8 Tdo 195/2004
Datum rozhodnutí: 25.02.2004
Dotčené předpisy:




8 Tdo 195/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2004 o dovolání, které podal obviněný T. P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 3 To 137/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 4/2003, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 48 T 4/2003, byl obviněný T. P. P. uznán vinným pod bodem 1/ dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., podle § 8 odst. 1 k § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 11. 11. 2002 kolem 15.40 hodin na tržnici u O. d. P. v M. nabízel vietnamským obchodníkům k prodeji jako pravé 16 ks padělaných bankovek nominální hodnoty 100 USD, přičemž nezjištěnému vietnamskému obchodníku předal za účelem prodeje 9 ks těchto padělaných bankovek, k realizaci prodeje těchto bankovek však nedošlo, neboť vietnamský obchodník zjistil, že se jedná o padělky a zajistil přivolání policie, která obžalovaného na místě zadržela, a pod bodem 2/ dalším trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zák. spáchaným tím, že v říjnu 2002 si z B. opatřil padělané bankovky nominální hodnoty 50 Eur a v době od 12. 10. 2002 do 11. 11. 2002 v bytě v L., přechovával nejméně 20 ks těchto bankovek, ač věděl, že se jedná o padělky. Za to byl odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na neurčito.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 3 To 137/2003, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1/ a v celém výroku o uloženém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného za jednání pod bodem 1/ uznal vinným pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst. 1 k § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a uložil mu za něj a za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, stejný úhrnný trest (odnětí svobody a vyhoštění), jaký zvolil již soud prvního stupně.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání zaměřené proti všem výrokům napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudu ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek, tak jak byl popsán, nepokrývá veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, protože jednání, které uskutečnil (ověřoval pravost bankovek), nelze kvalifikovat takovým způsobem, jak učinil odvolací. Zdůraznil dále, že nebyl opatřen žádný přímý důkaz ani souhrn důkazů vzájemně souvisejících, které by vedly k závěru, že předmětné padělané bankovky předal vietnamskému obchodníkovi za účelem jejich prodeje. Poukázal rovněž na to, že žádný z vyslechnutých svědků nebyl bezprostředně přítomen jeho údajnému nabízení padělaných bankovek, a zmínil také výpověď jednoho ze svědků, který bankovky vůbec neviděl a který v průběhu výslechu svá tvrzení měnil. Další svědek, který byl vyslechnut, podle jeho výpovědi nebyl celé události ani přítomen. Obviněný se proto domnívá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že jeho jednání směřovalo k tomu, aby ověřil pravost bankovek. S ohledem na uvedené skutečnosti je přesvědčen, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu zrušil a uložil příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství dne 29. 1. 2004 k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud v době, kdy o dovolání rozhodoval, takové případné vyjádření k dispozici neměl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda je podala osoba oprávněná, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání, byť s určitými výhradami, v zásadě vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., neboť podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.

Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm na počátku uvádí důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru však není žádné pochybení soudu v napadeném rozhodnutí vytýkáno a celé dovolání se vztahuje jen k nesprávným skutkovým zjištěním, provedeným důkazům a jejich věrohodnosti, jak na to ještě bude poukázáno.

Z vymezení důvodu dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 tr. ř. a § 254 až § 263 tr. ř.). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Obdobně z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 a 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l).

Konkrétně u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.

V projednávaném případě obviněný T. P. P. postupoval opačně a ve svém dovolání především vznesl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu druhého stupně a v návaznosti na to i soudu prvního stupně, pokud vyjádřil, že nebylo správně zjištěno, že uvedené bankovky prodával. Svým mimořádným opravným prostředkem tak vlastně požadoval, aby byla akceptována jeho obhajoba, že pouze ověřoval pravost bankovek. Za situace, kdy odvolací soud tento závěr při posuzování jeho viny neučinil a skutek vymezil způsobem v rozsudku popsaným, považoval použitou právní kvalifikaci za nesprávnou. Ve stejném duchu poukázal i na nedostatek subjektivní stránky, u níž se také domáhal jejího posouzení ve vztahu k jím tvrzené obhajobě, na níž má být založeno skutkové zjištění odlišné od jeho popisu v napadeném rozsudku. Požadoval také, aby důkazy, o něž soudy své rozhodnutí opřely, byly jinak hodnoceny. Všemi uvedenými námitkami obviněný vyjádřil, že neměl být uznán vinným a neměl mu být uložen trest.

V takovém případě obviněným nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného T. P. P. podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 3 To 137/2003, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Kodysová