8 Tdo 249/2011
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 249/2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 o dovolání obviněného M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 42 To 73/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 T 34/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 13 T 34/2008, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a odsouzen podle § 180d tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že přestože trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 10 T 176/2007, který nabyl právní moci 9. 11. 2007, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků, dne 27. 5. 2008 kolem 11.20 hod. nejméně po V. ulici v B. a po silnici I. třídy přes L.e do Š. a následně zpět směrem do B., okr. Ž., řídil osobní automobil tov. zn. Audi 80 Cabrio, a poté, co spatřil hlídku Policie ČR, Obvodní oddělení B. se této snažil bezohlednou jízdou ohrožující ostatní účastníky silničního provozu ujet a nereagoval na jejich světelné a akustické znamení k zastavení.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 42 To 73/2009, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen za trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., ohledně kterých zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněn, podle § 171 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Pro úplnost je třeba dodat, že usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 13 T 34/2008, které nabylo právní moci dne 11. 6. 2010, byl podle § 419 tr. zákoníku uložený nevykonaný trest poměrně zkrácen, a to trest odnětí svobody uložený ve výměře šesti měsíců o tři měsíce a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložený v trvání tří let o jeden rok a šest měsíců.

Proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání a odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání.

Obviněný namítal, že se soudy důsledně nevypořádaly s některými důležitými důkazy, zejména svědeckou výpovědí J. P., a dalšími podstatnými skutečnostmi ohledně průběhu šetření celé záležitosti ze strany Policie České republiky. Ta se podle dovolatele celou věcí bezmála tři měsíce nezabývala, nepožadovala po něm žádné vysvětlení a tímto časovým odstupem ztížila důkazní situaci a tím i možnost jeho obhajoby. Předmětného jednání se nedopustil, neboť dne 27. 5. 2008 v B. nebyl, žádné vozidlo neřídil a vůz, který měl být v té době spatřen policejní hlídkou, byl v té době v opravě. Jeho pohyb bylo možné stanovit pomocí evidence GPS ve vozidle J. P., avšak soudy tento důkaz shledaly zcela nedůvodně nevěrohodným, a to ještě pouze z důvodu nepopíraného blízkého vztahu svědkyně k obviněnému. Za řidiče vozu byl označen až zpětně poté, co policejní hlídka zjistila, že je v evidenci motorových vozidel uveden jako držitelem zmíněného vozidla. Toto zjištění spojila policie s jeho minulostí, když byl dříve opakovaně trestán za trestnou činnost související s řízením motorového vozidla. Minulostí dovolatele však nelze nahrazovat skutková zjištění v nyní projednávané věci. Vyloučil, že by si policista Mgr. D. P. mohl pamatovat jeho podobu z dřívějšího doručování do obce S., neboť tam bydlel pouze dva měsíce v roce 1994. Shrnul, že nebylo dostatečně prokázáno, že by předmětného dne řídil motorové vozidlo, a nemohl se proto dopustit trestného činu.

Dovolatel dále tvrdil, že ačkoliv prostřednictvím obhájce odvolacímu soudu sdělil, že se z důvodu nemoci nemůže zúčastnit veřejného zasedání, přičemž tato skutečnost byla řádně doložena, a požádal o odročení veřejného zasedání, této žádosti nebylo vyhověno a veřejné zasedání se konalo v jeho nepřítomnosti. Zdůraznil, že vždy projevoval zájem účastnit se všech nařízených jednání, aby měl možnost osobně se vyjádřit ke všem skutečnostem, a uplatnit tak své právo na obhajobu. Skutečnost, že si v projednávané věci zvolil obhájce, ho jeho práv obviněného nezbavuje. Odvolacímu soudu nic nebránilo veřejné zasedání odročit na náhradní termín, tímto postupem by nedošlo k žádným průtahům v řízení.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dovolatel ve skutečnosti namítal toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů, popíral spáchání činu a činil závěr, že mu trestná činnost nebyla prokázána, čímž uplatnil námitky skutkové, které nemohou uvedený dovolací důvod naplnit. Dovolání v této části bylo podle něho podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poznamenal, že z materiálů, které mělo Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nebylo možno zjistit žádné podrobnosti k námitkám dovolatele, a proto k této části dovolání neučinil žádný návrh.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 10. 6. 2009 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.

Obecně však také platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.

Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná tehdy, jestliže soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat a dal jasně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. O to se ale v posuzovaném případě rovněž nejednalo.

Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný byl k veřejnému zasedání stanovenému původně na den 19. 5. 2009 vyrozumíván vz. č. 7a tr. ř., ale toto veřejné zasedání bylo posléze odročeno na 10. 6. 2009, protože obviněný dne 18. 5. 2009 telefonicky sdělil předsedovi senátu, že se nemůže dostavit k veřejnému zasedání ze zdravotních důvodů. Sdělil též, že trvá na své osobní účasti a předloží písemnou omluvu a potvrzení lékaře. Předseda senátu jeho omluvu akceptoval a informoval jej, že veřejné zasedání bude odročeno na pozdější termín, aby se k němu mohl dostavit (č. l. 77). Obviněný posléze prostřednictvím obhájce předložil potvrzení praktického lékaře MUDr. S. B. vystavené 20. 5. 2009, z jehož obsahu se bez bližšího vysvětlení podává pouze to, že obviněný byl nemocen od 18. 5. 2009 a předpokládaná doba léčení je 10 14 dnů (č. l. 81). Předseda senátu stanovil konání veřejného zasedání na den 10. 6. 2009, o čemž obviněného znovu vyrozumíval vz. č. 7a (č. l. 82) na adresu, kterou obviněný označil pro účely doručování (č. l. 5). Dovolatel nebyl doručovatelem zastižen, proto byla zásilka dne 20. 5. 2009 uložena k vyzvednutí na poště. Obviněný si ji však ani v desetidenní lhůtě nevyzvedl, a proto byla zásilka vrácena odvolacímu soudu dne 3. 6. 2009. Marným uplynutím desetidenní lhůty pro vyzvednutí uložené zásilky na poště nastaly účinky doručení posledním dnem této lhůty, jak je uvedeno v § 64 odst. 2 tr. ř. (nikoliv jak uvádí odvolací soud v protokolu o konání veřejného zasedání dnem 20. 5. 2009, ale až v pondělí 1. 6. 2009). Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný byl o konání veřejného zasedání včas vyrozuměn, což ostatně ani nezpochybňoval.

K veřejnému zasedání konanému dne 10. 6. 2009 v 10.20 hodin se obviněný nedostavil. Dostavil se jeho obhájce, který navrhoval veřejné zasedání odročit, protože obviněný, který trval na osobní účasti, naposledy sděloval, že je nemocen. Neznal důvody, proč se nedostavil a nepřevzal vyrozumění o veřejném zasedání. Odvolací soud tento návrh neakceptoval a usnesením rozhodl, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného (viz protokol o veřejném zasedání č. l. 83, 84).

Rozhodnutí odvolacího soudu o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je správné. Obviněný se k veřejnému zasedání konanému dne 10. 6. 2009 v 10.20 hodin nedostavil a svou nepřítomnost řádně neomluvil (a to ani dodatečně). Nestalo se tak ani prostřednictvím obhájce, jehož vyjádření ve veřejném zasedání rozhodně nemohlo být interpretováno jako náležitá a opodstatněná omluva nepřítomnosti obviněného. Ve veřejném zasedání odvolací soud neprováděl žádné úkony, při nichž by byla přítomnost obviněného podle zákona nezbytná nebo o nichž by musel být předem vyrozuměn (srov. § 211 odst. 1 poslední věta tr. ř.). Lze tedy konstatovat, že odvolací soud zcela v souladu s trestním řádem konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.

Nejvyšší soud se zabýval nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2009 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).

S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Dlužno ovšem dodat, že veřejné zasedání konané o odvolání obviněného se svojí povahou i významem blíží hlavnímu líčení. Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup odvolacího soudu nebyl nekorektní. Obviněný svoji neúčast neomluvil a sám o odročení veřejného zasedání stanoveného na den 10. 6. 2009 nepožádal. Postup odvolacího soudu, který neakceptoval ničím neodůvodněný požadavek obhájce o odročení veřejného zasedání a rozhodl se provést veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Dovolací soud dospěl k závěru, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.

V této části shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný v dovolání namítal, že inkriminovaného dne v B. nebyl, vozidlo neřídil, protože bylo v opravě, a dále že soudy nesprávně hodnotily výpověď J. P., odmítly jako důkaz záznamy z GPS svědčící o jeho pohybu na jiným místech, nesprávně vycházely z výpovědi svědka Mgr. D. P. - policisty, který si ho nemohl pamatovat z předchozích služebních úkonů. Tvrdil též, že závěr o jeho vině je opřen pouze o domněnky policie, která zcela nedůvodně spojovala výskyt jeho vozidla s jeho trestní minulostí a na základě toho dovozovala, že vozidlo řídil právě obviněný.

Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil rovněž námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje a odlišného hodnocení provedených primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud výjimečně připouští, že tato zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž nezbyté také je, aby dovolatel tuto vadu jasně vytkl; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně navazující na zevrubnou rekapitulaci důkazů a strana 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi a ani výpovědi J. P., která v té době byla družkou dovolatele. Vysvětlily, proč rozhodnutí o jeho vině opřely o výpovědi policistů Mgr. D. P. a M. Š., kteří obviněného identifikovali jako řidiče předmětného vozidla. Soud prvního stupně neměl důvod těmto svědkům nevěřit, když kritického dne byly dobré výhledové a klimatické podmínky, obviněného viděli na krátkou vzdálenost a znali ho z dřívější úřední činnosti. Žádné pochybnosti nejsou ani o tom, že obviněný věděl o uloženém trestu zákazu činnosti, s čímž ostatně ani nepolemizoval.

V posuzované věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

V této části bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. března 2011 Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková