8 Tdo 244/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 244/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 7 To 62/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 215/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 42 T 215/2010, uznal obviněné T. Č. a M. K. vinnými jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku, jež právně kvalifikoval u obviněného T. Č. v bodech 1) až 4) jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě 5) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) a § 205 odst. 2 trestního zákoníku, u obviněného M. K. v bodech 1), 3) a 4) jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě 5) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Obviněnému T. Č. za to podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému M. K. za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 T 99/2010, za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 2 T 153/2010, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 4. 2011, sp. zn. 3 T 5/2010, uložil podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. ř. zrušil výroky o trestech ze shora citovaných rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání již jen obviněný M. K. (dále jen obviněný nebo dovolatel ), přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 7 To 62/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, ohledně kterých zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za sbíhající se přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 T 99/2010, za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 2 T 153/2010, za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 4. 2011, sp. zn. 3 T 5/2010, a za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 6 T 181/2010, uložil podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky o trestech ze shora citovaných rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Andrey Židové, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel uvedl, že od počátku trestního řízení popíral svoji vinu a trval na tom, že skutek nespáchal. Toto jeho tvrzení má být podloženo řadou důkazů, zejména výpovědí spoluobviněného T. Č., svědeckými výpověďmi ostatních spoluvězňů, jakožto svědků události, výpovědí poškozeného K. H., mzdovým listem z výkonu trestu odnětí svobody z Věznice T. i samotnou jeho výpovědí.

Obviněný zdůraznil, že spoluobviněný T. Č. několikrát zopakoval, že se protiprávního jednání dopouštěl sám, že M. K. se trestné činnosti nezúčastňoval, a na těchto tvrzeních setrval. Ostatní svědci výpověď tohoto spoluobviněného potvrdili a poukázali i na to, že M. K. není problémový typ a že vždy působil tak, že neměl potřebu cokoliv brát ostatním. Totéž uvedl i poškozený K. H., soudy však k jeho výpovědi nepřihlédly.

Mzdovým listem, který byl jako důkaz proveden u veřejného zasedání před odvolacím soudem, chtěl dovolatel prokázat, že při odjezdu do Věznice B. měl dostatek vlastních zásob (jak tabáku, tak potravin), a neměl proto žádnou potřebu brát tyto věci jiným.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265m tr. ř. jej sám zprostil obžaloby.

Sám obviněný zaslal Nejvyššímu soudu vlastní podání, v němž uvedl některé skutkové argumenty, které považoval za důležité. K obsahu této písemnosti však Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. nepřihlížel.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že uvedené důvody zjevně nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce k samotnému dokazování poznamenal, že nalézací soud provedené důkazy pečlivě vyhodnotil a svůj postup v tomto směru podrobně a logicky popsal v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku. Pečlivě se zabýval rozpory ve výpovědi obviněného na straně jedné a obsahově navazujícími a logicky propojenými výpověďmi svědků na straně druhé. Soud také vyhověl návrhu dovolatele, aby bylo dokazování doplněno výpovědí svědka M. D., za tím účelem hlavní líčení odročil, ale také tento svědek ve své výpovědi potvrdil verzi obžaloby. Svědek navíc také uvedl, že dovolateli přislíbil svědčit v jeho prospěch pod nátlakem ve věznici, v níž nadále společně vykonávají trest. Podle státního zástupce z ničeho neplyne, že by snad důkazy provedené soudem prvního stupně byly provedeny procesně nepřípustným způsobem, že by byly nedůvodně opominuty, nebo že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními byl extremní rozpor ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by ve věci obviněného mohly být porušeny základní postuláty spravedlivého procesu.

Státní zástupce dále uvedl, že svědci z řad spoluvězňů událost samotnou buď neviděli, nebo o ní slyšeli informace shodující se s výrokem rozsudku nebo takové informace sami uvedli (např. svědek M. D.). Ze všech výpovědí je přitom zřejmé, že oba spoluobvinění chodili za poškozeným ve dvojici, že aktivnější byl sice T. Č., ale že dovolatel stával po jeho boku nebo mezi dveřmi, občas zopakoval nějakou výhrůžku a nebo jen mlčel. Státní zástupce se proto domnívá, že dovolatel svým podáním spíše chtěl zpochybnit právní kvalifikaci takového pasivního jednání. Taková argumentace by se však neshodovala s dosavadní ustálenou judikaturou týkající se spolupachatelství u loupeže a podobných násilných trestných činů. Spolupachatelem je totiž v zásadě i ten, kdo ve vzájemné shodě s pachatelem setrvává na místě takového skutku (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 231/2012, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1042/2011, ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 4 Tdo/2012, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 16/2011, 2000, a ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 7 Tz 166/2000).

Ze shora uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (nesouhlasil s hodnocením výpovědí poškozeného ani dalších spoluvězňů, z těchto výpovědí vyvozoval vlastní skutková zjištění, předkládal tvrzení o tom, že měl dostatek vlastních zásob tabáku a potravin, a proto nepotřeboval krást jiným). Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a