8 Tdo 238/2011
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 201 tr. zák., § 151 odst. 3 tr. ř.



8 Tdo 238/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 31 To 456/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 211/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 33 T 211/2008, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 1. 12. 2008 v 17.25 hodin řídil pod vlivem alkoholu po silnici u N. B. osobní automobil zn. Citroën XM, přičemž poblíž křižovatky s ulicí T. G. M. z N. B. s tímto vozidlem vlivem opilosti sjel do pravého příkopu, kdy mu hlídkou Policie České republiky Obvodní oddělení N. B. bylo orientační dechovou zkouškou pomocí přístroje Dräger naměřeno 1,46 promile alkoholu v dechu a následným lékařským vyšetřením bylo naměřeno 1,9 g/kg alkoholu v krvi.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 31 To 456/2009, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. Kamila Štěpánka proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu uvedl, že odvolacím soudem nebyl respektován princip presumpce neviny ani zásada in dubio pro reo a nebylo postupováno v souladu s pravidly vyjádřenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což vyústilo v porušení práva na spravedlivý proces, protože nashromážděné důkazy nedávají dostatečný závěr o vině obviněného. Zejména z provedených důkazů nevyplývá naplnění subjektivní a objektivní stránky uvedeného trestného činu, a proto jsou podle obviněného rozhodnutí stižena extrémním nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením. Dovolatel trval na tom, že se skutku nedopustil a nikdy jednání, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nedoznal. Protože obviněný požil alkohol, vůz řídil jeho kolega S. W., který při odbočování špatně odhadl situaci a sjel za krajnici, nezpůsobil tím však nehodu. Zastavil projíždějící vozidlo, aby ho odvezlo k jeho vlastnímu vozu, s nímž se měl vrátit a poškozené vozidlo vytáhnout. Na místě zůstal obviněný, který poté, co u havarovaného vozidla zastavili policisté, netvrdil, že vozidlo řídil, ale došlo mezi nimi ke konfliktu, a to v důsledku požitého alkoholu. Dovolatel jednoznačně vyloučil, že by pod jeho vlivem řídil vozidlo a poukázal na to, že jeho výpověď se shoduje s výpovědí svědka S. W., který potvrdil, že vozidlo řídil on, nikoli dovolatel. Tento důkaz však soud vyhodnotil způsobem, který je v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. jako nevěrohodný se zdůvodněním, že není třeba znalce z oboru motorových vozidel. Soud svá skutková zjištění opřel o výpovědi svědků, příslušníků Policie ČR, kteří konali prvotní úkony trestního řízení, ze kterých však podle obviněného lze vyvodit pouze tolik, že když přijeli na místo, kde došlo ke sjetí vozidla z vozovky, nebyl obviněný na místě řidiče, ale stál na druhé straně vozovky. Zasahující policisté vypovídali k tomu, jak vnímali celou situaci a jakým způsobem se odehrál jejich zákrok, a nikoli k tomu, jak probíhaly první úkony s dovolatelem, či co mělo být uvedeno v jeho výslechu. Pokud policisté jako svědci vypovídali o obsahu jeho vytěžení, které samo o sobě nemůže sloužit jako důkaz, jejich výpověď není procesně využitelná, neboť byla získána obcházením zákona. Za zásadní obviněný považoval skutečnost, že svědek I. I. při výslechu v rámci hlavního líčení čerpal z listin, které si sebou přinesl, mimo jiné ze záznamu o sdělení podezření, protokolu o výslechu podezřelého, což podle názoru obviněného vylučuje spontánnost výpovědi. Rozhodnutí jsou tak stižena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy i s jejich následným právním posouzením, což představuje výjimečný důvod umožňující i v řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/2003, obviněný vyjádřil, že procesně použitelnými důkazy nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, z nichž by vyplýval skutkový závěr, že objektivní stránku stíhaného trestného činu skutečně naplnil. Využitelnost svědeckých výpovědí policistů k obsahu jeho sdělení, tedy doznání učiněné v době, kdy nebyl poučen o svých právech, zejména o právu nevypovídat a o možnosti zvolit si obhájce, nelze připustit a nelze se ztotožnit ani se způsobem, jak se s touto otázkou vypořádal odvolací soud.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 31 To 456/2009 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 33 T 211/2008, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l tr. ř. Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zastupitelství, přestože mu byl opis dovolání doručen, do dne konání neveřejného zasedání své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu nezaslalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v § 265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Je nutné poznamenat, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen extrémní nesoulad , resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné posuzovat i argumenty, o něž obviněný své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že obviněný výtky směřoval proti způsobu, jímž soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Obviněný v rámci podaného dovolání vyjadřoval, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnil, když zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své skutkové závěry nedovodily z jeho obhajoby a výpovědi svědka, která byla ve shodě s jeho obhajobou, ale za věrohodné považovaly důkazy, které obviněného v tom, že on byl řidičem předmětného vozidla, usvědčovaly. Za pravdivé však obviněný považoval výpovědi svědka S. W. a svou, když výpovědi svědků, o něž soudy své rozhodnutí o vině obviněného opřely, měl za nezákonné. Veškerými námitkami tak obviněný prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětným činem uznán vinným, prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku (že vozidlo neřídil, ale seděl na místě spolujezdce) vytýkal nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že skutkovou podstatu trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. nenaplnil.

S ohledem na to, že obviněný svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení ohledně toho, jak celá událost proběhla, zejména popřel, že by řídil on, a naopak tvrdil, že tak učinil spoluobviněný, brojil i proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Dovolání tak svým obsahem svědčí o tom, že obviněný M. H. obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, které na označený důvod nedopadají a Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.

S ohledem na skutečnost, že obviněný v dovolání namítal i extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry, se Nejvyšší soud zabýval námitkou týkající se nezákonnosti výslechu policistů T. H., I. I. a P.W., a to se zřetelem na to, že vysvětlení osob, která byla opatřena podle § 158 odst. 3, 5 tr. ř. nebo § 61 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky nemohou sloužit jako důkaz před soudem. Není přitom rozhodné, zda byl o tomto vysvětlení pořízen zápis, popřípadě úřední záznam, nebo zda byli o obsahu vysvětlení vyslechnuti jako svědci v přípravném řízení příslušníci policie, kteří vysvětlení opatřovali. Jestliže byli v trestní věci vyslechnuti jako svědci příslušníci policie, kteří prováděli operativní šetření na místě, jejich výpovědi lze použít jako důkaz před soudem, jen pokud vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z vysvětlení podaných podle § 158 odst. 3, 5 tr. ř. nebo § 61 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (rozhodnutí č. 26/1989 Sb. rozh. tr.).

Podle obsahu spisu je patrné, že T. H., I. I. a P.W. jsou příslušníky Police České republiky Obvodního oddělení N. B. a byli přítomni v rámci výjezdu a prověrky u havarovaného vozidla. V situaci, kdy u havarovaného vozidla byl přítomen obviněný, neprováděli žádné záznamy ve smyslu § 158 odst. 3, 4 tr. ř. ani podle § 61 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. o České policii. Na místě však s obviněným komunikovali a v rámci této rozpravy shledali, že obviněný je řidičem vozidla, a proto činili další kroky, které vedly zejména k tomu, že provedli u obviněného dechovou zkoušku a po jejím kladném výsledku při souhlasném postoji obviněného tohoto převezli na odběr krve. Podle protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem (č. l. 38 spisu) byl odběr proveden proto, že obviněný pod vlivem požití alkoholu nezvládl řízení vozidla. Z žádného důkazu, který je v této souvislosti pořizován, nevyplývá skutečnost, že by se obviněný v rámci těchto zkoušek na alkohol těmto úkonům odmítl podrobit proto, že by nebyl řidičem vozidla.

Tuto svou obhajobu začal uplatňovat až v řízení před soudem, poté, co byl ve zkráceném řízení podán návrh na potrestání, a proto v rámci zkráceného řízení nebyly konány žádné úkony reagující na to, že by obviněný nebyl tím, kdo havarované vozidlo řídil (viz též obsah protokolu o výslechu obviněného jako podezřelého na č. l. 5).

Již na základě těchto skutečností bylo možné dovodit, že obviněný byl osobou, která předmětné vozidlo řídila. Soud však v reakci na nově uplatněnou obhajobu tuto objasňoval kromě jiného i tím, že jako svědky předvolal i uvedené příslušníky policie. Jejich svědectví bylo možné jako relevantní důkaz použít se zřetelem na shora vyjádřená pravidla pouze tehdy, pokud vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z vysvětlení obviněného. V souladu s touto zásadou jsou tedy ve výsleších svědků T. H., I. I. a P. W. veškeré informace, které v rámci svého svědectví uvedli, kromě toho, co jim ve vysvětlení sděloval obviněný. Proto, pokud obsahem vysvětlení obviněného, které jim při uvedeném policejním úkonu podal, byla skutečnost, že řídil motorové vozidlo, o takové skutečnosti předmětní svědci T. H. a I. I. jako svědci být slyšeni nemohli, neboť takové svědectví je v rozporu s výše citovanou zásadou, protože jde o okolnost, jež vyplynula z obsahu vysvětlení obviněného prováděného ve smyslu § 61 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Polici České republiky. Vzhledem k tomu nebylo v souladu s § 89 odst. 2 tr. ř., aby T. H. a I. I. ohledně této skutečnosti vystupovali jako svědci a o uvedených skutečnostech vypovídali, neboť je zřejmé, že byli těmi policisty, kteří od obviněného požadovali předmětné vysvětlení (uvedl bylo od něj požadováno vysvětlení ). Proto jsou tyto výpovědi jako důkaz nepoužitelné v té části, kde svědci uváděli okolnosti, které zjistili z podání obviněného. Jestliže však svědci v těchto výpovědích uvedli skutečnosti, které jako svědci pozorovali, a to pokud jde o chování a jednání obviněného, lze tuto část výpovědi akceptovat. Nejde o okolnosti, které jsou řešeny nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/2003, podle něhož je neakceptovatelné, aby výpovědi policistů, kteří vyžadovali od obviněného vysvětlení, bylo možné rozdělit na dvě jasně oddělitelné části: na část, v níž vnímali svými smysly spontánní podání stěžovatele a na tu, v níž popsali, co se dozvěděli od obviněného po tomto vysvětlení. V daném případě jsou ve výpovědích policistů jednak okolnosti, které se dověděli od obviněného z jeho vysvětlení a jednak ty, jimiž popisovali situaci na místě, kde prováděli šetření, což jsou okolnosti, které vnímali svými smysly bez ohledu na to, co bylo obsahem vysvětlení obviněného.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil s tím, že pokud jde o svědecké výpovědi svědků T. H. a I. I., jde o důkazy, které nebylo možné v té části, kde hovořili o tom, co jim sděloval obviněný, použít jako důkaz.

Pokud však soud jako svědka vyslechl P. W., který byl jako policista tím, kdo s obviněným sepisoval protokol o výslechu podezřelého (č. l. 5, 6), se zřetelem na skutečnosti, o nichž vypovídal jako svědek, je zřejmé, že nesděloval žádné skutečnosti, které by vycházely z obviněným podané výpovědi, v níž obviněný jen sdělil Je mi to líto, hluboce se omlouvám, vícekrát to neudělám . Uvedený svědek proto toliko popsal skutečnosti, které se dozvěděl mimo obviněným podaného vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř. Za této situace nebránilo aby jako svědek podal svědectví o osobě, kterou vyslýchal, a tedy před soudem popsal, v jakém byla tato osoba stavu či jaké byly její reakce. V tomto případě byly obsahem jeho výpovědi skutečnosti, které vnímal svými smysly jako svědek v souladu s § 97 tr. ř.

S ohledem na tyto skutečnosti, zejména, že část výpovědi svědků T. H. a I. I. nesplňovala zákonem předepsané procesní podmínky, a nebylo možné opírat rozhodnutí o vině o to jejich svědectví, v němž popsali, co jim obviněný sděloval, nepovažoval tuto skutečnost Nejvyšší soud za natolik podstatnou, aby bylo nutné rušit dovoláním napadená rozhodnutí, neboť i přes tento závěr, je ve věci dostatek důkazů prokazujících, že obviněný byl řidičem havarovaného vozidla. Tento závěr soudy i mimo části výpovědí, o něž se nemohly opřít, dovodily z výpovědi svědka P. W. a z protokolu o lékařském vyšetření na alkohol v krvi. Rovněž uvedený závěr vychází kromě zmíněných důkazů i z celého proběhlého děje, který s dalšími důkazy tvoří nenarušený řetězec důkazů, jak soudy správně dovodily.

Nejvyšší soud má ze všech těchto důvodů, i přes výhradu shora uvedenou, za to, že nebyly zjištěny takové okolnosti, které by mohly vést k závěru o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. I poté, co nebylo možné přihlédnout ke shora zmíněným důkazům, napadená rozhodnutí obstojí, neboť na podkladě důkazů, které soudy mohly ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotit a posuzovat, nevznikají o vině obviněného žádné pochybnosti, když byla dostatečně přesvědčivě prokázána z těch důkazů, o něž se soud mohl opřít.

Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod naplněným neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním, lze shrnout, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. března 2011

Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová