8 Tdo 206/2017
Datum rozhodnutí: 31.05.2017
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku



8 Tdo 206/2017-I-78

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovoláních, která podali obvinění M. V. , L. N. (roz. S.) a J . F. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 13/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně k došetření.
Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014, byli obvinění M. V., L. N. a J. F. uznáni vinnými, že před podáním daňového přiznání k DPH společnosti DueVille, s. r. o., za I. čtvrtletí roku 2010, s úmyslem vylákat nadměrný odpočet DPH, společným jednáním předstírali před správcem daně navazující prodeje a koupě souboru zařízení a technologie odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu, mezi obchodními společnostmi Domani, s. r. o., Who Is It, s. r. o., DueVille, s. r. o., ARC Worldwide SDN BHD, ačkoliv se o takový soubor zařízení a technologie nejednalo a účelově obchodovali s blíže neurčeným bezcenným zařízením a jeho částmi, které bylo falešně deklarováno jako funkční zařízení a technologie odpařovací stanice linky na zahušťování lecitinového kalu za účelem uplatnění nároku na nadměrný odpočet DPH při vývozu zboží do třetí země a získání finančních prostředků pro svoji potřebu, přitom

J. F. , jako jediný jednatel společnosti Domani, s. r. o., IČ: 25493302, se sídlem Přístavní 483/27, 400 07 Ústí nad Labem (dále jen Domani ), uzavřel dne 2. 3. 2010 v J. s L. N., jednatelem společnosti Who Is It, kupní smlouvu na prodej a koupi souboru zařízení odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu za kupní cenu ve výši 46 560 000 Kč (38 800 000 Kč + 7 760 000 Kč DPH), podle faktury č. 600006 vystavené dne 19. 3. 2010 mělo dojít ke zdanitelnému plnění téhož dne 19. 3. 2010 a splatnost kupní ceny byla stanovena do dne 19. 9. 2010, přičemž kupní cena nebyla kupující stranou dosud uhrazena, následně

L. N. , jako jediný jednatel společnosti Who Is It, s. r. o., IČ: 28947517, se sídlem Adamovská 1064/7, 140 00 Praha 4 Michle (dále jen Who Is It ), uzavřel dne 24. 3. 2010 s M. V., jednatelem společnosti DueVille, kupní smlouvu na prodej a koupi souboru zařízení odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu za kupní cenu ve výši 46 680 000 Kč (38 900 000 Kč + 7 780 000 Kč DPH), podle faktury č. 1012010 vystavené dne 24. 3. 2010 a dodacího listu mělo dojít ke zdanitelnému plnění téhož dne 24. 3. 2010 a splatnost kupní ceny byla stanovena do dne 24. 9. 2010, přičemž kupní cena byla v letech 2014 a 2015 částečně zaplacena splátkami celkem ve výši 1 290 000 Kč a ve zbytku stávajícím věřitelem prominuta, a následně

M. V. , jako jediný jednatel společnosti DueVille, s. r. o., IČ: 28347749, se sídlem Tyršova 3214/8, 695 01 Hodonín (dále jen DueVille ), uzavřel dne 31. 3. 2010 se S. N. ze společnosti ARC Worldwide SDN BHD NO 3A Lorong Jentayi 1A Taman, Jentayi Kuah, 070 00 Langkawi, Kedah (dále jen ARC Worldwide ), kupní smlouvu na prodej a koupi souboru zařízení odpařovacího provozu pro koncentrovaný lecitinový kal za kupní cenu ve výši 1 552 368 (39 500 003,76 Kč), podle faktury vystavené dne 1. 4. 2010 mělo ke zdanitelnému plnění dojít dne 2. 4. 2010, přičemž kupní cena byla v letech 2014 a 2015 kupující stranou částečně zaplacena splátkami celkem ve výši 1 744 180 Kč,

dne 26. 4. 2010 podal správci daně Finančnímu úřadu v Hodoníně daňové přiznání k DPH za první čtvrtletí 2010 společnosti DueVille, ve kterém uplatnil nárok na nadměrný odpočet daně ve výši 7 794 917 Kč, vyplývající z koupě souboru zařízení odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu od společnosti Who Is It, jeho následného prodeje společnosti ARC Worldwide, a vývozu zařízení do Malajsie; po vytýkacím řízení byl daňovému subjektu správcem daně uznán nárok na nadměrný odpočet ve výši 14 917 Kč, uznáním části provozních nákladů,

čímž porušil ustanovení § 72 odstavec 1, odstavec 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a pokusil se vylákat výhodu na dani ve výši 7 780 000 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v Hodoníně.

2. Takto popsané jednání obviněného M. V. nalézací soud právně kvalifikoval jako pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu 5 let. 3. Jednání obviněného L. N. soud prvního stupně právně posoudil jako pomoc k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 150/2014-29, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2014, a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 174/2014-49, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2015, mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb, přičemž podle § 68 odst. 2, 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku určil denní sazbu částkou 700 Kč, a pro případ, že by souhrnný peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Rovněž mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v trvání 2 let, jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu 5 let. Nakonec podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech jak z trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 150/2014-29, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2014, tak trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 174/2014-49, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Skutek obviněného J. F. nalézací soud právně kvalifikoval stejně jako u obviněného L. N. jako pomoc k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se zločiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, z jejichž spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 3 T 199/2007-548, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 13/2013 dne 5. 8. 2013, mu uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu 8 let. Následně soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 3 T 199/2007-548, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 13/2013 dne 5. 8. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 5. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. 6. Ani s rozhodnutím odvolacího soudu se žádný z obviněných nesmířil, a proto proti němu podali dovolání. Všichni tak učinili prostřednictvím svých obhájců, konkrétně JUDr. Jiřího Nováka (obviněný M. V.), Mgr. Ing. Vladimíra Doležela, Ph.D. (obviněný L. N.) a JUDr. Filipa Horáka (obviněný J. F.). Všichni také shodně uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se domnívali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný L. N. navíc zvolil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , jelikož byl přesvědčen, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a také přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán právě dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 7. Obviněný M. V. (dále též jen obviněný , příp. dovolatel ) v úvodu svého obsáhlého podání ve stručnosti zrekapituloval podstatu jednání, které mu bylo kladeno za vinu; poté již přešel k věcným argumentům. Z jeho pohledu je pro meritum předmětné trestní věci podstatná povaha a cena (či hodnota) zařízení , které bylo předmětem výše popsaného obchodu, a to zejména s ohledem na uplatněný nárok na nadměrný odpočet. Zopakoval stanovisko soudů nižších instancí, podle něhož bylo obchodováno pouze s blíže neurčeným bezcenným zařízením. Nesprávné právní posouzení spatřoval zejména v postupu soudů při řešení otázky výše škody , která mohla vzniknout České republice vyplacením nadměrného odpočtu. Připomněl, že napadená rozhodnutí jsou založena na tom, že ze strany společnosti DueVille byl uplatněn nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 7 780 000 Kč, který soudy považovaly jako celek za neoprávněný, a poté se pustil do hypotetických úvah, za jaké situace by bylo možno považovat uplatněný nárok na nadměrný odpočet za neoprávněný.

8. V prvním případě by společnost DueVille od společnosti Who Is It žádné zařízení nenakoupila, a tudíž by jej ani nevyvezla do zahraničí. Za této situace by byl uplatněný nárok na nadměrný odpočet skutečně jako celek neoprávněný, ovšem v posuzované věci lze tuto variantu skutkového děje spolehlivě vyloučit. Ve druhém případě, jenž by mohl nastat, by hodnota reálně vyvezeného zařízení neodpovídala hodnotě zařízení uvedené při uplatnění nadměrného odpočtu před příslušným finančním úřadem. V předmětné věci soudy připustily, že k vývozu nějakého zařízení opravdu došlo, avšak odmítly jakékoliv dokazování k jeho povaze a hodnotě. V tom spatřoval dovolatel jejich nejzásadnější pochybení a vyslovil přesvědčení, že pro meritorní rozhodnutí je nezbytné se danou otázkou podrobně zabývat, a teprve se znalostí uvedených skutečností je možné učinit závěr o tom, zda vůbec byl uplatněný nadměrný odpočet neoprávněný, případně v jaké výši. 9. Dovolatel dále zopakoval, že soudy se hodnotou vyvezeného zařízení odmítly zabývat. V této souvislosti poukázal na opačný postup Finančního úřadu v Hodoníně v rámci daňového řízení, který se přípisem obrátil na Velvyslanectví České republiky v Malajsii a požadoval provedení šetření, mimo jiné stran povahy zařízení a jeho přibližné ceny. Odpovědí byl přípis J. V., 3. tajemníka Velvyslanectví ČR v Kuala Lumpur, z něhož plyne, že provedl šetření, zařízení nalezl a fotograficky zdokumentoval. Byl tedy jedinou osobou ze svědků, která na vlastní oči zařízení viděla. Proto navrhoval jeho výslech, který ovšem soudy odmítly provést, ačkoliv jmenovaný svědek mohl uvést podstatné skutečnosti pro určení ceny zařízení, teoreticky využitelné při odborném znaleckém zkoumání. Neprovedení výslechu J. V. označil obviněný za typickou ukázku tzv. opomenutého důkazu a též za porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení, když soudy pouze konstatovaly, že jeho písemné vyjádření je třeba považovat za zprávu státního orgánu. 10. Následně dovolatel soudům vytkl, že shledaly vyvezené zařízení neznámým a bezcenným, aniž by se jakkoliv blíže zabývaly úhradou jeho kupní ceny . Tuto skutečnost považoval za podstatnou pro posouzení uplatněného nároku na nadměrný odpočet a vyjádřil přesvědčení, že zmíněným postupem soudů byl založen extrémní rozpor mezi skutkovými závěry na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. K tomuto tématu připomněl výslech svědka R. D., který jednak popsal vymáhání pohledávky, kterou měla společnost DueVille vůči společnosti ARC Worldwide, jednak předložil dokumenty prokazující, že ke dni rozhodování odvolacího soudu byla ze strany společnosti ARC Worldwide celá kupní cena uhrazena. Zmíněnými skutečnostmi se soudy (především odvolací) de facto nezabývaly, naopak v rozporu s nimi setrvaly na svém původním závěru o bezcennosti vyvezeného zařízení. Postup odvolacího soudu se tak dostal do příkrého rozporu s pravidly spravedlivého trestního procesu, v konečném důsledku hraničící až se svévolí v soudním rozhodování (dovolatel přitom poukázal na postoj Ústavního soudu k této problematice). 11. Obviněný poté ostře zkritizoval stanovisko odvolacího soudu spočívající v tom, že je nepodstatné zabývat se hodnotou a povahou zařízení, které bylo reálně vyvezeno do zahraničí. On sám zastával postoj přesně opačný, tedy že tato otázka má zásadní význam pro posouzení uplatněného nadměrného odpočtu. Opět poukázal na skutečnost, že k vývozu zařízení skutečně došlo a poznamenal, že i pokud by byla dodána pouze část zařízení, neznamenalo by to bez dalšího neoprávněnost uplatněného nároku na nadměrný odpočet. Zdůraznil, že potřeby zabývat se cenou daného zařízení si bylo vědomo i státní zastupitelství, které žádalo o poskytnutí právní pomoci v Malajsii; ta však podle informací obhajoby nebyla malajskou stranou vyřízena. V ní státní zastupitelství požadovalo k objasnění předmětné obchodní transakce i k charakteru zařízení vyslechnutí zástupců společnosti ARC Worldwide, zejména V. Ch. Jeho výslech ale uskutečněn nebyl, přestože se evidentně jedná o osobu kontaktní, jež se mohla vyjádřit k funkčnosti i hodnotě zařízení. I tento důkaz proto lze hodnotit jako opomenutý.

12. Závěrem ještě dovolatel připomněl vyjádření odborníků v této věci. Jmenovitě znalce Ing. Jiřího Trávníčka a též Ing. Jana Matulky, přičemž ani jeden z nich, po zhlédnutí fotografií či dalších dostupných dokumentů, nevyloučil, že by se mohlo jednat opravdu o obviněnými deklarované zařízení, resp. jeho části. I to by vylučovalo závěr soudů o bezcennosti vyvezeného zařízení nebo jeho zanedbatelné hodnotě rovnající se pouze ceně železného šrotu. V tomto ohledu pak dovolatel uzavřel, že soudy nehodnotily provedené důkazy ve prospěch obviněných, čímž porušily pravidlo in dubio pro reo.

13. Ze všech výše popsaných důvodů dovolatel M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Obviněný L. N. (dále též jen obviněný , příp. dovolatel ) se ve svém podání nejprve zaměřil na výhrady vůči rozhodnutím obou nižších soudů uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za hlavní nedostatek považoval nesprávné právní posouzení škody rozsahu zkrácení daně, resp. rozsahu vylákání výhody na dani. Po citaci zákonného znění § 240 tr. zákoníku poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, podle kterého je pro zjištění rozsahu zkrácení daně potřeba zjistit správnou výši daňové povinnosti a takto zjištěnou správnou daňovou povinnost porovnat s daní vyčíslenou/uplatněnou daňovým subjektem . Na základě toho dovolatel vyjádřil přesvědčení, že u daně z přidané hodnoty (dále převážně jen DPH , příp. daň ) určené jako % z hodnoty zboží, nelze určit správnou daňovou povinnost bez toho, aby byla zjištěna skutečná hodnota zboží. K tomu připomněl rozhodná skutková zjištění, konkrétně to, že k vývozu do Malajsie došlo, zboží tedy existovalo; je zdokumentovaná jeho přeprava; jeho váha, zaznamenaná v celním řízení, činila 16 600 kg; v neposlední řadě byla do rozhodnutí soudu nalézacího uhrazena část jeho ceny ve výši 1 744 180 Kč, a poté došlo k dalším platbám v celkové přibližné výši 36 258 192 Kč.

15. Dovolatel proto podrobil kritice závěry obou soudů nižších stupňů, které považovaly vyvezené zboží za bezcenné. Neztotožnil se s tím, že k jeho ceně nebylo provedeno žádné dokazování a soud se ani nepokusil zjistit, co bylo reálně vyvezeno. Proto je přesvědčen, že závěr soudů o bezcennosti zboží nelze považovat za výsledek hodnocení důkazů, neboť důkazy o hodnotě vyvezeného zboží zcela absentují. Myšlenková linka soudů byla totiž následující: nešlo o linku na zpracování lecitinového kalu (která byla deklarována), tedy hodnota zboží je 0 Kč. Poté se obviněný pustil do teoretického příkladu, jímž chtěl demonstrovat nesprávnost postoje soudů v tom smyslu, že dospěje-li soud k závěru, že vyvezené zboží není tím, které je deklarováno, nemusí zjišťovat, jaké zboží bylo ve skutečnosti vyvezeno a jeho hodnotu může stanovit jako bezcennou s odkazem na právní posouzení vyvezeného zboží jako nástroj trestného činu. Za zcela absurdní pak označil skutečnost, že oba nižší soudy uznaly náklady na přepravu zboží jako oprávněné, zatímco hodnotu 16 tunového zboží stanovily na 0 Kč. Sám přitom vyslovil zcela opačný názor, tedy že hodnota exportovaného zboží i hodnota přepravy musí být právně posouzena stejně. 16. Obviněný připustil, že prokazovat obsah vývozu je nákladné a obtížné, zvláště když Malajsie neposkytla právní pomoc. To však orgány činné v trestním řízení nezbavovalo povinnosti zjišťovat i okolnosti v jeho prospěch. Nepodaří-li se určitá skutečnost zjistit, nelze ji vykládat v neprospěch, ale ve prospěch obviněného. Takovou skutečností je právě obsah vyvezeného zboží, jeho hodnota a též obsah prodeje a transportu mezi společnostmi Who Is It a DueVille. Dále podotkl, že mu nemůže být bez dalšího přičítáno, co společnost DueVille vyvezla, zda vůbec vyvezla zboží od něj zakoupené, případně, zda bylo prodané zboží kompletní. Ani tím se soudy nezabývaly. Nakonec k problematice nesprávného právního posouzení obviněný stručně shrnul, že soudy nesprávně posoudily vyvezené zboží jako nástroj trestného činu; nesprávně posoudily jeho hodnotu; nesprávně posoudily výši zkrácení daně/vylákání výhody; nesprávně a v rozporu s § 2 odst. 2 tr. ř. a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nezjištěné skutečnosti přičetly k tíži obviněným. 17. Poté dovolatel ještě krátce objasnil, v čem spatřuje pochybení zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V prvé řadě měl za to, že v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o čemž pojednávala předchozí část jeho mimořádného opravného prostředku. Dále se domníval, že nebyly splněny ani procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, neboť rozsudek soudu prvního stupně měl být odvolacím soudem zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu neúplných skutkových zjištění, a to v okolnostech svědčících v jeho prospěch. 18. V úplném závěru svého podání dovolatel L. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, a věc vrátil tomuto soudu podle § 265 l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí. Eventuálně navrhl, aby zrušil v celém rozsahu i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí jemu. Též navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl napadeným rozhodnutím uložen. 19. Obviněný J. F. (dále též jen obviněný , příp. dovolatel ) ve svém podání namítl, že s rozhodnutími obou soudů nižších instancí nelze v žádném případě souhlasit, neboť se nezakládají na provedených důkazech, nýbrž pouze na domněnkách a spekulacích. Z provedeného dokazování jasně vyplývá, že stroj, který byl předmětem prodeje, byl řádně doručen do místa určení, kde se jej ovšem nepodařilo zprovoznit. Navíc je zcela evidentní, že on nebyl tím, kdo by vědomě způsobil, že zmíněný stroj byl nekompletní. Není odborníkem, k předmětu prodeje přistupoval nekriticky a neměl jakékoliv podezření na nekompletnost či nefunkčnost stroje. Není možné připisovat mu k tíži fakt, že stroj nebyl správně zprovozněn několikátým kupujícím v řadě. Oběma soudům nižších instancí vytknul, že zcela opominuly, že stroj byl na počátku kompletní a připravený ke zprovoznění přinejmenším v řízení nebyl prokázán opak. V návaznosti na to zdůraznil, že nebyl přítomen převzetí stroje koncovým uživatelem, nemůže doložit, zdali koncový uživatel převzal stroj kompletní a nepoškozený, či zdali se u něj nejednalo o pouhou neznalost stroje a způsobu jeho zprovoznění. Tato otázka však měla být předmětem řešení v rámci mezinárodního obchodního práva a nikoli práva trestního, které má být užito až jako ultima ratio .

20. Za opomenutý důkaz obviněný považoval neprovedení výslechu svědka J. V. jakožto jediné osoby, která v Malajsii daný předmět viděla a k věci tedy mohla sdělit řadu podstatných informací (např. zda byl stroj funkční či nikoliv). Tuto námitku dále rozvinul ve stanovisko, podle něhož není-li prokázáno, že se skutečně jednalo o zboží bezcenné, jistě není možné tvrdit, že došlo k vývozu nefunkčního zboží, a tedy že došlo k neoprávněnému požadavku na nárok na nadměrný odpočet DPH.

21. Dovolatel se také pozastavil nad subjektivní stránkou jemu připisovaného jednání. Ustanovení § 24 odst. 1 tr. zákoníku u všech forem účastenství vyžaduje, aby účastník jednal úmyslně. To však v předmětné trestní věci prokázáno nebylo. Ze samotného uzavření kupní smlouvy totiž nelze usuzovat, že by úmyslně napomáhal trestnému činu. Fakt, že k jeho spáchání došlo, neopravňuje ke zpětnému určení úmyslu. Subjektivní stránku nelze hodnotit ex post. Doplnil ještě, že nikdy neměl v úmyslu se trestné činnosti dopustit a nemohl ani předpokládat, že spoluobviněný L. N. spáchání trestného činu plánuje. Poslední poznámka dovolatele se týkala nepřiměřenosti uloženého trestu (vzhledem k nižší míře jeho účasti na výše popsaném jednání než jaká byla u zbylých dvou obviněných). 22. Pak již dovolatel J. F. přistoupil k závěrečnému návrhu, jímž (bez odkazu na konkrétní zákonná ustanovení) požadoval, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014, a aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 23. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. ke všem podaným dovoláním ve stručnosti souhrnně písemně vyjádřila. Podle jejího názoru námitky vyslovené v dovoláních uplatnili všichni obvinění v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělili je rovněž do svých řádných opravných prostředků, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. 24. Státní zástupkyně plně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že obhajoba obviněných je čistě účelová, kdy tato vytrhává z kontextu jednotlivé skutečnosti. Akcentovala především poznatek, že předmětná obchodní transakce byla od počátku fiktivní, žádné zařízení, se kterým mělo být dle uzavření kupních smluv obchodováno, reálně neexistovalo, a tudíž ani nemohlo být prodáno. Z provedeného dokazování vyplynulo, že nějaké části strojního zařízení nezjištěného původu společnost DueVille, s. r. o., vyvezla do zahraničí, bylo však prokázáno, že se o soubor odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu ve skutečnosti nejednalo. V daném případě je podstatným, že obvinění vydávali zařízení, z jehož prodeje se pokusili vylákat daňový odpočet za takové, které reálně neexistovalo, a nelze tudíž vypočítávat hodnotu jakéhosi fiktivního zařízení, které bylo místo toho do Malajsie vyvezeno, jako hodnotu pro reálný správný odpočet daně. 25. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem. 26. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům všech obviněných (obhájci obviněného L. N. bylo doručeno dne 20. 2. 2017, obhájcům zbylých dvou obviněných dne 21. 2. 2017). Obvinění L. N. a J. F. na toto vyjádření do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak nereagovali. Naopak obviněný M. V. v replice došlé Nejvyššímu soudu dne 14. 3. 2017 prostřednictvím svého obhájce zaujal k postoji státní zástupkyně nesouhlasné stanovisko. Zopakoval v ní nejdůležitější námitky z jím podaného dovolání, na které v podrobnostech odkázal. Primárně uvedl, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se v případě zařízení vyvezeného do zahraničí nejednalo o odpařovací stanici na zahušťování lecitinového kalu. Následně opětovně vyzdvihl podstatný význam zjištění povahy a ceny (či hodnoty) zmiňovaného zařízení pro meritum předmětné trestní věci. Dodal, že soudy sice připustily existenci zařízení i jeho vývoz do zahraničí, nicméně jakékoliv dokazování k jeho povaze odmítly provést, s čímž se ani státní zástupkyně nijak nevypořádala. Znovu poukázal i na šetření Finančního úřadu v Hodoníně, sdělení J. V. a opomenutý důkaz v podobě výslechu tohoto svědka. Zvýšený důraz kladl na rozdíl od soudů nižších stupňů a státní zástupkyně i na skutečnost, že za vyvezené zboží byla celá kupní cena zaplacena, což bylo doloženo ničím nezpochybněnými účetními doklady. Nakonec ještě prohlásil, že v průběhu trestního řízení nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, především nedošlo k prokázání jeho viny mimo rozumnou pochybnost. Proto učinil stejný návrh, jako ve svém dovolání (srov. shora odstavec 13.). 27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že všechna tři dovolání v dané věci jsou podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř. 28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 29. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který jako jediný z dovolatelů zvolil [vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obviněný L. N. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). 30. První z právě citovaných alternativ se vztahuje pouze na rozhodnutí odvolacího soudu učiněná bez věcného přezkumu rozhodnutí napadeného řádným opravným prostředkem. Jde tedy výhradně o případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání podle některého z odstavců § 253 tr. ř., resp. stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. Smyslem prvé varianty tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě domoci se řádného přezkoumání věci odvolacím, resp. stížnostním soudem, jež by mělo být podle zákona provedeno. Pokud naopak soud druhého stupně k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně přistoupí (podle § 254 tr. ř. nebo § 147 tr. ř.), lze uvedený dovolací důvod uplatnit toliko v jeho druhé variantě, tedy ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů. 31. Obviněný L. N. ve svém podání využil obě alternativy citovaného dovolacího důvodu. Je však nutno připomenout, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací přezkoumal na základě § 254 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně i správnost řízení, které těmto výrokům předcházelo. Jinak řečeno věcně přezkoumal napadené rozhodnutí , což ve svém důsledku zcela vylučuje možnost uplatnění prvé varianty daného dovolacího důvodu. Naopak, vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu (který odvolání všech obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl), přichází v úvahu využití druhé alternativy ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ještě lze na okraj předeslat, že výhrada neúplných skutkových zjištění, kterou dovolatel nesprávně vznesl v rámci prvé varianty tohoto dovolacího důvodu, v obecné rovině nespadá pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů v odstavci 1 zmiňovaného ustanovení, ovšem v tomto konkrétním případě je velmi aktuální a především neoddělitelně spjatá s namítaným nesprávným právním posouzením skutku, a proto ji Nejvyšší soud při úvahách o této problematice stejně nemohl opominout. 32. Dalším dovolacím důvodem, jenž uplatnili všichni tři obvinění, byl důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví), nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). 33. Na druhé straně je ovšem třeba i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu . Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. . 34. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). 35. S ohledem na konkrétní dovolací argumenty všech tří obviněných (srov. výše) Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaných dovolání, a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání. 36. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání všech tří obviněných jsou důvodná a argumentace v nich uplatněná je až na některé výjimky ve všech podstatných bodech výstižná a přiléhavá.

37. Jak již bylo uvedeno, hlavním motivem všech podaných dovolání byla především výše škody, kterou se obvinění měli pokusit způsobit České republice, a dále též naplnění subjektivní stránky obou účastníků (pomocníků), tj. obviněných J. F. a L. N., na předmětném skutku. V obou případech jde o otázky spadající do kategorie právního posouzení skutku, bez dalšího naplňující požadavky ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V daném, do značné míry výjimečném, případě ale Nejvyšší soud musel věnovat pozornost i otázce rozsahu provedených důkazů, jejich hodnocení a z nich dovozeným skutkovým zjištěním obou soudů nižších stupňů, neboť obě dovoláními napadená rozhodnutí vykazují v tomto ohledu poměrně závažné nedostatky, na něž obvinění ve svých podáních rovněž poukazovali a které Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti při respektování shora uvedených požadavků (srov. odstavce 33. a 34.) nemohl ponechat bez povšimnutí.

38. V úvodu této části je potřeba nastínit rozhodující skutkové závěry obou nižších soudů v této trestní věci činných. Krajský soud v Brně ve svém odsuzujícím rozsudku shledal, že všichni tři obvinění měli předstírat koupě a prodeje odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu (tj. velice drahého funkčního zařízení), zatímco ve skutečnosti měli obchodovat pouze s kusy blíže neurčeného zařízení , které bylo buď bezcenné anebo jehož hodnota byla v porovnání s hodnotou deklarovaného zařízení zanedbatelná . Jinými slovy tedy připustil, resp. nevyloučil, že určitá obchodní transakce mezi společnostmi všech tří obviněných proběhla, ale jejím předmětem bylo pouze jakési zařízení bez reálné hodnoty. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací aniž v tomto směru provedl jakékoliv relevantní důkazy však tato skutková zjištění poněkud posunul, když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že předmětná obchodní transakce byla od počátku fiktivní , neboť žádné zařízení, kterým mělo být podle kupních smluv uzavíraných mezi obviněnými obchodováno, reálně neexistovalo, a tudíž nemohlo být ani prodáno .

39. Pomine-li Nejvyšší soud uvedené rozpory ve skutkových závěrech soudů nižších instancí, musí konstatovat, že oba soudy po provedeném dokazování neměly dostatek natolik průkazných důkazních podkladů, aby učinily taková skutková zjištění, o nichž by ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. nevznikly důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud přitom nikterak nezpochybňuje, že některé dosud zjištěné okolnosti tohoto případu i v současné době vyvolávají důvodné podezření, že obvinění se pokusili tzv. řetězovým podvodem poškodit Českou republiku uplatněním nároku na nadměrný odpočet DPH. [Za řetězový podvod se v odborné literatuře označuje jednání, při němž se v účelově uzavřeném řetězci navzájem obchodujících subjektů alespoň ze dvou zemí přeprodává zboží bez reálného a smysluplného ekonomického základu s primárním cílem získat nadměrný odpočet na DPH z veřejného rozpočtu.]. 40. Faktem totiž je, že soudy na jedné straně jednoznačně nevyloučily určité transakce mezi jednotlivými společnostmi obviněných, a navíc je mimo jakoukoliv pochybnost, že k vývozu určitého zboží do Malajsie opravdu došlo, na druhé straně se jim však nepodařilo prokázat, jaké konkrétní zařízení se mělo mezi zúčastněnými stranami pohybovat, a dokonce ani nelze s potřebnou mírou jistoty učinit závěr, že se nejednalo o jimi deklarovanou odpařovací stanici na zahušťování lecitinového kalu nebo alespoň její části. Již sama formulace blíže neurčené zařízení , které může být bezcenné , anebo alternativně jeho hodnota může být v porovnání s hodnotou deklarovaného zařízení zanedbatelná , svědčí o tom, že soud prvního stupně vycházel z pouhých domněnek, a nikoliv z provedených důkazů. Tento soud sice poukázal na řadu podivných okolností předmětných transakcí mezi obviněnými (nezaplacení kupní ceny, absence zajištění, kontroly při předávání atp.), ani to však nelze považovat za dostatečný důkaz o charakteru obchodovaného zařízení (spíše by to mohlo naznačovat účelovost zmíněných koupí a prodejů). Navíc nebylo možné bagatelizovat vyjádření odborníků, Ing. Pavla Staroby a Ing. Jiřího Trávníčka, kteří po zhlédnutí pořízených fotografií vyvezeného zboží sice nepotvrdili, ale též nevyloučili, že se jedná o obviněnými deklarované zařízení nebo jeho komponenty . Nalézací soud tedy zůstal v rovině pouhého podezření, byť důvodného. Avšak ani vysoká míra podezření k odsouzení obviněných nestačí (k tomu srov. § 2 odst. 5 tr. ř. a příkladmo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, nebo ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). 41. Odvolací soud nejenže toto pochybení nenapravil, ale naopak v rozporu se závěry soudu prvního stupně jen stručně a paušálně konstatoval, že zařízení reálně neexistovalo, a tudíž nemohlo být ani prodáno .

42. Přes uvedené rozpory spatřuje Nejvyšší soud největší pochybení soudů nižších instancí v tom, že svůj závěr o vině všech dovolatelů vystavěly v převážné míře právě na zjištění, že předmětem zmiňovaných obchodních transakcí nebyla odpařovací stanice na zahušťování lecitinového kalu, ale jiné zařízení zanedbatelné hodnoty. Opíraly se tedy o skutečnost, která neměla podklad v provedeném dokazování. V tomto smyslu lze hovořit o výše zmiňovaném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, čímž se soudy vychýlily i ze základních pravidel spravedlivého procesu, které zaručuje ústavní pořádek České republiky. Je nutné zdůraznit, že k shledání viny obviněných takto nelze zákonným způsobem dospět. Již jen tento třeba jediný, ale zásadní nedostatek by tudíž postačoval ke zrušení obou napadených rozhodnutí Nejvyšším soudem v dovolacím řízení.

43. Všichni dovolatelé ve svých podáních pochopitelně akcentovali nutnost zabývat se skutečnou hodnotou vyvezeného zařízení. Například obviněný L. N. s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomenul, že nelze určit daňovou povinnost bez zjištění skutečné ceny zboží. S tím by se dalo jistě souhlasit, každopádně je ale třeba v prvé řadě zkoumat, zda daňovému subjektu nějaká daňová povinnost vůbec vznikla . V posuzované věci v tomto ohledu vyvstává klíčová otázka, zda obchodní transakce mezi zúčastněnými společnostmi byly fiktivní či nikoliv , neboť právě od nich se odvíjí vznik (resp. i případná výše) daňové povinnosti dotčených společností jakožto plátců DPH. Je potřeba zmínit, že tato fiktivnost by byla dána buď ve shora popisovaném případě, tedy že by předmětem obchodu nebylo deklarované zařízení či jeho komponenty, anebo že by samotné transakce ať již s jakýmkoliv zbožím byly čistě účelové, tj. předstírané, odehrávající se pouze tzv. na papíře ve znění příslušných smluv, a nikoliv v hmotné realitě. Soudy nižších stupňů se sice přiklonily k první z uvedených variant, ale například soud prvního stupně rozvinul své úvahy též o možné fiktivnosti obchodů jako takových vcelku fundovaně (srov. strany 29 až 31 jeho rozsudku), naproti tomu odvolací soud pouze jednou větou konstatoval svůj kategorický postoj (srov. odstavec 41. shora). 44. Nejvyšší soud i na tomto sice připouští existenci velmi důvodných pochybností, že k žádným reálným nákupům a prodejům záhadného zařízení opravdu nedošlo a vše bylo jen tzv. na oko , opět však musí konstatovat, že důkazní situace (lépe řečeno důkazní nouze) ani v tomto případě neumožňovala soudům nižších stupňů přijmout naznačený závěr s potřebnou mírou jistoty, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V té souvislosti lze připomenout již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, podle něhož Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který především z ústavního hlediska musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. . 45. Zatímco stran zakoupení zboží společností Who Is It, s. r. o., od společnosti Domani, s. r. o., ještě není příliš pochyb o tom, že deklarovaná obchodní transakce neproběhla (obviněný J. F. jako invalidní důchodce nedisponoval takovými finančními prostředky, z nichž by byl schopen obchodované zařízení zaplatit, takže přetrvává důvodné podezření, že v posuzovaném řetězovém podvodu měl zřejmě mít roli tzv. ztraceného obchodníka ostatně v průběhu doby se stal pro finanční orgány nekontaktním), v dalších fázích přezkoumávaného skutku už tomu tak není. I přes řadu podezřelých okolností provázejících následné jednání obviněných L. N. a M. V. se provedeným dokazováním nepodařilo spolehlivě vyloučit, že by k obchodu s určitým (dosud přesně nezjištěným) zbožím nedošlo. Naopak některé okolnosti tohoto případu svědčí pro tu alternativu, že i obviněný L. N. mohl s jakýmsi strojem (ohledně něhož dosud ani nebylo zjištěno, že se nejednalo o zboží ve smlouvách uváděné) fyzicky disponovat a mohl jej prodat právě společnosti obviněného M. V. V návaznosti na to je nutné připomenout, že v takových situacích jsou soudy povinny ctít pravidlo in dubio pro reo a vycházet z té varianty skutkového děje, která je pro obviněné nejpříznivější. To v tomto případě znamená, že fiktivnost obchodní transakce mezi společnostmi Who Is It, s. r. o., a DueVille, s. r. o., nebylo možno z informací dostupných orgánům činným v trestním řízení dovodit. Pokud soudy přesto zmíněný skutkový závěr učinily, dopustily se dalšího prohřešku proti pravidlům spravedlivého procesu ve formě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními.

46. Shora bylo nastíněno, že podrobné zkoumání jak povahy vyvezeného zařízení, tak charakteru zmiňovaných obchodních transakcí má pro úvahy o naplnění skutkové podstaty § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ze strany všech tří obviněných zásadní význam. K tomu je potřeba v obecné rovině uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek anebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. 47. Citovaná skutková podstata má dvě části. Za prvé jde o zkrácení daně (nebo jiné povinné platby), čímž se rozumí jakékoliv jednání pachatele, v důsledku kterého je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena , nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde . Zjednodušeně řečeno pachatel v tomto případě v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah své daňové povinnosti, nebo že takovou povinnost vůbec nemá. Za druhé je zde vylákání daňové výhody , které lze charakterizovat jako fingované předstírání skutečnosti , z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. V prvém případě tedy pachatel sníží svou existující daňovou povinnost , zatímco v druhém žádná daňová povinnost z důvodu předstírání rozhodných skutečností ani nevznikne . Popsaný rozdíl se pak rozhodujícím způsobem promítne do rozsahu zkrácení daně, resp. vylákání výhody na dani , kdy v prvém případě představuje výši zkrácení rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil. Jen pokud nebyla daň vůbec přiznána či vyměřena rovná se výše zkrácení celé výši této povinné platby. Naopak v druhém případě je za vylákanou výhodu na dani třeba vždy považovat celou vylákanou částku .

48. Daňovou povinností u daně z přidané hodnoty je podle § 4 odst. 1 písm. n) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 235/2004 Sb. ), buď vlastní daňová povinnost anebo nadměrný odpočet . Tato daňová povinnost se vypočítává v podstatě odečtením tzv. daně na vstupu podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., od tzv. daně na výstupu podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 235/2004 Sb. Na území České republiky to probíhá například tak, že při prodeji určitého zboží prodejce (který je osobou povinnou k dani ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) vedle vlastní ceny zboží účtuje i DPH, jakožto procentuální částku z této ceny, a to vše v rámci celkové ceny zaplatí kupující, načež prodávající je povinen danou částku DPH odvést do veřejného rozpočtu. Uvedená částka je pak z pohledu prodávajícího daní na výstupu . Od této daně na výstupu je ovšem oprávněn odečíst , na základě § 4 odst. 1 písm. i) a § 72 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb., částku daně, kterou vynaložil při pořízení předmětného zboží, neboli daň která je obsažena v částce za přijaté plnění, tedy daň na vstupu . Je-li rozdíl částky daně na výstupu a částky daně na vstupu kladný, vznikne zmiňovanému prodávajícímu vlastní daňová povinnost podle § 4 odst. 1 písm. l) zákona č. 235/2004 Sb., kterou je povinen odvést do veřejného rozpočtu. Je-li naopak výsledek záporný, jde o nadměrný odpočet ve smyslu § 4 odst. 1 písm. m) zákona č. 235/2004 Sb., kdy uváděné osobě vznikne ze zákona nárok na jeho vrácení od státu na základě § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Ještě zbývá dodat, že vývoz zboží do země mimo evropské společenství je podle § 63 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 66 zákona č. 235/2004 Sb. od daně osvobozen . Pokud tedy osoba povinná k dani zakoupí v České republice nějaké zboží a v jeho pořizovací ceně zaplatí i DPH (tj. daň na vstupu), a vzápětí toto zboží bez DPH vyveze do zahraničí, daň na výstupu je nulová, a daňovou povinností ve formě nadměrného odpočtu je částka daně, kterou vývozce zaplatil (tehdy jako kupující) při pořízení zboží a na jejíž vrácení správcem daně mu vznikne zákonný nárok.

49. Po tomto obecném vymezení daňové problematiky významné pro přezkoumávaný případ se lze navrátit k zásadní otázce přezkoumávané trestní věci, tedy zda nějaká daňová povinnost ( v daném případě nárok na nadměrný odpočet) společnosti DueVille, s. r. o., vyvstala, či nikoliv . Vzhledem k právě uvedenému je mimo jakoukoliv pochybnost, že by se tak nestalo v případě fiktivnosti deklarované obchodní transakce mezi ní a společností Who Is It, s. r. o. Daň na vstupu z předstíraného obchodu, by totiž byla pochopitelně nulová, nemohlo by dojít k jejímu odpočtu a logicky by společnost DueVille, s. r. o., žádný nárok na nadměrný odpočet nevznikl. Jednalo by se tedy o vylákání výhody na dani, jejímž rozsahem by byla celá částka , o kterou by se obviněný M. V. pokusil sebe (příp. i další osoby) na úkor správce daně obohatit. 50. Nejvyšší soud již výše nastínil, že zmiňovaná fiktivnost by byla bez dalšího dána i tehdy, pokud by předmětem obchodu by nebylo obviněným M. V. prohlašované zařízení na odpařování lecitinového kalu nebo jeho části; šlo by vlastně o obchod s reálně neexistujícím zbožím . V tomto případě by se nebylo možno ztotožnit s argumenty dovolatelů, kteří i za této situace požadovali zkoumání skutečné hodnoty vyvezeného zařízení. Takové zkoumání by již nebylo zapotřebí, neboť by postačovalo zjištění, že nárok na vyplacení nadměrného odpočtu byl odvozován od zcela nepravdivé (předstírané, fiktivní) skutečnosti. Navíc obviněnými navrhované řešení by v praxi neúměrně ztížilo, až znemožnilo, vyšetřování dalších případů obdobné sofistikované trestné činnosti, kdy by orgány činné v trestním řízení byly, nadneseně řečeno, povinny zkoumat přesnou povahu a přesnou hodnotu veškerého (třeba i odpadního či jiného obdobného) materiálu vyvezeného (za účelem obohacení se pachatelů na DPH) kamsi do exotických zemí a nepravdivě vydávaného za hodnotné zboží.

51. Podobně je pak nutno postupovat i v případě, pokud by samotná obchodní transakce (prodej/koupě zboží), z níž by plynul nárok na nadměrný odpočet, byla pouze účelová a k žádnému předávání a nabývání zboží, respektive vlastnických práv k němu by reálně nedocházelo s tím, že předložené kupní smlouvy by pouze nepravdivě dokládaly skutečnost, která nenastala. Jednalo by se o obchodní transakci, která ve skutečnosti neproběhla . Pak už by nebylo vůbec potřebné jakkoliv se zabývat povahou a hodnotou vyvezeného zboží (a to dokonce i kdyby šlo o deklarované zařízení), jelikož by s ním ve skutečnosti nebylo obchodováno, nebyly by vynaloženy žádné náklady na jeho pořízení, z čehož by neplynula daň na vstupu, možnost jejího odpočtu a žádný nárok na nadměrný odpočet by tudíž nemohl nikomu vzniknout. Lze jen zopakovat, že v tomto i předtím popsaném případě by proto rozsahem vylákání výhody na dani byla celá částka , uplatněná v daňovém řízení jako nárok na nadměrný odpočet, a to mimochodem (a s ohledem na zákaz reformace in peius jen čistě teoreticky) včetně nákladů na dopravu stroje do Malajsie, neboť proplacení výdajů na spáchání trestné činnosti pochopitelně nelze od státu žádat.

52. Každopádně Nejvyšší soud v odstavcích 38. 41. tohoto usnesení konstatoval, že ani jedna z předchozích alternativ nebyla spolehlivě prokázána (přestože obě jsou vysoce pravděpodobné). Zůstává však určitá možnost, že společnost Who Is It, s. r. o., skutečně prodala společnosti DueVille, s. r. o., zařízení, jež mohlo být odpařovací stanicí na zahušťování lecitinového kalu. K tomu lze jen podotknout, že pokud by toto zařízení bylo prodáno nekompletní anebo jeho cena byla nadhodnocena, daňová povinnost (nadměrný odpočet) by společnosti DueVille, s. r. o., sice vznikla, ale ve výši nižší než deklarované. V tomto případě by se jednalo o zkrácení daně , kdy její rozsah by se rovnal rozdílu mezi částkou neoprávněně uplatněného a skutečně (zákonně) vzniklého nadměrného odpočtu . Orgány činné v trestním řízení by v takovém případě měly povinnost podrobně zkoumat povahu a hodnotu vyvezeného zařízení, jak se toho dovolatelé ve svých podáních domáhali.

53. Předchozí téma se dotýkalo objektivní stránky zkoumaného trestného činu. Nejvyšší soud však v rámci své přezkumné činnosti zjistil rovněž nedostatky týkající se závěrů obou soudů nižších instancí o naplnění jeho subjektivní stránky zejména prvními dvěma obviněnými v časové řadě jejich obchodování L. N. a především J. F. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že všechny dílčí činnosti, které vedly k završení popisovaného zločinu , provedl obviněný M. V. Úmyslné jednání dalších dvou obviněných pak dovodil z jejich vědomosti, že zařízení bude vyváženo do Malajsie, z čehož následně usoudil i na jejich znalost toho, že obviněný M. V. bude uplatňovat nadměrný odpočet, jehož výše jim musela být známá z jimi vytvořených účetních dokladů. 54. Tímto způsobem odůvodněný závěr nalézacího soudu o naplnění subjektivní stránky jednání obviněných L. N. a J. F. nepovažuje Nejvyšší soud za dostatečný a připomíná, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku by měla být primárně naplněna podáním daňového přiznání společností DueVille, s. r. o., ve kterém byl nadměrný odpočet nárokován, a proto by zavinění všech tří obviněných mělo pokrývat právě a prvořadně tento akt. Ani jeden z nižších soudů ovšem této velice důležité otázce přílišnou pozornost nevěnoval. Ještě větší rozpaky pak vyvolává prohlášení soudu nalézacího, podle něhož vědomost všech obžalovaných o výši uplatněného nadměrného odpočtu soud odvozuje od jednání obžalovaného V. . Jde o tvrzení neopodstatněné, zejména když se ani žádným procesně použitelným důkazem nepodařilo doložit jakékoliv setkání, jednání či jinou interakci mezi obviněnými M. V. a J. F., a dokonce ani to, zda se tito dva obvinění vůbec znali. Nakonec si rovněž nelze nepovšimnout, že sami obvinění ani nebyli hybateli jednotlivých dějů , jak ostatně výstižně poznamenal Krajský soud v Brně. Muselo proto nejspíše jít o činnost celé organizované skupiny, v níž první dva dovolatelé, a zřejmě také obviněný M. V., vystupovali v rolích tzv. bílých koní . I z tohoto důvodu bude potřeba zabývat se problematikou zavinění jednotlivých obviněných zevrubněji. 55. Zmiňovaná problematika subjektivní stránky jednání obviněných je vůbec jednou z nejslabších stránek obou napadených rozhodnutí. Soud prvního stupně se jí sice věnoval v prvním odstavci na str. 36 odůvodnění svého rozsudku, avšak jeho argumentaci nelze považovat za přesvědčivou, zvláště když uzavřel, že všichni obvinění se jednání dopustili v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku . Uvedený nedostatek nenapravil ani soud odvolací, který jen lapidárně konstatoval, že obvinění jednali nepochybně v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) TrZ (srov. prostřední odstavec na straně 20 odůvodnění jeho usnesení).

56. S problematikou subjektivní stránky jednání obviněných bezprostředně souvisí otázka, zda obvinění L. N. a J. F. jednali jako pomocníci hlavního pachatele M. V. Přestože formulace skutkové věty, podle níž všichni obvinění před podáním daňového přiznání k DPH společným jednáním předstírali před správcem daně navazující prodeje a koupě , působí až zavádějícím dojmem, takže evokuje představu, že jednali jako spolupachatelé, přesto byli obvinění J. F. a L. N. uznáni vinnými jenom pomocí k pokusu trestnému činu hlavního pachatele (obviněného M. V.) ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což se soud prvního stupně pokusil (nepříliš přesvědčivě) odůvodnit v posledním odstavci na straně 32 svého rozsudku. Odvolací soud sice o možném spolupachatelství všech tří obviněných ve smyslu § 23 tr. zákoníku uvažoval (aniž ovšem blíže vysvětlil, proč k takovému závěru dospěl), současně však poznamenal, že vzhledem k absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných nemohl napadený rozsudek změnit k tíži odvolatelů, neboť by to znamenalo porušení zákazu reformationis in peius. Vzhledem k zákazu změny napadených rozhodnutí v neprospěch všech obviněných i do budoucna nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné věnovat této otázce další pozornost.

57. Nejvyšší soud na základě všech shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 1 To 40/2016, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 10 T 13/2014, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně k došetření. 58. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť pochybení zjištěná v rámci jeho přezkumné činnosti nebylo možné napravit ve veřejném zasedání. 59. Při vědomí toho, že všichni dovolatelé se ke dni rozhodnutí dovolacího soudu nacházeli v této věci ve výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud samostatným usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017-II, rozhodl (rovněž v neveřejném zasedání), že obvinění se podle § 265 l odst. 4 tr. ř. neberou do vazby .

60. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia přípravného řízení, neboť již toto řízení trpělo nedostatky skutkového objasnění věci. Ve věci totiž bude nutné provést další poměrně rozsáhlé dokazování, což není v silách a především technických možnostech soudů nižších instancí, které jsou v tomto směru (zejména z hlediska operativně-pátracího) výrazně limitovány. V dalším řízení bude zapotřebí provést celou řadu důkazů nejen v České republice, ale i důkazů zaměřených do zahraničí. Ostatně je to státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). 61. V další fázi tohoto trestního řízení bude povinností orgánů přípravného řízení zaměřit pozornost nejen na bližší zkoumání povahy a charakteru zařízení vyvezeného obviněným M. V. do Malajsie, což bude významné především z hlediska přesného vyčíslení jeho hodnoty a následně i škody, která měla být České republice způsobena (k tomu srov. odstavce 51. a 52. shora), ale i na probírané obchodní transakce mezi jednotlivými obviněnými a okolnosti významné pro závěry o subjektivní stránce jejich jednání (u každého z obviněných jednotlivě). Jejich úkolem v souvislosti s tím též bude pokusit se co nejvíce rozkrýt pozadí přezkoumávaného jednání obviněných, včetně činnosti dalších osob, z nichž některé v tomto řízení vystupovali jako svědci, a jejich případný podíl na daném skutku. Mnohé totiž nasvědčuje tomu, že daleko podrobnějším dokazováním by se mohlo podařit poodhalit sofistikovanou činnost zřejmě rozsáhlejší organizace, která celý tento obchod zastřešovala. Jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom toho, že s ohledem na obžalovací zásadu nemůže dávat orgánům přípravného řízení pokyn k trestnímu stíhání dalších osob v této trestní věci, přece jen nemůže neupozornit na pochybné obchodní aktivity těch osob, které prozatím ve věci vystupovali jen jako svědci (např. P. J., V. Ch., či R. D.).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017

JUDr. Jan Bláha předseda senátu