8 Tdo 1763/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



8 Tdo 1763/2016-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 14 To 90/2015, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 116/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 2 T 116/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným v bodě 1) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a v bodě 2) jako spolupachatel zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutků popsaných tak, že
ad 1) sám v době od 12. 8. 2013 do 23. 8. 2013 v obci M., okres P., za doby nepřítomnosti majitelů a při znalosti místních poměrů vnikl do rodinného domu, kde v obývacím pokoji ve stěně otevřel skříňku, v níž se nacházel trezor, a z volně uložených peněz v papírových obálkách odcizil částku nejméně ve výši 650.000 Kč, a tím P. A. a R. A. způsobil škodu ve výši nejméně 650.000 Kč,
ad 2) společně s obviněným J. U. dne 20. 2. 2014 okolo 8.45 hod. v obci M., okres P. se nechali dovézt vozidlem zn. Škoda Felicia, bílé barvy, V. V. k rodinnému domu, kde oba vystoupili, vstoupili na pozemek, a z prostor dvorku po vypáčení uzavřeného plastového okna zde nalezeným plochým sekáčem k bouracímu kladivu vnikli do kuchyňky v přízemí, odkud se dostali přes halu po schodišti do 1. patra, společně došli do obývacího pokoje, kde obviněný M. K. otevřel skříňku v obývací stěně a vyndal z ní volně uložený kovový trezor, podal ho obviněnému J. U. se slovy: máme to, co jsme potřebovali , společně poté stejnou cestou nazpět prostory domu opustili a nechali se odvézt pryč, a v odlehlém místě pak násilím trezor otevřeli a rovným dílem se rozdělili o finanční hotovost, tímto jednáním způsobili P. A. škodu odcizením ve výši 900.000 Kč.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných J. U. a V. V. a o náhradě škody.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 14 To 90/2015, odvolání obviněného M. K. podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 14 To 90/2015, v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, obviněný M. K. podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání, protože skutkový stav věci nebyl řádně objasněn, neboť důkazy, které byly provedeny, a z nichž soud vycházel, připouštějí, že pachatelem činu mohl být i někdo jiný než obviněný. Přestože to obviněný výslovně neuvedl, jeho výhrady se týkaly pouze výroku v bodě 1), neboť proti bodu 2), který doznal, žádné námitky nevznesl. 5. Soudům obviněný v uvedeném rozsahu vytýkal, že jimi učiněná skutková zjištění nemají potřebný podklad v provedeném dokazování, a to zejména pokud kladl důraz na výpověď svědkyně R. A., která ve své výpovědi uvedla, že se měl obviněný vyjádřit o své závislosti na herních automatech, a jen na základě této své úvahy dovozovala závěr, že obviněný je pachatelem činu. Soudy hodnotily důkazy v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a z důkazů, které provedly, logicky nevyplynulo, že by obviněný byl pachatelem činu pod bodem 1). Takový závěr je podle obviněného domněnkou soudů, neboť nevyplynul z provedeného dokazování, ale jen z nepodložených úvah soudů, když pro něj nesvědčí ani tvrzení, že pachatelem musel být někdo, kdo znal poměry v nemovitosti poškozených. Obviněný ke skutečnostem, o které soudy své závěry opíraly, naopak uváděl, že neměl klíče, jimiž by si mohl zajistit přístup do bytu poškozených, a o jejich ztrátě se dověděl až později, a pokud měl mít podle obžaloby k dispozici i klíče od garáže, k šetření po tomto klíči nedošlo, navíc za nepotvrzené situace, že by je měl odhodit do odpadní jímky. 6. K existenci pachové stopy nalezené na madlu skříňky, v níž byl umístěn trezor, obviněný poukázal na výpověď svědkyně R. A., podle níž se mohl jeho pach dostat na uvedené místo v letních měsících, když pomáhal po povodních stěhovat nábytek babičky do bytu poškozených, a to i do místnosti s trezorem. Popřel však, že by věděl o tom, kde poškozený P. A. finanční prostředky ukládal, vybírat peníze z trezoru ho nikdy neviděl. V té souvislosti obviněný zmínil rozpor ve výpovědi tohoto svědka ohledně okolnosti, při které měl poškozený obviněného z bytu vykazovat, když navíc ani k žádné takové skutečnosti nedošlo. Zpochybnil i časové vymezení skutku, protože v době od 12. 8. 2013 do 23. 8. 2013 by nemohl peníze odcizit, neboť se poškození ještě zdržovali v místě svého bydliště, a poškozený, jak uvedl, před odjezdem na dovolenou s penězi manipuloval, a musel by proto, ještě než odjel, ztrátu peněz zjistit.

7. Obviněný v dovolání rovněž soudům vytýkal, že dostatečně neobjasnily, jakým způsobem měl obviněný do domu poškozených vniknout, a poukázal na znění rozsudku, v němž vniknutí není popsáno, a podle usnesení o zahájení trestního stíhání měl do bytu vejít odemčenými dveřmi. Za nedostatečně prokázanou považoval i výši částky, jíž měl v bodě 1) odcizit, protože i přes vysvětlení poškozených, že ve dnech 19. 7. do 16. 8. 2013 vybrali ze svých účtů větší částku ve výši až 660.000 Kč, považoval za nejisté, zda se v bytě mohla nacházet částka 650.000 Kč, a to i s přihlédnutím k výpovědi poškozeného, který popisoval jaké částky a k jakému účelu měl připraveny, a k tomu, že v bodě 2) tento poškozený rovněž uváděl vyšší částku, než kterou soudy považovaly v rozsudku za odcizenou. Nedůsledně byla podle obviněného hodnocena i výpověď svědka D. V., který popisoval určitý nátlak se strany poškozeného P. A. na způsob své výpovědi, čímž obviněný zmiňoval nevěrohodnost výpovědi poškozeného, jenž již od začátku měl zájem z krádeže peněz usvědčit právě jeho. I přes tyto důsledky zejména soud prvního stupně výpověď D. V. vůbec nehodnotil a jen konstatoval, jakým způsobem tento svědek vypovídal a co uvedl. V té souvislosti zmínil, že i odvolací soud jen učinil poznámku o určitých pochybnostech o objektivitě poškozeného. 8. Ze všech naznačených skutečností obviněný uzavřel, že skutkové závěry učiněné soudem nevyplývají z provedených důkazů, jsou výsledkem jen úvah soudů obou stupňů, odvíjejících se od předchozí trestné činnosti obviněného, a od toho, že byl poškozeným z trestné činnosti nedůvodně obviněn, byl jím tlačen k tomu, aby se doznal při tvrzení, že když se dozná, nebudou činěny kroky, aby proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Z těchto důvodů obviněný shledával učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a proto v závěru dovolání navrhl, aby bylo podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušeno a věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.

9. Nejvyšší státní zastupitelství se prostřednictvím u něj působícího státního zástupce k dovolání obviněného vyjádřilo a uvedlo, že obviněný s ohledem na koncepci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, když v zásadě opakoval svou obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, tvrzením o tom, že se skutek udál jinak, než jak soudy zjistily, žádnou z uplatněných výhrad nenaplnil označený, ale ani jiný dovolací důvod. Námitky obviněného spočívaly pouze v tom, že polemizoval s provedenými důkazy a nesouhlasil, jakým způsobem nalézací soud provedené důkazy hodnotil. Obviněný celým obsahem svého dovolání brojil proti skutkovým zjištěním učiněným soudy, s nimiž se neztotožnil. Státní zástupce naopak považoval rozhodnutí obou soudů, stejně jako jejich odůvodnění za jasná a logická s dostatečně vyjádřenou argumentací bez známek soudní arogance či jednostranného hodnocení důkazů a rovněž i bez projevů libovůle. Skutkový stav byl náležitě zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. a na jeho podkladě byla i použitá právní kvalifikace učiněna v souladu se všemi znaky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

10. Státní zástupce, když neshledal naplněnými obviněným označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) ani l) tr. ř. navrhl, aby bylo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

11. Ze strany obhájce obviněného, jemuž byl opis vyjádření státního zástupce zaslán, nedošlo do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem k žádné reakci na ně. III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod. 13. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 14. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tento postup je však limitován případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
15. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný brojil proti skutku pod bodem 1), neboť zpochybňoval, že on je pachatelem činu, a v rozporu s tím své pochybnosti soustředil proti tomu, že nebylo dostatečně objasněné, že o penězích uložených v trezoru věděl nebo že by se soudy řádně vypořádaly s tím, za jakých okolností se do domu poškozeného (svého strýce) dostal. Předestíral též, že pachovou stopu, zajištěnou na dvířkách od skříňky, kde byl umístěný trezor, mohl zanechat při jiné příležitosti. Výpovědi poškozených P. A. a R. A. považoval za nevěrohodné, shledával v nich nesrovnalosti a soudům vytýkal, že se s rozpory a pochybnostmi, které z nich plynuly, dostatečně nevypořádal. Je tak zřejmé, že obviněný v dovolání vytýkal výhradně vady v procesním postupu soudů a dovolával se porušení pravidel stanovených trestním řádem, tedy poukazoval na procesní nedostatky, nikoliv na vady v hmotněprávním smyslu. Nejvyšší soud i přesto, že tyto nikoliv právní vady nelze v rámci dovolání zásadně vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], mimo rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za vhodné uvést, že neshledal porušení pravidel spravedlivého procesu, protože z výsledků řízení nevyplynul extrémní nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, jak na ně obviněný poukazoval. 16. Z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností vztahujících se k dovoláním napadenému činu v bodě 1), a své úvahy a závěry k němu rozvedl na stranách 6 až 11. Zejména je třeba připomenout, že soud na straně 10 poukázal na náročnost posuzované věci zejména právě z jisté důkazní nouze co do možnosti přímým důkazem prokázat vinu obviněného. Byl si tedy vědom nutnosti velmi pečlivě a svědomitě posuzovat všechny důkazní prostředky, které byly k tomuto bodu obžaloby zajištěny a provedeny. Soud proto vycházel ze všech zjištění, která z dokazování vyplynula, jež posuzoval postupy stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Lze pro úplnost jen připomenout, že soud prvního stupně své závěry neopíral jen o výpověď poškozeného, proti níž obviněný zejména vznášel pochybnosti z důvodu její nevěrohodnosti, ale vzal za podklad svých úvah i výpovědi dalších ve věci vyslechnutých svědků, okolnosti, za nichž ke krádeži došlo, poměry obviněného, jakož i způsob provedení činu, a bral na zřetel i další zjištění, která se v daném případě jevila podstatnými. Takto soud usuzoval na to, že pachatelem byla nejspíše osoba znalá bytového uspořádání, věděla o nepřítomnosti poškozených, znala doby, kdy se syn poškozených v době dovolené rodičů se v nemovitosti nebude zdržovat v domě. Hodnotil i to, že zloděj se choval tak, aby nevzbudil pozornost matky poškozené, a přitom na něj nereagovali ani psi poškozených. Takto zjištěné souvislosti soud posuzoval i s tím, že pachová stopa na místě činu zjištěná byla nalezena přímo na dvířkách skříňky, kde byl trezor umístěn. Možnosti, jak se na toto místo mohla pachová stopa obviněného dostat, rovněž prokazoval. Obhajobu obviněného o tom, že se po domě v minulosti volně pohyboval a mohl tak pachovou stopu zanechat kdekoliv, posoudil jako vyvrácenou výpovědí poškozeného P. A., který tvrdil, že se obviněný po bytě volně nepohyboval, což v podstatě dotvrdil i T. A., který obviněného v rozhodné době na zahradě potkal, a tvrzení obviněného, že navštívil babičku, se jevilo v dané chvíli zvláštní, protože obviněný babičku obvykle nenavštěvoval. S výsledky provedeného dokazování soud porovnával i svědectví poškozených, kteří si při zjištění ztráty peněz sezvali příbuzné na rodinnou poradu, kde obviněnému sdělili své podezření, jež v dané chvíli obviněný nepopřel, ale odvolal se jen na svou závislost na herních automatech. 17. Obdobně se s námitkami obviněného uvedenými v odvolání vypořádal i odvolací soud, který na ně reagoval na stranách 5 a 6 svého usnesení, kde se zabýval přesvědčivostí a správností procesu hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně se závěrem, že byly dodrženy zásady vyjádřené § 2 odst. 6 tr. ř. Taktéž odůvodnění rozsudku považoval odvolací soud za dostatečné a souladné s § 125 odst. 1 tr. ř., když nalézací soud odpovídajícím způsobem vyložil, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Je třeba jen připomenout, že i odvolací soud se zabýval námitkami obviněného s potřebnou pečlivostí, a to též s důrazem na to, že ve věci chyběly přímé důkazy, ale shledal řadu důkazů nepřímých, které ve svém souhrnu vedly k závěru o vině obviněného bez důvodných pochybností. Vypořádal se i s výhradou obviněného proti věrohodnosti výpovědi svědka P. A. (ve světle výpovědi svědka D. V.) s tím, že tato obsahově navazovala na tvrzení uváděná R. A., jejíž přesvědčivost zpochybněna nebyla a skutečnosti tvrzené svým manželem obsahově potvrdila. Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně týkajícího se vyhodnocení pachové stopy a toho, že pachatel byl znalý místní situace a poměrů v domě poškozených. 18. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného k těmto postupům soudů obou stupňů, v nichž nezjistil podstatné nedostatky, považuje za vhodné připomenout, že vycházel ze zásady, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Přitom však soudy dostatečně přihlížely ke své povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000), a že v této věci byly nároky na odůvodnění zvýrazněny především proto, že si provedené důkazy vzájemně odporovaly (např. výpověď matky obviněného a poškozených) a šlo i o rodinné příslušníky. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů (viz nález ze dne 17. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, nález ze dne 22. června 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Proto i v této věci byla věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření důkazu, které obviněného usvědčovaly, a proto je pečlivě posuzovaly. Jednak měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů o rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. 19. K výhradám obviněného o okolnostech, za nichž zanechal pachovou stopu na dvířkách skříňky, v níž byl umístěn trezor, lze připomenout, že i této skutečnosti soudy věnovaly potřebnou pozornost s tím, že v rámci souhrnu všech obviněného na jiné bázi usvědčujících důkazů šlo jen o zcela podpůrný důkaz, jenž nemá v dané trestní věci podstatnější význam, neboť jen doplnil do vzájemně provázané skupiny dalších důkazů jeden článek, který s ostatními korespondoval. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je právě z kontextu provedených důkazů zřejmé, že pachové stopy soud zvažoval pouze jako důkaz podpůrný, neboť jej vyhodnotil ve vztahu ke všem ostatním ve věci zajištěným důkazům [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97 (N 28/10 SbNU 179)].

20. Po posouzení uvedených souvislostí plynoucích z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud jen připomíná, že jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 21. Přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady obviněného k posouzení průběhu skutku jsou jen snahou zpochybnit správný závěr o jeho vině učiněný soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.

22. Protože při neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými nebyly v dovolání obviněného namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2017

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu