8 Tdo 221/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 221/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněného Y. K ., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 6 To 317/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 112/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Y. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 6 T 112/2006, byli obvinění Y. K. a A. A. A. uznáni vinnými, že:

v době od 12. 3. 2006 do 21. 3. 2006 v K. V., zejména na parkovišti u restaurace P. d. ve S. ulici a na parkovišti u čerpací stanice F. v Ch. ulici obžalovaný Y. K. požadoval po poškozeném M. T. za údajné nevhodné chování na diskotéce v I. restauraci v K. V. na R. vrchu vydání částky ve výší 150.000,- Kč (následně 120.000,- Kč) s tím, že pokud uvedenou částku nevydá, že špatně skončí, přičemž obžalovaný A. A. A. vystupoval jako prostředník mezi obžalovaným Y. K. a poškozeným, poškozenému zdůrazňoval, že neexistuje, že by se placení vyhnul, že jinak jej vezmou do lesa, kde mu uřežou prsty nebo jej rovnou zapíchnou .

Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a uložil každému z nich podle § 235 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 6 To 317/2008, tak, že je podle

§ 256 tr. ř. zamítl.

Toto rozhodnutí soudu druhého stupně napadl dovoláním již jen obviněný Y. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ). Učinil tak prostřednictvím obhájce Mgr. J. B. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel své námitky směřoval do zákonnosti provedení některých důkazů a způsobu jejich hodnocení. Konstatoval, že byl porušen základní princip samotného volného hodnocení důkazů a zásada in dubio pro reo. Nesouhlasil s tím, že soudy obou stupňů založily své rozhodnutí na svědeckých výpovědích poškozeného M. T. a jeho otce O. T., o nichž tvrdil, že si vzájemně odporují.

Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s právním posouzením zákonnosti rekognice, provedené ve věci jako neodkladný úkon. Vyslovil přesvědčení, že zákon preferuje rekognici in natura a že nebyl dán důvod k tomu, aby rekognice byla provedena podle fotografií. Dokonce se domníval, že nebyl dán vůbec žádný důvod k provedení jakékoliv rekognice, protože policisté měli zajisté po podání vysvětlení poškozeného vytipovány možné pachatele. Pokud policisté chtěli v řízení ztotožňovat jakékoli osoby, pak tak měli učinit až po sdělení obvinění a navíc v rekognici prováděné in natura, neboť její postup v konečném důsledku zasáhl i do jeho práva na obhajobu.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval příslušné zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Plzni, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech a věc přikázal tomuto soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obviněný ignoroval skutečnost, že zvolený dovolací důvod lze uplatnit pouze právně relevantně uplatněnými námitkami, které by měly směřovat proti samotnému právnímu posouzení skutku, tedy proti jeho hmotně právnímu posouzení. Dovolacím důvodem totiž nejsou námitky proti tomu, jak soudy v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není určen k tomu, aby skutková zjištění vytvořená v dvouinstančním procesu byla znovu přezkoumávána další instancí. Skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů je konstantou, tedy stabilizovaným skutkovým stavem, od kterého je možné dovozovat případnou nesprávnost právní kvalifikace.

Tuto část vyjádření státní zástupkyně uzavřela s tím, že obviněný zjevně nedostál požadavku zákona, pokud pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil takové námitky, které vytýkaly soudním rozhodnutím právě způsob hodnocení ve věci pořízených důkazů, tedy to, že určité důkazy byly nadhodnoceny, byla jim přisouzena věrohodnost a pravdivost, což odporuje jeho přesvědčení o kvalitě takového důkazu. Zároveň nepovažovala za relevantně uplatněnou ani námitku, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo.

K provedené rekognici státní zástupkyně konstatovala, že zákon nevylučuje provedení fotorekognice jako jediného způsobu provedení tohoto poznávacího úkonu. Před samotnou rekognicí byl poškozený M. T. v souladu s § 104b odst. 2 tr. ř. vyslechnut k okolnostem, za nichž pachatele vnímal, o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž osobu obviněného poznal, přičemž popsal markanty v obličeji obviněného, které i když nebyly z fotografie přímo zřetelné, naprosto spolehlivě byly způsobilé pachatele identifikovat jizvy v obličeji. Z popisu samotného skutku je zřejmé, že poškozený si mohl během samotného útoku pachatele prohlédnout a jeho obraz si uchovat v paměti, takže jej následně byl schopen při rekognici s podobou obviněného ztotožnit. Nebyla porušena ani obhajovací práva obviněného, neboť trestní řád účast obhájce při neodkladných a neopakovatelných úkonech nijak neupravuje. Není proto povinností příslušného orgánu zajistit k těmto úkonům podezřelé osobě advokáta nebo o nich předem vyrozumívat právního zástupce takové osoby nebo takový úkon odložit pouze proto, že si podezřelý u něj přeje mít advokáta. Tím však není řečeno, že by účast advokáta při takovém úkonu byla z podstaty věci vyloučena, a to s ohledem k ústavnímu právu na právní pomoc, která je zachycena v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nelze totiž vyloučit možnost, aby advokát byl přítomen při výslechu svědka, či následné rekognici ještě před zahájením trestního stíhání, a to na základě projevu vůle podezřelého. Žádná taková skutečnost však v dovolání obviněným tvrzena není a z dostupných spisových materiálů ani nevyplývá, že by se obviněný ještě v postavení podezřelého účasti obhájce u tohoto úkonu domáhal.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém dovolání v podstatě nesouhlasil s provedeným dokazováním a především s hodnocením výpovědí shora jmenovaných svědků, čímž se snažil docílit jiných skutkových zjištění, která by odpovídala jeho obhajobě a byla pro něho celkově příznivější. Takové námitky však pod zvolený ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Vyloženě procesního charakteru je i poslední námitka, kterou se obviněný snažil zpochybnit zákonnost provedené rekognice. Jelikož jde o výhradu, která pod uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod není podřaditelná, nemá Nejvyšší soud důvod blíže se jí zabývat, nehledě na to, že přiléhavě se s ní vypořádala ve svém vyjádření již státní zástupkyně (srov. shora).

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a