8 Tdo 1734/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. a), odst 2 tr. zákoníku



8 Tdo 1734/2016-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného Z. L. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 4 To 182/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 206/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. L. odmítá .
Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 17 T 206/2015, byl obviněný Z. L. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že

dne 31. 10. 2015 kolem 11.00 hod. přijel vypůjčeným služebním vozidlem do obce V., okr. Z., kde za pomoci klíčů, které mu před tím svěřil P. H., odemkl místnost v domě V., jež v té době sloužila jako sklad firmy F. H., a z této místnosti odcizil 200 litrů motorové nafty uskladněné v plastových barelech různých velikostí, přičemž sklad následně opět uzamkl a část odcizené motorové nafty následně obratem prodal v obci V. P. J., kdy tímto svým jednáním způsobil poškozenému F. H., L., C., škodu ve výši 5 780 Kč,
přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 1/2015 ze dne 15. 7. 2015, pravomocným dne 7. 8. 2015, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku jako spolupachatel podle § 23 trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců . 2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za což mu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu stanovil povinnost nahradit poškozenému F. H., podnikajícím, L., C., škodu ve výši 3 460 Kč. Se zbytkem jeho nároku na náhradu škody jej pak podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 4 To 182/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl .

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Kervitzera dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku sice připustil odcizení motorové nafty, rezolutně však popíral množství 200 litrů (přiznával pouze 85 litrů). Poukázal přitom na to, že za odcizení uvedeného množství nafty byl odsouzen na základě jediné svědecké výpovědi (svědka P. H.), kterou nepodporoval žádný jiný provedený důkaz a on sám (obviněný) ji celou dobu odmítal a vyvracel. Připomněl, že svědek P. H. je synem poškozeného, a měl tudíž nepochybný zájem na výsledku trestního řízení. Obviněný se v této souvislosti rovněž ohradil proti závěrům, které odvolací soud dovodil ze svědecké výpovědi P. J. S odkazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu proto konstatoval, že soudy při určování množství odcizené nafty porušily ústavněprávní principy trestního řízení, a to presumpce neviny a in dubio pro reo, čímž zasáhly do pravidel spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem vyzdvihl i princip subsidiarity trestní represe, jenž měly soudy podle jeho názoru v tomto případě aplikovat. 6. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 4 To 182/2016, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu Okresního soudu ve Znojmě podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, které nyní vykonává na podkladě rozhodnutí napadeného dovoláním. 7. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně zde činná Nejvyššímu soudu sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude . Současně udělila souhlas s rozhodnutím za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř. 9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 10. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) . Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 12. Rozsahu uplatněného dovolacího důvodu si byl dovolatel zjevně vědom, a proto svou klíčovou (a jednoznačně skutkovou) námitku stran množství odcizené nafty odůvodňoval právě porušením některých principů spravedlivého procesu, zejména presumpce neviny a in dubio pro reo. Nejvyšší soud proto posoudil, zda k deklarovanému pochybení skutečně došlo a zda je tudíž oprávněn vybočit z rámce tohoto dovolacího důvodu a zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších instancí. Shledal však, že nikoliv.
13. Soudy při závěru o množství odcizené motorové nafty vyšly z výpovědi svědka P. H., kterou zhodnotily jako plně věrohodnou. Lze připomenout, že jmenovaný svědek (který není synem, nýbrž synovcem poškozeného F. H.) působil jako stavbyvedoucí v poškozené firmě, byl jediným, kdo naftu pro potřeby firmy nakupoval, měl o jejím množství přehled a při svém výslechu (jak v přípravném řízení tak při hlavním líčení) si byl naprosto jist, že odcizeno bylo právě 200 litrů této pohonné hmoty. Na skutečnosti, že soudy právě takovému svědectví uvěřily, neshledává Nejvyšší soud nic nelogického a ani rozporného se základními zásadami trestního procesu podle § 2 tr. ř. či pravidlem in dubio pro reo. Naopak se též přiklání k hodnocení tohoto důkazu, tak jak nižší soudu učinily. Dovolatelem namítaný zájem daného svědka na výsledku trestního řízení se s ohledem na nízkou výši způsobené škody (jejíž část byla navíc obviněnému stržena z jeho mzdy) se nejeví příliš pravděpodobně. Stejně tak lze souhlasit s oběma soudy v tom, že svědecká výpověď P. J. verzi dovolatele týkající se množství odcizené motorové nafty skutečně nijak nepodporovala. 14. Lze proto shrnout, že v předmětném trestním řízení nebyl obviněný na svých ústavně garantovaných právech a svobodách nijak krácen, a to ani při procesu dokazování. V takovém případě, jak již bylo zmíněno výše, není Nejvyšší soud oprávněn zasahovat do skutkového stavu ustáleného nižšími soudy a naopak je povinen jej respektovat a výhradně v jeho světle posuzovat v dovolání uplatněné námitky. Výhradami skutkového charakteru tedy i otázkou množství odcizené nafty proto není zavázán věcně se zabývat, a pokud by dovolání obsahovalo pouze námitky tohoto typu, odmítl by je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 15. Obviněný se však dále domáhal aplikace principu subsidiarity trestní represe. Takto pojatá argumentace spadá pod právní posouzení skutku a je tedy bez dalšího podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, v předmětné věci ji ovšem nelze hodnotit jako opodstatněnou. 16. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Trestní represí lze velmi citelně zasáhnout do základních práv jednotlivce, zejména do jeho osobní svobody. Účelem tohoto ustanovení proto je omezit její aplikaci pouze na závažnější případy protispolečenských jednání, kde ochrana podle jiných právních odvětví (práva občanského či správního) již selhává nebo není efektivní. 17. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není aplikace této zásady namístě. Dovolatel totiž zcela nepochybně naplnil všechny zákonné znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost jeho jednání přitom nebyla nijak zanedbatelná, neboť způsobená škoda se pohybovala v řádu tisíců korun (nad zákonnou hranicí škody nikoliv nepatrné). Nelze navíc přehlédnout, že obviněný takto okradl svého zaměstnavatele a učinil tak poměrně krátce po svém nástupu do práce (takřka při první vhodné příležitosti). Významným hlediskem je dále jeho trestní minulost byl již opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, a to nejčastěji pro trestný čin krádeže (je tedy tzv. speciálním recidivistou), přičemž předmětného skutku se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení (pro přečin zpronevěry). Je tedy vidno, že předchozí trestněprávní sankce jej nijak neodradily od dalšího páchání obdobné trestné činnosti. Z těchto důvodů proto nepřichází jakýkoliv mírnější postih podle jiného právního předpisu (např. přestupkového zákona) vůbec v úvahu. Dovolávanou zásadu subsidiarity trestní represe tedy v posuzovaném případě aplikovat nelze. 18. Pro úplnost je vhodné rovněž dodat, že obviněným uplatněná dovolací argumentace je v podstatě doslovným opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jimiž se odvolací soud řádně zabýval a s nimiž se dostatečně vypořádal. 19. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 20. Pokud dovolatel učinil podnět, aby předseda senátu Okresního soudu ve Znojmě podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, které nyní vykonává na podkladě rozhodnutí napadeného dovoláním, žádný takový návrh učiněn nebyl, takže Nejvyšší soud neměl zákonný podklad takové rozhodnutí činit. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2017

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu