8 Tdo 18/2011
Datum rozhodnutí: 23.06.2011
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 tr. zák., § 205 odst. 2 tr. zák.



8 Tdo 18/2011

U S N E S EN Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného R. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 55 To 403/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 120/2010, t a k t o :

Podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného R. Č. p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 T 120/2010, byl obviněný R. Č. uznán vinným v bodě I. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě II. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě III. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pokusem přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.

Podle popsaných skutkových zjištění se obviněný těchto přečinů v zásadě dopustil tím, že
ačkoli byl dne 27. 2. 2007 rozsudkem Okresního soudu Liberci, sp. zn. 5 T 8/2007, jenž nabyl právní moci dne 27. 3. 2007, odsouzen za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 19. 6. 2009, tak:
I.
- dne 13. 3. 2010 v době od 07.00 do 08.00 hodin v Š. po překonání vstupních dveří nezjištěným způsobem vnikl do sklepních prostor domu, kde odcizil různým poškozeným věci v celkové hodnotě 9.820,- Kč, a na vstupních dveřích způsobil škodu ve výši 3.000,- Kč,
- dne 13. 3. 2010 v době od 07.00 do 08.00 hodin v Š. po překonání vstupních dveří nezjištěným způsobem vnikl do chodby domu, kde odcizil dva páry bot zn. Salomon, čímž způsobil A. J. škodu ve výši 3.400,- Kč,
II.
- dne 7. 4. 2010 v době od 17.20 do 17.35 hodin v obchodním domě K., v L., uschoval pod oblečení 2 ks klobás a 4 ks čokolády zn. Studentská pečeť v celkové hodnotě 212,- Kč, s nimiž prošel pokladnami bez zaplacení, kde byl zadržen ostrahou prodejny a zboží dobrovolně vydal, čímž společnosti K. Česká republika způsobil škodu ve výši 212,- Kč,
III.
- dne 23. 4. 2010 v době od 22.00 do 22.50 hodin v L., vnikl přes venkovní lešení do bytu v 5. patře, kdy k přístupu do bytu využil otevřeného ventilačního okna, z obývacího pokoje odcizil peněženku s finanční hotovostí, věci a klíče od vozidla zn. Opel Meriva, čímž způsobil A. B. celkovou škodu ve výši 21.000,- Kč, po odchodu z bytu se pokusil za pomoci odcizených klíčů uvedené vozidlo nastartovat a odjet s ním, což se mu díky zabezpečovacímu sytému vozidla nepovedlo, a byl přistižen majitelem vozidla A. B.

Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a okresní státní zástupkyně v neprospěch obviněného, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 55 To 403/2010, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o vině pod bodem I. a III. a ve výrocích o trestu a o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl při nezměněných skutkových zjištěních tak, že obviněného v bodě I. uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě III. přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pokusem přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 207 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, který zůstal pod bodem II. v uvedeném rozsudku nedotčen, obviněného odsoudil podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o náhradě škody.

Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného R. Č.

Nejvyšší státní zástupkyně proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala v neprospěch obviněného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež zaměřila výhradně proti právní kvalifikaci užité odvolacím soudem v bodech I., III. u přečinu krádeže, z důvodu, že ustanovení § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku představují dvě samostatné skutkové podstaty a že skutek nebylo možno právně posoudit v souladu s kvalifikací užitou soudem prvního stupně. Upozornila na to, že mezi oběma ustanoveními není dán vztah speciality, neboť v poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň škodlivosti takových útoků pro společnost. Citovaná ustanovení by byla ve vztahu speciality v případě, že by § 205 odst. 2 tr. zákoníku konkretizoval znaky skutkové podstaty § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Každá z uvedených dvou skutkových podstat je však naplněna při splnění zcela odlišných zákonných podmínek. V § 205 odst. 1 tr. zákoníku jsou tyto zákonné znaky uvedeny pod písm. a) až e), kde je jednání spočívající ve zmocnění se cizí věci blíže charakterizováno výší způsobené škody nebo okolnostmi, za kterých byl čin spáchán. Ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku postihuje zmocnění se cizí věci bez ohledu na výši škody a způsob spáchání činu, když jako jediná další podmínka je vyžadovaná tříletá zpětnost k odsouzení a potrestání pachatele. Znaky uvedené v § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku přitom toto ustanovení nekonkretizuje. Každá z obou skutkových podstat přečinu přitom může být naplněna samostatně, nezávisle na druhé. Zároveň však obě skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a § 205 odst. 2 tr. zákoníku mohou být naplněny současně jedním jednáním. Každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, které na něj dopadají. Pokud se v konkrétním případě znaky § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku navzájem překrývají, tj. jestliže pachatel, u kterého je splněna podmínka zpětnosti podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, se zmocní cizí věci za některé z okolností uvedených v § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, pak povahu takového skutku vystihuje jeho právní posouzení jako jednočinného souběhu přečinů podle § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na tyto skutečnosti měl být podle dovolatelky obviněný v případě skutků pod body I. a III. výroku o vině uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu, popř. v souběhu i s dalšími přečiny nebo jejich pokusem. Pokud odvolací soud skutky ve vztahu ke kvalifikaci přečinu krádeže posoudil pouze jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, pak bylo jeho rozhodnutí zatíženo vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 55 To 403/2010, ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Přestože byl opis dovolání doručen obviněnému, ten své případné písemné stanovisko do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolatelkou uplatněné námitky vůči právní kvalifikaci použité v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jímž byl obviněný v bodě I. i III. mimo jiné uznán vinným i přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, dopadají na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Senát Nejvyššího soudu 8 Tdo neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodu uvedeného v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., dospěl k následujícím závěrům.

Námitky dovolatelky směřují proti právní kvalifikaci přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy tomu, zda se v případě, kdy jsou podle skutkových zjištění dány podmínky pro použití § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a současně i podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, má použít posouzení jen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (jak rozhodl v napadeném rozsudku odvolací soud), anebo podle § 205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku (jak bylo rozhodnuto v projednávané věci soudem prvního stupně).

Je vhodné zmínit, že přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, podle písm. b), kdo čin spáchá vloupáním, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku spáchá přečin krádeže ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

Nejvyšší soud v posuzované věci, s ohledem na to, že jde o právní úpravu v trestním zákoníku vymezenou odlišně od předchozí úpravy podle § 247 tr. zák. a je zřejmá nejednotnost ve výkladu uvedeného problému, zkoumal, zda nebyl některým senátem Nejvyššího soudu již uvedený právní problém řešen. K projednávané problematice zjistil, že výkladová praxe Nejvyššího soudu se liší, a zaznamenal dva rozporné názory, jež byly vyjádřeny ve věcech Nejvyššího soudu, a to jednak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 23/2011, a ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 248/2011 (dále jen senát 7 Tdo ), a jednak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp zn. 6 Tdo 1621/2010 ( dále jen senát 6 Tdo ).

Senát 7 Tdo v usnesení ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 23/2011, při řešení otázky právního posouzení jednání pachatele, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a naplní nejen některé alternativní znaky uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, ale současně také byl za některé z těchto jednání uvedených v odst. 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, což je znakem ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku, nejprve konstatoval, že v každém z těchto ustanovení jde o samostatnou skutkovou podstatu. Znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku shledal shodné v základní definici krádeže, která spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a tudíž poskytují ochranu stejnému objektu před stejným jednáním. V tom spatřuje zpochybnění možnosti jednočinného souběhu obou přečinů, s tím, že připuštění takového souběhu by znamenalo, že to, co je materiálně jednou krádeží, např. při odcizení jediné věci, by bylo dvěma přečiny krádeže. Takovou konstrukci shledává nelogickou a nesmyslnou, protože jednočinný souběh považuje na místě tam, kde jedno jednání směřuje proti různým objektům, a nikoli v případě, kdy dvě skutkové podstaty chrání stejný objekt před stejným jednáním.

Tento senát za důvod, pro který ke znakům přisvojí si cizí věc tím, že se jí zmocní přistupují u obou skutkových podstat ještě další okolnosti, shledal to, že uvedené znaky bez dalšího nestačí k trestnosti činu. Trestnost krádeže je totiž podmíněna v obou případech současným naplněním ještě dalších okolností, které ve skutečnosti vyjadřují dolní hranici trestnosti. Tento spodní limit trestnosti krádeže vyjadřují obě ustanovení jinak, a to diferencovaně jak co do povahy oněch doprovodných okolností, tak co do typové závažnosti, kterou jim zákon přisuzuje stanovením rozdílné trestní sazby.

Senát 7 Tdo na podkladě uvedených úvah shledal, že pokud si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, za splnění podmínek tzv. zpětnosti, pak není žádného rozumného, přesvědčivého a logického důvodu hledat splnění spodního limitu trestnosti činu v jiných okolnostech, zvláště pak ne v typově méně závažných, a trestní odpovědnost takového pachatele již není na žádných dalších okolnostech závislá. Trestní zákoník považuje tzv. zpětnost za typově závažnější než jiné okolnosti určující spodní limit trestnosti, což je vyjádřeno v § 205 odst. 2 tr. zákoníku stanovením přísnější trestní sazby, a uvedenou konstrukcí ji nadřadil nad ostatní okolnosti. Senát 7 Tdo proto činí závěr, že není opodstatněno, aby na jeden skutek byla aplikována obě ustanovení zároveň, ale aby bylo užito jen přísnější ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Jestliže jsou kromě tzv. zpětnosti § 205 odst. 2 tr. zákoníku zároveň dány i okolnosti, které jinak odpovídají znakům uvedeným v § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, popř. některá z nich, je namístě, aby je soud zhodnotil z toho hlediska, zda jde o obecné přitěžující okolnosti (§ 42 tr. zákoníku), a aby k nim takto přihlédl při ukládání trestu v rámci přísnější trestní sazby stanovené v § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodně nejde o důvod, pro který by měl skutek posouzený jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku být zároveň kvalifikován ještě jako další přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, a pro který by mělo jít o jednočinný souběh obou přečinů krádeže.

Senát Nejvyššího soudu 6 Tdo se s uvedeným závěrem senátu 7 Tdo neztotožnil, jak vyjádřil v usnesení ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1621/2010, jímž podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů věc postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. I tento senát vycházel ze stejného závěru, že v ustanovení § 205 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení § 205 odst. 2 tr. zák. jsou samostatné základní skutkové podstaty, avšak zaujal jiný postoj k otázce přípustnosti jednočinného souběhu těchto přečinů. Konstatoval, že ustanovení § 205 odst. 1 tr. zákoníku i § 205 odst. 2 tr. zákoníku mají shodný základ a chrání společnost před stejnorodou trestnou činností, tedy před odcizováním cizích věcí. Každé z těchto ustanovení ale odlišně vymezuje okolnosti zakládající trestnost takového jednání, za nichž je přisvojení si cizí věci zmocněním trestné.

Uvedený senát zdůraznil, že každý trestněprávně relevantní skutek musí být postižen podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního práva hmotného. Jednočinný souběh je vyloučen, jestliže mezi v úvahu přicházejícími skutkovými podstatami je vztah speciality či subsidiarity, kdy speciální ustanovení má přednost před obecným a primární před subsidiárním. Přitom speciální je taková skutková podstata, která v sobě obsahuje kromě skutkové podstaty obecné, ještě něco navíc, tedy právě ono speciální. Subsidiární skutková podstata se uplatní jen v případě, že se neužije skutková podstata primární, jejím účelem je doplnění ochrany poskytované skutkovou podstatou primární. Zpravidla se jako důvod vyloučení jednočinného souběhu uvádí ještě poměr faktické konzumpce. Tento důvod se ovšem vymyká v tom směru, že nejde o vzájemný poměr dvou skutkových podstat, ale o poměr vytvořený faktickým průběhem činu, kdy postih jednání podle jednoho ustanovení není potřebný s ohledem na malou míru závažnosti. Po teoretickém výkladu jednočinného souběhu a toho, kdy jde o případ speciality, tento senát konstatoval, že z hlediska pojmového vymezení předmětných zákonných ustanovení je zřejmé, že nejde o dvě skupiny znaků, z nichž by jedna současně vždy byla obsažena i ve druhé skupině. Jsou-li tedy naplněny znaky druhého odstavce, nemusejí být nutně naplněny znaky prvního odstavce a naopak. Nejde tak o poměr kruhů navzájem se pokrývajících (vnořené kruhy), ale jde o tzv. křížící se kruhy znaků, neboť uvedené skupiny mají společné pouze některé znaky a jiné nikoli. Přitom ani nelze dovodit, že jedno z těchto ustanovení bylo vůči druhému užší a naopak a že by mezi nimi byl vztah výše zmíněný. Z rozvedených hledisek nedovodil mezi uvedenými ustanoveními poměr speciality, ale připustil možnost uvažovat o vztahu subsidiarity, avšak s tím, že za vztah subsidiarity se považují případy vztahu ohrožovacích trestných činů vůči poruchovým, vzdálenějších vývojových stadií trestné činnosti vůči bližším, účastenství vůči pachatelství, méně závažných forem účastenství vůči závažnějším.

Podle senátu 6 Tdo se však uvedeným obecným zásadám nová úprava § 205 odst. 1 a 2 tr. zákoníku vymyká. V obou odstavcích jsou upraveny samostatné základní skutkové podstaty, z nichž každá může být naplněna, aniž by zároveň byla naplněna druhá, obě ale také mohou být naplněny jediným jednáním. Nepovažoval proto závěry senátu 7 Tdo o vyloučení jednočinného souběhu a postih jednání pouze podle přísnějšího ustanovení, tedy podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za správný, neboť by nebyla vystižena závažnost (škodlivost) takového skutku. Neuvažoval o vyloučení z důvodu speciality, s tím, že zde není dán ani vztah subsidiarity, jelikož ani jedno z ustanovení není výrazně širší než druhé a nejde o případ, že by jedno z nich působilo pouze podpůrně vůči druhému a mělo by ustupovat do pozadí v případě naplnění znaků prvého. Dále připomenul zásadu, že vždy je třeba vyjádřit komplexně skutek a vystihnout jeho společenskou škodlivost i právní kvalifikací. Nelze přitom poukazovat jenom na vyšší trestní sazbu ve druhém odstavci. Při srovnávané konstrukci by opakované spáchání přečinu krádeže a odsouzení a potrestání pachatele za tento přečin ve lhůtě uvedené v § 205 odst. 2 tr. zákoníku podmínku zpětnosti nikdy založit nemohlo. Jestliže by totiž takový opakovaně spáchaný skutek mohl být právně posouzen toliko podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, byť by např. byl spáchán formou vloupání, byla jím způsobena škoda nikoli nepatrná apod., odsouzení a potrestání pachatele za takto kvalifikovaný skutek by nezakládalo podmínku zpětnosti, neboť v § 205 odst. 2 tr. zákoníku se výslovně hovoří pouze o předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele za čin uvedený v odstavci 1 .

Z uvedených důvodů proto senát 6 Tdo uzavřel, že když se v konkrétním případě znaky § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku navzájem překrývají, tj. jestliže pachatel, u kterého je splněna podmínka zpětnosti podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, způsobí zmocněním se cizí věci škodu nikoli nepatrnou ve smyslu § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo spáchá přečin za některé z dalších okolností uvedených v § 205 odst. 1 písm. b) až e) tr. zákoníku, pak povahu takového skutku vystihuje z rozvedených hledisek jeho právní posouzení jako jednočinného souběhu přečinů podle § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

Senát 8 Tdo v projednávané věci poté, co se seznámil s uvedenými úvahami a na nich založenými právními závěry, se v zásadě zcela neztotožnil ani s jedním z těchto názorů vyjádřených senátem 7 Tdo a senátem 6 Tdo, ale dochází k dalšímu, tedy třetímu způsobu, jak by měly být uvedené případy kvalifikovány. Přitom je nutné předeslat, že senát 8 Tdo se ve svých úvahách blíží konstrukci, a s ní souvisejícímu výkladu, jak je podán v odůvodnění rozhodnutí senátu 6 Tdo, tedy v zásadě v tom, že nemůže postačovat právní úprava pouze podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jak dovodil ve svém postoji senát 7 Tdo. Především jde o názor, že jestliže pachatel, u kterého jsou splněny podmínky zpětnosti podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, spáchá přečin za některé z okolností uvedených v § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, uvedené znaky se navzájem překrývají, a povahu takového skutku je nutné vystihnout v právním posouzení tak, aby zahrnovala jak znaky vyjádřené v § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, tak i podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Shoduje se tedy s tím, že by měly být za stejných skutkových okolností v právní kvalifikaci uvedené jak znaky § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, tak i znak obsažený v § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a v této části pro stručnost odkazuje na argumenty použité senátem 6 Tdo, senát 8 Tdo se však neztotožnil s tím, že jde o jednočinný souběh těchto skutkových podstat.

V rámci úvah při řešení projednávané problematiky senát 8 Tdo konstatoval, že je s ohledem na její komplikovanost nutné povahu uvedené právní úpravy posuzovat v širších souvislostech, než bral do úvahy senát 6 Tdo, a proto, nesouhlasí s tím, že když pachatel svým jednáním naplní znaky jak ustanovení § 205 odst. 1, tak i § 205 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba skutek posoudit jako jednočinný souběh dvou přečinů krádeže, toliko s odkazem na to, že jde o dvě samostatné skutkové podstaty. Při správnosti tohoto názoru by při materiálně jedné krádeži byl obviněný uznán vinným dvěma přečiny krádeže, a to jednak podle § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, a jednak podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. S tímto závěrem senát 8 Tdo nesouhlasí, protože se domnívá, že jde v případě § 205 odst. 2 tr. zákoníku o skutkovou podstatu zvláštní povahy, která v sobě obsahuje, jak základní skutkovou podstatu, tak i skutkovou podstatu kvalifikovanou, což vyplývá z toho, že na jedné straně obsahuje formulaci přisvojí si cizí věc tím, že se jí zmocní a na druhé straně zpřísňuje trestní sazbu na základě kvalifikačního znaku byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán . Přitom každá ze skutkových podstat podle § 205 odst. 1 a § 205 odst. 2 trestního zákoníku může být naplněna, aniž by zároveň byla naplněna druhá, a v tomto směru je možno je považovat za samostatné skutkové podstaty, obě ale mohou být naplněny jediným jednáním.

K závěru o zvláštnosti tohoto ustanovení dospěl senát 8 Tdo i v souvislosti s názorovou nejednotností, jež se vyskytla nejenom v předkládaných rozhodnutích senátů Nejvyššího soudu, ale je zcela zřejmá i v právní teorii, kde jsou v dílech různých autorů prezentovány odlišné názory. Říha. J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue r. 2009, č. 10, s. 291 a násl.
Chromý, J. K právnímu pojetí recidivy v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, r. 2009, č.11, s. 328,
Kratochvíl. V. Zpětná krádež podle trestního zákona a trestního zákoníku. Trestněprávní revue, r. 2011, č. 1, s. 15 až 18.
Kuchta, J. a kol . Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vyd. Praha : C. H. Beck., 2009, s. 148,
Jelínek a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 1. vyd. Praha : Leges, 2009, s. 591, Nejednotnost výkladu se týká zejména pojetí a povahy skutkové podstaty trestného činu krádeže vyjádřené v odstavci 1 a 2 § 205 tr. zákoníku a je zřejmá z odborné literatury, v níž se názory o právní povaze tohoto ustanovení liší. Z obsahu v právní teorii vyjádřených názorů je patrná různost. Lze připomenout, že důvodová zpráva k trestnímu zákoníku uvádí, že jde o skutkovou podstatu samostatnou . O samostatnou skutkovou podstatu postihovanou přísnější trestní sazbou odnětí svobody, než nabízí § 205 odst. 1 tr. zákoníku, se jedná i podle Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010 s. 1795, podle něhož .ustanovení § 205 obsahuje v odstavcích 1 a 2 dvě samostatné skutkové základní skutkové podstaty krádeže . Podle učebnice Kuchta, J. a kol . Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vyd. Praha : C. H. Beck., 2009, s. 148, že prejudice představuje okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu a Jelínek a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 1. vyd. Praha : Leges, 2009, s. 591, míní, že recidiva je zde okolností, která zpřísňuje trestní postih pachatele . V článku Říha. J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 2009, č. 10, s. 294, autor uvádí, že do druhého odstavce § 205 .(zákonodárce) formuloval novou základní skutkovou podstatu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, má toto ustanovení nejblíže k tzv. samostatné obměně skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu německé nauky. Koresponduje to charakteristikám německých pojmů skutková podstata s obměnou samostatnou a nesamostatnou Tento autor v uvedeném příspěvku rovněž připomíná, že za nesamostatnou obměnu se považují případy privilegovaných a kvalifikovaných skutkových podstat, nesamostatná obměna je konstruovaná tak, že k základní skutkové podstatě něco přistoupí, co ji obmění a způsobí zostření (kvalifikaci) nebo zmírnění (privilegování) základní skutkové podstaty, zároveň nemusí dojít k obměně v základních znacích, resp. v jiných znacích v takové míře, že je již vytvořen nový typ deliktu. Naproti tomu samostatná obměna (delictum sui generis) je obvykle charakterizována tak, že jde právě o nově vytvořenou skutkovou podstatu kombinací jedné základní skutkové podstaty s dalšími znaky, nebo kombinací jedné základní skutkové podstaty s dalšími znaky, nebo kombinací dvou skutkových podstat, přičemž výchozí skutková podstata je obměněna natolik, že nově vytvořená skutková podstata má svůj vlastní obsah bezpráví. Samostatná skutková obměna a výchozí skutková podstata jsou v poměru speciality. Jde tedy o nepravou (zdánlivou, zákonnou) ideální konkurenci, kdy si zdánlivě konkurují dvě skutkové podstaty, mezi kterými je ale vylučovací poměr vycházející z přednosti speciální (tedy samostatnou obměnu), pokud ta je naplněna, je nadbytečné dále zkoumat skutkovou podstatu základní, jejíž použití je již vzájemným poměrem skutkových podstat vyloučeno. . Privilegovaná a kvalifikovaná skutková podstata je, jak bylo shora uvedeno, složena ze základní skutkové podstaty a nějakého znaku či znaků, které ji obmění, proto není podle názoru autora správné hovořit o tom, že privilegovaná kvalifikovaná skutková podstata je v poměru speciality k základní skutkové podstatě, neboť ta je jejich součástí a její znaky tak nutně nemohou být vyloučeny. Více k otázce tzv. samostatných a nesamostatných obměn srov. Říha, J. Ještě k privilegovaným skutkovým podstatám. Trestní právo, 2004, č. 3, s. 22 , č. 4, s. 9. , kdy k základní skutkové podstatě (§ 205 odst. 1) něco přistoupí, co ji obmění. Touto obměnou je právě zpětnost uvedená v § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a to nad rámec ostatních základních podmínek trestnosti, které jsou formulovány identicky, jako návětí § 205 odst. 1 tr. zákoníku. V příspěvku Kratochvíl. V. Zpětná krádež podle trestního zákona a trestního zákoníku. Trestněprávní revue, r. 2011, č. 1, s. 16., zpracovatel konstatuje, že fakt, zda se při tomto řešení chápe ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku jako nesamostatná skutková podstata kvalifikovaná (tj. kvalifikovaná skutková podstata navazující na základní), anebo jako další samostatná skutková podstata (základní, kvalifikovaná?), nehraje žádnou roli (na rozdíl od názoru uvedeném v Říha. J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 2009, č. 10, s. 29l), protože jde o to, že samotné diference mezi nesamostatnou a samostatnou skutkovou podstatou, jsou natolik neostré, že je velmi obtížné určit jednoznačný výběr. Také vzhledem k tomu, že česká teorie a praxe s pojmy nesamostatná a samostatná skutková podstata nepracuje, je přiléhavější se přidržet standardního pojmosloví a jeho diferenciací (tj. skutková podstata základní, kvalifikovaná a privilegovaná).

Byť nelze zcela souhlasit s tím, že teorie i praxe nepracují s pojmem samostatná skutková podstata (viz i důvodová zpráva k § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ale i odůvodnění rozhodnutí pod č. 3/2004 Sb. rozh. tr.), je třeba přisvědčit názoru, že základ celého sporu je v tom, zda trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku je další základní skutkovou podstatou k § 205 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu, případně zda vzhledem k použitému legislativnímu vyjádření nejde o kombinaci těchto dvou přístupů.

Uvažovaná nepříliš šťastně a legislativně neobvyklým způsobem zvolená právní úprava (na čemž se zásadně shodují citovaní autoři) zcela přirozeně připouští více různých možností interpretace, a proto takto nejednoznačná právní norma musí být vykládána způsobem, který má logická východiska, s důrazem na spravedlivý a pochopitelný závěr použitého výkladu práva, tzn., aby se tak dělo ve smyslu praktické funkce práva. U takto zvláštně vymezené skutkové podstaty si při právní interpretaci musíme být vědomi, že právo je spíše praktickým jevem s praktickým účelem a tedy svého druhu více uměním, než vědou. To se projevuje i v určitém nezbytně nutném oslabení hermeneutické funkce interpretace práva ve smyslu oslabení interpretačního pluralismu a relativismu G erloch, A. Maršálek, P.(ed.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii právní praxi. Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult ČR. A. Gerloch a kol. I. vydání.. Praha : Eurolex Bohemia, 2003, s. 14 . Není proto vyloučeno se v daném případě při výkladu posuzované právní normy držet jeho litery (tj. metody jazykového, logického a systematického výkladu), a to za použití interpretačního pravidla argumentum ad absurdum , které se neuplatňuje samostatně, ale sekundárně, pokud na základě dvou argumentů se dospělo k různým výsledkům. Jestliže závěr učiněný logicky konkrétně by byl ve svých důsledcích zjevně nesprávným, je nutné ho odmítnout G erloch, A. Teorie práva. 1. vydání. Dobrá voda, 2002, s. 88 , a přitom se přiklonit i k výkladu v duchu zákona , neboť smyslem interpretace v oblasti práva není toliko zjištění smyslu ustanovení zákonů, ale pokud možno zajištění v zásadě jednotného postupu soudů a jiných orgánů aplikujících právní normy, což je důležitým atributem ústavnosti a legality. Úsilí sjednotit interpretační postupy dosažené výsledky má za cíl omezit divergenci (rozbíhavost) výsledků a závěrů, která vede k právní nejistotě G erloch, A. Teorie práva. 1. vydání. Dobrá voda, 2002, s. 84 , a proto, aby v daném případě taková nejistota nevznikala, resp. aby byla odstraněna nejistota při chápání významu předmětného ustanovení, které vytváří situaci právem doposud neupravenou, lze připustit, že se věc řeší na základě principů právního odvětví, popřípadě na základě obecných principů práva a smyslu systému právních pravidel Boguszak, J., Čapek, J. Teorie práva. Praha. Kodex Bohemia. 1997, s. 139, 140 . Byť jde o metodu výkladu, která se připouští jen zřídka, neboť je založena na použití obecných právních zásad a na rozumném uvážení, vzhledem k tomu, že v daném případě došlo k situaci, kdy text zákona může vést k nelogickým a iracionálním závěrům, je při interpretaci takového právního předpisu soud povinen namísto doslovného výkladu zvolit interpretaci konformní s účelem a smyslem zákona a se zřetelem na relevantní právní principy G erloch, A. Maršálek, P.(ed.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii právní praxi. Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult ČR. A. Gerloch a kol. I. vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2003, s. 89
.

Když senát 8 Tdo na základě těchto právně teoretických a interpretačních pravidel posuzoval názorovou různost, shledal, že i přes zmíněnou rozpornost, jsou v názorech patrné prvky, jimiž se byť odlišné postoje propojují, a proto ve svém stanovisku, jež velkému senátu předkládá, v zásadě vyjadřuje postoj, v němž dominuje názor, že u odstavce 2 § 205 tr. zákoníku jde o zvláštní základní skutkovou podstatu, která může stát i sama o sobě tj. samostatně, v případě, že ve skutku nejsou dány znaky uvedené v odstavci 1 § 205 tr. zákoníku. V případě, že jsou dány skutečnosti, na něž dopadá odstavec 1 i odstavec 2 § 205 tr. zákoníku, jde u odstavce 2 o skutkovou podstatu sice základní, avšak současně vyjadřující kvalifikační znak spočívající ve zpětnosti (recidivě). Tento závěr vyplývá především z toho, že ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve svém znění přímo odkazuje na čin uvedený v odstavci 1 (arg. a byl za čin uvedený v odstavci 1 odsouzen nebo potrestán ). Nejde sice o klasickou kvalifikovanou skutkovou podstatu ve smyslu stanovení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přesto se však s ohledem na vymezení okolnosti zpětnosti (recidivy) a na přísnější sazbu v tomto ustanovení uvedenou, jedná o zvláštní skutkovou podstatu, která v sobě spojuje základní a současně kvalifikovanou skutkovou podstatu ve vztahu k odstavci 1. V té souvislosti je třeba zdůraznit i to, že nestanoví spodní hranici škody nikoliv nepatrné na cizím majetku [§ 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a ani neopakuje znaky uvedené v písmenech b) až e) vyjádřených v odstavci 1.

Lze proto dovodit, že konstrukce a formulace znaků upravených trestním zákoníkem v odstavci 1 a odstavci 2 § 205 představuje zvláštní legislativní techniku, neboť se v odstavci 2 znovu opakuje zcela shodně s odstavcem 1 kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní , a přitom v odstavci 2 se dále uvádí, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán . Podle názoru senátu 8 Tdo tudíž nelze dojít k závěru o jednočinném souběhu dvou základních skutkových podstat, poněvadž u odstavce 2 se jedná o skutkovou podstatu, která je zvláštní svou povahou, která ve vztahu k odstavci 1 vyjadřuje i kvalifikační znak zpětnosti, a proto je třeba v právní kvalifikaci vyjádřit tuto její zvláštní povahu.

Z těchto důvodů je třeba posuzovaný případ právně kvalifikovat jako jeden přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku.

Pro řešení otázky, jaký charakter má ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku, zda jde o tzv. samostatnou obměnu výchozí skutkové podstaty, je třeba zkoumat znaky obou těchto ustanovení. Podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku je postihován pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a zároveň splní některou podmínku uvedenou v alternativě v písm. a) až e). Podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán, když si přisvojí cizí věc tím, že se zmocní, a zároveň byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Je tak zřejmé, že nejde o dvě skupiny znaků, z nichž by jedna současně vždy byla obsažena i ve druhé skupině, nejde tak o jeden kruh znaků vnořených do druhého, ale jde o tzv. křížící se kruhy znaků, protože uvedené skupiny mají společné pouze některé znaky a jiné nikoli. Jsou-li tedy naplněny znaky druhého odstavce, nemusejí nutně být naplněny znaky prvního odstavce a naopak. Nemůže tak jít o poměr obecného a zvláštního ustanovení ve smyslu privilegovaných a kvalifikovaných skutkových podstat, jež jsou díky jednomu znaku či více znakům navíc v poměru speciality vůči skutkovým podstatám základním. Proto se může uvedená varianta, že se jedná pouze o kvalifikovanou skutkovou podstatu, vyloučit, byť sankce v § 205 odst. 2 tr. zákoníku je přísnější než v § 205 odst. 1 tr. zákoníku Říha. J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue r. 2009, č. 10, s. 294-5. . Nelze tedy souhlasit s tím, jak tvrdí K., že s ohledem na to, že recidiva je zde okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 17 tr. zákoníku, jedná se o kvalifikovanou skutkovou podstatu navazující (odkazující) na skutkovou podstatu základní, uvedenou v § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Kratochvíl. V. Zpětná krádež podle trestního zákona a trestního zákoníku. Trestněprávní revue, r. 2011, č. 1, s. 16 až 17.
Naproti tomu je třeba souhlasit s tím, že v základní skutkové podstatě podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterou považujeme v tomto duchu za samostatnou skutkovou podstatu ve smyslu tzv. samostatné obměny výchozí skutkové podstaty , je současně obsažen kvalifikační znak zpětnosti, což vyplývá z toho, že v tomto ustanovení je podstatně zpřísněna sazba oproti § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Zákonodárce zde tedy použil zvláštní legislativní techniku, která se nejvíce blíží tzv. samostatné obměně výchozí skutkové podstaty , přičemž tato obměna zde spočívá právě v uvedeném kvalifikačním znaku zpětnosti. To pak má rozhodující význam i při řešení otázky, zda jde o jednočinný souběh obou zvažovaných skutkových podstat nebo naopak o trestný čin jediný kvalifikovaný v případě naplnění znaků obou skutkových podstat podle § 205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku.

K tomu je nutné upozornit, že popsaný případ nenaplňuje obvyklý jednočinný souběh stejnorodý, při němž pachatel jedním skutkem vícekrát naplní stejnou skutkovou podstatu trestného činu (např. terorista odpálí nálož a těžce zraní dva lidi, tedy spáchá dva trestné činy těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku), ale jde materiálně o jeden trestný čin krádeže spočívající v odcizení věcí s týmž následkem a okolnost zpětnosti (recidivy) ve smyslu odstavce 2 § 205 tr. zákoníku k tomu přistupuje stejným způsobem jako běžná okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolnost). Jednočinný stejnorodý souběh lze připustit, jde-li o dva trestné činy, tj. tehdy, vzniknou-li dva samostatné následky, resp. účinky (tedy je naplněna dvakrát skutková podstata téhož trestného činu). Navíc jednočinný stejnorodý souběh není obecně v nauce uznáván a soudní praxe považuje tyto případy zpravidla za trestný čin jediný (viz Novotný, O. Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolter Kluwer ČR, a .s., 2010 s. 334).

O takovou situaci, kdy je v teorii dovozován jednočinný stejnorodý souběh, se však v projednávané věci nejedná, neboť jde materiálně o jednu krádež, když popsaná situace může nastat i v případě, kdy pachatel odcizil jednu věc. Nastal tedy jen jeden následek, tj. škoda na jedné cizí věci, jíž si pachatel přisvojil tím, že se jí zmocnil. Jsou tu však současně v době, kdy předmětnou věc pachatel odcizuje, dány obě podmínky, jak ta, že věc má hodnotu podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo je naplněná jiná okolnost podle písm. b) až e) tohoto ustanovení, tak i to, že již při tomto činu jde o pachatele, který byl pro krádež v posledních třech letech postižen. Ve faktickému průběhu činu totiž nelze tyto okolnosti jakkoli skutkově oddělit, protože okolnost vyplývající z § 205 odst. 2 tr. zákoníku není založena skutečným konáním pachatele v době páchání skutku, tedy tím, co činí, nýbrž pachatel je sám nositelem této okolnosti, která spočívá již v jeho minulosti, jíž od něj nelze oddělit. A proto, pokud rozebíraný čin kvalifikujeme pouze podle § 205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, činíme tak za situace, kdy zde sice právně vyjadřujeme jen to, že si pachatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, ač přitom jde o pachatele, který byl za obdobný čin v posledních třech letech potrestán, což v tomto případě nevyjádříme. Proto musíme kvalifikovat jednání tohoto recidivujícího pachatele též podle odstavce 2 § 205 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené názory však nejde o jednočinný souběh stejnorodý, který navíc není obecně v nauce a soudní praxi uznáván, ale jde o jeden skutek a jeden trestný čin, který je třeba kvalifikovat podle § 205 odst. 1 písm. a) až e), 2 tr. zákoníku. V tomto směru se senát 8 Tdo ztotožňuje s názorem vyjádřeným senátem 7 Tdo, že připuštění takového souběhu by znamenalo, že to, co je materiálně jednou krádeží, např. při odcizení jediné věci, by bylo dvěma přečiny krádeže . Takovou konstrukci považujeme ve shodě s tímto senátem za nelogickou, protože jednočinný souběh přichází v úvahu tam, kde jedno jednání směřuje proti různým objektům, a nikoli v případě, kdy dvě skutkové podstaty chrání stejný objekt před stejným jednáním. Právě z tohoto důvodu teorie i praxe obecně jednočinný stejnorodý souběh neuznává.

Pokud bychom striktně trvali na jednočinném souběhu (ve smyslu názoru senátu 6 Tdo), pak dochází k tomu, že pachatel je za zcela shodné jednání, které jsme již kvalifikovali podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, uznán znovu vinným dalším přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a aniž by přibyla další jiná skutková okolnost, jež by vyplývala z průběhu pachatelova činu, je současně uznán vinným za to, že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil [tedy tutéž věc nebo tytéž věci, za jejichž odcizení již byl uznán vinným podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], pouze s tou změnou, že je zde navíc samostatně vykvalifikováno, že pachatelem je recidivista. Jde tak o situaci, kdy okolnost, že si pachatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil je právně vyjádřena dvěma samostatnými přečiny krádeže v jednočinném souběhu, neboť je obsažena v obou uvedených samotných právních kvalifikacích současně. Dochází tak k absurdní situaci, kdy pachatel je za jedno jednání fakticky jednu krádež postihován pro dva samostatné přečiny krádeže, jen proto, aby posouzením podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku byla vyjádřena jeho recidiva, která není obsažena v § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Důsledkem tohoto právního posouzení navíc je nutnost ukládat úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, který se ukládá podle přísnější právní kvalifikace, tj. podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž je třeba ve smyslu § 42 písm. n) tr. zákoníku pachateli přičítat i přitěžující okolnost spáchání více trestných činů. Nastává tak situace, kdy je nelogicky pachateli přičítána uvedená přitěžující okolnost za materiálně jedinou krádež, čímž dochází k neúměrnému zpřísňování trestní represe.

Ze všech těchto důvodů je třeba při porovnání ustanovení § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jak již bylo učiněno i v obou srovnávaných právních názorech (senátů 7 Tdo a 6 Tdo), dospět k závěru, že když stojí vedle sebe, jde sice o dvě základní skutkové podstaty, avšak v odstavci 2 navíc o zvláštní skutkovou podstatu vyjadřující kvalifikační znak zpětnosti , u níž nelze zcela striktně trvat na výkladu obvyklém u trestných činů, u nichž se fakticky ve smyslu jejich znaků jedná o základní samostatné a na sobě nezávislé skutkové podstaty. Tato ne zcela typická legislativní technika byla použita pro vyjádření a zdůraznění recidivy jako významného kvalifikačního momentu, což je patrné kromě jiného i z toho, že se u tohoto znaku, jenž je v odstavci 2 § 205 tr. zákoníku jedinou na obecné vyjádření znaků krádeže navazující okolností vyjadřující přísnější postih, ve srovnání s vymezením skutkové podstaty podle odstavce 1.

S přihlédnutím ke všem těmto argumentům je třeba uzavřít, že nejde o jednočinný souběh stejnorodý dvou skutkových podstat trestného činu krádeže, ale jde o jeden skutek a jeden trestný čin, který je třeba kvalifikovat podle § 205 odst. 1 písm. a) až e), 2 tr. zákoníku. Uvedená právní kvalifikace odpovídá smyslu trestní odpovědnosti pachatele a je v souladu s obecnými zásadami pojmu trestného činu a jeho znaků (§ 13 a 111 tr. zákoníku), přitom respektuje, že čin pachatele musí být posouzen vždy podle všech znaků vyjádřených v zákoně, jakož i to, že obviněný nemůže být uznán vinným dvakrát za materiálně jeden přečin krádeže. Současně je tímto právním posouzením eliminována nadměrná tvrdost zákona, neboť pachatel je za jedno jednání, jež se odráží jen v jednom trestném činu, odsouzen toliko za tento jeden trestný čin, a nedochází tak k nelogickému jednočinnému souběhu dvou stejných trestných činů, který je v tomto případě i v teorii považován z hlediska svých důsledků za velmi absurdní, neobvyklý nejen v našich dějinách, ale zřejmě i v mezinárodním srovnání. Říha. J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue r. 2009, č. 10, s. 296. Za toto jednání je pachatel postižen pouze podle přísnější podoby vyjádřené ve zvláštní skutkové podstatě, která však odráží dostatečně společenskou škodlivost jeho činu (§ 12 tr. zákoníku), jakož i povahu a závažnost spáchaného činu (§ 39 tr. zákoníku).

Vzhledem k tomu, že senát 8 Tdo zvolil variantu právní kvalifikace v posuzovaném případě jako jednoho přečinu podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dospěl tak k odlišnému právnímu závěru než senáty 7 Tdo a 6 Tdo ve shora konkretizovaných rozhodnutích, s nimiž se ve výsledku jejich právních závěrů neztotožnil. Jedná se o podstatnou rozdílnost právních názorů na tutéž problematiku, která doposud nebyla sjednocena, a proto v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, věc obviněného R. Č. postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011

Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová