8 Tdo 206/2009
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 206/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovolání obviněného V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 7 To 269/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 6 T 53/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 6 T 53/2008, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 213 odst. 1, § 45 odst. 1, 2, § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře čtyř set hodin.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že v době od 1. 4. 2006 do 4. 2. 2008 ve F., okr. F.- M., a jinde, vědomě řádně nepřispíval na výživu svého syna V. M., ačkoliv mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. P 284/95, který nabyl právní moci dne 10. 11. 1999, mu byla výše výživného stanovena v částce 1.200,- Kč měsíčně k rukám jeho matky M. B., které tak dluží na neuhrazeném výživném částku 19.200,- Kč, a již zletilému V. M. pak částku 8.400,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku Místku odvoláním podaným v neprospěch obviněného, kterým brojil proti výroku o trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 7 To 269/2008, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný při nezměněném výroku o vině nově odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Krajský soud podle jeho přesvědčení nezjistil všechny rozhodné skutečnosti a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Uložený trest pokládal vzhledem ke stupni společenské nebezpečnosti za nepřiměřeně přísný v rámci speciální a generální prevence. Měl za to, že se odvolací soud mýlil v tom, že nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací s touto věcí nesouvisí a že nemá zákonné opodstatnění. Odvolací soud podle něj nepřihlédl dostatečně k polehčujícím okolnostem podle § 34 tr. zák. a vzal v úvahu pouze okolnosti již předcházejícího odsouzení a přičetl mu je k tíži. Připomněl, že se k trestné činnosti doznal, svého jednání litoval, ve výkonu trestu řádně pracoval, ale jeho výdělek nebyl takový, aby mohl dluh splácet. Dále uvedl, že výkon trestu má na něho zničující dopad a v budoucnu nemá v úmyslu páchat trestnou činnost. Závěrem zopakoval, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, a to jak co do výměry, tak co do způsobu jeho výkonu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, event. aby sám podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl rozsudkem.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že rozhodnutí odvolacího soudu lze dovoláním napadat jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud obviněný nepodal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a odvolání státního zástupce směřovalo toliko do výroku o trestu, byla přezkumná povinnost odvolacího soudu omezena pouze na výrok o trestu a obviněný je následně oprávněn podat dovolání pouze proti výroku o trestu, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo, a podal-li dovolání též proti výroku o vině, jde o dovolání nepřípustné. V části, ve které obviněný uplatnil nekonkrétní námitky proti právnímu posouzení skutku, tj. proti výroku o vině, považoval proto dovolání za nepřípustné. V části týkající se výroku o trestu shledal dovolání formálně přípustným. Uvedl, že v rámci dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet námitky proti některým hmotně právním posouzením týkajícím se výroku o trestu, např. proti nesprávné aplikaci ustanovení § 35 odst. 2 a § 37a tr. zák. o ukládání souhrnného a společného trestu, nikoliv však proti přílišné přísnosti uloženého trestu v důsledku nerespektování hledisek obsažených v ustanovení § 23 a § 31 a násl. tr. zák. Námitky dovolatele směřovaly výlučně proti přílišné přísnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého odvolacím soudem, když za přiměřený dovolatel považoval trest uložený soudem prvního stupně. Uzavřel tedy, že dovolání obviněného je v části týkající se výroku o vině nepřípustné, v části týkající se výroku o trestu pak uplatněné námitky neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zčásti nepřípustné a z části bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K otázce přípustnosti dovolání je třeba uvést, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit; podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody) apod.

V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci § 254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině oprávněnou osobou podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití § 254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 6 T 53/2008 se podává, že proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný odvolání nepodal. Odvolání v neprospěch obviněného podal státní zástupce, a to výlučně proti výroku o trestu, který shledával nepřiměřeně mírným. Jestliže bylo odvolání podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, který mu předcházelo, aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání státního zástupce v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání jen proti výroku o trestu.

Obviněný však uplatnil v dovolání i výhrady proti výroku o vině. Jestliže se domníval, že soud nezjistil v důsledku vadného postupu všechny rozhodné skutečnosti a nevypořádal se v důsledku toho se všemi pro rozhodnutí soudu významnými okolnostmi , měl tyto skutečnosti namítat v odvolacím řízení. Pochybil, když takovou nesprávnost, již lze označit jako nesprávnost týkající se blíže nekonkretizovaných skutkových zjištění, namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Názor, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2003 publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., 5 Tdo 199/2003 aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Ve vztahu k výroku o trestu tak lze namítat kupř. nesprávnou aplikaci ustanovení § 35 odst. 1, 2 tr. zák. při ukládání úhrnného nebo souhrnného trestu či § 37a tr. zák. při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výlučně výhrady vůči výroku o trestu, který považoval co do druhu i výměry za nepřiměřeně přísný, nezohledňující dostatečně všechny polehčující okolnosti (doznání, upřímnou lítost, snahu dluh na výživném uhradit), a za přiměřený pokládal trest uložený mu soudem prvního stupně. Taková námitka jde ovšem zjevně mimo rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. lze podle § 213 odst. 1 tr. zák. potrestat odnětím svobody až na jeden rok. Trest odnětí svobody na devět měsíců, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, k jakým okolnostem při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédl, zvážil všechny relevantní okolnosti případu, osobu obviněného i možnosti jeho nápravy a rozvedl, proč nemohl akceptovat uložení trestu obecně prospěšných prací. Uložený trest koresponduje s hledisky § 23 odst. 1 i § 31 odst. 1 tr. zák., nelze jej vnímat jako extrémně přísný a nespravedlivý.

Dovolání v části, v níž obviněný brojil, byť neurčitě, proti výroku o vině, bylo shledáno nepřípustným a ve zbývající části, směřující proti výroku o trestu, bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková