8 Tdo 172/2009
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 172/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovolání obviněného E. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 5 To 376/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 60/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. O. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 6. 2007, sp. zn. 25 T 60/2007, byl obviněný E. O. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných B. A. a B. B.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný E. O. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil se spoluobviněnými B. A. a B. B. tím, že všichni společně dne 11. 3. 2007 okolo 02.25 hodin v P., poblíž domu, v ulici J., údery zezadu do oblasti zad a hlavy srazili na zem poškozenou L. Š., ležící na zemi ji kopali do celého těla, odňali jí kabelku s veškerým obsahem a mobilní telefon značky Nokia a poté z místa utekli směrem na H. n. v P., kde byli zadrženi hlídkou Policie ČR a vydali kabelku poškozené (kosmetická taštička z majetku poškozené byla nalezna v bezprostřední blízkosti v odpadkovém koši a poškozený mobilní telefon následně nalezen na rohu ulic F. a H. v P.).

Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání. Obviněný E. O. je zaměřil jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 5 To 376/2007, bylo odvolání obviněného E. O. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Shodně bylo rozhodnuto i o odvolání obviněného B. A. a nově bylo rozhodnuto toliko o způsobu výkonu trestu odnětí svobody ohledně obviněného B. B.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný E. O. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je především proti výroku o vině, odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. To dovolatel spatřoval v tom, že soud skutkový stav podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže, ačkoliv zjištěný skutkový stav takové právní kvalifikaci neodpovídá. S poukazem na výpověď poškozené tvrdil, že nejednal v úmyslu ji oloupit či obohatit se na její úkor. Rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný a nejednoznačný, neboť z popisu skutku není nikterak zřejmý podíl jednotlivých pachatelů na popisovaném jednání. Ačkoliv tuto vadu konstatoval již odvolací soud, nenapravil ji a jeho odvolání zamítl. Opakoval, že skutek postrádá popis úmyslu zmocnit se cizí věci, a tvrdil, že provedené dokazování spíše svědčí závěru, že obvinění nejprve jednali v úmyslu poškozenou napadnout a až následně pojali úmysl odcizit jí kabelku a mobilní telefon. Soudy tak podle něho pochybily, pokud jednání obviněných posuzovaly jako jeden skutek, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o skutky dva, z nichž každý odpovídá jiným skutkovým podstatám podle trestního zákona. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného E. O. je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného E. O. je významná otázka, zda skutkem obviněných, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., nebo zda se jednalo o dva samostatné skutky naplňující znaky jiné skutkové podstaty trestného činu, jak tvrdí obviněný (aniž by ovšem označil, o jaké trestné činy by se tedy mělo jednat).

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu.

Obviněný namítl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně neobsahují a nevystihují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Měl jednak za to, že soudy nespecifikovaly podíl jednotlivých pachatelů na činu, a jednak že nesprávně vycházely z toho, že se jednalo o jeden skutek, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o skutky dva, a to s ohledem na to, že obvinění nejprve užili násilí v úmyslu poškozenou napadnout a úmysl zmocnit se jejích věcí pojali až po skončení fyzického útoku proti ní. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku souhlasit nelze.

V obecné rovině není od věci připomenout, že objektem trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jí kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Je na místě připomenout, že úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek (k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).

Násilím ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže se rozumí typicky použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a ke zmocnění se cizí věci a zpravidla tedy zmocnění věci předchází. Musí být zjevné, že při zmocnění se věci je vůle poškozeného předchozím užitím násilí ovlivněna (vědomí fyzické převahy útočníka, obava před dalším násilím apod.).

Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že podstata jednání obviněných spočívala v tom, že obvinění společně uskutečnili fyzický útok proti poškozené L. Š., vyznačující se tím, že údery zezadu do oblasti zad a hlavy srazili poškozenou na zem, ležící na zemi ji kopali do celého těla a během tohoto fyzického útoku jí odňali kabelku s veškerým obsahem a mobilní telefon značky Nokia a poté z místa utekli.

Lze připustit, že skutek mohl být soudem prvního stupně popsán přesněji; nic soudu nebránilo, aby podíl jednotlivých obviněných na společném jednání konkretizoval, zvláště když poškozená L. Š. věrohodně popsala způsob a průběh přepadení, uvedla, že dva z pachatelů ji drželi za ruce a třetí a největší, kterého také označila (obviněný E. O.), ji udeřil do hlavy a pak ji kopal. Svědkyně se s nimi prala, křičela o pomoc, obvinění ji pak ještě vláčeli po chodníku a teprve pak jí vytrhli kabelku s telefonem a dali se na útěk (č. l. 222, 223). Ani to však neznamená, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Takový závěr ostatně učinil již i odvolací soud ke shodné námitce dovolatele uplatněné v odvolání. Připomněl, že při spolupachatelství postačí popis skutku jednáním všech tří obviněných, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupě, z něhož plyne, že soud vycházel z výpovědi poškozené, která uvedla, že právě obviněný E. O. byl tou osobou, která se podílela na jejím napadení nejbrutálnějším způsobem, byl to on, kdo ji mlátil, zatímco zbývající dva ji drželi.

I dovolací soud považuje za nezbytné v daných souvislostech zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným uvedeným trestným činem jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Takto definované spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání v tomto smyslu jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému provedení trestného činu, jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). V tomto případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Právě o tuto formu součinnosti spoluobviněných šlo a soud prvního stupně relevantně nepochybil, pokud ve výroku o vině nepopsal konkrétní jednání, jehož se dopustil právě a jen dovolatel. Podstatné je, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá výsledky dokazování přesvědčivě doložená míra účasti dovolatele na společném jednání.

Odvolací soud odmítl i výhradu obviněného, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky trestného činu loupeže a zdůraznil, že ze skutkových zjištění se jasně podává, že poté, co obvinění překonali odpor poškozené, když ji ležící kopali do celého těla, odňali jí kabelku s veškerým obsahem.

Dovolací soud je přesvědčen, že právní závěry soudů obou stupňů jsou správné a že nesouhlas obviněného s užitou právní kvalifikací skutku je nevěcný. Nelze akceptovat představu obviněného, že jednání obviněných ve skutečnosti představuje dva skutky, přičemž první z nich je charakterizován úmyslem poškozenou napadnout, a až po skončení tohoto útoku byl spáchán další skutek, vedený úmyslem zmocnit se věcí poškozené.

Takový náhled na povahu násilného jednání vedeného za konkrétní situace proti poškozené nemá ve výsledcích provedeného dokazování a především ve výpovědi samotné poškozené oporu. Poškozená přece útok obviněných popsala jako jednání vyznačující se nejprve zcela bezdůvodným a brutálním útokem tří mužů proti osamělé ženě, v jehož průběhu ji srazili na zem, kopali a přes její odpor ji ještě vláčeli po chodníku a nakonec jí vytrhli kabelku s telefonem a dali se na útěk. Kabelku s telefonem jí vytrhli v bezprostřední místní i časové návaznosti na předchozí fyzický útok proti ní, aniž by dali najevo, že úmysl poškozenou napadnout, jak o něm obviněný hovoří, ukončili (např. tím, že by z místa činu odešli či alespoň poodstoupili apod.).

Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Použití násilí v počáteční fázi útoku nebylo v daném případě cílem, kterého útočnici chtěli dosáhnout, ale zřetelně sloužilo jako prostředek ke zmocnění se cizích věcí. Dovolací soud již připomněl, že úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout ostatně i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek. Pachatelé byli vedeni v konečné fázi útoku jednoznačně zištným úmyslem a jejich jednání směřovalo ke zmocnění se věcí poškozené. Není tedy žádných pochyb o tom, že úmysl obviněného nutno vztáhnout jak k násilnému jednání, jehož intenzita způsobila, že poškozená posléze účinný odpor klást nemohla, tak i k tomu, aby se zmocnil cizích věcí. Naplnil tak po stránce objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jak soudy obou stupňů správně vyvodily, přičemž jiné právní posouzení skutku v úvahu nepřichází.

Soudy nepochybily, pokud jednání obviněného E. O. kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný spolupachatelem podle § 9 odst. 2 tr. zák., a napadený rozsudek odvolacího soudu a ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání tohoto obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2009



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková