8 Tdo 24/2007
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 24/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání obviněného R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 To 252/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 39/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 1 T 39/2006, byl obviněný R. V. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Č. p., a. s., R. z. Č., R. p. pro R. ZČ v P., škodu ve výši 202.160,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu pojistného podvodu dopustil tím, že dne 8. 4. 2005 v B. n. R., okr. D., telefonicky nahlásil za účelem získání pojistného plnění Č. p., a. s., pojistnou událost a následně dne 19. 4. 2005 podepsal zápis o poškození motorového vozidla na základě smlouvy č. 90591 -10/5 o havarijním pojištění motorového vozidla ze dne 28. 12. 2004 jako součásti smlouvy o pojištění souboru vozidel č. 90591 -10 ze dne 20. 9. 2004 týkající se škodné pojistné události z havarijního pojištění č. PU 772 , vztahující se k dopravní nehodě, ke které mělo dojít dne 8. 4. 2005 kolem 01.00 hodin na silnici mezi obcemi M. a P., kdy obviněný jako řidič motorového vozidla Renault Megane Scenic, se měl vyhýbat přesně nespecifikovanému zvířeti, které mělo vběhnout z levé strany do jeho jízdního pruhu, v důsledku čehož měl strhnout řízení vlevo do silničního příkopu na levé straně, přičemž došlo k poškození celé karosérie jeho vozidla, což uvedl jako popis průběhu nehody, a v důsledku takto oznámených skutečností a rozsahu poškození vozidla mu bylo Č. p., a. s. P. vyplaceno pojistné plnění ve výši 189.209,- Kč, když celkově bylo pojistné vyčísleno na částku 202.160,- Kč, z čehož byla částka ve výši 12.951,- Kč odečtena na dlužné pojistné, přičemž následně na základě vypracovaného znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, na žádost Č. p., a. s., v P. bylo zjištěno, že k nehodě nemohlo dojít způsobem, jak uvedl obviněný pro účely pojistného plnění, a způsobil tak škodu ve výši 189.209,- Kč Č. p., a. s., R. z. Č., P., S. a. 24A.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními. Obviněný brojil především proti výroku o vině, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo toliko proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 To 252/2006, byl k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody byl obviněný podle § 250a odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změn. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím všem jeho výrokům. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle dovolatele je v daném případě nesprávné právní posouzení důsledkem pochybení soudů obou stupňů při provádění a hodnocení důkazů. Poukázal zejména na výpověď svědka V. H., která potvrzovala jeho tvrzení o průběhu dopravní nehody a zároveň jí bylo zpochybněno svědectví policisty M. M. ohledně toho, že dopravní nehoda byla zvláštní tím, že na místě dopravní nehody bylo pouze malé množství stop (úlomků skla, plastů apod.). Výpověď svědka nprap. M. M. označil za nevěrohodnou, poněvadž měli vzájemné negativní vztahy již z období, kdy spolu studovali na policejní škole. Svědek dokonce prohlašoval, že mají ještě nějaký nevyřízený účet, jak se posléze dozvěděl od dalšího spolužáka, bývalého policisty L. H. Obviněný dále odkázal na odůvodnění odvolání ze dne 2. 6. 2006 a výhrady zde obsažené. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil, a aby sám ve věci rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného R. V. nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Domažlicích a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně hodnotily výpověď svědka V. H., který v podstatě potvrzoval jeho obhajobu, a nepřesvědčivě opřely své rozhodnutí o jeho vině o svědectví nprap. M. M., který s ním měl nevyřízené účty ještě z dob jejich společného studia na policejní škole. To měl tento svědek sám prohlašovat, jak byl později informován bývalým spolužákem L. H. Totéž platí ve vztahu k té části dovolání, v níž obviněný odkázal na odůvodnění jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, zpochybnil-li řádné objasnění věci, označila-li skutková zjištění za nesprávná v kontextu s jím podaným hodnocením důkazů. V této souvislosti je na místě upozornit, že námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací (smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný; dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí mimo jiné odpovídat i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován), a proto jen s notnou dávkou benevolence dovolací soud přihlédl i k nim.

Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, ze kterých vyplývá, že k dopravní nehodě došlo jiným způsobem, než jakým jej při uplatňovaní pojistné události popsal obviněný, postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž průběh nehody odpovídá popisu, jak jej uvedl v zápisu o poškození motorového vozidla . Výpověď svědka policisty M. M., který nehodu na místě šetřil, označil za nevěrohodnou, neboť s ním měl údajně nevyřízené účty. Uplatněnými námitkami tak ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 5 - 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 - 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především o znalecké posudky Ing. P. Š., Ing. Z. V., MUDr. S. T. a výpověď svědka M. M., a také proč neuvěřily svědecké výpovědi svědka P. G. či V. H. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu. Zejména odvolací soud, poté co dokazování sám doplnil o výslech znalce MUDr. S. T. a svědka V. H., v odůvodnění napadeného rozsudku zevrubně reagoval na námitky obviněného směřující proti správnosti skutkových zjištění a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Přiléhavě vyložil, proč pro rozhodnutí o jeho vině nebyla zásadním důkazem výlučně výpověď svědka M. M., nýbrž - a to především - objektivně zjištěné poznatky ze znaleckých posudků z oboru silniční dopravy a zdravotnictví. Nelze než uzavřít, že způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, zjevně nasvědčuje tomu, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu; extrémní exces v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu Nejvyšší soud v postupu a závěrech soudů obou stupňů proto neshledal.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková