8 Tdo 18/2013
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 43 tr. zákoník



8 Tdo 18/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
23. ledna 2013 o dovolání obviněného P. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 18/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 106/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 2 T 106/2011 uznal obviněného P. V. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že:

v přesně nezjištěné době od 24. 11. 2006 do 26. 7. 2010, v P., před pobočkou GE Money Bank, v úmyslu sebe obohatit opakovaně vylákal od poškozeného P. S., pod různými smyšlenými legendami finanční hotovost v celkové výši 1.689.500,-- Kč, kdy na převzetí finančních hotovostí ve všech níže uvedených případech zároveň podepsal dlužní úpisy, kterými se zavázal zapůjčenou hotovost splatit v termínech dlužními úpisy stanovenými, toto však do dnešního dne neučinil a ani to neměl od prvopočátku v úmyslu, peníze užil pro svou potřebu, a to v následujících případech (v rozsudku na straně 1 až 7 pak bylo blíže specifikováno 60 dílčích útoků spáchaných v období od 24. 11. 2006 do 26. 7. 2010), a svým jednáním způsobil poškozenému JUDr. P. S. škodu v celkové výši 1.689.500,-- Kč a tohoto uvedeného jednání se dopustil přestože byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2008 odsouzen mimo jiné za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu pěti let za současného vyslovení dohledu .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu za tuto trestnou činnost [a za sbíhající se zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá a druhá trestního zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 14 T 27/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 61 To 278/2011, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2011], podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ze shora citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému JUDr. P. S. způsobenou škodu ve výši 1.689.560,-- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 18/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Petera Nahodila podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v návaznosti na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze poukázal především na to, že v dané věci nešlo o jeden pokračující skutek, nýbrž o dva skutky, protože dílčí útoky popsané v odsuzujícím rozsudku pod body 1) až 5) byly spáchány do 5. 1. 2008, zatímco další dílčí skutek uvedený pod bodem 6) byl spáchán až 30. 10. 2008. Současně citoval právní názor tohoto soudu, podle kterého takovýmto rozdělením na dva pokračující trestné činy by došlo ke změně v neprospěch obviněného.

Z uvedeného obviněný vyvodil, že již soud prvního stupně mu měl ukládat dva souhrnné tresty, a to jeden ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, a druhý pak ve vztahu k rozsudku ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 14 T 27/2011. Pokud mu soud nakonec uložil pouze jeden souhrnný trest, má za to, že jde o rozhodnutí nezákonné. Za nesprávné pak považoval i rozhodnutí odvolacího soudu, který vzhledem k ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl povinen vadné rozhodnutí zrušit a úvahami o zákazu reformace in peius se zabývat až poté, co by sám ve věci učinil nové rozhodnutí, příp. těmito úvahami se měl zabývat soud prvního stupně, pokud by mu věc byla po zrušení odsuzujícího rozsudku vrácena odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolatel nesouhlasil ani s tím, že soud prvního stupně považoval celý skutek za recidivu, čímž ignoroval skutečnost, že podstatná část skutku se stala před vyhlášením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, a je tedy ve vztahu k tomuto rozsudku ve vztahu souhrnnosti. Toto pochybení pak mělo vliv na výši trestu, protože ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, připadalo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu, a ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 14 T 27/2011, přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu mírnějšího než sedm let, neboť část trestu za jednání spáchané do 22. 10. 2008 by byla spotřebována upuštěním od souhrnného trestu, což by bylo pro něho příznivější.

S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, a aby tomuto soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Státní zástupce přisvědčil dovolateli v tom směru, že v předmětné trestní věci nešlo o jeden pokračující trestný čin a že skutky vymezené ve výroku o vině měly být posouzeny jako dva samostatné trestné činy, neboť dílčí útoky pod body 1) až 5) byly spáchány v době od 24. 11. 2006 do 5. 1. 2008, a útoky pod body 6) až 60) pak v době od 30. 10. 2008 do 26. 7. 2010. V souvislosti s tím citoval ustanovení § 116 tr. zákoníku, v němž je upraven institut pokračování v trestném činu, zmínil i rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. trest., a konstatoval, že citovaná zákonná definice ani judikatura neohraničují znak blízké časové souvislosti nějakou maximální lhůtou. Může jít zpravidla o několik dní nebo týdnů, v závislosti na konkrétních okolnostech není zcela vyloučeno učinit závěr o existenci podmínek pokračování i v případě časového odstupu mezi útoky v trvání několika měsíců. Časový odstup mezi útoky činící téměř deset měsíců však považoval za tak značný, že výše popsaný skutek jako jeden pokračující trestný čin posoudit nelze.

Dále státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě vyplývá, že útoky pod body 1) až 5) výroku o vině byla způsobena škoda ve výši 522.000,-- Kč, takže při správné právní kvalifikaci by jednání obviněného muselo být posouzeno jako samostatný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a v další části jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť oběma sériemi útoků byla způsobena škoda přesahující 500.000 Kč, což je podle dřívější i současné právní úpravy spodní hranice škody značné. Ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, byl obviněný uznán vinným pokračujícím trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák. a pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž trest tří let odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let mu byl uložen za použití § 40 odst. 1 tr. zák. Při správné právní kvalifikaci skutku by tedy jednání obviněného muselo být posouzeno jako dva trestné činy a u každého z nich by byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody v trvání dva až osm let. Obviněnému by tak musely být ukládány dva souhrnné tresty odnětí svobody, přičemž souhrnný trest ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, by byl ukládán za tři trestné činy, které podle dřívější úpravy byly zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy.

Podle státního zástupce úvahy dovolatele o možném upuštění o uložení souhrnného trestu a uložení mírnějšího souhrnného trestu za zbývající trestnou činnost se sice nacházejí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně lze konstatovat, že s ohledem na počet trestných činů, za které by byl souhrnný trest ukládán, sazby trestu odnětí svobody, který je na tyto trestné činy stanoven, a též s ohledem na jejich konkrétní skutkové okolnosti (trestná činnost souzená ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 15/2008 byla spáchána značně sofistifikovaným způsobem) by upuštění od uložení souhrnného trestu nepřicházelo v úvahu; souhrnný trest odnětí svobody by naopak musel být výrazně přísnější nežli trest uložený ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 15/2008, přičemž by již zřejmě nepřicházelo v úvahu použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., resp. § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, ani uložení trestu odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Na druhé straně však neodpovídá tvrzení dovolatele, že podstatná část trestné činnosti byla spáchána před 22. 10. 2008, tj. před vyhlášením odsuzujícího rozsudku ve věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 15/2008. Podstatnou část útoků (55 útoků z 60) naopak obviněný spáchal až po 22. 10. 2008 a těmito útoky způsobil větší část škody (více než 2/3 celkové částky 1.689.500,-- Kč). Souhrnný trest ukládaný ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 14 T 27/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 61 To 278/2011, by proto nemohl být nijak výrazně mírnější nežli souhrnný trest uložený soudními rozhodnutími napadenými dovoláním.

Státní zástupce rovněž vyjádřil přesvědčení, že změna soudních rozhodnutí vycházející z toho, že jednání dovolatele bylo dvěma samostatnými trestnými činy, by byla změnou zhoršující postavení obviněného. Takové změně ovšem v původním řízení bránilo ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. a v řízení o dovolání ustanovení § 265p odst. 1 a § 265s odst. 2 tr. ř. Postup odvolacího soudu, který při svém rozhodování zvažoval, zda nemůže dojít k porušení principu reformationis in peius, byl zcela na místě. Opačný postup by byl v rozporu se zásadou rychlosti řízení zakotvené v ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř.

V závěru svého podání proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje tedy též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. např. pochybení soudu při ukládání úhrnného či souhrnného trestu, nebo společného trestu za pokračování v trestném činu. Z tohoto pohledu dovolatelovy námitky směřující proti správnosti uloženého souhrnného trestu lze označit (s určitými výhradami níže rozvedenými) za námitky relevantní.

Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že takové dovolatelovy námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku (obdobně jako předchozího ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák.) soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu . Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

V obecné rovině lze rovněž připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti pravomocně odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. trest.). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (k tomu srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. trest.).

Z obsahu spisu je zřejmé, že dovolatel byl již v minulosti pro různou trestnou činnost vícekrát pravomocně odsouzen, přičemž z hlediska posouzení, zda v dané věci má být obviněnému uložen souhrnný trest, resp. uloženy dva souhrnné tresty, mají z hlediska doby spáchání posuzovaného skutku význam odsouzení:

- rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, jenž nabyl právní moci dne 22. 10. 2008, za trestné činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, § 143 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchané od 10. 9. 2007 do 15. 10. 2007, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let s dohledem,
- rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 14 T 27/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 61 To 278/2011, jenž nabyl právní moci dne 2. 8. 2011, za zločiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchané v době od 15. 11. 2010 do 1. 2. 2011, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem,
- dovoláním napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 2 T 106/2011, jenž nabyl právní moci dne 24. 1. 2012, za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný v době od 24. 11. 2006 do 26. 7. 2010 (celkem 60 útoky), k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou.
Po takovémto vymezení je třeba (též se zřetelem ke shora uvedeným zákonným východiskům) přisvědčit dovolateli (a stejně tak odvolacímu soudu a státnímu zástupci) především v tom, že již soud prvního stupně pochybil, pokud celý žalovaný (a odsouzený) skutek považoval za jediný pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku [časový předěl téměř deseti měsíců mezi dílčími útoky popsanými pod body 5) a 6) výroku odsuzujícího rozsudku takovému závěru evidentně bránil]. Při správné právní kvalifikaci skutku (z důvodů pregnantně formulovaných státním zástupcem a odkazujících na aktuální judikaturu srov. jeho vyjádření shora, s nimiž se Nejvyšší soud identifikoval) mělo být jednání obviněného posouzeno jako dva trestné činy, přičemž u každého z nich by byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od dvou let do osmi let [první by byl posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. srov. dílčí útoky popsané pod body 1) až 5), jichž se obviněný dopustil v době od 24. 11. 2006 do 5. 1. 2008 a způsobil jimi škodu v celkové výši 522.000,-- Kč, druhý jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku srov. dílčí útoky popsané pod body 6) až 60), které spáchal v době od 30. 10. 2008 do 26. 7. 2010 a způsobil jimi škodu v celkové výši 1.167.500,-- Kč].
Jelikož ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, byl obviněný uznán vinným pokračujícím trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák. a pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (celková výše škody způsobená sedmi útoky činila cca 600.000,-- Kč), za což mu byl uložen s použitím § 40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let, je zjevné, že by tak dovolateli musely být ukládány dva souhrnné tresty odnětí svobody (souhrnný trest ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 46 T 15/2008, by mu přitom byl ukládán za tři trestné činy, které podle dřívější úpravy byly zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy).

Za takové situace ovšem nelze dovolateli přisvědčit v tom, že by snad přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu. Právě naopak souhrnný trest odnětí svobody by musel být výrazně přísnější (nejen s ohledem na zmíněnou výši celkově způsobené škody, ale i se zřetelem na sofistikovanější způsob provedení, jak na to výstižně poukázal státní zástupce) nežli trest, který mu byl uložen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 15/2008, přičemž by již zřejmě nepřicházelo v úvahu použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., ani uložení trestu odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Navíc pak s ohledem na to, že druhý zločin podvodu obviněný spáchal padesáti pěti útoky, jimiž způsobil celkovou škodu převyšujícící více než dvojnásobně zákonný pojem škody značné srov. § 138 tr. zákoníku) až po vyhlášení zmiňovaného rozsudku ze dne 22. 10. 2008, musela by se tato skutečnost nepochybně odrazit také při ukládání souhrnného trestu ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 14 T 27/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 61 To 278/2011, který by rozhodně nemohl být výrazně mírnější nežli souhrnný trest uložený rozhodnutími, proti nimž obviněný podal dovolání.

Nejvyšší soud se ztotožnil i s názorem odvolacího soudu a státního zástupce, že případná (shora naznačená) změna soudních rozhodnutí vycházející z toho, že jednání obviněného bylo dvěma samostatnými trestnými činy, by byla změnou zhoršující postavení obviněného. Takové změně v odvolacím řízení bránilo ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., a v řízení o dovolání brání ustanovení § 265p odst. 1 a § 265s odst. 2 tr. ř.

Naposledy uvedené skutečnosti (reakce na dovolatelovy úvahy jednak o možném upuštění o uložení souhrnného trestu a uložení mírnějšího souhrnného trestu za zbývající trestnou činnost, jednak o tom, zda by rozhodnutí, jehož se dovolával, by bylo rozhodnutím v jeho prospěch či neprospěch) Nejvyšší soud zmínil jen pro úplnost a větší přesvědčivost rozhodnutí, neboť takto formulované dovolací výhrady se již nacházely mimo rámec uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a