8 Tdo 196/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 353 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, § 358 odst. 1 tr. zákoníku



8 Tdo 196/2017-25

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 k dovolání obviněného R. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 369/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 49/2016, takto:
I.

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 369/2016, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 10 T 49/2016.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.

Podle § 265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. V. do vazby nebere .
Odůvodnění:

1. Obviněný R. V. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 10 T 49/2016, uznán vinným, že 1) dne 6. 10. 2015 v době od 06:06 hodin do 06:08 hodin v B. na ulici V. fyzicky napadl poškozeného J. S., a to tím způsobem, že k němu přistoupil do bezprostřední blízkosti, a poté ho bez jakékoliv výzvy udeřil sevřenou pěstí do pravé strany obličeje, na což poškozený upadl na zem na záda, poté si na poškozeného sedl obkročmo, čímž mu zabránil v obraně, a poté ho sevřenou pěstí opakovaně uhodil do obličeje, kdy údery byly vedeny velkou silou, jelikož se při nich razantně rozmáchl, kdy poškozený se snažil uvolnit ze sevření, což se mu částečně podařilo tak, že se přetočil na pravý bok a R. V. chytil za levou nohu a pevně ho držel, kdy R. V. se částečně zvedl a pravou nohou poškozeného přiklekl na levou část krku, potom poškozeného pravou nohou obkročil a snažil se mu vysmeknout, což se mu podařilo tak, že s poškozeným smýkal po chodníku, kdy poškozený odhodil jeho botu, a poté zůstal bezvládně ležet na zemi a Jaroslav (správně mělo být R.) V. z místa odešel,
kdy svým jednáním způsobil poškozenému J. S. zranění spočívající v otřesu mozku, přechodné pravostranné obrně končetin, zhmoždění a krevní podlitině okolo levého oka, levé plíce a levé spánkové krajiny, rozsáhlé krevní podlitině na levé ploše krku a přilehlé části hrudníku, kdy toto zranění si vyžádalo okamžité lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici v Brně U sv. Anny s následnou čtyřdenní hospitalizací, kdy poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 11 dní, avšak za méně příznivých okolností mohlo dojít ke vzniku výrazně závažnějšího poranění, zejména při úderech pěstí mohlo dojít ke komplikovaným zlomeninám obličejového skeletu s dobou omezení v obvyklém způsobu života 3 až 5 týdnů, při zlomenině dolní čelisti mohlo dojít k omezení v obvyklém způsobu života přesahující dobu 6 týdnů, při úderech do oblasti oka mohlo dojít k poranění sítnice s možnou ztrátou zraku, při nakleknutí na krk mohlo dojít k uzavření krčních žil a krčních tepen nebo k poranění chrupavek hrtanu s následným otokem sliznice, což by mělo za následek nedokrvení mozku s následným bezvědomím až smrtí, přičemž poškozenému poškodil kalhoty a košili a způsobil mu tak škodu ve výši 2 000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky vznikla škoda v důsledku vynaložených nákladů na hrazené služby poskytnuté zraněnému pojištěnci ve výši 34 376 Kč,

kdy po tomto incidentu dne 6. 11. 2015 kolem 10.00 hodin v B. na ulici S. na přilehlém parkovišti potkal poškozeného J. S. a křičel na něho: Příště tě zabiju ty hajzle , což v poškozeném vzbudilo důvodnou obavu o jeho zdraví v návaznosti na předešlý incident,
2) dne 3. 1. 2016 v době kolem 10.30 hodin v B. na ulici S. v přízemí domu u výtahu fyzicky napadl poškozeného J. S., a to tak, že přišel k němu do těsné blízkosti a udeřil ho otevřenou dlaní do levého ucha, načež poškozený ztratil orientaci v okolí, poté se mu začala točit hlava, krátce ztratil vidění, až nakonec upadl na zem a ztratil vědomí, čímž mu způsobil zranění spočívající v štěrbinovitém protržení ušního bubínku levého ucha s krvavými okraji, ránu v temennětýlní krajině hlavy vlevo o délce 5 cm a otřes mozku, kdy toto zranění si vyžádalo okamžitý převoz do Fakultní nemocnice v Brně U sv. Anny v Brně, kde byl hospitalizován na anesteziologicko-resuscitační klinice, kdy poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu cca 14 dní, avšak v důsledku komplikací způsobených jeho zvláštním zdravotním stavem byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu hospitalizací, dále po propuštění, kdy měl dechové potíže, a v průběhu další hospitalizace k operačnímu řešení tracheostomie až do vytažení stehů, kdy byl omezen po dobu 6 týdnů a 2 dnů, přičemž Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky vznikla dosud přesně nevyčíslená škoda v důsledku vynaložených nákladů na hrazené služby poskytnuté zraněnému pojištěnci v předběžné výši 500 Kč . 2. Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil aniž při tom rozlišil, ke kterému z výše uvedených skutků se ta která právní kvalifikace vztahuje jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto skutky a trestné činy mu uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 54 (padesáti čtyř) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o uplatněných nárocích obou shora jmenovaných poškozených. 3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 369/2016, napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 1, 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 4. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Františka Frkala dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že soudy zjištěný skutkový stav věci nebyl správně právně posouzen. 5. Ve vztahu ke skutku popsanému výše pod bodem 1) dovolatel stručně namítl, že skutková zjištění nenaplňují všechny zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného pokusu zločinu těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ale odpovídají pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchanému v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek nebyl správně kvalifikován, neboť u něho absentuje úmysl vedoucí ke spáchání těžké újmy na zdraví. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) byl dovolatel ještě stručnější, když pouze namítl, že učiněná skutková zjištění jsou v hrubém nesouladu s provedenými důkazy. Nakonec shrnul, že za skutek pod bodem 1) měl být potrestán mírnějším trestem, a ohledně skutku pod bodem 2) měl být obžaloby zproštěn. 6. V samém závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a zároveň tomuto soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) ve svém vyjádření k němu uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod dovolání se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení (správně mělo být rozsudek ) odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 8. V podrobnostech státní zástupce uvedl, že dovolatel ohledně skutku pod bodem 1) namítl, že skutková zjištění nenaplňují znaky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť absentuje úmysl odsouzeného vedoucí ke spáchání těžké újmy na zdraví . Jelikož dovolatel ohledně tohoto bodu rozsudku neučinil žádnou výhradu ke skutkovým zjištěním, státní zástupce vyšel z toho, že měl na mysli skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. 9. Podle státního zástupce z této skutkové věty lze úmysl dovolatele způsobit poškozenému dne 6. 10. 2015 těžkou újmu na zdraví dovodit jen nepřímo ze způsobu vedení útoku a z jeho následné pohrůžky učiněné až dne 6. 11. 2015: Příště tě zabiju ty hajzle . K úmyslu dovolatele nejsou žádná bližší skutková zjištění uvedena ani v odůvodnění tohoto rozsudku na str. 8 je zde pouze uvedeno, že soud hodnotí jednání obžalovaného jako úmysl přímý ve smyslu ustanovení § 15 odstavec 1 písmeno a) tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem trestným činům . 10. Takové vyjádření subjektivní stránky jednání dovolatele je podle státního zástupce v rozporu s judikaturou i naukou. V popisu skutku okolnosti charakterizující subjektivní stránku uvedeny nejsou, což nelze napravit odůvodněním rozsudku, kde je nadto k zavinění dovolatele uvedeno jen právní hodnocení a nikoliv podkladové skutkové zjištění (státní zástupce tu poukázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, a na názor autorů aktuálního komentáře k § 120 odst. 3 tr. ř.: Nerespektování § 120 odst. 3 spočívající v absenci jakéhokoli údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku. ). 11. Státní zástupce proto v této části dovolání souhlasil s dovolatelem, že uvedenou vadou byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na straně nalézacího soudu, neboť skutek ze dne 6. 10. 2015 popsaný pod bodem 1) jeho rozsudku postrádá uvedení takových okolností, které by mohly být podkladem pro právní posouzení zavinění a tím i pro právní posouzení celého skutku. K právnímu posouzení zjištěných skutků státní zástupce dodal, že ze samotného výroku rozsudku nalézacího soudu není patrno, ke kterému ze všech tří skutků (spáchaných ve dnech 6. 10. 2015, 6. 11. 2015 a 3. 1. 2016) se vztahují jednotlivé právní věty, a toto je vysvětleno teprve v odůvodnění na str. 8 rozsudku. Za těchto okolností měl za to, že námitku dovolatele ohledně bodu 1) rozsudku je možno vztáhnout i na bod 2) rozsudku trpící stejnou vadou absencí skutkových okolností vyjadřujících zavinění dovolatele. 12. Státní zástupce sice považoval za bezpředmětné vyjadřovat se k námitce dovolatele ohledně skutkových zjištění ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku, zvláště když tuto námitku uvedl jednou větou a nijak blíže ji neodůvodnil, nicméně pro úplnost a nad rámec svého vyjádření poznamenal, že soudy nerespektovaly ani rozhodnutí č. 9/1974 Sb. rozh. tr. a trvající názor nauky, že pokus trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou není možný, je-li použití vyšší trestní sazby podmíněno nedbalostním způsobením těžšího následku, porušujícího tentýž druhový objekt, jaký je předmětem ochrany v základní skutkové podstatě, a zakládá-li úmyslné způsobení takového těžšího následku již znaky jiného úmyslného trestného činu postiženého vyšší trestní sazbou (poukázal tu na rozhodnutí č. 9/1974 Sb. rozh. tr.). Právní posouzení skutku pod bodem 2) rozsudku jako pokusu zločinu podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku proto není možné, neboť existence škodlivého následku znamená, že by se nemohlo jednat o pouhý pokus zločinu, nýbrž o zločin dokonaný. Vzhledem k tomu, že se jedná o vadu ve prospěch dovolatele, přičemž příslušná státní zástupkyně odvolání proti rozsudku nepodala, měl státní zástupce za to, že náprava této vady nebude možná ani v dalším řízení. 13. V závěru svého vyjádření státní zástupce uvedl, že ačkoliv rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, odvolací soud přesto pouze dílčím zrušením tohoto rozsudku rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, čímž byly naplněny důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. [správně měl být odkaz pouze na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť obviněný uplatnil jen ten]. 14. Státní zástupce proto z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení (správně měl být rozsudek ) odvolacího soudu zrušil, aby rovněž zrušil rozsudek soudu nalézacího, aby současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 22. 3. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 18. Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 19. Z tohoto pohledu by uvedenému dovolacímu důvodu neměla odpovídat námitka obviněného, kterou zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a uvedená v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku (jež shledal správnými i soud odvolací). Obecně totiž platí, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). 20. Na druhé straně je ovšem třeba i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. . 21. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). 22. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že o některé z těchto situací se jedná i v posuzovaném případě. Už proto nemohl shledat důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), event. písm. e) tr. ř., naopak ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. musel přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. 23. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud (v zásadě ve shodě s výše citovaným vyjádřením státního zástupce) dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné, byť argumentace v něm uplatněná je velice stručná. Z formulace podaného dovolání je navíc evidentní, že uplatněný důvod dovolání se měl patrně vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně, takže rozsudek odvolacího soudu chtěl dovolatel zřejmě napadnout z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 24. Bez ohledu na právě uvedené je třeba rozsudku nalézacího soudu vytknout již to, že je ve skutkové větě koncipován obdobně jako jemu předcházející obžaloba z formulačního hlediska dosti kostrbatě a navíc velice nepřehledně. Z tzv. právních vět na straně 3 rozsudku pak vůbec není zřejmé, ke kterému ze skutků popsaných ve větách skutkových (spáchaných postupně ve dnech 6. 10. 2015, 6. 11. 2015 a 3. 1. 2016) se ta která právní věta vztahuje, zvláště když jejich řazení je zpřeházené (určité byť velmi stručné vysvětlení se nachází teprve v samém závěru odůvodnění rozsudku v prvním odstavci na straně 8). 25. Má-li se ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku rozsudku vztahovat právní kvalifikace jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, pak je třeba uvést, že je až nepochopitelné, proč je k němu přiřazena i naposledy uvedená právní kvalifikace (včetně popisu skutku, k němuž došlo až dne 6. 11. 2015, tedy přesně 1 měsíc poté, co měl obviněný spáchat původní a daleko závažnější skutek). Logice věci by odpovídalo, aby tento skutek byl ve výroku rozsudku označen (například číselně) a popsán naprosto samostatně, zvláště když o jeho spáchání a použité právní kvalifikaci žádné pochybnosti nejsou (ostatně obviněný v podaném dovolání žádné výhrady k němu neuplatnil). 26. Obdobně by žádné pochybnosti stran skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku (spáchaného dne 6. 10. 2015) neměly vzniknout ani ohledně právní kvalifikace jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (také tady obviněný v podaném dovolání žádné námitky neměl, naopak použití takové právní kvalifikace sám navrhoval). Zásadní výhrady však již obviněný vyslovil k právní kvalifikaci tohoto skutku též jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v jednočinném souběhu právě s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. 27. K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. opakovanými údery pěstí nebo za použití nože nebo jiné zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je přitom závěrem právním , který přísluší učinit soudu, a nikoliv znalci z příslušného oboru. 28. K naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). 29. Pokusem podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus se tedy vyznačuje těmito znaky: a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě. Z toho, že pokus vyžaduje úmysl, pak vyplývá, že je trestný jen u trestných činů úmyslných. 30. S ohledem na charakter posuzovaného skutku lze připomenout přiléhavé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 7/2001, pod č. 192, podle něhož Byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které ještě není těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku nebo jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. .

31. O případné aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně se ovšem v rozhodnutích soudů nižších instancí nelze ničeho dočíst. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku je vyloženě paušální (srov. jeho první odstavec na straně 8), neobsahující žádné právní úvahy o zavinění obviněného (zejména v tom směru, proč by se již mělo o pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví). Nejinak je tomu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu (srov. zejména jeho stranu 3 uprostřed), který v rámci své přezkumné činnosti nejenže na tyto nedostatky nepoukázal, ale ani se je nepokusil odstranit (naopak zase jen paušálně a v rozporu se skutečností konstatoval, že soud prvního stupně vše konkretizoval v rámci odůvodnění rozsudku. Z tohoto důvodu právní hodnocení jednání obžalovaného je odpovídající pokusu o zločin těžké újmy na zdraví ). 32. Už z tohoto důvodu Nejvyšší soud musel nutně dospět k závěru, že obě uvedená rozhodnutí jsou ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku rozsudku a použité právní kvalifikaci nepřezkoumatelná a jako taková v dovolacím řízení nemohou obstát. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem státního zástupce, že k úmyslu obviněného nejsou žádná bližší skutková zjištění uvedena ani v popisu skutku, ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když na jeho straně 8 je pouze obecná úvaha, že soud hodnotí jednání obžalovaného jako úmysl přímý ve smyslu ustanovení § 15 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem trestným činům . Takové paušální vyjádření subjektivní stránky jednání obviněného je nepochybně v rozporu s judikaturou soudů i právní naukou (v podrobnostech srov. odstavce 9. a 10. shora). Proto namítal-li obviněný v podaném dovolání, že u něho absentuje úmysl vedoucí ke spáchání těžké újmy na zdraví (srov. shora odstavec 5.), je mu třeba přisvědčit přinejmenším v tom, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by mu byl takový úmysl dosud provedenými důkazy a jejich zhodnocením prokázán. 33. Posouzení takového úmyslu je odvislé jak již bylo shora uvedeno především od okolností, za kterých se útok stal, jakou intenzitou byl útok veden, případně jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Učiněná skutková zjištění nalézacího soudu (srov. skutkovou větu rozsudku) by měla svědčit mj. o tom, že obviněný útočil opakovaně na poškozeného sevřenou pěstí do obličeje , přičemž údery byly vedeny velkou silou , jelikož se při nich razantně rozmáchl. Z odůvodnění jeho rozsudku ale není zřejmé, z čeho podklady pro takový závěr čerpal (spíše se zdá, že jen doslovně opsal znělku obžaloby), neboť poškozený o takové razanci útoku nevypovídal a ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Milana Votavy, jehož závěry soud v odůvodnění svého rozsudku (v posledním odstavci na straně 5) citoval, se podává, že šlo o opakované tupé násilí střední intenzity na obličej poškozeného , resp. o tupé násilí minimálně střední intenzity působící na levou polovinu krku poškozeného (to odpovídá i písemnému vyhotovení posudku srov. č. l. 105 a 106 spisu). Takové závěry jmenovaný znalec prezentoval i při svém výslechu v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně (srov. č. l. 377 až 379 spisu). 34. Jakkoliv není pochyb o tom, že závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je přitom závěrem právním , který přísluší učinit soudu, a nikoliv znalci z příslušného oboru, měl již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložit jednak to, z jakých důkazů svá shora uvedená skutková zjištění učinil, a jednak to, co jej vedlo k právnímu závěru, že při popsaném způsobu útoku směřoval úmysl obviněného ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného; to platí tím spíše pro případ, že by se chtěl od uvedených znalcových závěrů odchýlit. Pokud na druhé straně chtěl akceptovat znalcovy odpovědi na otázku položenou mu již v přípravném řízení, zda za méně příznivých okolností mohlo dojít ke vzniku závažnějšího zranění poškozeného (srov. č. l. 107 spisu), pak se měl vypořádat s tím, zda nejde o odpovědi pouze hypotetické, které nevycházejí z provedených důkazů a z učiněných skutkových zjištění. Tak například soud alespoň podle skutkové věty rozsudku nezjistil, že by obviněný do poškozeného kopal (měl jím pouze smýkat po chodníku), přesto znalec kalkuloval i s možností, že by tak obviněný činil. To odpovídá i záznamu z kamerového systému, z něhož není patrné, že by obviněný do kterékoliv části těla poškozeného kopal. 35. Všechny dosud zdůrazněné skutečnosti budou samozřejmě významné pro budoucí úvahy nalézacího soudu především o úmyslu, jímž byl obviněný při svém jednání veden, a o následku, který buď chtěl způsobit, nebo s jehož možným způsobením byl srozuměn. Pokud ovšem v dalším průběhu dokazování nedojde k významnějšímu posunu ve zjištění o průběhu skutku (útok obviněného pouze pěstí a bez jakékoliv zbraně) a o jeho možném následku (patrně jen v podobě ublížení na zdraví bez skutečně a bezprostředně hrozící těžké újmy na zdraví), pak by již nalézací soud měl zvažovat, zda by zákonu reálně (ne)odpovídala právní kvalifikace posuzovaného skutku spíše, resp. pouze jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku (nejspíš jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku). 36. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku, je třeba uvést, že obviněný v podaném dovolání žádné konkrétní výhrady ke skutkovému zjištění soudů (mimo obecně formulovanou námitku, že učiněná skutková zjištění jsou v hrubém nesouladu s provedenými důkazy ) nevznesl, proto ani Nejvyšší soud vázán ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. rozsahem a důvody dovolání neshledal v rámci své přezkumné činnosti potřebu se skutkem samotným vůbec zabývat. Nicméně podobně jako státní zástupce v písemném vyjádření musí konstatovat, že oba soudy nižších stupňů nerespektovaly rozhodnutí publikované v minulosti pod č. 9/1974 Sb. rozh. tr., podle něhož Pokus trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou není možný, jestliže je použití vyšší trestní sazby podmíněno nedbalostním způsobením těžšího následku, který porušuje tentýž druhový objekt, jenž je předmětem ochrany v základní skutkové podstatě, a když úmyslné způsobení takového těžšího následku již zakládá znaky jiného úmyslného trestného činu . Identický názor zastává i trestněprávní teorie, podle které těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku musí být způsoben ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku pouze z nedbalosti , neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Jen pro úplnost lze dodat, že naproti tomu není-li u pachatele dáno ve vztahu k tomuto těžšímu následku ani zavinění z nedbalosti, nelze použít vyšší trestní sazby a je mu možno přičítat jen trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Tak tomu např. bude, jestliže k těžké újmě na zdraví u poškozeného došlo v důsledku komplikací, které pachatel ani z nedbalosti nezavinil (např. poškozenému se nedostalo náležité lékařské pomoci, ač tomu nic nebránilo). 37. Z těchto důvodů právní posouzení skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku jako pokusu zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku není možné. Nalézací soud proto pochybil, pokud i v tomto směru akceptoval podanou obžalobu a jednání obviněného právně posoudil v souladu s ní. Následně pochybil i soud odvolací, který v rámci své přezkumné činnosti tuto zásadní chybu nezjistil a následně neodstranil. 38. Nejvyšší soud však nesdílí názor státního zástupce, že vzhledem k tomu, že se jedná o vadu ve prospěch dovolatele, přičemž příslušná státní zástupkyně odvolání proti rozsudku nepodala, měl státní zástupce za to, že náprava této vady nebude možná ani v dalším řízení . Naopak je přesvědčen, že k popsanému pochybení došlo v důsledku toho, že byl porušen zákon v neprospěch dovolatele. Zjištěná vada navíc bude v dalším řízení jednoduše napravitelná, pokud již soud prvního stupně vázán zásadou zákazu reformace in peius, upravenou pro tento případ v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. bude jednání obviněného právně kvalifikovat podle mírnějšího ustanovení zákona (například jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku). 39. Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 369/2016, a jemu přecházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 10 T 49/2016, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil tak proto, že již rozhodnutím tohoto soudu prvního stupně došlo ke shora popsaným pochybením, která bude zapotřebí právě v dalším řízení před ním vedeným napravit. 40. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného pouze obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). 41. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný R. V. se v době jeho rozhodování nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v této věci uložen (aktuálně trest vykonával ve Věznici K.). A jelikož Nejvyšší soud i tento trest z důvodů výše vyložených svým usnesením zrušil, musel ve smyslu § 265 l odst. 4 tr. ř. současně rozhodnout o vazbě obviněného. 42. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný vykonává uložený čtyřletý trest odnětí svobody již šestnáctý měsíc (po započtení vazby, v níž se nacházel téměř po celé trestní stíhání v této věci, jej vykonává od 14. 1. 2016). Podle opisu rejstříku trestů, který si Nejvyšší soud aktuálně vyžádal, se jedná o obviněného, který sice byl v minulosti opakovaně soudně trestán, převážně však pro majetkovou trestnou činnost (nikoliv tedy pro násilnickou trestnou činnost, jak tomu bylo v přezkoumávané věci), navíc pak na jeho starší odsouzení se hledí, jako by odsouzen nebyl. 43. Za tohoto stavu věci a při vědomí toho, že obviněný se i v důsledku poučení, jehož se mu nynějším výkonem trestu dostalo, v budoucnu nepochybně podobným fyzickým konfliktům (nejen s poškozeným J, S.) vyvaruje, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v současné době žádný z důvodů vazby uvedených v ustanovení § 67 písm. a) až c) tr. ř. u obviněného nelze shledávat. Proto podle § 265 l odst. 1 tr. ř. vyslovil, že obviněný se do vazby nebere. 44. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2017 JUDr. Jan Bláha
předseda senátu