8 Tdo 25/2011
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 25/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 162/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 111/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : Obviněný J. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 3 T 111/2008, uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu na osmnáct měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že po vzájemné dohodě s již odsouzeným D. B. mu poskytl nepravdivé potvrzení o tom, že odsouzený D. B. pracuje u firmy WSS, s. r. o., a má čistý měsíční příjem 18.875,- Kč, ač byl srozuměn s tím, že D. B. v této firmě nepracuje, přičemž odsouzený D. B. toto potvrzení předložil dne 25. 3. 2008 v P., V., v pobočce České spořitelny a uzavřel smlouvu o úvěru a obdržel úvěr ve výši 190.000,- Kč, čímž způsobil České spořitelně škodu v uvedené výši.

Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, který zaměřil proti výroku o vině i navazujícímu výroku o trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 162/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému J. V. byl při nezměněném výroku o vině pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. uložen podle § 45 odst. 1 a § 45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře sto hodin. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., centrála v P., oddělení úvěrových podvodů, O., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Pro úplnost nutno dodat, že se jedná již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 8. 2009, sp. zn. 9 To 233/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 3 T 111/2008, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 9 To 162/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Důvody dovolání spatřoval jednak v tom, že došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, a jednak v nesplnění podmínek pro hmotně právní posouzení skutku .

Dovolatel rekapituloval, že ve věci byl původně Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 24. 10. 2008 pod sp. zn. 3 T 111/2008 vydán trestní příkaz, kterým bylo rozhodnuto o vině též ohledně spoluobviněného D. B., proti němuž dovolatel podal odpor. Soud však nepostupoval v souladu s ustanovením § 314g odst. 2 tr. ř. a nezrušil celý trestní příkaz, který se tak vůči obviněnému D. B. stal vykonatelný, čímž se tento obviněný dostal do postavení svědka. Dovolatel tvrdil, že se trestné činnosti nedopustil a že odpadl i důvod, pro který se měl podle sdělení D. B. činu dopustit, pakliže soud z popisu skutku vypustil údaj o tom, že mu za poskytnutí nepravdivého potvrzení D. B. předal částku 20.000,- Kč. Namítal, že se nemohl bezprostředně poté, co jej D. B. obvinil, k věci vyjádřit, a bylo mu znemožněno, aby mu již v přípravném řízení prostřednictvím obhájce mohl klást otázky. Domníval se, že podal-li proti trestnímu příkazu odpor, nahlížely soudy na jeho postup jako na obstrukci. Vytýkal, že první hlavní líčení dne 7. 1. 2009 proběhlo nezákonně, a to zejména proto, že v rozporu s ustanovením § 206 tr. ř. nebyla přečtena obžaloba. V hlavním líčení dne 10. 3. 2009 měl D. B. postavení svědka, soud však při jeho výpovědi postupoval, jako by šlo o spoluobviněného, a přistoupil k seznámení D. B. s výpovědí dovolatele ze dne 7. 1. 2009. Podle dovolatele na základě tohoto postupu nelze vyloučit, že měl být usvědčován spoluobviněným a ne svědkem . Závěrem vyjádřil přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby zjistily skutkový stav věci způsobem, o němž by nebyly pochybnosti, a proces, který vedl k jeho odsouzení, považoval za nezákonný a nespravedlivý.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel nevznesl jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Obviněný podle státního zástupce pouze paušálně odmítal skutková zjištění učiněná soudy tvrzením, že se souzeného skutku nedopustil, což lze považovat za námitku výlučně skutkovou, která neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Pod žádný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky týkající se údajného krácení práv dovolatele v přípravném řízení, když dovolací důvod zkrácení práva na obhajobu trestní řád nezná. Naprosto nepodřaditelné pod jakýkoli dovolací důvod jsou podle státního zástupce i námitky týkající se procesního postupu soudu prvního stupně po podání trestního příkazu a v průběhu hlavních líčení. Dovolatel se podle státního zástupce mýlí, pokud se domnívá, že trestní příkaz měl být na podkladě jeho odporu zrušen též ohledně původně obviněného D. B. Jestliže bylo trestním příkazem rozhodnuto o vině a trestu ohledně více obviněných a odpor podal jen některý z nich, pak nic nebrání tomu, aby ohledně dalších obviněných nabyl trestní příkaz právní moci. Logicky pak mohou být tito již pravomocně odsouzení obvinění v dalším řízení vyslýcháni pouze jako svědci. Zásada, že trestní příkaz musí být zrušen jako celek, se uplatňuje pouze v tom směru, že nelze zrušit pouze některý z výroků týkající se obviněného, který odpor podal, a to ani v případě, že by odpor směřoval pouze proti tomuto výroku a že by jinak šlo o výrok oddělitelný. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že v zásadě splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Ačkoliv totiž obviněný ve svém podání v rozporu s požadavkem obsaženým v 265f odst. 1 tr. ř. výslovně neuvedl zákonné ustanovení, o které opřel své dovolání, výtku o nesplnění podmínek pro hmotně právní posouzení skutku lze s jistou benevolencí vnímat jako odkaz na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti procesním postupům soudu prvního stupně, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 3 a z nichž vycházel v napadeném rozsudku Městský soud v Praze.

Dovolatel především namítal, že se obžalobou tvrzeného jednání nedopustil, závěr soudů o jeho vině je opřen o nevěrohodnou výpověď svědka D. B.

Prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a jiného hodnocení provedených důkazů (jednání se nedopustil, závěr o vině stojí na výpovědi D. B., jehož nevěrohodnost dokládá skutečností, že soudy vypustily z výroku o vině zjištění, že dovolatel měl obdržet od D. B. částku 20.000,- Kč). Následně na podkladě takové změny skutkových zjištění a hodnocení důkazů vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného J. V. a svědka D. B., listinných důkazů, a to především předložených Českou spořitelnou, a. s., soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen především o výpověď svědka D. B., který uváděl, že vyplněný formulář získal právě od obviněného J. V. Nalézací soud nezjistil motiv, který by D. B. vedl ke mstě vůči obviněnému, a usuzoval, že televizor, který obviněný od svědka získal za nápadně výhodných podmínek, byl odměnou za poskytnutí potvrzení významného pro získání úvěru. S těmito závěry po doplnění dokazování o výpis z živnostenského rejstříku souhlasil i odvolací soud. Nejvyšší soud nemá, čím by přesvědčivé závěry soudů obou stupňů relevantně doplnil; není žádných rozumných pochybností o tom, že to byl právě obviněný, kdo předal D. B. potvrzení o zaměstnání a příjmu, o němž věděl, že není pravdivé. Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení práva na obhajobu a dalších zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolatel též vytýkal, že soud prvního stupně postupoval chybně, nezrušil-li na podkladě jím podaného odporu trestní příkaz i ve vztahu ke spoluobviněnému D. B., a poukazoval i na jeho procesní pochybení v hlavním líčení dne 7. 1. 2009, v jehož průběhu nebyla čtena obžaloba. Jak již bylo výše uvedeno, s uplatněným dovolacím důvodem, ale ani žádným jiným důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., tyto procesní námitky, na jejichž podkladě obviněný vyvozoval, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, nekorespondují. Nejvyšší soud k nim přesto nad rámec svých povinností ve shodě se státním zástupcem poznamenává, že jestliže bylo trestním příkazem rozhodnuto o vině a trestu ohledně více obviněných a odpor podal jen některý z nich, pak ohledně dalších obviněných nabyl trestní příkaz právní moci. Podle § 314g odst. 2 tr. ř. platí, že byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor (specifický opravný prostředek, jehož zvláštnost spočívá především v tom, že v případě podání o něm není vůbec rozhodováno), trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že trestní příkaz se ruší v celém rozsahu, přičemž není rozhodné, proti kterému z více výroků trestního příkazu byl odpor podán, avšak toliko ohledně osoby oprávněné k podání odporu. To ve svých důsledcích též znamená, že bylo-li trestním příkazem rozhodnuto ohledně několika obviněných (což jistě není postup optimální), pak jen ohledně toho, který odpor podal. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud po podání odporu obviněným J. V. zrušil trestní příkaz pouze ve vztahu k tomuto obviněnému a hlavní líčení konal jenom ve vztahu k tomuto obviněnému a nikoliv i ohledně D. B., vůči němuž trestní příkaz nabyl právní moci. Správně byl D. B. v hlavním líčení slyšen v procesním postavení svědka.

Jisté pochybení bylo možno spatřovat v tom, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 1. 2009 (č. l. 113) explicitně nevyplývá, že na počátku hlavního líčení byla přednesena obžaloba; v tomto nedostatku nelze spatřovat významný zásah do práva na spravedlivý proces, neboť obviněný věděl z dříve doručené obžaloby a trestního příkazu (č. l. 104), co je mu kladeno za vinu a co bude v hlavním líčení projednáváno, a také ke skutku, který mu byl kladen za vinu, v hlavním líčení vypovídal.

Rovněž mu nelze přitakat, pokud namítal, že byl zkrácen na právu na obhajobu tím, že nemohl klást D. B. otázky. Nemohl-li tak učinit před podáním obžaloby, z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2009 je zjevné, že svědek D. B. byl vyslýchán za přítomnosti obviněného i jeho obhájce, oběma byla dána možnost položit svědkovi otázky, čehož obhájce obviněného též využil (č. l. 132). Nevyužil-li této možnosti i obviněný, nejde o porušení jeho práva na obhajobu garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pole něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mimo jiné i právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Nejvyšší soud má za to, že trestní řízení proti dovolateli bylo vedeno podle zásad fair procesu a k relevantnímu zásahu do jeho procesních práv nedošlo.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2011 Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková