8 Tdo 22/2004
Datum rozhodnutí: 14.01.2004
Dotčené předpisy:




8 Tdo 22/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2004 o dovolání obviněné M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 9 To 70/03, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 86/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 1 T 86/2000, byla obviněná M. K. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzena podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 60a odst. 2 tr. zák. na čtyři roky, a zároveň byl nad obviněnou vysloven dohled.

Podle zjištění krajského soudu se obviněná pokusu trestného činu dopustila tím, že jako destilatérka na pracovišti destilace lihu v L., okr. M., v objektu Ch., a.s., divize P., dne 16. 1. 1997 po dohodě s další dosud neztotožněnou osobou, která byla zúčastněna na organizování neoprávněného odběru destilačně rafinovaného syntetického lihu (DRSL), bez vědomí a souhlasu oddělení prodeje a záznamu do provozního deníku naplnila do cisterny DRSL nejméně v ceně 737.014,60 Kč včetně daně z přidané hodnoty a spotřební daně ke škodě obchodní společnosti Ch., a.s., L., již pravomocně odsouzenému řidiči tahače IVECO s autocisternou R. M., který s načerpanou surovinou opustil objekt závodu na doklady o čištění cisterny, a dále dne 24. 1. 1997 tamtéž a za stejných podmínek naplnila R. M. do téže cisterny pro nečekaný zásah pracovníka oddělení prodeje jen 24.255 litrů DRSL v ceně 6.179.201,10 Kč včetně daně z přidané hodnoty a spotřební daně, navíc R. M. v tomto případě předala padělané doklady (dodací list na 30.000 kg DRSL a dvě propustky pro odlišné odběratele na 30.000 kg a 28.500 kg DRSL), přičemž v případě úplného naplnění autocisterny by vznikla obchodní společnosti Ch., a.s., L., škoda ve výši 8.592.293,70 Kč včetně daně z přidané hodnoty a spotřební daně, při odjezdu ze závodu byl však R. M. s naloženou cisternou zadržen.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněné odvolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněných skutkových zjištěních byla obviněná uznána vinnou pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzena podle § 247 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.

Obviněná podala prostřednictvím obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřila je proti výroku o vině a odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítla, že skutek byl chybně právně kvalifikován jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1, 4 tr. zák., ač zjištěné okolnosti případu a osoba obviněné lépe odůvodňovaly jeho posouzení jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Uvedla, že je na ni třeba hledět jako na netrestanou osobu, která je z místa bydliště i svým zaměstnavatelem hodnocena dobře, a že šlo o ojedinělé vybočení z jinak řádného občanského života. Upozornila též na dobu, která uplynula od spáchání skutku, a dodala, že byla-li by ke stávajícímu trestu odsouzena v době spáchání skutku, byl by již vykonán. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku přesvědčivě odůvodnil formální i materiální znaky pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněná podle něj nepoukázala na žádné mimořádné okolnosti, které by společenskou nebezpečnost jejího činu snižovaly pod běžnou hranici. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněné lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu velkého rozsahu.

Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby si přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu velkého rozsahu, přičemž k dokonání činu nedošlo. Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují jak jednání obviněné, které má povahu přisvojení si cizí věci jejím zmocněním, tak jednání, které k přisvojení si cizí věci jejím zmocněním bezprostředně směřovalo, a současně též následek směřující ke způsobení škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), neboť již způsobená škoda ve výši nejméně 737.014,60 Kč spolu se škodou ve výši 8.592.293,70 Kč, kterou obviněná zamýšlela způsobit, dosahují výše nejméně 9.300.000,- Kč. Vůči formálním znakům trestného činu ostatně výhrady dovolatelky nesměřovaly.

Námitka obviněné, že skutek nevykazuje znaky pokusu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák. po stránce materiální, nemůže obstát. Obviněná v této souvislosti v podstatě namítla, že nebyla věnována dostatečná pozornost splnění materiální podmínky uvedené v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Vrchní soud v napadeném rozsudku přiléhavě upozornil, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě je jí škoda velkého rozsahu, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

O takovou situaci však v případě činu obviněné nejde. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, jakož i materiální podmínkou použití vyšší trestní sazby se vrchní soud zabýval a jeho závěry jsou výstižné. Vrchní soud uzavřel, že u obviněné nebyla zjištěna žádná výraznější okolnost, která by doložila, že stupeň nebezpečnosti jejího činu neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. Neopomněl vzít v úvahu ani ty skutečnosti, na něž obviněná v dovolání konkrétně odkazovala, tj. okolnost, že je v místě bydliště i svým zaměstnavatelem dobře hodnocena a že dosud nebyla pro trestný čin odsouzena. Význam těchto okolností, které stupeň nebezpečnosti činu obviněné relativně snižovaly, však nelze přeceňovat. Vrchní soud případně poukázal na výši hrozící i způsobené škody, která je ve své celkové výši téměř dvojnásobkem hranice škody velkého rozsahu, na okolnost, že trestná činnost byla předem připravená a promyšlená, správně vystihl i nezanedbatelné postavení obviněné v řetězci na sebe navazujících činností, které ve svém souhrnu vytvořily podmínky pro spáchání trestné činnosti, jejíž neúspěch ve finální fázi zapříčinila zcela náhodná událost, a že ve prospěch obviněné nesvědčí ani pokračování v trestném činu. Přiléhavě se vypořádal i s námitkou týkající se doby, jež uplynula od spáchání skutku, a významem tohoto faktoru na postavení obviněné. Upozornil, že to bylo především jednání obviněné, které negativně ovlivnilo délku řízení. Obviněná se k hlavnímu líčení, jež bylo nařízeno na den 24. 7. 2000, nedostavila a ve své omluvě uvedla nepravdivé údaje; ač se omlouvala ze zdravotních důvodů, odjela na zahraniční dovolenou. Řízení proti ní muselo být ze společného řízení se spoluobviněnými R. M. a B. B., jež bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 21/98, vyloučeno a později je nebylo možno provést, poněvadž obviněná byla těhotná. Přitom Krajský soud v Ústí nad Labem vyhlásil již dne 27. 7. 2000 ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 21/98 rozsudek a věc byla pravomocně skončena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 9 To 25/01.

Vrchní soud tudíž správně vyvodil, že materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle § 247 odst. 4 tr. zák. byla splněna, a opodstatněně posoudil skutek obviněné jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1, 4 tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan Bláha

Vypracovala:

JUDr. Věra Kůrková