8 Tdo 238/2004
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




8 Tdo 238/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 o dovolání podaném obviněným O. N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 10 To 414/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 312/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný O. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 4 T 312/2002, uznán vinným, že

poté, co dnes již odsouzený A. S. v S., tehdy jako soukromý podnikatel ve své firmě S., výroba ponožek P., dne 18. 10. 1999 na žádost obviněného N. proti pravdě mu vyplnil potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu a době trvání pracovního poměru s tím, že zde pracuje od roku 1995 s průměrnou čistou měsíční mzdou ve výši 15.061,- Kč, ačkoliv ve skutečnosti se mzda pohybovala okolo 7.000,- Kč a pracoval zde předtím jen krátce, i když věděl, že takto zfalšované potvrzení obviněný potřebuje ke snadnějšímu získání úvěru ke škodě Č. s. a. s., P., a bude také za tím účelem použito, dne 21. 10. 1999 obviněný O. N. skutečně při sjednávání a uzavření smlouvy o úvěru v pobočce Č. s. v S. takto zfalšované potvrzení předložil jako pravdivé, a v důsledku toho mu byl poskytnut úvěr ve výši 50.000,- Kč, což mu bylo v hotovosti také vyplaceno, přičemž žádné peníze poškozené Č. s. ve sjednané lhůtě nezaplatil a ani nezačal splácet.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu za to podle § 250b odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně s odsouzeným A. S. poškozené Č. s. a. s., P., škodu ve výši 24.036,37 Kč s 15% úrokem z této částky od 29. 3. 2003 do zaplacení; podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2003, sp. zn. 10 To 414/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému O. N. a jeho obhájkyni JUDr. B. Č. shodného dne 10. 11. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Semilech dne 7. 11. 2003.

Dne 19. 12. 2003 učinil obviněný (nikoliv prostřednictvím obhájce) osobně u Okresního soudu v Semilech podání označené jako Věc: Dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně se stížností pro porušení zákona a mých základních práv, která mi zaručuje Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod .

Dne 8. 1. 2004 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. Č. osobně u Okresního soudu v Semilech dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Brojil v něm proti tomu, že soud druhého stupně nepřihlédl k jeho námitce (a této nevyhověl, ačkoliv ji uplatňoval ve všech svých podáních, naposledy právě v odvolání), že danou trestní věc projednával v hlavním líčení soudce JUDr. M. F., který byl podle jeho názoru podjatý. Dále namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku; v této souvislosti tvrdil, že se žádného trestného činu nedopustil, resp. že jeho jednání není žádným trestným činem, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí pouze z výpovědi svědka S. Uvedl, že nikoliv jeho vinou mu zaměstnavatel vykázal mzdu daleko nižší, než ve skutečnosti pobíral, a současně, že v předmětné firmě pracoval několik let (nemohl ovlivnit, že zaměstnavatel jej zaměstnával patrně načerno ), a proto potvrzení, které bylo třeba k poskytnutí úvěru, bylo pravdivé, přičemž nalézacímu soudu vytkl, že nevyhověl jeho návrhu vyžádat doklady o pracovním poměru od zaměstnavatele, a listinné důkazy obstaral pouze prostřednictvím poškozené Č. s., a. s. Odvolací soud pak nerespektoval zásadu presumpce neviny a nevyhověl návrhu obhajoby, aby byl znovu vyslechnut. V dalším odkázal na podání, které učinil u Okresního soudu v Semilech dne 19. 12. 2003 s tím, aby bylo považováno za součást tohoto dovolání. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal mu, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 13. 1. 2004).

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2004 nejprve uvedla, že vycházeje ze sdělení Okresního soudu v Semilech obsaženého ve výzvě ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. nelze vyloučit eventualitu postupu dovolacího soudu podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Dále poukázala na to, že dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájkyně se jen částečně opírá o právní větu jednoho ze dvou použitých dovolacích důvodů, které však nejsou vyjádřeny svým přesným zákonným označením, a tedy v daném případě ustanoveními § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.; striktní požadavek zákonné formy dovolání přitom brání možnosti jakékoliv tolerance v uvedeném směru, a proto se jeví nezbytným přikročit k postupu ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. s upozorněním na možnost rozhodnutí věci podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. I kdyby však bylo možno se po vyřešení naznačených formálních otázek zabývat posouzením způsobu odůvodnění použitých důvodů dovolání, pak ani tehdy by nebylo možné dovodit, že jsou ze strany dovolatele naplněny způsobem odpovídajícím jejich účelovému zaměření. Jestliže je totiž dovolací důvod spojený s námitkou nesprávného právního posouzení skutku podložen výtkami zpochybňujícími rozsah provedeného dokazování a způsob jeho hodnocení, pak je evidentní, že jej nelze ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani věcně přezkoumat. Ohledně dalšího dovolacího důvodu stojícího na formálně nevyslovené námitce o rozhodování ve věci vyloučeným orgánem poukázala státní zástupkyně na to, že je odůvodněn výlučně výtkami týkajícími se procesního postupu v souvislosti se zaručením práva dovolatele na obhajobu, uplatněnými stížnostmi a podněty podanými na Ministerstvo spravedlnosti a civilními žalobami na ochranu osobnosti; v této souvislosti zdůraznila, že námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně uplatnil obviněný až poté, co soud druhého stupně vydal kasační rozhodnutí z důvodu vadné aplikace ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř., aby následně konstatovala, že z takto zjištěného porušení práva na obhajobu dovolatele však ještě nelze dovozovat poměr soudce JUDr. M. F. k věci nebo přímo k dovolateli v kvalitě předpokládané ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř., a tedy zakládající důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti při rozhodování či dokonce jeho záměr poškodit dovolatele na jeho právech. Státní zástupkyně proto uzavřela, že ve věci nerozhodoval vyloučený soudce, a dovolání postavené na tomto důvodu pak nelze považovat za důvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl podle § 265j tr. ř., a vyslovila souhlas s tím, aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž citovaný návrh je podmíněn absencí shora naznačených možností rozhodování v uvedené posloupnosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání učiněné u Okresního soudu v Semilech dne 19. 12. 2003 nepodal obviněný O. N. prostřednictvím obhájce. S ohledem na ustanovení § 265d odst. 2, věta druhá, tr. ř. Nejvyšší soud nepovažoval toto podání samotného obviněného za dovolání, stejně jako je nemohl považovat za součást dovolání podaného dne 8. 1. 2004 u shodného soudu prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. Č., jak se toho dovolatel výslovně domáhal. Posledně uvedené dovolání je pak přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]; obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.

Jeden z dovolacích důvodů, o nějž opřel svůj mimořádný opravný prostředek, formuloval obviněný tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku . Ačkoliv dovolatel ani zde, ani na jiném místě svého podání nevymezil zmíněný důvod současně i citací konkrétního zákonného ustanovení, z jeho slovního vyjádření je zřejmé, že měl na mysli dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda tento obviněným uplatněný důvod dovolání lze považovat za důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto ohledu dovolání obviněného O. N., jestliže je opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže obstát. Přestože v něm formálně namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ve skutečnosti se jím v této části domáhá změny skutkových zjištění na základě jiného hodnocení důkazů, případně provedení důkazů dalších. Tak je tomu v případě, když trvá na tom, že se daného trestného činu nedopustil, a brojí proti tomu, že soudy obou stupňů při svém rozhodování přihlédly pouze k výpovědi svědka S., přičemž zdůrazňuje, že jde o tvrzení proti tvrzení, a dále jestliže vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl znovu jeho výslech, a soudům obou stupňů, že přes jeho návrh nevyžádaly doklady o jeho pracovním poměru, když současně tvrdí, že zaměstnavatel mu vykázal mzdu daleko nižší, než skutečně pobíral, stejně jako, že v předmětné firmě pracoval několik let, a proto potvrzení potřebné k poskytnutí úvěru bylo pravdivé.

Co se týče výhrady dovolatele, že soud druhého stupně nerespektoval zásadu presumpce neviny , je třeba především uvést, že obviněný nikterak nekonkretizoval okolnosti, které by porušení citované zásady měly zakládat. Nejvyšší soud však i za situace, kdy obviněný danou námitku v podstatě jen zmínil, konstatuje, že tato dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje, neboť nejde o námitku, která by se týkala otázky hmotně právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. Zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod totiž formuluje trestní řád (nikoli hmotně právní předpis), a to v § 2 odst. 2, podle něhož dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Jinými slovy řečeno, orgány činné v trestním řízení musí s obviněným jednat jako s osobou nevinnou až do odsuzujícího pravomocného rozhodnutí soudu. Pro úplnost (i když obviněný žádné konkrétní výhrady v tomto směru nevznesl) Nejvyšší soud doplňuje, že tato zásada má zpravidla vztah zejména k trestnímu řízení, které je vůči obviněnému vedeno určitým soudem, do doby, než tento vysloví jeho vinu v odsuzujícím pravomocném rozsudku, působí však rovněž i ve vztahu k dalším případným trestním řízením vedeným v té době proti tomuto obviněnému v jiných věcech a event. odlišnými soudy; rozhodující soud pak nesmí z takových dalších trestních řízení usuzovat (dokud pravomocným rozsudkem, resp. pravomocnými rozsudky nebyla vina obviněného vyslovena), že by byl příslušnými trestnými činy vinen. V posuzované věci navíc soud druhého stupně (jemuž obviněný dané pochybení vytýkal) shledal správným rozsudek soudu prvního stupně jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu; nalézací soud přitom v rámci úvah o ukládání trestu na str. 3 svého rozhodnutí výslovně uvedl, že obviněný již byl v minulosti trestně stíhán, je však třeba hledět na něho, jako by trestán nebyl

Obviněný O. N. ve svém mimořádném opravném prostředku brojil rovněž proti tomu, že soud druhého stupně nepřihlédl k jeho námitce o podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. M. F., ačkoliv ji uplatňoval ve všech svých podáních, naposledy v odvolání.

Z uvedené, navíc ani blíže nerozvedené, formulace (oproti vyjádření názoru o chybném právním posouzení skutku) nelze jednoznačně dovodit, pod který zákonný dovolací důvod, jenž nevymezil konkrétním zákonným ustanovením [§ 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř.], měl obviněný na mysli ji podřadit; vytýká totiž soudu druhého stupně, jak se s uvedenou již dříve vznesenou námitkou vypořádal v rámci odvolacího řízení s tím, že se domáhá toho, aby jí bylo vyhověno. Za této situace citovaná formulace nesvědčí ani pro možné dovození důvodu dovolání vymezeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; obviněný ve svém podání ani takto, tedy slovně, jmenovaný důvod nevyjádřil.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného O. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a