8 Tdo 196/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




8 Tdo 196/2011


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovoláních obviněných
T. T. N.,
a
J. Š.,
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 To 79/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 5/2009, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. T. N. a J. Š.
o d m í t a j í .


O d ů v o d n ě n í :



Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 29 T 5/2009, uznal obviněné T. T. N. a J. Š. (dále převážně jen obvinění , příp. dovolatelé ) spolu s dalším obviněným H. D. L., vinnými, že


1.
obžalovaní T. T. N. a H. D. L. společně


v době od 18. 3. do 25. 6. 2008 ve V. L., dříve okres Š., na K., v hale bývalé stolárny společnosti Desná, a.s., se sídlem ve V. L., která, nezjištěnými osobami, za využití velkého množství technického zařízení v celkové hodnotě nejméně 1.065.344,- Kč byla vybavena na pěstírnu, ačkoli věděli, proč to v konkrétním případě dělají, neboť věděli, o jaké rostliny se jedná, věděli, jak se využívají, resp. zneužívají, a věděli také, že jde o druh látky v České republice zakázané, se minimálně pravidelným zaléváním a hnojením spolupodíleli na hydroponickém pěstování konopí setého, a to za umělého osvětlení, zvýšené teploty a dalších uměle vytvořených podmínek, přičemž takto se starali nejméně o 2.439 rostlin v různých stádiích růstu, které obsahovaly účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabionol, ze kterých, v případě jejich sklizení a neoprávněného zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě (marihuana), mohlo být získáno množství hmoty vylučující možnost užití jen pro vlastní potřebu, neboť by objektivně bylo využitelné pro celou řadu osob, přičemž v případě prodeje toxikologicky využitelné hmoty, která v konkrétním případě dosahovala váhy nejméně 37.010 gramů, bylo možno získat finanční částku ve výši nejméně 1.850.500,- Kč a následně, po odečtení nákladů, čistý zisk ve výši nejméně 785.156,- Kč,


přitom konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 - omamné látky zařazené do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách podle zákona č. 167/1998 Sb. a delta-9-tetrahydrocannabionol je uveden v příloze č. 5 ­psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách podle zákona č. 167/1998 Sb., přičemž tyto látky jsou návykovými látkami, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti, nebo sociální chování;


sklizeň rostlin, jejich neoprávněné zpracování a následný prodej toxikologicko využitelné hmoty nebyl v konkrétním případě realizován jen proto, že dne 25. 6. 2008 byl proveden policejní zákrok, při kterém oba byli zadrženi,


2.
obžalovaný J. Š. sám


dne 18. 3. 2008 ve V. L., dříve okres Š., se společností Desná, a.s., se sídlem ve V. L., uzavřel smlouvu, na základě které si pronajal halu bývalé stolárny této společnosti na ulici K., kterou pak nezjištěné osoby, za využití velkého množství technického zařízení v celkové hodnotě nejméně 1.065.344,- Kč, vybavily na pěstírnu, ve které pak, v době do 25. 6. 2008, hydroponicky, za umělého osvětlení, zvýšené teploty a dalších uměle vytvořených podmínek bylo pěstováno nejméně 2.439 rostlin konopí setého obsahujícího účinnou látku delta-9-tetrahydrocannabionol, na čemž, minimálně pravidelným zaléváním a hnojením, se spolupodíleli také T. T. N. a H. D. L., přičemž v případě sklizení těchto rostlin a jejich neoprávněného zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě (marihuana), mohlo být získáno množství hmoty vylučující možnost užití jen pro vlastní potřebu, neboť by objektivně bylo využitelné pro celou řadu osob, přičemž v případě prodeje toxikologicky využitelné hmoty, která v konkrétním případě dosahovala váhy nejméně 37.010 gramů, bylo možno získat finanční částku ve výši nejméně 1.850.500,- Kč a následně, po odečtení nákladů, čistý zisk ve výši nejméně 785.156,- Kč;


přitom konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 - omamné látky zařazené do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách podle zákona č. 167/1998 Sb. a delta-9-tetrahydrocannabionol je uveden v příloze č. 5 ­psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách podle zákona č. 167/1998 Sb., přičemž tyto látky jsou návykovými látkami, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti, nebo sociální chování.


sklizeň rostlin, jejich neoprávněné zpracování a následný prodej toxikologicky využitelné hmoty nebyl v konkrétním případě realizován jen proto, že dne 25. 6. 2008 byl proveden policejní zákrok, při kterém pěstírna byla zajištěna a došlo zde k zadržení podezřelých;


smlouvu o nájmu uzavřel, ačkoli věděl, že zde bude pěstováno konopí seté za účelem jeho neoprávněného zpracování a následného prodeje a věděl, že jde o druh látky v České republice zakázané
.



Takto zjištěná jednání všech tří obviněných soud právně kvalifikoval jako přípravu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 7 odst. 1 k § 187 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), a uložil každému z obviněných podle § 187 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon každého z nich zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání věcí specifikovaných na stranách 5 - 6 předmětného rozsudku a podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. zák. o zabrání usušené hmoty o váze minimálně 37.010 g, pocházející z 1352 kusů sazenic a 1087 vzrostlých rostlin konopí setého, které byly zajištěny v areálu bývalé stolárny firmy Desná, a. s., se sídlem ve V. L. dne 26. 6. 2008.


Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 To 79/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.


Obvinění T. T. N. a J. Š. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a prostřednictvím svých obhájců proti němu podali dovolání. Obviněný T. T. N. tak učinil prostřednictvím dvou obhájkyň, a to JUDr. Julie Xinopulosové a JUDr. Marie Nedvědové, a obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Pospíšila.


Obviněný
T. T. N.
své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


V podání zpracovaném JUDr. Julií Xinopulosovou namítl, že se soudům nepodařilo zcela jednoznačně prokázat, že by se dopustil žalovaného jednání, zejména že nebyla prokázána subjektivní stránka předmětného deliktu. Přetrvávající pochybnosti měl soud řešit v souladu se zásadou in dubio pro reo. Své další výhrady směřoval proti tomu, že samotné pěstování konopí není výrobou omamné nebo psychotropní látky, přičemž postup orgánů činných v trestním řízení byl neprofesionální, nebyl dostatečně monitorován pohyb podezřelých osob před zahájením trestního stíhání ani nebyly nasazeny prostředky operativně pátrací techniky. Na základě těchto tvrzení dovodil, že v jeho případě došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že jeho obhajoba nebyla nijak vyvrácena, měl být obžaloby zproštěn.


V podání učiněném prostřednictvím JUDr. Marie Nedvědové obviněný uvedl, že nevěděl, že jde o konopí seté, jelikož není odborníkem přes rostliny a drogy, a proto nemohly být naplněny všechny znakové podstaty (dovolatel měl zřejmě na mysli
znaky skutkové podstaty )
uvedeného trestného činu. Za nesprávný a nedostačující označil též odkaz na prospěch, k němuž mělo pěstování vést, a v tomto kontextu poukázal na fakt, že sám byl nejnižším článkem pyramidy, takže se na tomto zisku nemohl podílet. Určením správné výše pravděpodobného zisku se soudy prakticky nezabývaly. Dále vytknul soudům, že vycházely z procesně nepoužitelných důkazů, jež byly získány v rozporu se zákonem. V návaznosti na to zpochybnil legitimnost provedení prohlídky nebytových prostor s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, jímž bylo zrušeno ustanovení § 83a odst. 1 tr. ř., které umožňovalo provedení prohlídky nebytových prostor pouze na základě příkazu státního zástupce. Namítal také porušení konkrétně vyjmenovaných ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), a zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř. ), konkrétně § 13 odst. 1 a § 15 odst. 1 trestního zákoníku a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 83a odst. 1 a § 89 odst. 3 tr. ř. Znovu zopakoval, že na jeho straně nebylo dáno zavinění trestného činu, jímž byl uznán vinným.


V závěru dovolání tento obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 10. 5. 2010, č.j. 29 T 5/2009-1263, ve spojení s usnesením Vrchního osudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2010, č.j. 2 To 79/2010-1467, a poté aby uložil soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby jej sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.


Obviněný
J. Š.
opřel své dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h), k) a
l
) tr. ř.


V úvodu svého podání namítl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není uvedena subjektivní stránka trestného činu, navíc v něm popsané pěstování určitých rostlin není možné považovat za výrobu omamné nebo psychotropní látky, když konopí seté je již samo o sobě omamnou látkou a nemůže být tedy předmětem určeným k výrobě takové látky ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 52/2008. Podle dovolatele usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá podstatné náležitosti, přičemž došlo nejen tímto usnesením, ale i následným postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i trestního řádu. Navíc tímto usnesením byl obviněn z trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., avšak obžalován a odsouzen byl toliko za přípravu k němu. Nebyla tak zachována totožnost skutku. V tomto postupu orgánů činných v trestním řízení spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.


V další části dovolání se obviněný vyjádřil k otázce aplikace dřívějšího trestního zákona a bez podrobnější argumentace dospěl k závěru, že měl být použit trestní zákoník účinný v době rozhodování soudů v předmětné trestní věci. Výhrady vznesl také ke způsobu stanovení možného zisku, když soudům vytýkal, že nezohlednily všechny reálné náklady (např. instalace, nájmy, elektřinu a jiné). Namítl rovněž nepřípustné ovlivňování rozhodování soudu prvního stupně soudem odvolacím. V této souvislosti vyslovil domněnku, že tak došlo k nesprávné právní kvalifikaci činu a nesprávnému vyměření trestu. Za selhání soudů označil, že ignorovaly ustanovení § 285 trestního zákoníku, event. § 40 odst. 1, 2 tr. zák., v čemž rovněž spatřuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.


Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel spatřoval v chybějících odkazech na ustanovení trestního zákoníku. Doslova uvedl, že v obou výrocích o vině i o trestu chybí jakýkoli odkaz na zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a výroky soudů
nesprávně odkazují pouze na již neplatný zák. č. 140/1961 Sb.
, přičemž
výroky se spojením obou by mohly připadat v úvahu jako legitimní, samotné použití neplatného zákona ve výroku je nelegitimní a vágní odkazy v odůvodnění neúčinné
.


Dále dovolatel tvrdil, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l
) tr. ř. V návaznosti na to zmínil řadu procesních vad, jimiž bylo trestní řízení v této věci zatíženo, včetně porušení práva obviněného na obhajobu. Formuloval rovněž námitku, že zákon č. 167/1998 Sb. nebyl oznámen Evropské komisi, jak bylo uloženo směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES z 22. 6. 1998, a proto nemůže být souzen pro trestný čin týkající se konopí a pryskyřice z konopí, jež jsou uvedeny v příloze č. 3 k zák. č. 167/1998 Sb. Vzhledem k tomu navrhl, aby dovolací soud podal podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU žádost o předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU.


V závěru dovolání obviněný vyslovil názor, že rozhodnutí obou soudů dosud činných ve věci trpí pochybeními, která by měla vést ke zprošťujícímu rozhodnutí ve smyslu zásady in dubio pro reo. Proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 265m tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a zprostil jej obžaloby.


K dovoláním obviněných se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že podaná dovolání se shodují v argumentu, že na straně obviněných nebyla dána subjektivní stránka, a to ve variantních tvrzeních, že obviněným nebylo vůbec známo, co se v pronajaté hale odehrává (J. Š.), respektive jaká je povaha rostlin, jež se zde pěstují (T. T. N.). S těmito argumenty, jež obvinění uplatňují po celou dobu trestního řízení, se dostatečně přesvědčivě vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud, a proto je nadbytečné jejich závěry opakovat. Státní zástupce pouze doplnil, že všem třem stíhaným aktérům muselo být zřejmé, že se činnost uvnitř haly odehrává za značného utajení, a pokud jde o tvrzení obviněného J. Š., že tam měl být provozován sklad či výroba textilu, potom nelze přejít skutečnost, že do haly nebylo žádné zboží ani výrobní zařízení (kromě elektroinstalačního materiálu, hnojiv apod.) přiváženo ani odtud odváženo. Tvrzení tohoto obviněného navíc neodpovídá skutečnosti, že se tak dělo po dobu přesahující tři měsíce, během které se zdržoval ve V. L., ačkoli jinak má sociální zázemí v okrese Sokolov, tj. na opačném konci České republiky. Z provedených důkazů státní zástupce usoudil, že tento obviněný působil jako prostředník mezi vietnamskými pěstiteli marihuany a místními občany či organizacemi za účelem zajištění ubytování a prostor pro nezákonné pěstování konopí. Jiný důvod své přítomnosti sám obviněný neuvedl a nevyplynul ani z dokazování; nemohl tudíž být neinformován o podstatě činnosti, která se v najaté hale odehrávala. Státní zástupce dále uvedl, že o skutečnosti, že se jednalo o činnost nelegální, svědčilo již samo utajení, zamezení přístupu třetích osob výměnou zámků apod., takže ani u vietnamských pachatelů, jimž je konopí nepochybně známo (v této souvislosti státní zástupce poznamenal, že tato rostlina z jihovýchodní Asie pochází), a proto nemůže být pochybností o subjektivní stránce jejich jednání.


K námitkám obou dovolatelů, pokud jde o údajné procesní vady řízení (ať již formulaci usnesení o zahájení trestního stíhání, zákonnost provedení prohlídky pronajaté haly nebo další), státní zástupce zdůraznil, že tyto již odezněly v rámci jejich dosavadní obhajoby a bylo na ně náležitě odpovězeno v obou soudních rozhodnutích. Poukaz obviněného T. T. N., že byl nejnižším článkem pyramidy, takže by se na hypotetickém zisku prakticky nemohl podílet, označil za irelevantní, neboť tento obviněný byl odsouzen za přípravu trestného jednání, v němž je nutno zohlednit hrozící následek (včetně zisku pachatelů). Pokud by došlo k dokonání deliktu, podílel by se na následku jako spolupachatel, opět bez ohledu na míru, v níž by se na něho dostalo při dělení výtěžku trestné činnosti. Nepravdivým shledal taktéž tvrzení dovolatelů, že se soudy nezabývaly určením správné výše pravděpodobného zisku, protože této otázce, významné z hlediska právního posouzení, soudy věnovaly zcela přiměřenou pozornost.


Jestliže obviněný T. T. N. zpochybnil legitimnost provedení prohlídky nebytových prostor s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09, jde podle státního zástupce o námitku lichou, protože k tomuto procesnímu úkonu došlo před vyhlášením citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, zcela v souladu s tehdy účinným procesním právem, přičemž uvedené rozhodnutí nemá a nemůže mít retroaktivní účinky. Rovněž další namítaná porušení konkrétně vyjmenovaných ustanovení trestního zákoníku státní zástupce shledal zbytečnými, neboť uvedená právní norma nebyla v celém trestním řízení vůbec aplikována.


Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní zástupce uvedl, že obviněný J. Š. nezmínil žádné reálné námitky, jimiž by jej mohl obsahově naplnit. Jeho úvahy o vadě spočívající v tom, že nebyla zachována totožnost skutku, jsou zcela nedůvodné, neboť tento právní problém nemá nic společného s právní kvalifikací skutku, pro který je trestní řízení vedeno, a navíc jde pojmově o námitku skutkovou, kterou dovolatel nemůže validně uplatnit z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani z žádného jiného zákonného důvodu dovolání.


Podobně pojetí první alternativy § 265b odst. 1 písm.
l
) tr. ř., jak je uvedeno v dovolání obviněného J. Š., stojí podle názoru státního zástupce zcela mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, neboť ten se vztahuje pouze na případy, kdy nesprávným postupem soudu druhého stupně byl obviněný zkrácen v právu na věcné přezkoumání odvolání či na jeho projednání ve veřejném zasedání, ne však na jakékoli (v tomto případě navíc pouze tvrzené, nikoli však reálné) procesní vady trestního řízení. Obviněný v tomto ohledu také neuvedl žádné konkrétní procesní podmínky stanovené zákonem, jež by bránily odvolacímu soudu vydat rozhodnutí podle § 265 tr. ř.


Dále státní zástupce konstatoval, že obviněný J. Š. argumentoval zcela proti smyslu výkladu zákona v té pasáži dovolání, v níž vytýkal soudům aplikaci trestního zákona namísto trestního zákoníku. Jeho úvahy v tomto bodě postrádají kontakt s běžným výkladem práva, pokud jde o určení, které normy má být užito k posouzení skutku, a jeho tvrzení, že trestního zákona nemůže být užito, protože v době rozhodování soudu již neplatil, je v rozporu jak s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák., tak se zněním § 2 odst. 1 trestního zákoníku. Za naprosto mylnou označil taktéž úvahu o tom, že v souladu s právem by byly výroky se spojením obou těchto norem, přičemž samotné použití neplatného zákona ve výroku je nelegitimní , neboť teorie práva totiž vylučuje současné užití derogované a derogační právní normy, které upravují tutéž právní problematiku. Jinými slovy řečeno státní zástupce zdůraznil, že současná aplikace trestního zákona i trestního zákoníku v jednom výroku je principiálně vyloučena.


Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením dovolatele J. Š., že soudy ignorovaly ustanovení § 285 trestního zákoníku. Tento svůj postoj odůvodnil tím, že k právnímu vyjádření trestného jednání obviněného byl užit trestní zákon, takže aplikace § 285 trestního zákoníku byla vyloučena, přičemž jednání obviněného by ani při aplikaci trestního zákoníku naprosto nebylo možno podřadit pod citované ustanovení, a to pro očividnou absenci znaku pro vlastní potřebu .


Pokud obviněný dále namítal, že při stanovení míry očekávaného zisku nebyly zohledněny všechny náklady jako např. instalace, nájmy, elektřina a jiné, státní zástupce připomenul, že nájem haly nebyl zaplacen, hodnota instalace byla od předpokládaného zisku odečtena a odběr elektřiny se odehrával načerno, tj. bez placení, tudíž obvinění měli být v této souvislosti trestně stíhání také za krádež elektrické energie v hodnotě přes půl milionu Kč [což by odpovídalo trestnému činu podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.]. Za zavádějící označil také odkaz obviněného J. Š. na normu Evropského společenství, která se týká dostupnosti technických informací o výrobě zboží, které se pohybuje v rámci celoevropského trhu, nikoli ilegálního pěstování marihuany.


Státní zástupce opětovně zmínil, že dovolatelé na podporu uplatněných důvodů dovolání víceméně doslovně zopakovali argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. K tomu uvedl, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu. Řízení o dovolání naprosto nenabízí nějakou možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před obecnými soudy. Námitkami vyjádřenými v dovoláních obou obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakují jen proto, že nejsou spokojeni s výsledkem řízení o odvolání.


Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až
l
) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Oba obvinění podali dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. Š. navíc z důvodů zakotvených pod písm. e), h), k) a
l
) tohoto zákonného ustanovení. Vzhledem k tomu, že některé z těchto důvodů uplatnili zcela, příp. jen zčásti irelevantně, jiné naopak relevantně, považuje Nejvyšší soud za vhodné (to i z důvodu přehlednosti) vyjádřit se postupně ke všem těmto důvodům u toho kterého obviněného.


Jelikož oba dovolatelé byli shodně uznáni vinnými přípravou k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., je zapotřebí nejprve uvést jak zákonný text trestného činu samotného, tak zákonnou definici přípravy k němu.

Jmenovaného trestného činu podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed,
získá-li takovým činem značný prospěch
.

Za značný prospěch je třeba (za analogického použití § 89 odst. 11 tr. zák.) pokládat částku ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Zákonná definice
přípravy
trestného činu byla obsažena v § 7 tr. zák. Jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.

Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného trestného činu (podle § 41 odst. 2 tr. zák. takovými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let).

Příprava k trestnému činu je trestná podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon ve zvláštní části nestanoví něco jiného. Příprava trestného činu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o který se jedná [srov. § 4 písm. a), b) tr. zák.].

Z tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obvinění
se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v opatřování prostředků k neoprávněné výrobě omamné a psychotropní látky, v úmyslu získat takovým činem značný prospěch, přičemž k pokusu ani k dokonání trestného činu nedošlo
.

Jak již bylo uvedeno výše, obviněný
T. T. N.
své dovolání vymezil dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.


Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).


Většina námitek, které tento obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jednalo se totiž převážně o výhrady buď proti způsobu jednání orgánů přípravného řízení
(konkrétně vůči neprofesionálnímu postupu policejních orgánů)
, nebo proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně (
námitky ve vztahu k aplikaci § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 odst. 3 tr. ř.)
.


Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a nezprostil jej obžaloby, když neměl dostatek důkazů svědčících jednoznačně o jeho vině, nýbrž vycházel toliko z obecných platných předpokladů, které neměly oporu v provedeném dokazování. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.


Ve vztahu k námitce obviněného, že nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, došlo ke zrušení § 83a odst. 1 části věty první za čárkou a věty druhé tr. ř., že bylo možno příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydat policejním orgánem za předchozího souhlasu státního zástupce, považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost doplnit (ve shodě s vyjádřením státního zástupce k dovolání obviněného), že navazujícím stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. ř. státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.


S ohledem na to, že v nyní posuzovaném případě byly předmětné prohlídky nebytových a jiných prostor realizovány již v roce 2008 na základě příkazu státního zástupce (srov. č. l. 14, 26 spisu), lze uzavřít, že uvedené námitce obviněného nelze přiznat opodstatnění, neboť orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou přípravného řízení (konkrétně v souladu s ustanovením § 83a tr. ř.).


Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný T. T. N. ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. A protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).


Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.


Jestliže by uvedené výhrady tohoto obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).


Lze proto uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky jmenovaného dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.


Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný T. T. N. uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání z hlediska subjektivní stránky, resp. jakéhokoli úmyslu ve vztahu k protiprávnímu jednání kladenému mu za vinu.


Nejvyšší soud však současně shledal, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.


Jak je zřejmé ze skutkových zjištění obou soudů nižších instancí, obviněný J. Š. si od společnosti Desná, a. s., pronajal halu ve V. L., jež byla následně využívána jako pěstírna rostlin konopí setého obsahujícího delta-9-tetrahydrocannabinol. Jednalo se přitom o značný počet rostlin (nejméně 2439 rostlin) v různých etapách jejich vývoje. Do prostor tohoto objektu bylo za tímto účelem nainstalováno všechno vybavení potřebné k vytvoření optimálních podmínek pro zdárný a rychlý vývoj rostlin. Uvedený rozsah vybavení, jakož i velké množství pěstovaných rostlin svědčí o tom, že celá realizace plánu pěstování konopí vyžadovala také přiměřený počet osob, které se trvale na jejich pěstění a následném sušení budou podílet. Na pěstování a ošetřování těchto rostlin se podíleli (kromě dalších nezjištěných osob a obviněného J. Š.) minimálně spoluobvinění H. D. L. a T. T. N., kteří byli dne 25. 6. 2008 v 19.30 hodin zadrženi Policií ČR (stalo se tak právě v pronajatém objektu). Obviněný J. Š. současně za účelem zajištění ubytování pro sebe a další osoby obstarávající chod pěstírny pronajal od manželů R. a L. K. chatu, v níž byl při domovní prohlídce mimo jiné nalezen také podrobný pěstební návod (s vysokou mírou pravděpodobnosti se jednalo o návod na pěstování konopí setého, srov. č. l. 318 spisu). V pronajatém objektu přitom nebyla provozována žádná jiná činnost, která by vysvětlovala zatemnění oken, permanentní elektrický osvit vnitřních prostor haly či velké množství vody vytékající z pod jejích vrat. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že konopí seté bylo obviněnými pěstováno téměř profesionálním způsobem, což vyžadovalo značné vstupní investice v podobě nákladů vynaložených na potřebné vybavení. Lze si jen těžko představit, že by obvinění všechny tyto finančně náročné kroky absolvovali, aniž by očekávali jejich návratnost v podobě zisku z prodeje těchto rostlin, příp. produktů z nich vyrobených (množství rostlin apriori vylučuje úvahy o tom, že by mohlo jít o pěstování rostlin výlučně pro vlastní potřebu).

Lze proto souhlasit s úvahami obou soudů, že pokud rostliny prospívaly tak, jak bylo zjištěno, nebylo možné, aby ti, kteří v tomto objektu byli zajištěni, nevykonávali úkony spojené s péčí o ně, a současně nebylo možné, aby některý z přítomných o této činnosti nevěděl nebo se do ní alespoň zčásti nezapojoval, přičemž již z vysokého stupně utajení pěstebního procesu muselo být všem zúčastněným zřejmé, že se jedná o nelegální činnost. Pouze pro ilustraci lze dodat, že všichni tři obvinění mají svá trvalá bydliště v západních Čechách (H. D. L. a T. T. N. v Ch. a J. Š. v S.), tedy na zcela opačném konci České republiky, nežli se nachází místo činu (V. L. na severní M.). Soudy obou instancí proto po subjektivní stránce správně dovodily, že obviněný T. T. N. se dopustil přípravy stíhaného trestného činu v jeho základní skutkové podstatě v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. a v jeho kvalifikované skutkové podstatě v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 27 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu str. 16).


Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného T. T. N. je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.


Druhý z dovolatelů obviněný
J. Š.
své dovolání vymezil dovolacími důvody zakotvenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), h), k) a
l
) tr. ř.

Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve poslední z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle
§ 265b odst. 1 písm.
l
) tr. ř.
lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v obou jeho alternativách (ač výslovně citoval pouze první z nich).


Jelikož první alternativa uvedeného dovolacího důvodu se vztahuje pouze na případy, kdy nesprávným postupem soudu druhého stupně byl obviněný zkrácen v právu na věcné přezkoumání odvolání či na jeho projednání ve veřejném zasedání, nikoli na jakékoli procesní vady trestního řízení, a obviněný v tomto ohledu neuvedl žádné konkrétní procesní podmínky stanovené zákonem, jež by bránily odvolacímu soudu vydat rozhodnutí podle § 265 tr. ř., Nejvyšší soud nemohl tuto alternativu považovat za relevantně uplatněnou. Současně však musel zkoumat, zda obviněný dalšími uplatněnými výhradami naplnil citovaný dovolací důvod alespoň v jeho druhé alternativě. Tak by tomu bylo za předpokladu reálné existence případného pochybení zakládajícího některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.


V tomto směru se Nejvyšší soud musel zabývat dalším obviněným uplatněným dovolacím důvodem, který je vymezen v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
a podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.


Tento důvod lze uplatnit jen za situace, kdy byl dán některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. trest.).


Z dikce tohoto dovolacího důvodu lze učinit jednoznačný závěr, že argumenty obviněného rozvedené v jeho dovolání nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Pouze vzdáleně a zdánlivě se mu přibližuje námitka týkající se zachování totožnosti skutku. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) h) tr. ř. hovořící o zachování totožnosti skutku ovšem současně předpokládá existenci meritorního rozhodnutí a tím pravomocně skončeného řízení, neboť jeho smyslem a účelem je zajistit dodržování zásady trestního řízení ne bis in idem . O tuto situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.


Namítal-li obviněný, že právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným, nekoresponduje se zněním obžaloby, pro úplnost lze uvést, že problematika totožnosti skutku je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního, neboť je upravena v ustanovení § 220 tr. ř. Nadto je třeba rozlišovat odlišné pojmy skutek a popis skutku .
Skutek
je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu
popis skutku
je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu.


V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku

usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).


Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. trest. aj.).


Lze proto shrnout, že totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, s. 1682).


Z toho, co bylo vyjádřeno v předchozích odstavcích, je naprosto evidentní, že obviněný J. Š. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. relevantně neuplatnil.


K dalšímu z tímto dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je třeba uvést, že podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.


Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).


Pokud v této souvislosti obviněný vyslovil domněnku, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci činu a v jeho důsledku k nesprávnému vyměření trestu, přičemž za selhání soudů označil, že ignorovaly ustanovení § 285 trestního zákoníku, event. § 40 odst. 1, 2 tr. zák., ani této jeho námitce nelze přisvědčit. Vychází totiž především z odlišného popisu skutku, než jak byl zjištěn a vyjádřen soudy prvního a druhého stupně, a teprve v návaznosti na toto tvrzené pochybení opírající se o vlastní verzi skutkového děje se obviněný domáhal taktéž odlišného právního posouzení. Aplikace § 285 trestního zákoníku, event. § 40 tr. zák. v posuzovaném případě rozhodně nepřipadala v úvahu, neboť jak již bylo vysvětleno výše (v souvislosti s dovoláním obviněného T. T. N.) vzhledem k rozsahu trestné činnosti a velkému počtu pěstovaných rostlin se nemohlo jednat o pěstování pro vlastní potřebu , jak má na mysli obviněným zmiňované ustanovení § 285 trestního zákoníku. Tvrzení dovolatele v tomto směru nemá oporu v provedeném dokazování a nekoresponduje ani se skutkovými zjištěními obsaženými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedenými v jeho odůvodnění. Zmíněné ustanovení trestního zákoníku je tudíž na posuzovaný případ nepoužitelné.


Odkazem na ustanovení § 40 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný brojil především proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Ani tuto námitku však nelze pod citovaný dovolací důvod relevantně podřadit, jelikož obviněný shledával primární pochybení v tom, že soudy dostatečně nezohlednily všechny skutečnosti rozhodné pro aplikaci citovaného zákonného ustanovení. Tím však zásadně brojil proti volné úvaze soudů v rámci zvažování kritérií pro mimořádné snížení trestu pod jeho dolní zákonnou hranici. Dlužno dodat, že již soud prvního stupně dostatečně zvážil všechny okolnosti případu, zejména pak skutečnost, že dovolatel i další spoluobvinění se jednání kladeného jim za vinu dopustili toliko ve fázi přípravy podle § 7 tr. zák., a tyto zohlednil právě při ukládání trestů, které obviněným stanovil na samé jeho spodní hranici (trestní zákon v § 187 odst. 3 umožňuje uložení trestu odnětí svobody ve výměře osm až dvanáct let); v podrobnostech lze opět odkázat na odůvodnění jeho rozsudku.


Obviněný ve svém podání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm.

k) tr. ř
., podle kterého lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jeho naplnění spatřoval v chybějících odkazech na ustanovení trestního zákoníku a rovněž v odkazech podle jeho názoru nesprávných na ustanovení již neplatného trestního zákona, který shledal (právě z důvodu jeho neplatnosti v době rozhodování o skutku) nepoužitelným. Domáhal-li se současné aplikace ustanovení jak trestního zákona, tak i trestního zákoníku, je nutné akcentovat, že se vždy použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1951 Sb. rozh. trest.). Platí totiž zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je vždy třeba užít jako celku.


Jakkoli nelze dosud rozvedené námitky obviněného J. Š. obsahově podřadit pod citované dovolací důvody (resp. ne tak, jak to učinil obviněný ve svém podání), a proto bylo-li by dovolání podáno pouze z těchto důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout jako podané z jiného důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. argumentaci k téže problematice rozvedenou v souvislosti s dovoláním obviněného T. T. N.), existence důvodu dovolání obsaženého v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
, který obviněný rovněž uplatnil, otevírá cestu pro vysvětlení některých pojmů hmotného práva (jak bylo ostatně několikrát učiněno již výše).


Do tohoto okruhu patří také otázka, které ze dvou nabízejících se právních úprav v konkrétním případě použít. Odpověď na ni dává ustanovení § 2 trestního zákoníku o tzv. časové působnosti zákona, jež určuje, kterého zákona se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu (skutku).


Z hlediska nyní posuzovaného případu
(skutek spáchán v období od 18. 3. 2008 do 25. 6. 2008, soud prvního stupně však o něm rozhodoval dne 10. 5. 2010)
a námitek uplatněných dovolatelem má zásadní význam ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (srov. § 16 tr. zák., čl. 40 Listiny základních práv a svobod).


Z citovaného ustanovení vyplývá, že byl-li čin spáchán za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1970 Sb. rozh. trest.). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele. Dále je třeba při úvaze o použití § 2 odst. 1 trestního zákoníku vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1962, 35/1962 a 11/1991 Sb. rozh. trest.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 73/1951, 76/1951 Sb. rozh. trest.).


Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je pak rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1951 Sb. rozh. trest.). Platí už výše akcentovaná zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je vždy třeba užít jako celku. Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů (srov. Právní rozhledy, 1997, č. 12, s. 641-642). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v úvahu uložení trestu odnětí svobody, hrát roli horní a dolní hranice sazby trestu odnětí svobody. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li však posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný mírnější druh trestu (alternativní trest), jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje.


Ve světle těchto zásad lze uzavřít, že soudy nižšího stupně nepochybily, pokud postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 trestního zákoníku a posoudily jednání obviněného podle trestního zákona, tedy zákona účinného v době, kdy byl skutek spáchán. Aplikace pozdějšího zákona (trestního zákoníku) jako celku není pro žádného z dovolatelů příznivější.

V návaznosti na poslední z obviněným J. Š. uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pod něj explicitně podřazenou námitku absence subjektivní stránky, Nejvyšší soud odkazuje na své závěry popsané shora v souvislosti s dovolací argumentací spoluobviněného T. T. N., jelikož námitky stran (ne)naplnění subjektivní stránky trestného činu vznesli shodně oba dovolatelé a obdobně je též formulovali.


S jistou mírou tolerance pod tento dovolací důvod lze podřadit i námitku tohoto obviněného směřující proti nesprávnému vyčíslení případného zisku, kterého mělo být trestnou činností obviněných dosaženo, a na něj navazujícího prospěchu.


Ani tato výhrada není opodstatněná, jelikož soudy obou stupňů také této otázce věnovaly potřebnou pozornost a ve svých rozhodnutích ji dostatečně vysvětlily. Své závěry v tomto směru opřely jednak o výsledky znaleckých expertíz z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhad movitostí, a z oboru elektrotechnika, a jednak o odborné vyjádření z oboru kriminalistické techniky chemie, z nichž vyplynulo, že náklady na pořízení vybavení pěstírny včetně elektroinstalačního materiálu činily 1.056.855,34 Kč, přičemž průměrná (minimální) cena toxikologicky využitelné rostlinné hmoty zajištěné v předmětném objektu by mohla dosahovat částky 1.850.500,- Kč. K výsledné hodnotě čistého zisku 785.156,- Kč orgány činné v trestním řízení dospěly tak, že z uvedené nejnižší možné hranice zisku (1.850.500,- Kč) odečetly náklady vynaložené na získání toxikologicky využitelné hmoty. Odečetly přitom toliko hodnotu technického zařízení, které bylo nainstalováno, kdy další částky (elektrická energie, nájemné, vodné a stočné, atd.) neodečítaly, jelikož tyto nebyly uhrazeny. V podrobnostech k tomuto postupu opět postačí odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. strany 25 26) a na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (srov. stranu 15).


Lze proto uzavřít, že předpokládaný čistý zisk z trestné činnosti obviněných byl vyčíslen správně a v minimální výši. Navíc za případný lze považovat poukaz státního zástupce na to, že pokud obviněný J. Š. namítal, že při stanovení míry očekávaného zisku nebyly zohledněny všechny náklady (jako např. instalace, nájmy, elektřina a jiné), pak nájem haly nebyl zaplacen a hodnota instalace byla od předpokládaného zisku odečtena. Pokud jde o odběr elektřiny, ten se odehrával tzv. načerno, tj. bez placení, a tudíž obviněný (jakož i jeho spolupachatelé) měli být v této souvislosti trestně stíháni také za krádež elektrické energie v hodnotě přes půl milionu Kč [to by odpovídalo trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.].


V dalších podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje jak na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižší instance, tak na přiléhavé vyjádření státního zástupce k podaným dovoláním, s nímž se identifikoval (například v tom, že za zavádějící označil odkaz obviněného J. Š. na normu Evropského společenství, která se týká dostupnosti technických informací o výrobě zboží, které se pohybuje v rámci celoevropského trhu, nikoli ilegálního pěstování marihuany).


Zbývá proto uzavřít, že Nejvyšší soud z těchto (opět jen stručně uvedených důvodů viz § 265i odst. 2 tr. ř.) také dovolání obviněného J. Š. odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.


Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.




P o u č e n í
: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 27. dubna 2011



Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a