8 Tdo 235/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 235/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněného T. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 67 To 333/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 33/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný T. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 29 T 33/2008, uznán vinným, že:

dne 30. 9. 2007 kolem 16:00 hod. v P., v prostoru zahrady na mírném svahu po předchozí hádce napadl svoji sestru J. J., v okamžiku, kdy ze svahu scházela, tak že se jí postavil do cesty, bránil jí v chůzi a rukou ji nečekaně strčil do pravého ramene, čímž poškozená ztratila stabilitu a upadla na betonové dlaždice, přičemž utrpěla zlomeninu levé vřetenní kosti pod loktem bez posunu úlomků a pohmoždění měkkých tkání v levé kyčelní krajině s krevním výronem a tato zranění ji v obvyklém způsobu života omezovala po dobu nejméně pěti týdnů, a to přesto, že si musel být vědom , že zejména s ohledem na prostor mírného svahu a nečekanost úderu může být poškozené pádem způsobeno i vážné poranění .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle § 221 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu dále uložil povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradil poškozené škodu způsobenou trestným činem. Konečně podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené J. J. škodu ve výši 9.680,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 67 To 333/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. L. Š. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný se zejména neztotožnil s postupem odvolacího soudu, který podle něj pouze zkonstatoval a následně do odůvodnění opsal jeho odvolací námitky, sám se však blíže k těmto námitkám nevyjádřil a v zájmu stručnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění prvostupňového rozsudku a s jeho závěry se ztotožnil. S tím nesouhlasil, neboť zájmy stručnosti nejsou a nemohou být zákonným předpokladem řádné přezkumné činnosti odvolacích soudů.

Dovolatel dále zpochybnil skutková zjištění, na základě kterých soud právně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin. V dané věc totiž přicházely v úvahu dvě verze události, zejména toho, jak k úrazu poškozené došlo, zda to bylo strčením či úderem z jeho strany obviněného nebo samovolně pádem bez jeho přičinění z důvodu nerovnosti terénu. Při existenci těchto dvou rovnocenných variant je třeba pečlivě každou z nich hodnotit. Podpůrně pak lze využít i další důkazy ve věci provedené, nicméně nelze si pro jednu z variant příčin pádu, z důvodu absence jakýchkoliv důkazů jiných, vypůjčit závěry znalce z oboru zdravotnictví MUDr. J. H. Ten se vyjadřoval výlučně k rozsahu zranění poškozené, která jsou nezpochybnitelná, v žádném případě však nemohl a ani nehodnotil otázku, zda a jak k jejímu pádu došlo, případně mohlo dojít; nemohl jinak, než jako kdokoliv hypoteticky připustit, že k pádu mohlo dojít strčením velkou i malou silou, což ovšem nedokazuje, zda vůbec ke strčení došlo či nikoliv.

Obviněný dále namítl, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu, neboť při rozhodování soudů došlo k porušení základního principu in dubio pro reo, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby . Soudy obou stupňů mu prý neumožnily podmínky pro stejné postavení stran tím, že náležitě nevycházely ze skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž porušily princip prokázání viny obviněnému bez rozumných pochybností. Tyto principy jsou přitom garantovány čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, dále rozvedeny § 5 odst. 2 tr. řádu a § 5 odst. 5 tr. řádu .

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, příp. aby věc přikázal nižším soudům k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně soustředil na zpochybňování šíře dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení

§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Takovou formu uplatnění námitek však nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř., akceptovat.

Dále státní zástupce uvedl, že v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospěl ani k závěru o možné existenci tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci , na který bylo ve své podstatě poukázáno

i v případě nyní přezkoumávaného dovolání, a jež může za určitých okolností tvořit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem státní zástupce konstatoval, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obviněný opírá své dovolání), a navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Dále upozornil na možnost takového rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Deklarované výhrady totiž zásadně napadají způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Obviněný ve svém dovolání v podstatě zpochybnil zjištění nalézacího soudu o tom, že ke zranění poškozené došlo v důsledku jeho jednání, a trval na vlastní skutkové verzi. Teprve v závislosti na tom zpochybňoval závěr o správnosti právní kvalifikace svého jednání a konstruoval právní závěry o své vině, resp. nevině. Soudu druhého stupně pak vytýkal pochybení v průběhu odvolacího řízení, jehož se měl dopustit v rámci přezkumné činnosti. Takové námitky však pod zvolený ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.

Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a