8 Tdo 250/2009
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 250/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 114/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 7 T 114/2007, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 7 T 114/2007, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta. Podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a nad obviněným byl stanoven dohled probačního úředníka. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 4. 1. 2007 v době kolem 19.20 hodin v Č. B., ulici J. P., poté, co se dostal do slovní rozepře s poškozeným ing. J. B., který stoupal po schodech z prvního do druhého poschodí tohoto domu, ho obviněný následoval po schodišti, když v průběhu vzrušivého hovoru, který vedli, obviněný poškozeného srazil ze schodů a ten dopadl na podlahu pod schodištěm, přičemž v důsledku konání obviněného poškozený utrpěl zranění spočívající v tržné ráně v týlní krajině uprostřed a vpravo, v naznačeně pruhovitých oděrkách na hřbetě nosu, v tříštivé zlomenině 7. krčního obratle, ve zlomenině oblouku 6. krčního obratle a ve zhmoždění krční míchy, pro něž byl okamžitě hospitalizován v N. Č. B., kde při následných zdravotních komplikacích utrpěného zranění zánětu plic dne 26. 2. 2007 zemřel.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.



Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a to proti všem jeho výrokům. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný předeslal, že úmysl pachatele ať již přímý či nepřímý lze dovozovat jednak z přímého projevu či z průběhu jeho jednání. Nadále popíral fyzický střet s poškozeným a zdůraznil, že žádný přímý důkaz o jeho jednání s poškozeným neexistuje. Zpochybnil přesvědčivost zjištění soudů vztahujících se k úrazovému mechanismu vedoucímu k poranění poškozeného, jež byla učiněna na podkladě důkazů nepřímých. Upozornil, že výpovědi svědků J. B., M. T. nekorespondují se sděleními ošetřujících lékařů MUDr. M. D., MUDr. J. S., MUDr. L. K. a ani se závěry znalců, podle nichž se poškozený před pádem nejpravděpodobněji nacházel na 2. až 3. schodě nad podestou, kde došlo ke zranění. Jasno do objasnění věci nemohli vnést ani svědci, s nimiž poškozený komunikoval telefonicky, ale nebyli s ním v přímém kontaktu (M. M. a I. B.). Zpochybnil rovněž výpověď svědka PhDr. J. P., jehož svědectví je zkresleno jednak zjevným nepřátelstvím vůči obviněnému a jednak nereálné, neboť tento svědek nemohl slyšet obviněného cokoli říkat. Poukazoval na závěry znalce, že není možné stanovit, zda se u poškozeného jednalo o pád samovolný, či způsobený jinou osobou.

Poněvadž nebylo zjištěno, jakým způsobem mělo dojít ke kontaktu obviněného s poškozeným, tak lze těžko dovozovat z pouhého zjištění o pádu poškozeného a výpovědí svědků, kteří pouze interpretovali krátké sdělení poškozeného, aniž by tento celou událost popsal, úmysl obviněného ublížit poškozenému; není možné vyloučit zavinění v nedbalostní formě. Nepřímý úmysl nelze podle obviněného dovozovat ani z toho, že poškozený chodil ohnutý, tato skutečnost neznamená automaticky v okamžiku střetu sníženou ztrátu stability. Nebyl podle něj prokázán tak razantní útok, aby měl být s následkem srozuměn.

Připomněl, že byl-li uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., trestní odpovědnost za následek závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním. Odkázal na závěry znalců, že poškozený, pokud by netrpěl B. ch., nemusel v důsledku jednání obviněného utrpět žádná zranění nebo nejvýše zranění odpovídají lehké újmě.

Nesouhlasil s tvrzením soudů obou stupňů, že si měl a mohl alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a účinkem se může rozvinout tak, že se následky úrazu mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku celkově zhoršeného stavu poškozeného a vést až k jeho smrti. Z důkazní situace podle něj vyplývá, že se s poškozeným blíže nestýkal, nebyly mezi nimi přátelské vztahy. Věděl o jeho chůzi v předklonu, ale o jeho zdravotní stav se více nezajímal, neznal jej, nevěděl, zda mimo tuto chůzi má ještě jiná omezení. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 5 Tz 66/80) a závěry znalce MUDr. Z. Š. o zvláštním stavu organismu poškozeného vyvozoval, že se pro něj jednalo o nepředvídatelný příčinný průběh a neodpovídá proto za nastalý účinek. Protože věděl o tom, že poškozený chodí ohnutý, mohl v hrubých rysech nejvýše domýšlet, že poškozený bude méně stabilní a při pádu může utrpět zranění spočívající v pohmožděninách či nejvýše zlomeninách kostí končetin. Nemohl však vědět, že poškozený trpí ztuhlostí krční páteře, která povede i při pádu z 2. 3. schodu ke zranění, které utrpěl a které se pak rozvinulo až v jeho smrt.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.



Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předložil dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů, k nimž dopěl soud prvního stupně. V podstatě tvrdil, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhal se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem. Státní zástupce měl za to, že dovolatelem uplatněné námitky by mohly mít z hlediska uplatněného dovolacího důvodu význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci. Takový extrémní nesoulad v dané věci ale neshledal. Protože obviněný podle něj napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou takovou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Těmto kritériím neodpovídá ta část námitek obviněného, jejichž prostřednictvím polemizoval se zjištěními soudů o příčinách pádu poškozeného. Obviněný uplatnil výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, že to byl právě on, kdo svým aktivním jednáním způsobil pád poškozeného, v jehož důsledku utrpěl popsaná zranění, a upozornil, že celá řada svědků vypovídala rozporně o průběhu celé události, zejména pak z kterého schodu měl poškozený padat a jak.

Je zřejmé, že takto uplatněnými výhradami obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Českých Budějovicích a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Českých Budějovicích, a že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 13 až 18 rozsudku). Při hodnocení důkazů tento soud postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, o jaké důkazy opřel zjištění, že to byl právě obviněný, kdo aktivním jednáním, konkrétně sražením (strana 17 rozsudku) či strčením (strana 19 rozsudku) do poškozeného, tomuto způsobil poranění, i jakými úvahami byl veden při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil (strany 5 až 7 usnesení) a i on své úvahy náležitě odůvodnil.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví a způsobil takovým činem smrt.

Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 221 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty.

Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení či útoku proti poškozenému, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je ublížení na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (ublížení na zdraví je zaviněno úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě, že by nebylo dáno zavinění z nedbalosti ve vztahu k následku smrti, jednalo by se o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., bylo-li by zjištěno zavinění z nedbalosti ve vztahu k následku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví, a jen pokud by nebylo prokázáno zavinění ani stran tohoto následku (účinku), přicházelo by v úvahu použití právní kvalifikace skutku podle § 221 odst. 1 tr. zák., jak naznačuje v dovolání obviněný.

Bylo tak již v podstatě řečeno, že stran zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení § 6 písm. a) tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení smrti je v konkrétním případě těžším následkem , k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.

Podstatným v posuzované věci je, zda se soudy správně vypořádaly s otázkou zavinění obviněného. Vyvodily-li správný závěr ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., což nebylo ostatně relevantně zpochybněno ani dovolatelem (uplatnil jen námitky skutkové), nelze bez dalšího akceptovat jejich závěry o existenci zavinění, byť z nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák., stran následku smrti ve smyslu § 221 odst. 3 tr. zák.

V této souvislosti je vhodné toliko poznamenat, že podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Obviněný si musel být vědom, že strčením do poškozeného, o kterém věděl, že má problémy s chůzí související s páteří, neboť chodil shrbený, a měl potíže se stabilitou, mu může způsobit zranění, která jej významně omezí v běžném způsobu života; s případnými následky v podobě vzniku zranění musel být též srozuměn, neboť tu neexistovaly žádné okolnosti, které by takovým následkům mohly případně zabránit.

Soud prvního stupně na straně 19 a 20 rozsudku shrnul, že obviněný svým jednáním způsobil poškozenému zranění, která byla ze soudně lékařského hlediska hodnocena jako těžká, a to jak pro delší dobu trvající poruchu zdraví (zlomenina obratlů), tak pro poškození důležitého orgánu (zhmoždění krční míchy), avšak v důsledku komplikace, která nastala v souvislosti se zraněním, které utrpěl, poškozený zemřel. Trestní odpovědnost obviněného za následek smrti závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty zaviněním. Soud měl za to, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného je objektivně dána, neboť úraz, který poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl, byl jednou z příčin smrti poškozeného, poněvadž i podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lalůčkovitý zánět plic je typickou zdravotní komplikací utrpěného zranění. Zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze spatřovat tehdy, pokud obviněný měl a mohl alespoň v hrubých rysech si představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a účinkem se může rozvinout tak, jak se rozvinul. Zejména s ohledem na zdravotní stav poškozeného, který byl obviněnému alespoň v hrubých rysech znám (není zapotřebí, aby mu byl znám jeho konkrétní zdravotní stav), jakož i zranění, které poškozený utrpěl, mohl obviněný předpokládat, že následky úrazu se mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku celkově zhoršeného zdravotního stavu poškozeného a vést zároveň též k jeho smrti. Takový průběh poúrazových procesů je podle soudu i s ohledem na věk poškozeného častý a pro průměrného pachatele předvídatelný. Obviněný proto měl nebo si alespoň mohl představit, že příčinný vztah mezi jednáním a následkem, který nastal po pádu poškozeného, se může rozvinout tak, že poškozený v důsledku obvyklé komplikace utrpěného zranění zemře, a tak odpovídá i za těžší následek smrti poškozeného podle § 221 odst. 3 tr. zák.

Odvolací soud závěry soudu prvního stupně dále doplnil tak, že věděl-li obviněný o zdravotním handicapu poškozeného, že jde o osobu vyššího věku, a fyzicky jej napadl a sražením ze schodů zavinil jeho pád, při němž napadený utrpěl zranění s vážnými trvalými následky, nebyly by liché ani úvahy o odpovědnosti obviněného za způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 222 tr. zák., což podporují i určení místa počátku pádu i jeho způsob. Současně ale dodal, že při výlučném odvolání obviněného odvolacímu soudu přísluší posuzovat toliko vady napadeného rozsudku, jež nejsou odvolateli prospěšné. Ani on neshledal ničeho, co by příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného, který poškozeného srazil ze schodů, a tímto utrpěným zraněním, na jehož komplikace později zemřel, přerušovalo. Obviněný s ohledem na věk poškozeného, jeho zdravotní stav, který vzhledem k jejich letitému sousedství vnímal po řadu let, mohl zcela opodstatněně předpokládat, že poškozený může utrpět i takové zranění, které povede k jeho smrti. Podle jeho názoru bylo v možnostech obviněného vzhledem ke způsobu provedení činu, jehož obětí byl starší, pro zdravotní postižení fyzicky handicapovaný člověk, předvídat další zdravotní komplikace zraněného vedoucí až k fatálnímu následku. Vznik takového účinku je zahrnut nedbalostním zaviněním, a to ve formě nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák. (strany 6, 7 usnesení).

Obviněný s právními úvahami soudů nesouhlasil; zdůraznil, že se s poškozeným nikdy blíže nestýkal, věděl o jeho chůzi v předklonu, ale o jeho zdravotní stav se nezajímal, nevěděl o jeho problémech s páteří a o jeho dalších omezeních mimo chůze. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, určili, že poškozený trpěl B. ch., která vyvolává zvláštní stav organizmu, spočívající v postupném ztuhnutí páteře, která se stává nakonec naprosto neohebnou. Tento zvláštní stav organizmu byl v příčinné souvislosti se zraněním, které poškozený utrpěl, neboť postačila malá síla vyvinutá pádem, aby došlo ke zlomeninám krčních obratlů vzhledem k jejich ztuhlosti. Protože obviněný věděl, že poškozený chodí ohnutý, mohl v hrubých rysech nejvýše dovozovat, že bude méně stabilní a při pádu může spíše utrpět zranění spočívající v pohmožděninách či nejvýše zlomeninách kostí končetin. Nemohl však vědět, že poškozený trpí ztuhlostí krční páteře, která povede ke zranění, které utrpěl a které se pak rozvinulo až v jeho smrt. Byl proto přesvědčen, že se pro něj jednalo o nepředvídatelný příčinný průběh a neodpovídá proto za daný účinek.

Námitky obviněného nejsou zcela liché a je nutno se s nimi důsledně vypořádat.

Netřeba zvláště zdůrazňovat, že obviněný je trestně odpovědný za následek, který způsobil, jen potud, pokud jej zavinil. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákon vymezuje nedbalostní zavinění, o něž ve vztahu k těžšímu následku obecně jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákon rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák., jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák. je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, poněvadž trestní zákon zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nedbalosti nevědomé na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.

V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného spolehlivě zjištěna a soudy obou stupňů pečlivě odůvodněna (k tomu např. rozhodnutí č. 37/1975, 41/1993, 39/1980, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. tr.). Toto zjištění ale pro závěr o trestní odpovědnosti nestačí; jak správně uvedl již soud prvního stupně, stěžejní otázkou byla otázka zavinění. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout právě tak, jak se posléze rozvine. Pro obviněného nepředvídatelný příčinný průběh není podle praxe soudů v zavinění obsažen a obviněný za následek, který takto vzejde neodpovídá (k tomu např. rozhodnutí č. 39/1980, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe se vyjádřila také v tom smyslu, že chtěl-li pachatel svým jednáním způsobit jinému ublížení na zdraví nebo věděl, že svým jednáním může jinému ublížit na zdraví a byl s tím srozuměn, nevěděl však a vzhledem k okolnostem a svým poměrům ani vědět nemusel a nemohl, že může způsobit smrt, lze jeho jednání, jímž takový následek způsobil, posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví nebo pokus tohoto trestného činu (k tomu rozhodnutí č. 67/1998 Sb. rozh. tr.).

Z těchto východisek plyne, že pro posouzení, zda účinek v podobě zlomeniny krčních obratlů a zhmoždění krční míchy, tj. těžkou újmu na zdraví a potažmo smrt poškozeného obviněný zavinil nejméně z nedbalosti nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák., nutno vycházet z okolností, za jakých tento následek (účinek) nastal. Pokud by obviněný věděl o tom, že poškozený trpí B. ch. vyznačující se znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, popisovaným zvláštním stavem organizmu, přicházelo by v úvahu posoudit skutek obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 tr. zák., jak naznačoval odvolací soud, avšak bez přiléhavé reflexe na konkrétní situaci. V takovém případě by totiž obviněný musel počítat s tím, že poškozený v důsledku pádu ze schodů utrpí vážná zranění. Zavinění obviněného však nemusí směřovat ke konkrétní těžké újmě na zdraví, k níž skutečně došlo, a ke smrti vzniklé z uvedených konkrétních příčin, postačí, že směřovalo k těžké újmě jakéhokoliv druhu, potažmo ke smrti jakýmkoliv způsobem, pokud takové těžší následky jeho jednání mohly reálně vzniknout (k tomu rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

Oba soudy své úvahy o danosti nedbalostního zavinění ve vztahu k těžšímu následku ať už v podobě těžké újmy na zdraví či též smrti poškozeného coby obvyklé komplikaci utrpěného zranění vystavily na zjištění, že obviněný dlouhodobě žil ve společném domě s poškozeným, věděl tedy alespoň v hrubých rysech o jeho zdravotních komplikacích související s páteří v této souvislosti se však jeho konkrétní vědomost omezily na poznatky o potížích při chůzi a se stabilitou, neboť chodil v předklonu, a dále na věk poškozeného. Ani odvolací soud nevysvětlil, proč obviněný právě s ohledem na tyto okolnosti mohl opodstatněně předpokládat, že poškozený může utrpět i takové zranění, které povede k jeho smrti . Východiska soudů obou stupňů shledává dovolací soud neúplnými, poněvadž nereagují na všechny relevantní okolnosti případu, jmenovitě na konkrétní způsob sražení či strčení poškozeného ze schodů, intenzitu tohoto útoku a nezohledňují ani zvláštní stav organizmu poškozeného vyvolaného B. ch.

Z obsahu znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Z. Š. a MUDr. F. V., CSc., který byl včetně výpovědi znalce MUDr. Z. Š. zevrubně rekapitulován v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se mimo jiné podává, že zranění poškozeného byla způsobena tupým předmětem, který silou malé až střední intenzity působil na hlavu ze zadu a vedl k násilnému předklonu hlavy, což pád poškozeného ze schodů s nárazem týlní krajiny hlavy na pevnou překážku dobře vysvětluje. Ze zdravotnické dokumentace a pitvy poškozeného vyplynulo, že poškozený trpěl vleklým onemocněním páteře B. ch. Toto onemocnění se projevuje mimo jiné postupným tuhnutím až ztuhnutím páteře. Z hlediska utrpěného zranění jde o zvláštní stav organizmu, který se podstatnou měrou podílel na následku, poněvadž celá páteř je v podstatě proměněna v neohebnou bambusovou hůl, mizí volná pohyblivost mezi jednotlivými klouby obratlů krční a hrudní páteře, přičemž pokud by poškozený tímto onemocněním netrpěl, nemusel by při posuzovaném pádu zranění páteře a míchy utrpět. Tento zvláštní stav organizmu není laik schopen rozpoznat, současně znalec ve své výpovědi uvedl, že není vyloučeno, aby i zakřivená páteř v důsledku vrozené deformace (předklon) byla pohyblivá, přičemž laik není způsobilý rozlišit její změněnou pohyblivost (č. l. 240, 241). Pokud by k obdobnému pádu došlo u osoby, která by netrpěla B. ch., je vysoce pravděpodobné, že by nedošlo k poškození krční páteře a míchy; v posuzovaném případě šlo o působení síly na hlavu zezadu malou až střední intenzitou a při takové intenzitě násilí by u zdravé osoby nejspíše došlo pouze k tržné ráně na hlavě a k otřesu mozku, tedy k poraněním s obvyklou dobou léčení kolem 10 až 14 dnů (č. l. 240, 299).

Znalecký posudek ani výpověď znalce v hlavním líčení však nedávají odpověď na otázku, silou jaké intenzity byl obviněný sražen či strčen ze schodů. Pokud znalci hovoří o tom, že zranění poškozeného byla způsobena tupým předmětem, který silou malé až střední intenzity působil na hlavu ze zadu a vedl k násilnému předklonu hlavy, evidentně nejde o sílu, jakou byl poškozený sražen či strčen ze schodů, ale o popis mechanismu, jakým mu již byla zranění způsobena (při dopadu). Jediným relevantním údajem je v tomto ohledu zmínka znalce o tom, že nebyly zjištěny znaky pro silné strčení (č. l. 240), jež nebyla blíže vysvětlena. Objasněna nebyla povaha zranění, jež by při popisovaném pádu mohla utrpět osoba odpovídající věkem i tělesnou konstitucí poškozenému, byla-li by postižena zakřivením páteře, ztíženou pohyblivostí, aniž by současně trpěla B. ch. Znalci se explicitně vyjadřovali pouze k povaze zranění osoby netrpící B. ch., aniž by ovšem bylo zřejmé, zda jde o osobu zcela zdravou či případně osobu se zakřivením páteře a zda vůbec taková deformace páteře, není-li provázena B. ch., ale jen omezenou pohyblivostí, je z hlediska jejich stávajících závěrů významná.

Na soudu prvního stupně proto bude, aby znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství k naznačeným otázkám vyslechl a poté aby provedené důkazy znovu pečlivě hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. Při posuzování zavinění bude třeba přihlédnout ke všem objektivním i subjektivním okolnostem případu, k povaze a razanci útoku obviněného, k okolnostem, za nichž k činu došlo. Podrobněji je třeba věnovat pozornost nejen zjištěnému následku, ale i zvláštnímu stavu organizmu poškozeného a jeho vlivu na vznik následku. Jen po komplexním zhodnocení všech těchto okolností bude možno učinit závěr, zda je těžší následek spočívající v těžké újmě na zdraví a potažmo i smrti poškozeného se zřetelem k objektivním okolnostem spojeným se skutkem a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele kryt nedbalostním zaviněním, či zda je možno takový závěr vyvodit jen k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví, případně k žádnému z nich.

Pro úplnost nelze nezaznamenat, že v textu dovolání (v části před návrhem na rozhodnutí dovolacího soudu) obviněný zmínil i odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který ale žádnou konkrétní námitkou neodůvodnil. Vše nasvědčuje tomu, že tento odkaz byl učiněn zřejmě nedopatřením a omylem a dovolací soud jej také takto vnímal.

Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 23 To 686/2008, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 7 T 114/2007, poněvadž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2009



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková