému napadení mezi ním a poškozeným, pak podle názoru státního zástupce nelze hovořit o jednání v omluvitelné pohnutce, a to ani v případě, že by se obviněný v určitém momentu konfliktu cítil být ohrožen na životě ze strany poškozeného a dostal se v důsledku toho do stavu silného rozrušení. Námitky dovolatele, pokud se domáhá právního posouzení skutku podle § 146a tr. zákoníku, proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nepovažoval za důvodné. Nad rámec svých úvah pak ještě doplnil, že pokud by vůbec mělo být o aplikaci této privilegované skutkové podstaty uvažováno, nepochybně by bylo namístě použití základní skutkové podstaty podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, která postihuje úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný částečně uplatnil námitky, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu má jeho výhrada, že se bránil nečekanému útoku poškozeného sekerou a že obě bodnutí zasadil poškozenému ve stoje v úmyslu dosáhnout upuštění sekery poškozeným. Touto argumentací prakticky setrvává na svých dosavadních tvrzeních z předchozích fází řízení, kde předestíral svoji verzi skutkového děje (spočívající stručně řečeno v tom, že nůž vzal do ruky až poté, co byl napaden poškozeným, přičemž jej jednou či dvakrát bodl ve stoje v rámci nutné obrany proti jeho útoku sekerou).

V této části dovolání obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

Výše uvedené skutkové námitky obviněného tvořily obsah jeho obhajoby a soudy obou stupňů, které dospěly k odlišným skutkovým zjištěním, než obhajoba předkládala, se s nimi náležitě vypořádaly. Skutkové okolnosti daného případu jsou poměrně komplikované nejen tím, že se jednalo o vzájemný konflikt, do něhož byly zapojeny tři osoby, ale též tím, že tyto osoby byly v době činu pod vlivem alkoholu, což do určité míry ovlivnilo nejen jejich chování na místě samém, ale i jejich schopnost události vnímat a zapamatovat si je. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých úvah dospěly k tomu, že se obviněný činu v jimi popsané podobě dopustil, jakož i to, proč mají jeho obhajobu za vyvrácenou (viz zejména strany 9 14, 16 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Podle zjištění soudů po vniknutí J. R. do chaty obviněného a po jejím fyzickém napadení obviněným následoval konflikt mezi obviněným a poškozeným, který přišel J. R. na pomoc na základě jejího volání. V první fázi obviněný bodl do levé paže poškozeného, který se před tím ozbrojil sekerou a tou se napřáhl směrem k obviněnému. Ohledně této první fáze konfliktu odvolací soud výslovně připustil, že šlo o obranu obviněného, která není trestněprávně postižena (strana 7 napadeného rozsudku, obdobně strana 14 rozsudku soudu prvního stupně). Ve druhé fázi konfliktu však obviněný pokračoval v útoku proti poškozenému, který již byl odzbrojen a navíc lehce poraněn na zevní části levé paže, a v situaci, kdy se oba nacházeli na zemi, obviněný stočil poškozeného pod sebe a bodl jej do levé poloviny hrudníku.

Ze skutkových zjištění soudů rozhodně neplyne, že by údajný útok poškozeného M. G. byl zcela nečekaný; zde obviněný pomíjí, že to byl on, kdo, jsa ovlivněn alkoholem, reagoval nepřiměřeně na přítomnost J. R. a jako první ji napadl, přičemž poškozený se na místo dostavil na její volání. Skutkový závěr o tom, že obviněný ohrožoval svědkyni J. R. nožem ještě před tím, než se na místo dostavil poškozený M. G., se opírá zejména o svědectví J. R., které je objektivně podloženo i lékařskou zprávou založenou na č. l. 98, v níž je zmiňováno též drobné řezné poranění třetího prstu pravé ruky. Zjištění, že obviněný bodl poškozeného ležícího na zemi do hrudní partie těla až při vzájemné potyčce v obývací části chatky, tedy v době, kdy tento již nedisponoval sekerou, a nikoliv již krátce předtím v kuchyni, vychází především ze svědectví poškozeného a závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., který právě jím udávaný mechanismus vzniku zranění označil jako pravděpodobnější a vyloučil též další varianty průběhu činu předkládané obviněným. Takto stabilizovaný skutkový děj je rovněž náležitě zachycen ve znění skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná pouze otázka, zda skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, vykazuje zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, či zda je třeba jej právně posoudit toliko jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, jak namítal obviněný.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus.

Skutková zjištění odvolacího soudu, opírající se o skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, výstižně charakterizují podstatu jednání obviněného jako záměrný násilný útok se zbraní proti tělu poškozeného, jímž byl zasažen důležitý orgán (plíce), a opodstatňují ve spojení s údaji o opětovnosti takového jednání závěr o naplnění znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Úmysl obviněného směřující ke způsobení minimálně těžké újmy na zdraví poškozenému vyplývá zcela jednoznačně ze způsobu vedení útoku, z charakteru použité zbraně a z místa na těle, proti kterému dovolatel útok vedl. Obviněný razantní útok nožem směřoval do horní části trupu, tedy partií, u nichž věděl, že zde může u poškozeného dojít k závažným následkům na zdraví, a pro případ, že následek v podobě vážné poruchy zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku poškozenému způsobí, byl s tím přinejmenším srozuměn. Soudy tudíž nepochybily v závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Obviněný ostatně ani nezpochybňoval úmyslné zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví a neuplatnil žádné výhrady ani proti zbývajícím zákonným znakům zločinu podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Kruciální otázkou pro posouzení jednání obviněného je existence omluvitelné pohnutky v době, kdy poškozenému zasadil bodnou ránu nožem do oblasti hrudníku. Názor obviněného, že jeho čin je třeba právně posoudit jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, ale nemůže se zřetelem ke konkrétním skutkovým zjištěním obstát.

Ustanovení § 146a tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, a to první v odstavci 1, druhou pak v odstavci 3. Obě tyto základní skutkové podstaty se liší tím, že v odstavci 1 jde o úmyslné způsobení ublížení na zdraví z uvedených omluvitelných pohnutek a privilegovanou skutkovou podstatu k ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, zatímco v odstavci 3 jde o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ze stejných omluvitelných pohnutek a tedy privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku.

Podle ustanovení § 146a odst. 3 tr. zákoníku, které jediné přichází v úvahu, se přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Oba v úvahu přicházející trestné činy, tj. trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku i ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, jsou trestnými činy úmyslnými. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že na rozdíl od zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku pachatel v případě privilegované skutkové podstaty trestného činu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jednání se tedy liší pouze v rozdílných okolnostech spočívajících souhrnně řečeno v subjektivních, zákonem aprobovaných psychických stavech na straně pachatele, které ho z hlediska trestního postihu výrazně privilegují. Jednání pachatele však nezbavují trestnosti, což je základní rozdíl oproti situacím nutné obrany, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle § 146a tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10).

Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele (jako jedna z jeho alternativ vedle předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného) pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli.

Není přitom rozhodující, zda silné rozrušení vzniklo postupně, např. z narůstajících obav nebo náhle či prudce. Silné rozrušení tedy může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu, zároveň se však nesmí jednat o rozrušení natolik silné, které by bylo sto zásadním způsobem ovlivnit příčetnost. Na druhou stranu se však musí jednat o dostatečně silné rozrušení, které vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492, 1555,1556, unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).

Zákon užívá pro zobecnění vyjmenovaných stavů mysli pojem omluvitelné hnutí mysli . Tuto charakteristiku proto musí splňovat všechny v úvahu připadající subjektivní psychické stavy, které mají být důvodem pro shovívavé posuzování jednání obviněného. Nelze sem proto řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, tedy zejména na základě určitého sporu, kdy pachatel na rozdíl od poškozeného nebyl v právu, nebo při vymáhání oprávněného dluhu poškozeným od pachatele apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, publikované pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.), anebo dokonce silné rozrušení vzniklé ze zavrženíhodné pohnutky, např. z jednání oběti, která odmítá být pachateli po vůli, brání se mu atd.

Jen pro úplnost lze doplnit, že o způsobení těžké újmy na zdraví z omluvitelné pohnutky se jedná rovněž i v případě, že je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), za což je obecně považováno chování v příkrém rozporu s morálkou, které svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). V takovém případě se nevyžaduje ani silné rozrušení nebo jiný podobný stav, neboť zákon zde vyžaduje pouze, aby jednání pachatele bylo vykonáno v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného . Je však třeba zdůraznit, že i zde míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k významu právem chráněného objektu, jímž je kupř. jako zde lidské zdraví (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 Tdo 18/2012, aj.). Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného však obviněný ve svém dovolání nenamítal a jako omluvitelná pohnutka s ohledem na skutkové okolnosti případu ani nepřicházelo v úvahu.

Obviněný se domáhal toho, aby jeho jednání bylo posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku z toho důvodu, že se cítil rozrušený v důsledku předchozího nečekaného útoku poškozeného M. G., přičemž k útoku sekyrou mělo dojít v nočních hodinách a krátce předtím byl obviněný násilně vyrušen ze spánku vniknutím do zahrady J. R. V daných souvislostech odkazoval též na závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. Boženy Dokoupilové, podle nichž situaci vnímal jako ohrožení vlastního života ze strany M. G., v důsledku chvatného impulsivního vyhodnocení situace, při dominantním vjemu zdvižené sekery a ovládaný emocí překvapení a strachu.

Především je třeba uvést, že skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku neobsahuje žádná relevantní skutková zjištění, z nichž by mohla být vyvozována existence omluvitelných pohnutek, čemuž odpovídá též jejich explicitní odmítnutí v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (strana 7 rozsudku odvolacího soudu, strany 17, 18 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konkrétně uvedl, že oba soudy přijaly obhajobu obviněného, že v první fázi konfliktu s poškozeným M. G., který byl ozbrojen sekerou, a kdy obviněný poškozeného bodl do ruky, aby jej odzbrojil, šlo o obranu obviněného, která není trestněprávně postižena. V této fázi konfliktu podle odvolacího soudu obviněný situaci vnímal jako ohrožení vlastního života ze strany poškozeného v důsledku chvatného impulzivního vyhodnocení situace při dominantním vjemu zdvižené sekery a ovládnutí emocí překvapení, strachu a hněvu při neočekávaném vniknutí cizí osoby na území, které považoval za vlastní. V další fázi však již poškozený není žádným způsobem ozbrojen, naopak obviněný má k dispozici nůž a je fyzicky zdatnější, což se také projevilo i ve výsledku vzájemné potyčky. Podle odvolacího soudu tuto fázi konfliktu s přihlédnutím ke vzájemnému poměru sil obou aktérů obviněný objektivně nemohl vnímat jako ohrožení vlastního života a jeho další konání tak nemohlo být posuzováno v rámci silného rozrušení z úleku či strachu z poškozeného, když ten již pro obviněného nepředstavoval a ani nemohl představovat skutečnou hrozbu (strana 7).

V těchto souvislostech není od věci uvést, že omluvitelnou pohnutku jak spočívající v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, tak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného je třeba odlišit od podmínek nutné obrany. Nutnou obranou se podle § 29 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem. Přitom k nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen, ale i osoba útokem neohrožená, která vystupuje proti útoku směřujícímu proti jiné osobě, a to bez ohledu na to, zda se osoba, vůči níž útok směřuje, sama brání či nikoliv (tzv. pomoc v nutné obraně). V tomto bodě lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí těmto dvěma institutům trestního práva nepřiznává postavení, které ve skutečnosti mají. Bylo již řečeno, že základní rozdíl mezi existencí omluvitelného hnutí mysli a jednáním v nutné obraně spočívá v tom, že oproti jednání v nutné obraně, která je jednou z okolností vylučujících protiprávnost činu, existence omluvitelného hnutí mysli jednání pachatele neznamená jeho beztrestnost, přičemž však exces z mezí nutné obrany může (a často i bude) za splnění zákonných podmínek naplňovat privilegovanou skutkovou podstatu podle § 146a tr. zákoníku (viz již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III ÚS 3395/10). O takovou situaci ale v posuzované věci nešlo.

Soudy zjistily, že J. R. vnikla do obydlí obviněného bez jeho svolení (obviněný ji sice vyzval, aby si přišla pro osobní věci, tato však vyčkávala až do doby, kdy bude obviněný spát), když pomocí odcizených klíčů tajně vnikla na pozemek zahrady a do chatky obviněného (viz odůvodnění napadeného rozsudku na straně 6). Ačkoliv její jednání je pochopitelné s ohledem na její předchozí nedobré zkušenosti s agresivitou obviněného (viz rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 1 T 143/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 8 To 54/2012), formálně vzato se jednalo o jednání protiprávní. Reakci obviněného na zjištění vniknutí svědkyně J. R. do jím užívané chatky však rozhodně nelze považovat za přiměřenou daným okolnostem. Obviněný se v žádném případě nemohl domnívat, že by svědkyně J. R. pro něho mohla být nějakým nebezpečím. Nebyl proto žádný důvod, aby proti ní použil násilí, vyhrožoval jí nebo ji dokonce ohrožoval nožem, jak učinil. Její volání o pomoc tedy bylo zcela na místě. Na následný vstup poškozeného M. G. je možné spíše nahlížet jako na jednání v nutné obraně ve prospěch stále útokem obviněného ohrožené J. R., přičemž ani užití sekery nelze považovat za zjevně nepřiměřený způsob obrany s ohledem na fyzickou převahu obviněného, jeho pověst agresivní osoby i nůž v jeho ruce. Protože by se za takových okolností nejednalo o protiprávní útok na obviněného, není z principu nutná obrana proti němu přípustná. Jestliže tedy soudy hodnotily první bodnutí poškozeného do ruky jako nutnou obranu, je třeba to považovat za značně shovívavý přístup, jehož změny ale není možné dosáhnout, jelikož by byla v neprospěch obviněného a tím v rozporu se zákazem reformationis in peius. Jde-li o další fázi vzájemného konfliktu, ve vztahu k níž soudy vyloučily, že obviněný jednal v nutné obraně, neznamená to samo o sobě, že je vyloučeno posoudit jeho jednání jako jednání v silném rozrušení ze strachu či úleku. Je však třeba zvažovat širší kontext okolností, za nichž se mohl do stavu silného rozrušení dostat.

Podstatnou charakteristikou silného rozrušení je, že se musí vždy jednat o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Má se za to, že strach ve smyslu omluvitelného hnutí mysli, tj. takových hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele, je strachem vystupňovaným, vyvolaným podnětem či okolnostmi mimořádné intenzity a závažnosti. Za důvod k omluvitelnému hnutí mysli pachatele však nelze považovat takové jednání poškozeného (oběti trestného činu), které obviněný sám vyprovokoval svým nepřístojným chováním.

Jak již bylo uvedeno, nemůže obstát argument obviněného, že vstup poškozeného byl zcela nečekaný, že krátce předtím byl obviněný vyrušen ze spánku, byl unavený a útok na svoji osobu vůbec nečekal. Tvrzení, že by jej jakkoliv ovlivnilo předchozí vyrušení ze spánku příchodem J. R., nemá oporu v jeho dalším agresivním chování vůči ní, které ostatně nebylo motivováno jen neoprávněností jejího vniknutí do obydlí obviněného, ale mělo svůj původ v nevypořádaných vzájemných vztazích. Pakliže obviněný tvrdí, že jej příchod poškozeného, který do jeho obydlí vstoupil jen proto, aby zasáhl ve prospěch J. R. volající o pomoc, překvapil, protože jej neočekával, a že se cítil ohrožen na životě pod vjemem sekery, kterou viděl v ruce poškozeného, koresponduje takové vnímání situace charakteristice jeho osobnosti, jak se podává se znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací klinická psychologie, znalkyně PhDr. Boženy Dokoupilové. Podle jeho závěrů a výpovědi znalkyně je osobnost obviněného disociální, s převažující impulsivitou, emoční nevyvážeností, s nedůvěřivým, negativistickým nastavením vůči okolí. Prožívání je egocentrické, s nedostatečnou sebekritikou. Inkriminovanou situaci vnímal jako ohrožení vlastního života ze strany M. G., v důsledku chvatného impulsivního vyhodnocení situace, při dominantním vjemu zdvižené sekery a ovládaný emocí překvapení, strachu a hněvu při neočekávaném vniku dotyčné osoby na území, které považoval za vlastní (č. l. 470). Pro úplnost je třeba dodat, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Jiřího Pokory kdyby obviněný v době spáchání činu nebyl pod vlivem alkoholu, mohl by rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání ovládat, přičemž rozpoznávací i ovládací schopnosti by byly zachovány v plném rozsahu. Vlivem prosté alkoholové opilosti ale byly jeho ovládací schopnosti nepodstatně sníženy, zatímco rozpoznávací byly i přesto zachovány; znalec také poznamenal, že obviněný účinky alkoholu na svůj organismus znal a mohl a měl je předvídat (č. l. 238). I z uvedeného vyplývá, že obviněný sebestředně, nepřiměřeně a nekriticky vyhodnotil situaci jako ohrožující jeho život a razantně a bez zaváhání na svoji obranu zasáhl, aniž by uvážil, že to byl přece on, kdo vystupoval jako útočník a agresor s nožem v ruce a poškozený se zde ocitl jen proto, aby pomohl ženě, která byla obviněným i v minulosti fyzicky napadena.

I kdyby se obviněný v průběhu konfliktu s poškozeným subjektivně cítil být ohrožen na životě, nemohlo by se jednat o stav silného rozrušení ze strachu ve smyslu omluvitelného hnutí mysli, neboť obviněný svým agresivním jednáním vůči svědkyni J. R. konfliktní situaci nejprve sám vyvolal, na což až následně poškozený M. G. reagoval ve prospěch této svědkyně tím, že do chatky vstoupil a směrem k obviněnému napřáhl sekeru, kterou tam sebral. Nejvyšší soud proto podmínky pro aplikaci § 146a odst. 3 tr. zákoníku a důvod pro sociálně eticky odůvodnitelnou shovívavost vůči obviněnému stejně jako soudy nižších stupňů rovněž neshledal.

Námitky obviněného, že jednal v silném rozrušení ze strachu majícím charakter omluvitelného hnutí mysli, nebyly akceptovány. Naplnění ostatních zákonných znaků obviněný nezpochybnil, a dovolací soud se jimi proto zevrubně nezabýval, když o správnosti užité právní kvalifikace jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku nemá žádných pochybností.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková