8 Tdo 194/2004
Datum rozhodnutí: 25.02.2004
Dotčené předpisy:




8 Tdo 194/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2004 o dovolání podaném obviněným J. B., roz. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Č. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 3 To 172/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 99/2001,

t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 1. 2003, sp. zn. 3 T 99/2001, uznán vinným, že

v průběhu podzimních měsíců roku 1999 a v měsících lednu až březnu roku 2000 prodával zejména v J. H. na různých místech pervitin dalším osobám, a to P. L., T. S., M. A., L. V., L. S., K. K., R. S., R. T., P. H., K. Z., T. B., J. M., I. M., R. B., P. V. a D. C. za úhrnnou částku 68.200,- Kč.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to a za sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a další sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným jednak rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 11. 2001, č. j. 3 T 99/2001-1348, a jednak trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 5. 2000, č. j. 3 T 251/2000-43, podle § 187 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu obecně prospěšných prací z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 5. 2000, č. j. 3 T 251/2000-43, a výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 11. 2001, č. j. 3 T 99/2001 -1348, v části týkající se tohoto obviněného. Zrušil i veškerá další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem současně obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že

přesně nezjištěného dne v dubnu 2000 v J. H. poté, co do zástavy převzal od R. T. mobilní telefon Alcatel v hodnotě 5.999,- Kč, prodal ho následujícího dne bez vědomí majitelky T. M. F. K.,

v čemž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák.

Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho výroku o trestu, podal obviněný J. B. odvolání, které projednal Krajský soud v Českých Budějovicích ve veřejném zasedání konaném dne 5. 5. 2003, sp. zn. 3 To 172/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 29. 5. 2003, jeho obhájkyni JUDr. J. K. dne 2. 6. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Jindřichově Hradci dne 28. 5. 2003.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně dne 24. 7. 2003 osobně u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť postupem soudu druhého stupně byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný důvod dovolání naplněn. Uvedl, že jemu soudem ustanovená obhájkyně JUDr. J. K. byla opatřením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2003 zproštěna obhajoby, a toto rozhodnutí spolu s předvoláním k veřejnému zasedání nařízenému na den 14. 4. 2003 mu bylo doručeno dne 27. 3. 2003; jeho obhájkyně s ohledem na zánik důvodů nutné obhajoby o veřejném zasedání vyrozumívána nebyla. Vzhledem k tomu, že v době konání zasedání byl v pracovní neschopnosti, požádal o jeho odročení, čemuž bylo vyhověno a jednání bylo odročeno na den 5. 5. 2003 (o tom byl vyrozuměn dne 16. 4. 2003). Z důvodu dlouhodobého zastupování jmenovanou obhájkyní a její znalosti poměrně obsáhlé věci si tuto zvolil i pro řízení před odvolacím soudem a udělil jí dne 2. 5. 2003 plnou moc (nemohl tak učinit dříve, neboť v době od vyrozumění o konání veřejného zasedání do dne jednání krajského soudu byly dny volna o velikonočních svátcích a 1. května, navíc byl vázán rozpisem pracovních směn v zaměstnání a místo výkonu práce i jeho bydliště jsou od sídla advokátní kanceláře vzdáleny více než sto kilometrů), kterou obhájkyně přijala (v jeho zájmu a s ohledem na časovou tíseň a fázi trestního řízení); k veřejnému zasedání dne 5. 5. 2003 se však dostavit nemohla, neboť byla nemocná a současně měla na shodný den již od 3. 4. 2003 nařízeno hlavní líčení u Okresního soudu v Jindřichově Hradci v jiné trestní věci vedené proti několika obviněným, z nichž její klient byl stíhán vazebně, a proto dne 5. 5. 2003 v 6,59 hodin požádala Krajský soud v Českých Budějovicích o odročení předmětného veřejného zasedání. Odvolací soud však její žádosti nevyhověl a tuto skutečnost sdělil JUDr. R. P. (jenž ji zastupuje v době nepřítomnosti a z jehož faxového přístroje byla odeslána žádost o odročení veřejného zasedání) přibližně v 9 hodin, tj. v době, kdy byla přítomna u výše zmíněného hlavního líčení, které skončilo až poté, co mělo začít jednání u soudu druhého stupně. Za této situace nebylo v možnostech obhájkyně kontaktovat jej a sdělit mu, že veřejné zasedání bude konáno, když navíc, i kdyby se tak stalo, byl v zaměstnání a nebylo v jeho silách se k odvolacímu soudu dostavit. Postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích, který i přes odůvodněnou žádost jeho obhájkyně jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti i v nepřítomnosti jeho obhájkyně, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, stejně jako ustanovení § 238 tr. ř. a 202 tr. ř. o přítomnosti obviněného; byla mu tak totiž odepřena možnost, aby sám či prostřednictvím zvolené obhájkyně v řízení před odvolacím soudem objasnil své současné poměry a poukázal na to, že i s ohledem na odstup rozhodování soudu od doby spáchání trestného činu je ukládaný trest nepřiměřeně přísný a nemůže na něj výchovně působit.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí; současně požádal o odložení výkonu trestu.

Jak vyplývá z referátu založeného na č. l. 1604 spisu, předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. vyzval obhájkyni obviněného k odstranění vad dovolání ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy, a upozornil ji, že pokud vady nebudou odstraněny ve stanovené lhůtě, bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. (obhájkyně obviněného tento přípis obdržela dne 8. 9. 2003).

Dne 19. 9. 2003 učinil obviněný prostřednictvím své obhájkyně u Okresního soudu v Jindřichově Hradci podání označené jako Odstranění vad dovolání ze dne 24. 7. 2003 . Odkázal v něm na obsah původního podání s tím, že podle jeho názoru mělo všechny náležitosti uvedené v § 265f tr. ř. a netrpělo formálními vadami, a pouze k petitu doplnil, že Nejvyšší soud by měl rozhodovat podle § 265k a § 265l tr. ř.

Předseda senátu soudu prvního stupně dále postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 30. 9. 2003).

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 20. 10. 2003 po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu podaného dovolání uvedl, že přestože obviněný své dovolání opřel o správně zvolený zákonný důvod, není opodstatněné. Poukázal na to, že odvolání bylo podáno výlučně proti výroku o trestu, a tato skutečnost proto diskvalifikuje námitku dovolatele, že šlo o složitou trestní věc, v níž nebylo možno zasvětit do obhajoby pro účely odvolacího řízení jiného advokáta než právě JUDr. K.; obviněný sice má naprostou volnost při volbě svého obhájce, avšak obhájce, jemuž další pracovní povinnosti, zdravotní stav či jiné okolnosti neumožňují řádně vykonávat obhajobu konkrétního klienta, by měl odmítnout poskytnutí právních služeb, protože jinak nemůže vyhovět základním požadavkům kladeným na činnost advokáta. Státní zástupce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že pokud si obviněný původně pro odvolací řízení obhájce nezvolil a v prvém nařízeném termínu se omluvil pro pracovní neschopnost, a jmenovanou obhájkyni si zvolil až dne 2. 5. 2003, když o nařízení veřejného zasedání na den 5. 5. 2003 byl vyrozuměn již 16. 4. 2003, načež jeho obhájkyně se až v den jednání faxovou zprávou omluvila pro pracovní neschopnost (avšak účastnila se toho dne hlavního líčení v jiné trestní věci), je postup obviněného možno označit za obstrukční jednání a postup jeho obhájkyně za nikoli seriózní; za dané situace Krajský soud v Českých Budějovicích projednal odvolání obviněného oprávněně a neporušil při tom žádné zákonné ustanovení. Poznamenal navíc, že odkaz dovolatele na ustanovení § 238 a § 202 tr. ř. je nepřípadný, neboť druhé uvedené se na konání veřejného zasedání nevztahuje, nepřistoupí-li další zákonem předvídaná okolnost. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. Závěrem státní zástupce uvedl, že o žádosti obviněného o odklad uloženého trestu nelze rozhodnout, neboť nebyla splněna podmínka § 265h odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný (mimo jiné) uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále se Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, zda podané dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti. Z výše uvedeného textu je zřejmé, že předseda senátu soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dovolání obviněného podané dne 24. 7. 2003 prostřednictvím jeho obhájkyně nesplňuje náležitosti obsahu podání (§ 265f tr. ř.); z referátu na č. l. 1604 přitom vyplývá, že podle jeho názoru z něj není patrné, čeho se dovolatel domáhá, a dále neobsahuje konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Proto postupoval podle § 265h odst. 1 tr. ř., vyzval obhájkyni obviněného k odstranění vad ve lhůtě dvou týdnů a upozornil ji na možnost odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu. Na uvedenou výzvu obviněný prostřednictvím své obhájkyně reagoval způsobem výše uvedeným, přičemž tak učinil ve stanovené dvoutýdenní lhůtě. Podáním ze dne 19. 9. 2003 nadepsaným jako Odstranění vad dovolání ze dne 24. 7. 2003 pak oproti obsahu prvého pouze upřesnil návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, když uvedl, že by měl rozhodnout podle § 265k a § 265l tr. ř.; v ostatním odkázal na původní podání.

Rovněž obsahem druhého podání (ve vztahu k dovolání podanému dne 24. 7. 2003) se Nejvyšší soud musel zabývat proto, že ačkoliv bylo učiněno ve lhůtě dvou týdnů stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně k odstranění vad podle § 265h odst. 1 tr. ř. (dne 19. 9. 2003), současně se tak stalo až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř., která obviněnému skončila dnem 4. 8. 2003; jestliže by totiž obviněný svým podáním ze dne 19. 9. 2003 zároveň změnil rozsah či důvody původního dovolání, bylo by pak třeba takový jeho úkon považovat za právně irelevantní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 139/2003).

O takový případ se však v dané věci nejedná. Obviněný ve svém pozdějším podání toliko upřesnil, podle kterých zákonných ustanovení má Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodnout, a nezměnil tak ani rozsah, ani důvody původního podání, jež podle názoru dovolacího soudu navíc splňuje náležitosti formulované v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podstata detailně rozvedených námitek obviněného v jeho podání spočívala v tom, že přes odůvodněnou omluvu a žádost jím zvolené obhájkyně o odročení veřejného zasedání Krajský soud v Českých Budějovicích jednal a rozhodoval o podaném odvolání v jeho nepřítomnosti a nepřítomnosti jeho obhájkyně, a tím mu odepřel možnost, aby sám či prostřednictvím obhájkyně objasnil své současné poměry a poukázal na další okolnosti důležité pro uložení trestu za trestný čin, jímž byl uznán vinným; takovým postupem soudu druhého stupně pak bylo porušeno jeho právo na obhajobu a zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného, konkrétně § 238 tr. ř. a § 202 tr. ř. Takovou argumentaci obviněného lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť jejím prostřednictvím namítá mimo jiné (kromě toho, že odvolací soud jednal v nepřítomnosti jeho obhájkyně), že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.

Po tomto zjištění se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z vymezeného dovolacího důvodu je opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Otázku přítomnosti osob při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení § 234 tr. ř. Podle jeho odst. 1 veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a podle odst. 2 nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Něco jiného zákon (trestní řád) stanoví např. v § 263 odst. 2 (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a odst. 3 (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).

Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (v tomto druhém případě dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Ustanovení § 263 tr. ř. je přitom speciálním pro řízení u odvolacího soudu; z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání.

V daném případě obviněný J. B. v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. v úvahu nepřichází. Jde přitom o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. opačně vzato jediné ustanovení, z něhož lze dovodit, ve kterých případech je podle zákona účast obviněného při veřejném zasedání nezbytná. Logický a systematický výklad citovaného ustanovení pak vede k závěru, že veřejné zasedání v řízení u odvolacího soudu lze konat v nepřítomnosti obviněného, jenž není ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, zásadně za předpokladu, že k němu byl včas a řádně předvolán nebo o něm vyrozuměn. Jestliže se k veřejnému zasedání v takovém případě nedostaví, je možno veřejné zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná s ohledem na skutečnost, že ve veřejném zasedání má být provedeno dokazování. Na nezbytnost přítomnosti obviněného u veřejného zasedání by však bylo možno usuzovat i tehdy, pokud se soud rozhodl obviněného k němu předvolat, čímž dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat.

V této souvislosti je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001 (publikovaný v Souboru rozhodnutí NS, Svazek 5, T 137.), v jehož právní větě č. 2 je uvedeno: Podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu jsou zásadně odlišné od podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Na rozdíl od hlavního líčení se obviněný k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvolává, jen je-li jeho účast při něm nutná; v ostatních případech se o veřejném zasedání pouze vyrozumí (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Je-li však obviněný k veřejnému zasedání, byť nadbytečně, předvolán a v předvolání poučen, že jeho účast při něm je nutná, nelze veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti.

Tento judikát ztratil na aktuálnosti a bezvýhradné použitelnosti dnem 1. 1. 2002, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., která do určité míry setřela rozdíl mezi důsledky předvolání a vyrozumění obviněného k veřejnému zasedání. Výše citovaného obecného ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o přípravě veřejného zasedání se sice nedotkla, ale v § 263 odst. 6 poslední věta tr. ř. nově stanovila, že není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Jde o speciální ustanovení, které platí pro řízení před odvolacím soudem a veřejné zasedání konané v nepřítomnosti obviněného, jenž byl k němu řádně předvolán, nejen připouští, ale dokonce nastoluje zákonnou fikci, že obviněný souhlasí s doplněním či opakováním dokazování přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců. Je však třeba zdůraznit, že použití této zákonné fikce bude nepochybně podmíněno (byť to v citovaném speciálním ustanovení není výslovně uvedeno) tím, že obviněný byl na tyto skutečnosti v předvolání upozorněn. Jen tehdy bude totiž možno považovat předvolání za řádné (analogicky ve smyslu § 211 odst. 1 poslední věta tr. ř.).

Provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v obecné rovině brání rovněž zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Zbývá proto posoudit otázku, zda projednáním odvolání obviněného při veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti byl obviněný natolik zkrácen na svých obhajovacích právech, aby to zakládalo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (tj. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání).

Z tohoto pohledu mají zásadní význam nejen všechna shora citovaná zákonná ustanovení, ale i fakta zjištěná ze spisu. Na jeho č. l. 1525 je založen referát soudkyně senátu odvolacího soudu ze dne 24. 3. 2003, z něhož je zřejmé, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 14. 4. 2003 ve 14,00 hod. vyrozuměn; referát totiž obsahuje údaj, který ze vzorů Skupiny tr. ř. (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), má být k tomuto účelu použit, a to vzor č. 7a tr. ř. (vyrozumění o veřejném zasedání); tento vzor byl také obviněnému zaslán a doručen do vlastních rukou dne 27. 3. 2003, jak vyplývá z tzv. dodejky připojené ke shodnému číslu spisu. Uvedený vzor obsahuje poučení, že veřejné zasedání se může konat i v nepřítomnosti obviněného. Současně obviněný obdržel i opatření Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 3 To 172/2003 (č. l. 1526 spisu), jímž podle § 40 tr. ř. zprostil obhájkyni JUDr. J. K. povinnosti jej obhajovat, neboť pominuly důvody nutné obhajoby, a v němž mimo jiné uvedl, že se může nadále hájit sám, nebo si zvolit obhájce. Obviněný v den konání veřejného zasedání v 10,30 hod. telefonicky omluvil svou neúčast u něj z důvodu pracovní neschopnosti a požádal o jeho odročení, o čemž byl sepsán úřední záznam na č. l. 1529 spisu, a prostřednictvím faxu následně doložil potvrzení pracovní neschopnosti (č. l. 1530 spisu). Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 14. 4. 2003 (č. l. 1531 spisu), krajský soud konstatoval žádost obviněného o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci a vyhlásil usnesení, jímž veřejné zasedání odročil na den 5. 5. 2003 v 10,30 hod. Z tzv. dodejky založené na zadní straně č. l. 1530 je zřejmé, že obviněného o tom opětovně vyrozuměl vzorem č. 7a tr. ř. (je to patrné i z referátu založeného na č. l. 1532 spisu ze dne 14. 4. 2003) a obviněný předmětné vyrozumění obdržel dne 16. 4. 2003, byl tedy vyrozuměn včas (§ 233 odst. 2 tr. ř.). V den konání veřejného zasedání došlo Krajskému soudu v Českých Budějovicích nejprve faxové podání obhájkyně JUDr. J. K. (v 6,59 hod.) a poté i podání učiněné dne 2. 5. 2003 na poště (v 8,30 hod.), obě shodného obsahu s přiloženou plnou mocí ze dne 2. 5. 2003; obhájkyně v nich soudu sdělovala, že obviněný jí udělil plnou moc k zastupování před odvolacím soudem a žádala, aby nařízené veřejné zasedání bylo odročeno, přičemž uvedla, že na pondělí dne 5. 5. 2003 mám od 8,00 nařízeno ke zdejšímu okresnímu soudu hlavní líčení ve věci obž. O. a dále od 14,00 hodin u zdejšího soudu nařízeno hlavní líčení ve věci obž. M. R. navíc od minulého pátku 25. 4. 2003 jsem nemocná s akutní virózou a můj společník JUDr. P. se tak zřejmě namísto mne v pondělí 5. 5. 2003 bude účastnit obou uvedených hlavních líčení a s ohledem na krátkou dobu se mi nepodařilo zajistit substituci jiným z advokátů (č. l. 1533 a 1536 spisu). Na faxovém podání v dolní části pak figuruje úřední záznam krajského soudu ze dne 5. 5. 2003 o tom, že jmenovaná obhájkyně byla telefonicky vyrozuměna, že její žádosti se nevyhovuje. Konečně na č. l. 1537 a 1538 spisu je založen protokol o veřejném zasedání ze shodného dne, z něhož vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval skutečnost, že obviněný se nedostavil, dále obsah faxového podání obhájkyně, a rovněž, že v 9,00 hod. toho dne bylo kanceláři JUDr. K. telefonicky sděleno, že žádosti o odročení veřejného zasedání nebude vyhověno. Pracovník kanceláře, který toto telefonické sdělení převzal, uvedl, že takovéto rozhodnutí odvolacího soudu jmenované obhájkyni sdělí ; poté vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude provedeno v nepřítomnosti obviněného. Následně byla podána zpráva o stavu věci, čteno odvolání obviněného ze dne 30. 1. 2003 na č. l. 1523 spisu vypracované jeho obhájkyní, které směřovalo pouze proti výroku o trestu (obviněný jej považoval za nepřiměřeně přísný s tím, že mělo být přihlédnuto k jeho doznání, ke skutečnosti, že drogu neprodával ve velkém množství a nijak výrazně z prodeje neprofitoval, stejně jako k tomu, že ani soud prvního stupně neshledal stupeň nebezpečnosti jeho činu jako značně vysoký) a uděleno slovo k závěrečnému návrhu, když žádné důkazy nebyly prováděny, a to ani k návrhu krajského státního zástupce, ani z iniciativy soudu.

Na podkladě výše uvedeného výkladu a skutečností vyplývajících ze spisu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. B. je zjevně neopodstatněné.

Krajský soud v Českých Budějovicích o veřejném zasedání konaném dne 5. 5. 2003 obviněného, který v této době nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, vyrozuměl včas (dne 16. 4. 2003) a řádně (vzorem č. 7a tr. ř.) s tím, že jeho účast nepovažoval za nezbytnou s ohledem na skutečnost, že odvolání bylo podáno jen do výroku o trestu, obhájkyní odůvodněno, a tudíž měl odvolací námitky proti rozsudku soudu prvního stupně k dispozici, a obviněný nenavrhoval provedení dalších důkazů. Obhájkyně obviněného sice požádala svým podáním ze dne 2. 5. 2003 došlým odvolacímu soudu faxem i poštou dne 5. 5. 2003 o odročení veřejného zasedání, avšak svou žádost odůvodnila výlučně překážkami na její straně, pro které se jej nemohla účastnit (poukázala na kolizi daného zasedání se dvěma hlavními líčeními, jimž měla být ve shodný den přítomna, a dále na svou probíhající nemoc), avšak neuvedla ničeho v tom směru, z jakých důvodů se veřejného zasedání nemohl účastnit obviněný; tento sám svou nepřítomnost u něj nikterak neomluvil a o odročení jednání nepožádal. Jestliže pak v dovolání argumentoval tím, že příčinou jeho absence u veřejného zasedání byla skutečnost, že nebylo v možnostech jeho obhájkyně mu v den konání zasedání sdělit, že toto proběhne i přes jí vypracovanou a krajskému soudu podanou omluvu, přičemž i kdyby se tak stalo, nebylo v jeho silách s ohledem na časovou tíseň, vzdálenost a pracovní povinnosti se k soudu dostavit, svědčí takové námitky o nedostatečné procesní opatrnosti obviněného, neboť tento, ačkoliv věděl o časových souvislostech udělení plné moci zvolené obhájkyni, data konání veřejného zasedání a data sepsání a podání žádosti o jeho odročení, spoléhal bez dalšího na to, že důvody v ní uvedené budou soudem zohledněny a žádosti bude vyhověno, tj. že jednání bude odročeno výhradně proto, že se jej nemůže zúčastnit jeho obhájkyně pro okolnosti existující na její straně (jež mu z logiky věci musely být mimo jakoukoliv pochybnost známy); takové skutečnosti však v žádném případě neznamenají, že by Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval chybně, když jednal v jeho nepřítomnosti, když navíc ani neměl k dispozici omluvu obviněného, z jakého důvodu se tento nemůže zúčastnit veřejného zasedání, nýbrž jen omluvu jeho obhájkyně odůvodněnou překážkami výhradně na její straně. Jmenovaný soud tím, že poté, co vyhlásil příslušné usnesení, konal veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, pak neporušil žádné zákonné ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že výhrady obviněného, jimiž ve svém mimořádném opravném prostředku brojil proti tomu, že veřejné zasedání se konalo také v nepřítomnosti jeho obhájkyně, stojí mimo rámec jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť citovaný důvod dovolání spočívá v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, resp. hlavního líčení, nikoliv (též) obhájce.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud ke zmíněným okolnostem daného případu dodává, že obviněný si obhájkyni JUDr. J. K. k zastupování před odvolacím soudem zvolil až dne 2. 5. 2003, tj. v poslední pracovní den před nařízeným veřejným zasedáním, i když o jeho konání byl vyrozuměn dne 16. 4. 2003, resp. však již dne 27. 3. 2003, kdy obdržel vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na 14. 4. 2003. Pro účely zastupování u prvně nařízeného veřejného zasedání si tak jmenovanou obhájkyni nezvolil, resp. neudělil plnou moc žádnému obhájci, a sám požádal o jeho odročení pro nemoc. Za popsané situace lze z jednání obviněného usuzovat na jeho snahu rozhodnutí soudu druhého stupně oddálit, neboť o tom, že tento jeho trestní věc hodlá projednat, věděl již ode dne 27. 3. 2003 a přes tuto skutečnost, když navíc nyní tvrdí, jak nezbytná byla účast právě obhájkyně JUDr. J. K. u veřejného zasedání, si ji rozhodl zvolit až poté, co byl vyrozuměn o druhém (dalším) termínu jeho konání (zřejmě to původně nepovažoval za nutné s ohledem na svou omluvu pro nemoc); jmenovanou obhájkyni navíc nemohl až do dne 2. 5. 2003 zastihnout (jak podrobně ve svém dovolání rozebírá), přesto se v mezidobí nepokusil z opatrnosti kontaktovat jiného obhájce.

I když obviněný v dovolání výslovně necitoval čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zabýval se Nejvyšší soud nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 5. 5. 2003 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu uvedeného ustanovení. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný byl o konání daného zasedání toliko vyrozuměn (a to opětovně, poté, co prvé bylo odročeno na základě jeho žádosti a omluvy pro nemoc), z čehož je zřejmé, že odvolací osud nepovažoval jeho přítomnost u něj za nezbytnou. Obviněný se pak k jednání nedostavil, přičemž ani on, ani jeho obhájkyně neuvedli, z jakých důvodů mu nemohl být přítomen, neboť omluva a žádost o odročení jednání, kterou měl odvolací soud k dispozici, se týkala výhradně překážek, pro něž se jednání nemohla zúčastnit obhájkyně obviněného. Soud druhého stupně pak žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl a uvědomil o tom ještě telefonicky s časovým předstihem zástupce obhájkyně JUDr. R. P.; jestliže se o předmětném rozhodnutí soudu vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem obviněný nedozvěděl s takovým předstihem, aby byl schopen se k jednání dostavit, nelze přičítat k tíži soudu, že i přesto ve věci jednal a rozhodl (když navíc obviněný svou nepřítomnost ani neomluvil), nýbrž neopatrnosti obviněného, který (stejně jako jeho obhájkyně) zjevně spoléhal na to, že žádosti bude vyhověno, a nepovažoval tudíž za nutné se k jednání dostavit. Odvolací soud po vyhlášení příslušného usnesení o tom, že veřejné zasedání bude provedeno v nepřítomnosti obviněného, četl toliko jeho odvolání vypracované obhájkyní a podané jen do výroku o trestu a udělil slovo k závěrečnému návrhu, aniž by prováděl jakékoli další důkazy. Provedení veřejného zasedání dne 5. 5. 2003 bez přítomnosti obviněného tedy evidentně nebylo zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ani z hlediska shora uvedeného ústavně garantovaného práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Z uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud o žádosti obviněného o odložení výkonu trestu, kterou učinil v závěru svého dovolání, nerozhodoval. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh neučinil, a proto Nejvyšší soud o žádosti o odložení výkonu trestu nerozhodoval samostatným výrokem. Důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. února 2004



Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a