8 Tdo 215/2017
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



8 Tdo 215/2017-26

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání obviněného L. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 55 To 238/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 220/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 34 T 220/2011, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 28. 12. 2010 kolem 11.20 hod. ve S. n. N., ulici N., jako řidič nákladního vozu zn. MAN, v rozporu s ustanoveními § 5 odst. 1 písm. b) a § 29 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, přehlédl výstrahu dvěma červenými střídavě přerušovanými světly přejezdového zabezpečovacího zařízení, ani neslyšel jeho výstrahu přerušovaným zvukem zvonku, vjel na železniční přejezd a pravou stranou vozidla narazil do přijíždějícího vlaku, sestaveného z motorové jednotky a dvou vagónů, se zhruba šedesáti cestujícími, který pak vykolejil, strojvedoucí S. C., přitom utrpěl tržnou ránu na bradě, střepy v rohovce oka, zhmoždění levého kolena, s nutnou dobou léčení jednoho měsíce, a dále utrpěli cestující V. P., otřes mozku, zlomeninu 1. bederního obratle, s dobou léčení do 11. 1. 2012, V. D., pohmoždění hrudníku vpravo a pravého ramena, s nutnou dobou léčení přes sedm týdnů, V. S., pohmoždění hrudníku, s nutnou dobou léčení v trvání 14 dnů, vznik škody na voze zn. MAN ve výši 450.000 Kč firmě Bagro-Trans, s. r. o., a na drážních vozidlech ve výši 4.472.863 Kč Depu kolejových vozidel Česká Třebová Českých drah, a. s.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 273 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným Správa železniční a dopravní cesty, státní organizace, škodu ve výši 361.256 Kč, Kooperativě pojišťovně, a. s., škodu ve výši 22. 807 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně Česká republika, pobočce Ústí nad Labem, škodu ve výši 11. 423 Kč, V. D. škodu ve výši 3.000 Kč, V. P. škodu ve výši 50.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškození V. D. a V. P. byli se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 55 To 238/2016, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce, jenž tak učinil ve prospěch obviněného proti výroku o náhradě škody, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. a uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž byl obviněnému L. H. podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, a ve všech výrocích o náhradě škody. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. H. prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť skutková zjištění považoval za extrémně nesouladná s provedenými důkazy. Soudu prvního stupně vytkl, že rozsudek založil na výpovědích svědků S. C. a L. Š., výsledcích šetření Českých drah, a. s., a znaleckém posudku Ing. Andreje Haringa, které hodnotil způsobem, který obviněný označil za nesprávný. 5. K jednotlivým svědectvím a uvedeným důkazním prostředkům obviněný vznesl výhrady. Vůči výpovědi svědka S. C. poukázal na pochybnosti o věrohodnosti zejména, pokud tvrdil, že vlak před nehodou houkal, neboť tuto skutečnost ostatní svědci nepotvrdili, a s ohledem na jeho postavení strojvedoucího by u něj jakákoli jiná výpověď prakticky znamenala doznání se ke spáchání trestného jednání či minimálně spoluzavinění na trestném činu. Shledal v ní i rozpory s ostatními svědeckými výpověďmi např. o způsobu jízdy vozidla obviněného. Obviněný setrval na své obhajobě, že pro zastavení vozidla před přejezdem neměl pro absenci jakéhokoli výstražného znamení důvod. 6. U výpovědi svědkyně L. Š. obviněný poukázal na její nevěrohodnost plynoucí především z dlouhé doby, která uplynula od nehody, a z prožitého šoku této svědkyně, jakož i pro nesprávnost tvrzení, že zastávka byla na znamení, ačkoli v předmětnou dobu tomu tak nebylo, nebo že se stmívalo, přestože ve skutečnosti se nehoda stala v dopoledních hodinách a prosvítalo slunce. Pro tyto nepřesnosti zpochybnil schopnost svědkyně se upamatovat na předmětnou událost, což vztáhl i k jejímu sdělení o funkčnosti zabezpečovacího zařízení na železničním přejezdu. 7. Výpovědi dalších svědků, kteří byli nehodě přítomni a tvrdili, že zabezpečovací zařízení nevysílalo signalizaci výstražnými světly ani zvukovým upozorněním, obviněný považoval za věrohodné, a zdůraznil především skutečnosti uváděné svědkem T. K., náhodným řidičem, který uvedl, že viděl na přejezd vjíždět nákladní vozidlo, avšak v tu chvíli pravděpodobně svítilo bílé světlo, v žádném případě však neblikalo ani nesvítilo světlo červené. Soudu vytkl, že k tomuto klíčovému důkazu nepřihlédl, přestože obdobně tuto okolnost popsali i svědci P. R. a L. Š., kteří rovněž tvrdili, že signalizace nefungovala. Na základě uvedeného nebylo možné, aby soud učinil závěr, že předmětné signalizační zařízení bylo v době činu obviněného funkční. 8. O tom, že zabezpečovací zařízení bylo v době činu v poruše, podle obviněného vypovídali svědci P. R., L. Š., R. N. a Bc. J. R. a J. Z., kteří poukázali hlavně na to, že v minulosti opakovaně došlo k jeho poruchám, a tedy že dlouhodobě nepracovalo správně, což svědčilo o tom, že bylo často poruchové. Na doložení svého tvrzení obviněný předložil soudu prvního stupně spolu s vyjádřením k obžalobě CD nosič s audiovizuálním záznamem, na němž bylo zachyceno zhruba 30 případů, kdy došlo k poruše předmětného zařízení, jímž však soud prvního stupně důkaz neprovedl, ani se s ním jinak nevypořádal. 9. Námitky obviněný vznesl i proti výsledkům šetření Českých drah, které důvody nehody samy ověřovaly, především brojil proti závěrům Inspektorátu bezpečnosti železniční dopravy Generálního ředitelství Českých drah, protože jde o orgán, který má vlastní zájem, aby ze šetření nevyplynula porucha zabezpečení přejezdu v době nehody, neboť tím by jeho pracovníci svědčili proti sobě a přiznali svoji odpovědnost za ni. S ohledem na širší souvislosti, ani výsledek tohoto šetření obviněný nepovažoval za věrohodný. 10. Obviněný výhrady soustředil i proti znaleckému posudku č. 38/2015 z oboru doprava vypracovaným znalcem Ing. Andrejem Haringem dne 5. 10. 2015, jenž označil za nepoužitelný, protože znalec při jeho zpracování vycházel z předpokladu, že zabezpečovací zařízení přejezdu v době dopravní nehody fungovalo, a tedy se vůbec nezabýval posouzením klíčového faktoru, tzn. funkčností zařízení, a možností jiného průběhu nehodového děje vycházejícího z předpokladu, že verze obviněného je o tom, že zabezpečovací zařízení nefungovalo, je pravdivá. Pokud soudy z tohoto důkazního prostředku vycházely, jednaly způsobem, který Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, označil za nepřípustný. V dalších souvislostech obviněný shledal, že za stávajícího stavu dokazování měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. Tento svůj názor podložil též odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, a ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, s tím, že soudy pominuly jím uplatňovanou obhajobu, kterou dostatečně nerespektovaly, přestože v průběhu řízení uvedené vady opakovaně namítal. Odvolací soud však na jeho výhrady v odvolání nereagoval a obhajobu obviněného v tomto směru zcela pominul, přestože je zřejmé, že v posuzované věci existují dvě v úvahu přicházející, rovnocenné skutkové verze. Soudy se bez dalšího přiklonily k té, která je pro obviněného méně příznivá, při pomíjení důkazů svědčících v jeho prospěch, a protože nebyla jeho vina prokázána beze všech pochybností, při existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kdy nebylo s jistotou prokázáno, že zabezpečovací zařízení v době činu fungovalo, bylo povinností soudu jej obžaloby zprostit. 11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě dovoláním napadená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení, anebo aby jej sám zprostil obžaloby.

12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. poukázal na obdobnost obviněným uplatňované obhajoby, že signalizační zařízení na železničním přejezdu nebylo funkční, jimiž se již dříve zabývaly soudy obou stupňů, které se v obsahu svých rozhodnutí vypořádaly i s jeho námitkami o nevěrohodnosti svědků, kteří tuto jeho verzi potvrzovali, nebo zpochybňováním výpovědí svědků, kteří ji vyvraceli. K argumentaci soudů nevznesl žádné výhrady, ztotožnil se s ní a pro stručnost na ni odkázal, neboť ji považoval za dostatečnou a výstižnou. Zdůraznil, že obviněný jen předestíral svou verzi skutkového stavu, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly jím zmiňovanému extrémnímu rozporu, v čemž shledal námitky výhradně procesní, nikoliv hmotněprávní povahy, které nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. S dovolatelem vyslovil souhlas pouze v tom, že přibraný znalec z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, Ing. Andrej Haring ve svém posudku vycházel z funkčnosti zabezpečovacího zařízení podle zprávy Českých drah, když sám znalcem v odvětví železniční dopravy není. Za této situace bylo buď možno spokojit se v této otázce se zprávou Českých drah, a. s., jak učinily soudy, nebo opatřit znalecký posudek od znalce specializovaného na dopravu železniční se znalostí zabezpečovacího zařízení AŽD 71. Jestliže takový posudek soudy neopatřily, dovolateli nic nebránilo, aby ho sám předložil za užití § 110a tr. ř., což však neučinil. K výhradám o porušení zásady in dubio pro reo jako procesní a nikoliv hmotněprávní skutečnosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 (publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Když neshledal podmínky pro extrémní nesoulad, s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. ÚS), uzavřel, že důvody uvedené dovolatelem neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případnému vyjádření obhájci obviněného, avšak do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu na něj nebylo reagováno. III. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž shledal, že byly splněny i další formální podmínky dovolání podle § 265f tr. ř., a proto dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které obsahově naplňují jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je zásadní skutečnost pro to, aby napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohla být podrobena věcnému přezkoumání, což může Nejvyšší soud učinit jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů. 15. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. 16. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. 18. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. 19. Extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením mohou založit i tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (články 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

20. Pokud není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje. 21. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti výroku o vině, jemuž vytýkal, že soudy závěr o přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku založily na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, brojil proti postupu, jímž soudy vyhodnotily výpovědi svědků, a vytýkal nerespektování zásady in dubio pro reo , namítal výhradně vady v procesním postupu soudů a dovolával se porušení pravidel spravedlivého procesu, tedy poukazoval na procesní nedostatky, nikoliv na vady v hmotněprávním smyslu. Nejvyšší soud i přesto, že tyto nikoliv právní vady nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], posuzoval důvodnost skutkových výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad, a to i když uvedené námitky samy o sobě ve smyslu uvedených zákonných ustanovení by důvodem pro posouzení správnosti těchto skutkových otázek nebyly.
IV. K námitkám obviněného o extrémním nesouladu
22. Nejvyšší soud shledal z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisu, že se v přezkoumávané věci nejedná o případ, kdy by soudy postupovaly v rozporu s pravidly spravedlivého procesu, protože pro takový závěr nesvědčí v této trestní věci žádné poznatky. Naopak podle dosavadního průběhu trestního řízení soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Neopomenuly přitom reagovat ani na obhajobu obviněného. Ve vztahu k ní dostály všem svým povinnostem plynoucím z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a pokud uzavřely, že ji považují za vyvrácenou, toto konstatování opřely o podložené závěry plynoucí z výsledků provedeného dokazování. Konkrétně vysvětlily, o které další ve věci učiněné důkazy se opíraly, i jak je jednotlivě i vzájemně hodnotily, a lze zmínit, že tak postupovaly komplexně a ve vzájemných souvislostech. 23. Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na vzájemnou propojenost obsahově shodných tvrzení plynoucích z výpovědí strojvedoucího poškozeného vlaku S. C., výpravčího železniční stanice L. J. H., svědků L. Š., P. S., které korespondují i s obsahem listinných důkazů Vyhodnocení příčin a okolností vzniku mimořádné události (č. l. 329 až 334), plynou rovněž ze Zápisu o ohledání PZZ po MU (č. l. 78 až 89), z protokolu o nehodě v silničním provozu, včetně ohledání místa činu (č. l. 186 až 257), z vyhodnocení záznamů kotouče tachografu, ze zprávy o dodávkách a výpadcích elektrické energie v inkriminované době i ze záznamu monitoru JOB v návaznosti na rozbor dat záznamového zařízení. Lze jen dodat, že soudy řádnému a úplnému objasnění skutkového stavu věci, především tomu zda zabezpečovací zařízení na přejezdu v době činu obviněného fungovalo či nikoliv, věnovaly dostatečnou pozornost, o čemž svědčí mimo jiné i to, že napadená rozhodnutí jsou v pořadí již druhými rozhodnutími ve věci, když první odsuzující rozsudek nalézacího soudu byl soudem odvolacím zrušen (č. l. 424 až 429, 454 až 455). 24. K námitkám obviněného proti znaleckému posudku znalce z oboru doprava, odvětví dopravní nehody, technický stav motorových vozidel, Ing. Andreje Haringa (č. l. 486), je třeba uvést, že byl přibrán soudem prvního stupně pro posouzení jím položených otázek, které se netýkaly toho, zda v době činu bylo zabezpečení přejezdu funkční či nikoliv, neboť k takovému posouzení by nebyl s ohledem na svou odbornost ani způsobilý, jak správně podotkl ve svém vyjádření státní zástupce. Znalecký posudek vypracoval na podkladě požadavků položených v intencích rozhodnutí prvního zrušujícího usnesení soudu druhého stupně (viz č. l. 455 spisu) soudem prvního stupně. Je vhodné jen připomenout, že cílem těchto otázek pro znalce při konstatování soudem prvního stupně, že signalizace na přejezdu fungovala, bylo určit, v jaké pozici a v jakém místě se vozidlo obviněného nacházelo při počátku signalizace a zda vjel na přejezd, když ještě zabezpečovací zařízení bylo v provozu, a měl rovněž uvést své posouzení s ohledem na povětrnostní podmínky v rozhodné době. Jeho úkoly tedy byly tímto způsobem vymezeny a znalec tedy své závěry v souladu s nimi i svou odborností zodpověděl. Podle tohoto zadání je zřejmé, že úkolem znalce nebylo posudek vypracovat z hlediska všech v úvahu přicházejících alternativ skutkového děje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80). Jeho závěry pak soud posuzoval ve smyslu konstantní judikatury vztahující se k postupu soudů při hodnocení znaleckého posudku. Ačkoli je znalecký posudek nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší důležité místo, ze stěžejních zásad dokazování v trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku, jejž je nutno posuzovat stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149) je znalecký posudek nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. V posuzované věci však soudy neponechaly bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, ani jej jako důkaz neprivilegovaly, nýbrž veškeré případně vyvstalé pochybnosti v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.) odstranily obstaráním dalších důkazů, čímž dostály svým zákonným povinnostem [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)]. 25. Se zřetelem na všechny ve věci soudem provedené důkazy je třeba zmínit, že tyto vytvářejí dostatečný podklad pro závěr o tom, že zabezpečovací zařízení v době nehody fungovalo, a to i přesto, že v průběhu předcházející doby cca jednoho roku vykazovalo opakované závady, jak soudy rovněž zjistily, což však nemůže být objektivním podkladem pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, neboť ve vztahu k ní je třeba vycházet z konkrétních okolností zjištěných v souvislosti s touto dopravní nehodou, ve vztahu k níž soud prvního stupně zvažoval všechny potřebné a důležité skutečnosti (viz strany 3 až 8 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, který správnost těchto závěrů, vyjma pochybení ve výroku o trestu a náhradě škody, potvrdil, se v zásadě s obdobnými námitkami obviněného vypořádal na stranách 4 až 6 svého rozsudku a v postupu soudu prvního stupně žádné nedostatky neshledal. 26. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vnášené v předchozích stadiích trestního řízení, Nejvyšší soud žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 27. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí z uvedených důvodů plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. 28. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněného se soud prvního stupně důsledně zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, jaké ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

29. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a o porušení pravidel spravedlivého procesu v této trestní věci rovněž nešlo, Nejvyšší soud dovolání obviněného L. H. jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu