8 Tdo 1706/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku



8 Tdo 1706/2016-I-122

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 k dovolání obviněného L. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 To 54/2016-3438, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 12/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 To 54/2016-3438, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2016, č. j. 9 T 12/2013-3176.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a současně se podle § 265 l odst. 3 tr. ř. nařizuje , aby tak učinil v jiném složení senátu.
Odůvodnění:

1. Přestože Nejvyšší soud v této trestní věci již v minulosti rozhodoval a v odůvodnění svého předchozího rozsudku podrobně zmínil celou genezi věci, považuje za vhodné i v úvodu tohoto usnesení alespoň stručně připomenout, že na obviněného L. N. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen státní zástupkyně ) již dne 7. 10. 2013 u Krajského soudu v Hradci Králové obžalobu pro dále popsaný skutek, který právně kvalifikovala jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Krajský soud v Hradci Králové po provedeném hlavním líčení svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 9 T 12/2013-1935, uznal obviněného vinným, že
dne 21. 2. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 16.55 hod. 17.05 hod., v ulici P. L., H. v P., Královéhradecký kraj, v prostorách kadeřnictví, provozovaného poškozenou L. B., s přímým úmyslem ji usmrtit, a získat tak majetkový prospěch, s rozmyslem, který spočíval v obstarání si zbraně, a to tupého předmětu, fyzicky napadl poškozenou L. B. nejméně 6ti opakovanými údery značné intenzity, rozpůleným polenem, do oblasti vlasové části hlavy, kdy tímto jednáním poškozené způsobil mnohočetná tupá poranění hlavy četné tržnězhmožděné rány v temenních a týlních krajinách oboustranně a v pravé spánkové krajině, pod kterými se nacházely vpáčené tříštivé zlomeniny lební klenby, plošná ložiska krvácení do prostoru pod tvrdou lební plenou nad oběma týlními laloky mozku a drobná povrchní ložiska zhmoždění mozkové tkáně v obou týlních a pravém temenním, spánkovém a čelním laloku mozku a tržně zhmožděnou ránu dolní části pravého ušního boltce, kdy tato poranění vedla k bezprostřednímu ohrožení života poškozené, vyžadovala urgentní chirurgické ošetření a následnou zdravotnickou péči ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, poté obžalovaný místo svého jednání prohledal, odcizil peněženku poškozené, v níž se nacházely osobní doklady, finanční hotovost a tržba kadeřnictví v celkové částce nejméně 10.000 Kč, když po činu těžce poraněnou a na životě ohroženou poškozenou, která si s ohledem ke svému zdravotnímu stavu nebyla schopna zajistit nutnou lékařskou péči, uzamkl v prostoru kadeřnictví a z místa činu odešel, kdy pouze shodou náhod dne 21. 2. 2013 v době okolo 18.15 hod. byla poškozená L. B. nalezena svým synem, který jí zajistil lékařskou péči .

3. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval ve shodě s obžalobou jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. B. částku 79 890 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 235 243 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2014, č. j. 8 To 15/2014-2054, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění svého velmi stručného usnesení (v rozsahu pouhých dvou stran) v podstatě konstatoval, že vznikla důvodná pochybnost o skutkových zjištěních soudu prvního stupně a že k jejímu odstranění bude nutné doplnění dokazování, které je takového rázu a rozsahu, že je nelze uskutečnit v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem. 5. Krajský soud v Hradci Králové po doplnění dokazování svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 9 T 12/2013-2383, znovu uznal obviněného vinným výše popsaným skutkem, který i stejně právně posoudil jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku i identický trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Shodně jako v původním rozsudku soud rozhodl i o náhradě škody. 6. Také proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (který tentokrát již neměl důvodnou pochybnost o skutkových zjištěních nalézacího soudu) rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, č. j. 8 To 51/2014-2502, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. I když to ve výroku rozsudku explicitně nevyjádřil, v ostatních výrocích (tj. o náhradě škody) ponechal napadený rozsudek nedotčen. 7. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu nabyl odsuzující rozsudek právní moci, takže odvolací soud obviněnému ihned nařídil výkon trestu odnětí svobody, do něhož mu započetl předchozí vazbu (č. l. 2516 spisu). V tomto výkonu trestu se obviněný nacházel až do 20. 5. 2015, kdy Nejvyšší soud na základě stížnosti pro porušení zákona podané tehdejší ministryní spravedlnosti rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř. a § 275 odst. 3 tr. ř., že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že tento rozsudek se zrušuje, že se současně zrušuje i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, že se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a že obviněný se do vazby nebere. 8. Krajský soud v Hradci Králové poté, co se mu spisový materiál vrátil, doplnil dokazování a (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 9 T 12/2013-3176, opět uznal obviněného vinným výše popsaným skutkem, který znovu stejně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku (tentokrát mírnější) trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Shodně jako v předchozích rozsudcích rozhodl i o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. 9. I proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením (co do pořadí také již třetím) ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 To 54/2016-3438, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. 10. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesmířil a podal proti němu prostřednictvím jednoho ze svých obhájců JUDr. Petra Dítěte, LL. M. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., tedy proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 11. Dovolatel v úvodu svého podání připomněl, že Nejvyšší soud se již věcí jednou zabýval na základě stížnosti pro porušení zákona, kdy shledal, že zákon byl porušen v jeho neprospěch. V návaznosti na to poukázal na některé ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu a posléze dovodil, že ani nalézací soud ani soud odvolací nerespektovaly nic z toho, co Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 20. 5. 2015 konstatoval. Vyslovil názor, že v současné době jsou pochybnosti o jeho vině ještě silnější, než tomu bylo v době rozhodování Nejvyššího soudu, přičemž soudy jeho vinu dovozují pouze z jistých možností, které si však velmi účelově samy vytvářejí a konstruují s cílem za každou cenu prokázat jeho vinu. 12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů hodnocení. Naopak tato skutková zjištění byla vyfabulována ze strany nalézacího a odvolacího soudu, neboť jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec, aby bylo možno s největší jistotou dospět k závěru, že pachatelem je právě on, dokonce neexistuje ani žádný nepřímý důkaz, když ohledně pachových stop uvedl, že pokud vůbec zajištěny byly, nestalo se tak zákonným způsobem, a proto k nim nelze přihlížet. 13. Následně se obviněný podrobně a ve shodě s dosavadními námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby vyjádřil k některým z provedených důkazů. Zpochybnil tak především svědeckou výpověď poškozené L. B. (dále převážně jen poškozená ), kterou podle něj nelze považovat za konzistentní a věrohodnou. Naopak, její výpověď měla rozvíjející se charakter v tom směru, že svědkyně se v podstatných bodech rozcházela oproti předešlým výpovědím. Pozastavil se také nad tvrzením poškozené, že se útoku nebránila, když byly nalezeny ulámané nehty či stopy krve, notabene jinde, než mělo k napadení dojít. Rovněž tak zpochybnil popis pachatele poškozenou, který neodpovídá jeho osobě, stejně jako rozporoval její tvrzení o tom, že již nezametala vlasy a tyto byly smeteny v rohu pod oknem, kde bylo odloženo i koště. 14. Dovolatel také vyslovil názor, že poškozenou bezpochyby ovlivnilo již to, že byla po delší dobu v péči policisty M. J., který měl být pověřen její ochranou a zřejmě ji tak musel seznámit mj. s přesným popisem osoby, která by ji mohla ohrozit. Výhrady vznesl i ke zcela nestandardnímu postupu jmenovaného policisty při provádění rekognice s poškozenou podle fotografií, když z pořízeného záznamu je vidět jeho očividná snaha o manipulaci s názorem poškozené. 15. V souvislosti s výhradami k věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené obviněný připomněl i několikeré znalecké posudky (zejména vypracované Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a Národním ústavem duševního zdraví v Klecanech), jimiž bylo prokázáno, že poškozená trpěla a trpí retrográdní i anterográdní amnézií a v důsledku této si nemůže pamatovat děj před napadením a děj po něm (podle znalců neurokognitivní funkce u poškozené nebyly v době po předmětném útoku ani v době hlavního líčení dne 2. 9. 2016 plně zachovány, nebyla a není u ní zachována epizodická paměť). Tím spíš se pozastavil nad hodnotícím závěrem soudů o věrohodnosti usvědčující výpovědi poškozené a skutkové zjištění učiněné z její výpovědi měl za extrémně odporující dalším provedeným důkazům. 16. Poměrně značnou pozornost obviněný věnoval kupičce vlasů, která měla být na místě činu nalezena. Zdůraznil, že při prvotním ohledání místa činu, provedeném bezprostředně po útoku na poškozenou, žádná kupička vlasů nalezena nebyla. Protokol o ohledání místa činu ze dne 27. 2. 2013, kdy měla být vyfotografována kupička vlasů jako stopa č. 15, označil za sporný, neboť žádná taková fotografie neexistuje a neexistuje ani žádný videozáznam. V důsledku toho tak není možné jakkoliv ověřit věrohodnost tohoto sporného protokolu, který sám o sobě není důkazem, ale toliko popisem stop. V souvislosti s tím položil otázku, proč by o nějaké kupičce vlasů vůbec vypovídal, a dodal, že takovou vychytralost nelze u něho v žádném případě předpokládat. 17. Dovolatel vytkl soudům také pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů, když podle jeho názoru měli být vyslechnuti i svědci P. Z. a J. D. (první z nich by potvrdil, že nedlouho po napadení mu poškozená ukazovala podobu pachatele v novinách, druhý pak to, že krátce po útoku si poškozená podobu pachatele nevybavovala). 18. Obdobně obviněný soudům vytkl, že z výpovědi svědkyně P. Š. převzaly pouze její část tak, aby tato zapadala do kontextu odůvodnění jeho viny. Podle jeho přesvědčení jej přitom výpověď této svědkyně jako pachatele vylučuje, kdy opačný závěr soudů je opět v extrémním rozporu s tímto provedeným důkazem. Připomněl v této souvislosti, že tato svědkyně popisovala muže, který vešel do kadeřnictví v 16:59 hod., zcela odlišně od jeho osoby, přičemž tento muž měl přicházet z jiného směru, než uvádí on. Navíc, kdyby byl on tím mužem, který do kadeřnictví vešel, nemohl by vidět před kadeřnictvím stát malého chlapce a nemohl by po ulici vidět jít ostatní osoby (např. M. V.). Nepravděpodobným je podle něj navíc i tvrzení svědkyně P. Š., že stála celou dobu nehnutě před oknem a sledovala pohyb u kadeřnictví (to lze dovodit i z toho, že svědky M. V. a J. K. neregistrovala). Obviněný je proto přesvědčen, že výpověď této svědkyně potvrzuje jeho výpověď a vylučuje jej jako pachatele posuzovaného činu. 19. Ve vztahu k pachovým stopám dovolatel namítl, že zcela nepochybně došlo k přenosu pachu z policistů. Soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl porovnání i s jinými policisty než M. J. a M. H., kteří byli rovněž v kontaktu s ním a jeho oblečením před zajištěním pachových stop. Není tedy pravdivé konstatování soudu, že tito jiní policisté s ním byli v kontaktu až po zajištění pachových stop. Uvedené tak podle něj rovněž zakládá další pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů. Nad rámec toho namítl spornost zajištění shodných pachových stop, neprocesní postup při jejich zajištění a neprocesnost jejich vyhodnocení. O způsobu zajištění pachových stop neexistuje žádná fotodokumentace ani videozáznam, takže lze důvodně pochybovat o zákonném způsobu zajištění shodných pachových stop. Už proto o takové pachové stopy nelze opírat závěr o jeho vině. 20. Pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů lze podle názoru obviněného spatřovat i v tom, že odvolací soud nevyslechl jím navrženou svědkyni J. T., která tvrdí, že byla milenkou policisty M. J., přičemž ten jí měl sdělit, že ví o tom, že on (obviněný) pachatelem není, a že pachové stopy zmanipuloval (měl je dodat s nějakým kolegou na místo činu). Obviněný se pozastavil nad spekulativní úvahou odvolacího soudu, že k rozhovoru mezi jmenovanými mělo dojít v rámci vytahování se před milenkou v posteli , zvláště když J. T., která nemá nejmenší důvod nepravdivě vypovídat, neboť nemá žádný vztah ani k osobě obviněného ani k projednávané věci, jako svědkyni ani nevyslechl. 21. Dovolatel vyjádřil také pochybnost ve vztahu k předmětu, kterým mělo být útočeno. Předně namítl, že pokud soudy dovozují, že měl možnost vzít si poleno z místa, kde bylo uloženo na zahradě, pak toto místo je zcela jinde a na opačném směru cesty, než jak popisuje pohyb pachatele svědkyně P. Š. (ta navíc viděla jít do kadeřnictví muže, který v ruce nic nedržel). Pochybení v podobě tzv. opomenutého důkazu pak spatřoval i v tom, že vrata, kde jsou složena polena, nejsou podle jeho zjištění nikdy stále odemčena. Navíc sice z fotodokumentace vyplývá, že na dvoře domu po cestě od svědka M. L. nějaká složená polena byla, žádné z nich však nebylo březové, jak uvádí poškozená. 22. Dovolatel soudům rovněž vytkl, že se vůbec nevypořádaly s některými provedenými důkazy, např. s prováděnými rekognicemi, kdy jej poškozená ani při jedné z nich nepoznala a jako pachatele neoznačila. Když poškozená v závěru rekognice prováděné podle fotografií měla snahu označit zcela jinou osobu, policejní komisař rekognici ukončil, neboť se mu to evidentně nelíbilo. U rekognice tzv. in natura jej poškozená nepoznala, naopak dvakrát označila jinou osobu. 23. Obviněný dále namítl, že soudy se žádným způsobem nevypořádaly se zajištěnou trasologickou stopou v podobě otisku boty na místě činu. Jelikož tento otisk nesouhlasí s jakoukoli botou zajištěnou u něj a rodinných příslušníků, dovodil, že už proto nemůže jít o jeho stopu, což jej vylučuje z okruhu možných pachatelů daného trestného činu.

24. V pasáži dovolání nazvané jiné nesprávné hmotněprávní posouzení skutku dovolatel zpochybnil subjektivní stránku a soudům vytkl, že žádným způsobem neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že pachatel se dopustil činu s úmyslem získat majetkový prospěch. Provedené důkazy také neodůvodňují závěr, že pachatel šel do kadeřnictví s úmyslem poškozenou usmrtit a zmocnit se její finanční hotovosti. Podle jeho názoru tak nemůže obstát ani kvalifikace jednání jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Lze sice připustit, že pachatel ať už jím byl kdokoli šel do kadeřnictví s úmyslem užít ke zmocnění se peněz násilí, rozhodně však nelze dovozovat, že by měl v úmyslu poškozenou usmrtit. Odpovídající by tak bylo kvalifikovat jednání pachatele jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 25. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný namítl, že bylo nesprávně zamítnuto jeho řádně podané odvolání i přesto, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající právě na shora uvedených námitkách. 26. V závěru svého podání dovolatel zopakoval, že na podkladě provedených důkazů nelze objektivně dospět k závěru, že by byl pachatelem stíhaného skutku, přičemž od vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tz 15/2015, se důkazní situace oproti stavu do jeho vydání v jeho neprospěch žádným způsobem nezměnila. Pokud soudy učinily závěr opačný, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť bezdůvodně dovodily jeho vinu při existenci důkazní nouze, přičemž jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. S odkazem na judikaturu soudů pak připomněl, že je-li možné v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika, co do pravděpodobnosti rovnocenným verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější, tj. rozhodnout o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Nerespektování této povinnosti čehož se oba soudy nižších instancí dopustily přitom značí porušení principu rozhodování in dubio pro reo, potažmo zásady presumpce neviny.

27. Z těchto podstatných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 8 To 54/2016, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 9 T 12/2013, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby soud věc projednal v jiném složení senátu, případně aby věc z důležitých důvodů přikázal k projednání jinému věcně příslušnému soudu a jinému státnímu zástupci. Rovněž tak učinil podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst.1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, v němž se aktuálně nachází.

28. Dovolání obviněného bylo dne 1. 12. 2016 doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce u něho činný (dále jen státní zástupce ) se k dovolání vyjádřil přípisem ze dne 6. 1. 2017, v němž uvedl, že podstatnou část dovolání tvoří výhrady, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (na který je pak odkazováno i prostřednictvím druhého z uplatněných dovolacích důvodů). Podle názoru státního zástupce však odhlédne-li se navíc od toho, že jde o totožné výhrady s těmi, které uplatňoval v průběhu dosavadního trestního řízení, a s nimiž se soudy vypořádaly naprostou většinu dovolacích námitek pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Dovolací argumentace je totiž založena pouze na zpochybňování skutkových zjištění soudu, kdy dovolatel napadá proces dokazování a způsob hodnocení důkazů, nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž soudy po zhodnocení důkazů dospěly, poukazuje na nerespektování zásady in dubio pro reo, namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, a prostřednictvím toho dovozuje porušení pravidel spravedlivého procesu. Takové výhrady však stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a samy o sobě přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou.

29. Ve vazbě na výše uvedené státní zástupce uvedl, že vázanost Nejvyššího soudu skutkovými zjištěními obecných soudů a tedy nemožnost domáhat se jejich přezkumu není bezvýjimečná. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by byl odůvodněn tehdy, pokud by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů a dále situaci, kdy se skutková zjištění nachází v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Koneckonců právě taková pochybení obviněný uplatnil v rámci své dovolací argumentace, když po Nejvyšším soudu požaduje přezkum skutkových zjištění.

30. Státní zástupce je však přesvědčen, že rozhodnutí soudů takovým nedostatkem zatížena nejsou, naopak jejich rozhodnutí i odůvodnění jsou jasná a logická, a netrpí znaky libovůle. Skutkový stav byl tedy náležitě zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž odpovídající jsou rovněž právní závěry z něj vyvozené. To, že nalézací soud na podkladě provedených důkazů dospěl k závěrům odlišným od představ obviněného (a odvolací soud poté zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné), samo o sobě existenci výše naznačeného pochybení nezakládá.

31. Jestliže obviněný v úvodní části svého podání poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tz 15/2015, a dovodil, že nic z toho, co Nejvyšší soud ve svém rozsudku konstatoval, soudy prvého a druhého stupně nerespektovaly, a pokud uvedl, že pochybnosti o jeho vině jsou dokonce silnější, než dříve, pak státní zástupce namítl, že toto jeho přesvědčení nesdílí. K tomu dodal, že uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud nalézacímu a odvolacímu soudu vytkl pochybení, jichž se měly dopustit, a to mj. v souvislosti s neprovedením dalších důkazů, příp. jejich vadným hodnocením. Uvedený rozsudek, kterým byly ke stížnosti pro porušení zákona zrušeny předchozí rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, však nelze chápat jako pokyn těmto soudům obviněného obžaloby zprostit. Soudům bylo uloženo provedení dalších důkazů a jejich náležité hodnocení, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Pokud toto soudy učinily, důkazy provedly, řádně je hodnotily a dospěly k opětovnému závěru o vině obviněného, není nijak opodstatněné dovolatelovo tvrzení, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo respektováno, příp. že nebylo vyhověno pokynům tam uloženým. Koneckonců ani obviněným proklamované právo na spravedlivý proces nezaručuje, že trestní věc skončí rozhodnutím v jeho prospěch.

32. Pokud jde o konkrétní dovolací výhrady obviněného, státní zástupce uvedl, že řada z nich je přinejmenším zavádějících a v rozporu s tím, co bylo soudy zjištěno, co vyplývá z vyjádření svědků, ze závěrů znaleckých posudků či listinných důkazů. Pokud například obviněný na straně 4 svého podání dovodil, že neexistuje žádný nepřímý důkaz, na jehož podkladě by bylo možno učinit závěr o jeho vině, přičemž pokud jde o pachové stopy, tyto podle něj nebyly zajištěny zákonným způsobem, takovému názoru nepřisvědčil, neboť naopak existuje celá řada nepřímých důkazů, které logickým způsobem doplňují nejen sebe navzájem, ale podporují také přímý důkaz, kterým je svědecká výpověď poškozené učiněná při jejím výslechu u hlavního líčení dne 2. 9. 2015. Právě na jejich podkladě pak lze závěr o vině obviněného skutkem popsaným v obžalobě učinit.

33. Podle státního zástupce proto není pochyb o tom, že poškozená byla napadena způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku, tedy opakovanými a poměrně brutálními údery přesně nezjištěným tupým předmětem do vlasové části hlavy, v důsledku čehož utrpěla tam popsané zranění bezprostředně ohrožující její život. To, že pachatelem je právě obviněný, je předně prokázáno výpovědí poškozené, která u hlavního líčení dne 2. 9. 2015 opětovně stvrdila svá předchozí vyjádření z přípravného řízení a z hlavních líčení [kdy mj. popsala to, co dělala po odchodu posledního zákazníka, opětovně potvrdila, že mezi odchodem posledního zákazníka (malého chlapce) a příchodem pachatele útoku se nikdo další do její provozovny nedostavil, vyjádřila se rovněž k existenci kupičky vlasů smetené v rohu u radiátoru a dosud neuklizené, stejně jako potvrdila, že po okamžiku prvního úderu do hlavy si již nic nepamatuje ]. Nad rámec toho, při současné specifikaci markantů útočníka (vlasy, výraz tváře ), poškozená označila obviněného jako pachatele jednání ze dne 21. 2. 2013, tedy jako osobu, která ji napadla. V této tzv. agnoskaci, spočívající ve ztotožnění obviněného svědkem v hlavním líčení, rozhodně nelze spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Je-li obviněným dovozováno, že poškozená trpěla a trpí amnézií, a proto si nemůže nic takového pamatovat, je toto jeho tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními. Znalci se opravdu vyjádřili v tom smyslu, že je pravděpodobné, že u poškozené amnézie nastala, koneckonců tomu může nasvědčovat i skutečnost, že při rekognicích pachatele nepoznala [pokud jde o průběh rekognice, státní zástupce poznamenal, že rekognice podle fotografií byla ukončena z důvodu špatného zdravotního stavu poškozené, a nikoli proto, že by se její průběh tzv. nehodil do krámu policii, jak je naznačováno v dovolání v pasáži pod písmenem e)]. Nicméně, a zdůraznil to i Vrchní soud v Praze na straně 4 svého usnesení, o této okolnosti není sporu. Lékaři se totiž současně vyjádřili v tom smyslu, že tak, jako nelze určit rozsah případné amnézie, nelze vyloučit ani to, že paměť se poškozené může vrátit, resp. že amnézie může časem klesat , a porucha paměti se může s ohledem na ústup otoku mozku zlepšit (viz např. znalec MUDr. Petr Mečíř, MBA). Z posudků navíc vyplynulo, že vizuální paměť, tj. zrakovou paměť či lépe řečeno paměť pro viděné informace, má poškozená nejlépe zachovánu. Naznačuje-li obviněný, že výpověď poškozené mohla být ovlivněna policistou M. J., jde opět o tvrzení přinejmenším zavádějící, neboť i poškozená potvrdila, že v rámci projednávání tzv. krátkodobé ochrany s ním sice jedenkráte dne 27. 8. 2015 hovořila, to však za přítomnosti další policistky. Předmětem hovoru přitom rozhodně nebylo přemlouvání ke změně výpovědi. Koneckonců poskytnutí této ochrany ze strany policejních orgánů nebylo nijak výjimečným opatřením v případě takového trestného činu, tím spíš za situace, kdy byla poškozená v minulosti terčem nevybíravých útoků (a to nikoli ze strany obviněného).

34. Pokud obviněný zpochybňoval výpověď poškozené připomenutím údajných nesrovnalostí v jejích výpovědích ve vztahu např. k nálezu některých úlomků nehtů či náušnice na jiném místě, než mělo dojít k útoku, státní zástupce uvedl, že tuto záležitost osvětlil policista provádějící ohledání místa činu, který potvrdil, že uvedené věci vypadly z oděvních svršků nalezených na místě činu, které byly vyklepány na tzv. čistém místě (tj. na místě, kde již ohledání bylo provedeno). Stejně tak za mylné označil tvrzení obviněného na straně 11 dovolání, kde dovozuje nevěrohodnost poškozené z jejího údajně chybného popisu výšky a postavy pachatele. Ponechá-li se stranou to, zda obviněný na první pohled vypadá či nevypadá jako študáček-gympláček (jak byl popsán útočník), kdy taková charakteristika může být do jisté míry odrazem subjektivního pocitu toho kterého člověka, pak především poškozená konkrétní výšku pachatele neurčila. Při závěrečné výpovědi zmínila, že ona sama měří 165 cm, pachatel byl určitě vyšší než ona, nicméně přesnou výšku odhaduje špatně. Takové tvrzení považoval státní zástupce za logické, neboť jen velmi obtížně si lze představit člověka, který po krátkém pohledu na osobu jinou sdělí jednoznačný závěr o její výšce. Především však, pokud obviněný tvrdil, že je svalnaté postavy a měří 195 cm, z dostupných materiálů vyplývá, že v době následující po spáchaném jednání měřil toliko 185 cm a byl atletické, nikoli svalnaté postavy.

35. Za obdobně pochybnou označil státní zástupce námitku na straně 12 a násl. dovolání, kde obviněný zpochybnil existenci, příp. lokalizaci kupičky vlasů v prostoru kadeřnictví. Z dostupných materiálů naopak vyplývá, že kupička vlasů zadokumentována byla a nacházela se v rohu místnosti u radiátoru. Poblíž ní pak bylo rovněž koště, jak zmínila při výpovědi i poškozená. Pokud obviněný tvrdí, že kupičku viděl, musel být vevnitř provozovny a nikoli jen v čekárně.

36. Státní zástupce poukázal i na to, že výpověď poškozené nestojí osamocena, je podporována výpovědí svědka J. F., jemuž se obviněný o svém činu zmínil v cele, a dále svědka K. Z., kterého posléze s tímto vyjádřením obviněného obeznámil právě J. F. Jde sice o svědectví z doslechu, nicméně informace prvotně sdělil J. F. právě sám obviněný. Tito svědci se přitom orgánům činným v trestním řízení přihlásili sami formou dopisu, a tedy nebyli nikým vyhledáváni . Věrohodností svědka J. F. se zabýval Krajský soud v Hradci Králové (na str. 59-60 rozsudku). Pro podporu věrohodnosti jejich výpovědí svědčí i to, že jako svědci vypovídali, ačkoli si museli být vědomi, že tímto krokem zhorší své postavení mezi ostatními vězni a budou považováni za donašeče policie.

37. Dalším důkazem podporujícím výpověď poškozené jsou podle státního zástupce i pachové stopy nalezené v kadeřnictví na věcech, kterých se obviněný podle svého vyjádření vůbec nedotýkal, či na místech, kde se nevyskytoval. Pokud obviněný v úvodu dovolání tvrdil, že pachové stopy nebyly zajištěny zákonným způsobem, jde opět o vyjádření účelové. Nejen další svědci, ale rovněž znalec JUDr. Martin Kloubek, PhD. potvrdil, že odběr, uchování a vyhodnocení proběhly zcela standardním způsobem. Znalec se kladně vyjádřil rovněž k možnosti výskytu stop na místě ještě dne 27. 2. 2013, tj. 6 dní po skutku. Pokud připustil určitou možnost jejich přenosu, k níž mohlo dojít u osob, které byly současně ve styku s obviněným a posléze při ohledání místa činu (mělo jít pouze o M. J. a M. H.), bylo zpracováno odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace, které vyloučilo M. H. jako přenašeče ve všech čtyřech případech v místech, kde byl nalezen pach obviněného, a M. J. pak ve třech případech. Z uvedeného tak lze učinit závěr odpovídající i dalším důkazům, tj. že obviněný nestál pouze v čekárně, ale byl přímo v provozovně kadeřnictví.

38. Dalším podpůrným důkazem je podle státního zástupce výpověď svědkyně P. Š., která potvrdila, že skutečně mezi odchodem malého chlapce z kadeřnictví, který se poté zastavil u kontejnerů a 5-10 minut zde čekal, a příchodem pachatele do kadeřnictví, nikdo jiný do provozovny nevstoupil; podporuje tedy výpověď poškozené. Pokud svědkyně M. V. uvedla, že při venčení psa potkala nějakého muže do 30 let, šlo o čas ještě před 16:55 hod. (kdy obviněný tvrdí, že přibližně v té době byl v kadeřnictví), neboť svědkyně současně potvrdila, že posléze došla ke kadeřnictví nějak kolem 16:53 16:55 hod., zde stála chviličku a nikoho si nevšimla.

39. Státní zástupce podpůrně zmínil rovněž výpověď policisty J. Ž., kterému obviněný na dotaz zda ví, proč byl zadržen, odpověděl: ... já jsem té paní nic neudělal , a to přestože v té době ještě neznal pravý důvod svého zadržení. K předmětu, kterým bylo na poškozenou útočeno, státní zástupce uvedl, že je sice pravdou, že nalezen nebyl, nicméně na poškozenou bylo prokazatelně útočeno, a to pevným, tvrdým, podlouhlým, pravděpodobně hranatým předmětem, u něhož není zřejmé, jakým způsobem byl obstarán (mohl být nalezen na zemi, vzat z volně přístupné kopy dřeva, či zajištěn jinak). Podle znalce mohlo jít právě o půlkulaté dřevěné poleno většího objemu a větší délky. Je pak logické, že pachatel bude mít prvotní snahu se takového nástroje zbavit a nebude jej schraňovat doma. Stejně tak je přirozené, že do provozovny kadeřnictví by nevstoupil s tímto předmětem v ruce tak, aby jej spatřili případní svědci (proto svědkyně P. Š. v ruce pachatele žádný takový útočný předmět neviděla).

40. Státní zástupce oponoval obviněnému rovněž v tvrzení, že soudy se žádným způsobem nevypořádaly s trasologickou stopou na místě činu. Jak je patrno z argumentace na straně 54 rozsudku, trasologická stopa č. 18 a 19 se neshoduje se srovnávacím materiálem předloženým obviněným. Jakkoliv nelze skutečně uzavřít, kdo zde otisk zanechal, je třeba připomenout, že na místě činu se pohybovalo více osob, a to i před skutkem samotným, přičemž stopa sama ani nebyla způsobilá k individuální identifikaci.

41. K námitce stran tzv. opomenutých důkazů, kteréžto pochybení bylo dovolatelem rovněž vytýkáno, státní zástupce zmínil, že cílem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu. Tím, kdo rozhoduje, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost důležitou pro zjištění skutkového stavu, je pouze soud. Ten pak shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy přitom nejsou povinny provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou. Pokud nicméně navržený důkaz proveden není, měl by být tento postup (tj. zamítnutí návrhu na provedení takového důkazu) řádně a logicky zdůvodněn. V posuzované věci je zřejmé, že jak dovolatelem (potažmo jeho obhájci), tak i státní zástupkyní skutečně bylo v průběhu trestního řízení navrženo provedení řady dalších důkazů. Soudy se nicméně těmito návrhy řádně zabývaly a v rámci procesu dokazování zvažovaly, zda tyto nově navržené důkazy provést, příp. které z nich. Podstatnou část z nich pak skutečně i provedly. Pokud posléze (stran zbylých důkazů) dospěly k závěru, že jde o důkazy nadbytečné, které by neměly vliv na učiněná skutková zjištění nebo neměly bezprostřední vztah k věci, jde podle názoru státního zástupce o závěr logický a soudy rovněž odůvodněný, jemuž nelze ničeho vytknout. To, že např. svědek J. D. mohl potvrdit, že poškozená si po napadení pachatele nepamatovala, netřeba prokazovat, neboť tato skutečnost je známa z dalších důkazů. Obdobně pak na věci nemohlo nic změnit ani to, že např. svědek P. Z. by potvrdil, že mu poškozená po napadení ukazovala denní tisk s vyobrazenou osobou pachatele. Pokud tomu tak skutečně bylo, nemělo to žádný vliv na skutečnost, že poškozená pachatele v té době, tj. nedlouho po napadení, nepoznávala.

42. Státní zástupce tudíž v posuzované věci v dovolání tvrzený nedostatek v podobě tzv. opomenutých důkazů neshledal. Dovodil proto, že je namístě vycházet ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, na jejichž podkladě je závěr o vině obviněného jednáním popsaným v rozsudku plně odůvodněn (v podrobnostech odkázal na skutkové závěry, které soudy učinily a shrnuly zejména na stranách 56 a násl. rozsudku nalézacího soudu, resp. na stranách 3 a násl. usnesení odvolacího soudu).

43. V návaznosti na uvedené se státní zástupce zabýval další námitkou obviněného, jejímž prostřednictvím rozporoval subjektivní stránku zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, když namítal, že nebyl prokázán úmysl pachatele ať už by jím byl kdokoli získat majetkový prospěch, potažmo úmysl poškozenou usmrtit a finanční částky se zmocnit, takže odpovídající by byla spíše kvalifikace takového jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle státního zástupce tuto námitku sice lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, za opodstatněnou ji však nelze považovat. Pokud jde o prokázání úmyslu obviněného, s ohledem na absenci jeho doznání je třeba jej dovozovat z okolností dalších. Skutečnost, že obviněný poškozenou usmrtit chtěl a jednání se dopustil s předchozím rozmyslem (tedy po patřičném zvážení svého jednání), vyplývá z toho, že se na místo činu dostavil s připravenou zbraní, podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, pevným a tvrdým zraňujícím předmětem, který si pořídil pravděpodobně až během krátké cesty z doučování. Nejednal tedy v afektu, v náhlém hnutí mysli. Poškozenou pak bez jakéhokoli varování a vyslovení např. požadavku na vydání peněz napadl opakovanými, minimálně šesti údery směřujícími na její hlavu, které byly znalcem označeny jako tupé násilí značné intenzity. V útoku přitom pokračoval i poté, co mu již poškozená nekladla žádný odpor.

44. S ohledem na tato zjištění je podle státního zástupce nepochybné, že cílem obviněného bylo poškozenou usmrtit. Bylo pak pouze shodou náhod nezávislých na obviněném, že poškozená takový brutální útok přežila. Pokud jde o zištný motiv obviněného, státní zástupce odkázal především na zjištění nalézacího soudu zaznamenaná na str. 66-67 rozsudku a v návaznosti na to připomenul, že mezi obviněným a poškozenou nebyly žádné spory (krom toho, že jej v několika málo případech ostříhala, se blíže neznali). Bezprostředně po útoku se přitom obviněný zmocnil peněženky s doklady a finanční hotovostí. To, že jednal v úmyslu získat majetkový prospěch, je tak nepochybné. Jednání obviněného proto bylo s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti zcela po právu kvalifikováno jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

45. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupce uvedl, že ačkoliv z úvodní pasáže dovolání vyplývá, že obviněný jej uplatnil v obou jeho variantách, když namítl, že jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože jednak nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a jednak již v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s první variantou tohoto dovolacího důvodu se však dovolací argumentace obviněného zcela míjí.

46. Státní zástupce připomněl, že podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v této alternativě totiž spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, a to aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, řádný opravný prostředek odmítl nebo zamítl pro některý z důvodů uvedených v § 253 odst. 1, 2 či 3 tr. ř. Jde tedy o situace, kdy je dovolatel v rozporu se zákonem zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. To však v posuzované věci nenastalo, neboť odvolání obviněného bylo Vrchním soudem v Praze řádně projednáno. Pokud pak jde o druhou z variant, v tomto případě již dovolací argumentaci obviněného pod tento dovolací důvod podřadit lze. Nicméně vzhledem k tomu, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nespočívá, není ani rozhodnutí soudu druhého stupně vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

47. S ohledem na shora uvedené státní zástupce v závěru svého vyjádření uvedl, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

48. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 2. 3. 2017). Jeho případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

49. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že podané dovolání je přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

50. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. totiž vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

51. Z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je třeba z logiky věci zmínit nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , podle něhož platí, že dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

52. Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

53. V posuzované věci však soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání odvolání obviněného podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle § 256 tr. ř. je zamítl, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení odvolatele v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Za této situace mohl být uvedený dovolací důvod naplněn pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

54. Tímto dalším dovolacím důvodem, na nějž obviněný ve spojení s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. odkázal, byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni vinnými. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

55. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto v zásadě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinými slovy řečeno v zásadě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotněprávního posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a na ně navazujících skutkových zjištění.

56. Uvedený důvod vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotněprávních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti lze také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádný opravný prostředek, jehož využití by v dané věci mohlo přicházet v úvahu, a to obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

57. Na druhé straně je ovšem třeba i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. .

58. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).

59. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že o všechny takovéto predikované situace se jedná i v posuzovaném případě, třebaže oběma soudům nižších stupňů učinil v tomto směru výtky již ve svém předcházejícím rozhodnutí (byť se tehdy nejednalo o řízení dovolací, nýbrž o řízení ke stížnosti pro porušení zákona). Jak bude dále rozvedeno, dovolatelem uplatněné námitky v převážné většině odpovídají tvrzenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud tudíž nemohl shledat důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), event. písm. e) tr. ř. Proto ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

60. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud (v rozporu s výše citovaným vyjádřením státního zástupce) dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a argumentace v něm relevantně uplatněná je ve všech podstatných bodech výstižná a přiléhavá.

61. Z hlediska obsahu podaného dovolání, jeho rozsahu a důvodů (srov. § 265f odst. 1, 2 tr. ř.) jsou spornými otázkami jednak to, zda obviněný je osobou totožnou s pachatelem stíhaného zločinu, a jednak to, zda v takovém případě je zjištěné jednání podřaditelné pod ustanovení o pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Jelikož posouzení druhé z těchto otázek je odvislé od spolehlivého vyřešení otázky první, Nejvyšší soud primárně soustředí pozornost v další části odůvodnění tohoto usnesení právě na ni.

62. V návaznosti na to Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit stejně jako tak učinil v odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tz 15/2015 některá významná judikaturní rozhodnutí Ústavního soudu, která musí být obecnými soudy přijímána jako základní komponenty spravedlivého trestního řízení a z něho vycházejícího zákonného rozhodnutí. Činí tak především proto, že zejména Krajský soud v Hradci Králové jakkoliv v odůvodnění svého rozsudku deklaroval, že při svém rozhodování respektoval právní názor Nejvyššího soudu se ve skutečnosti této povinnosti zpronevěřil. Ústavní soud k zákonnému požadavku na řádný a spravedlivý proces již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uvedl, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. ... Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakožto i s čl. 1 Ústavy .

63. V dalším nálezu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, Ústavní soud uvedl, že Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada volného hodnocení důkazů, vyslovená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývající hranice této zásady, podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. Ústavní soud při posuzování procesu dokazování a hodnocení důkazů vyjádřil své závěry v ustálené rozhodovací praxi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). V těchto závěrech prohlásil, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.). .

64. K problematice volného hodnocení důkazů se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, z něhož lze citovat: Před obecným soudem provedené důkazy musí jím být právě pro účely jejich hodnocení správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány a ve vlastním hodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který především z ústavního hlediska musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. .

65. Ještě větší pozornost Ústavní soud věnoval této problematice v nálezu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, když uvedl: Volné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je totiž neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom musí zůstat bez jakéhokoli zkreslení v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se může promítnout do konečného úsudku soudu. Není v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., opomene-li obecný soud v odůvodnění rozsudku sebeméně vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, ... Je přitom nezbytnou podmínkou spravedlivého trestního procesu, aby rozhodnutí způsobilá omezit osobní svobodu byla vydávána za dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu. Soud má povinnost dodržovat vysoký standard, pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu. Je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl a nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu. .

66. K problematice dokazování v trestním řízení se Ústavní soud zevrubně vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, z jehož obsáhlých právních vět je třeba citovat alespoň toto: Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost . Ústavní soud připomíná i judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů ( ) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného [citováno z (Rt) 7 Tz 84/69] .

67. Na přezkoumávanou trestní věc pak dopadají i některé další nálezy Ústavního soudu: Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazného pramene. Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní závěry z něj odpovědně a přiléhavě vyvozené, jakož i vyjádření těchto skutečností v příslušných rozhodnutích a jejich odůvodnění, jsou z hledisek spravedlivého posouzení věci nezbytnou nutností (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 aj.). Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 odst. 1 tr. ř., § 134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění rozhodnutí zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci tvrzení proti tvrzení je potřebné na soud klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15 aj.). Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 aj.).

68. Obdobně jako Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi týkající se presumpce neviny často odvolává na judikaturu Ústavního soudu, opírá se Ústavní soud o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ). ESLP přitom vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (srov. rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125; rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna ESLP ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988 č. 10590, § 77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).

69. Při aplikaci těchto právních a teoretických východisek na přezkoumávaný případ Nejvyšší soud nemohl ponechat bez povšimnutí, jakým způsobem se oba soudy nižších stupňů v přezkoumávané věci vypořádaly s obhajobou obviněného a jakým způsobem dostály požadavkům kladeným na dokazování, na reprodukci a následné hodnocení provedených důkazů, ale i na samotné formální náležitosti odůvodnění jejich rozhodnutí.

70. Jak je zřejmé z dosavadního popisu průběhu trestního řízení, soud prvního stupně jako soud nalézací vyhlásil v této trestní věci již tři meritorní (pokaždé odsuzující) rozsudky. Před každým z nich provedl v několika hlavních líčeních celou řadu důkazů, takže mu rozhodně nelze upřít snahu provedeným dokazováním objasnit co nejpřesněji a co nejúplněji skutek, pro nějž byl obviněný postaven před soud. Obsah podstatných částí těchto důkazů také zmínil v obsáhlých popisných pasážích odůvodnění jednotlivých rozsudků (včetně posledního rozsudku ze dne 1. 4. 2016). Při jejich reprodukci tak ovšem v mnoha případech učinil jak na to bude v další části tohoto usnesení podrobně poukázáno buď neúplně, nebo nepřesně, což lze označit jako určitou formu deformace důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu citované výše). Úměrně tomu se v odůvodnění zmiňovaného rozsudku dopustil v již poněkud stručnějších pasážích pochybení při hodnocení provedených důkazů, když na jedné straně z některých z nich vytrhl určité skutečnosti z kontextu, aby na straně druhé nahodile vybral některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe logicky zapadají. Takový způsob hodnocení důkazů již lze nazvat libovůlí či svévolí [Ústavní soud ve své judikatuře interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04 aj.)].

71. V tomto trendu pokračoval i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který bezezbytku nesplnil svou přezkumnou povinnost (srov. § 254 odst. 1 tr. ř.), když v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, přestože odvoláním napadený rozsudek (stejně jako řízení jemu předcházející) trpěl uvedenými vadami. Odvolací soud jak na to ještě bude poukázáno důsledně nesplnil ani svou povinnost náležitě se vypořádat s námitkami obviněného, jimiž realizoval své právo na obhajobu, v důsledku čehož mu upřel právo na soudní ochranu (k tomu srov. přiměřeně například nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008 aj.), ba právě naopak zcela nelogicky přisvědčil způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem (v podstatě jen paušálním závěrem, že skutkové závěry zjištěné soudem prvního stupně rozhodně mají v provedených důkazech oporu srov. stranu 4 odůvodnění jeho usnesení). Další návrhy na doplnění dokazování, které obviněný uplatnil v průběhu odvolacího řízení, odmítl zase jen paušálním odůvodněním, že jsou nadbytečné, příp. nepodstatné, ačkoliv navržené důkazy mohly zpochybnit korektnost nebo dokonce legálnost některých úkonů provedených v přípravném řízení (jako například výpověď svědkyně J. T., která v čestném prohlášení uvedla závažné skutečnosti vztahující se k procesnímu postupu vrchního komisaře Ing. M. J. při opatřování některých usvědčujících důkazů).

72. Jelikož obviněný od samého počátku trestního stíhání svou vinu popíral (a nadále popírá), nalézací soud založil zjištění, že pachatelem pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku je právě on, na v podstatě jediném přímém důkazu (svědecké výpovědi poškozené L. B., kterou shledal věrohodnou) a na dalších nepřímých důkazech (na svědeckých výpovědích především J. F., K. Z., P. Š., M. V., J. K., jednotlivých policistů, kteří se na objasnění činu podíleli, dále na celé řadě znaleckých posudků, odborných vyjádření a kriminalistických expertíz vyhodnocujících jednotlivé stopy nalezené a popsané v protokolech o ohledání na místě činu aj.). Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že skutek se stal a pachatelem tohoto jednání musel být obviněný a nikdo jiný . Obhajoba obviněného prý byla jednoznačně vyvrácena a jeho vina potvrzena především výpovědí poškozené L. B., která je v souladu s výpovědí svědkyně P. Š. a vyhodnocením zajištěných pachových stop. Opakovaným výpovědím obviněného, že sice kadeřnictví v kritické době navštívil a s poškozenou krátce mluvil, ale žalovaného skutku se nedopustil, neuvěřil.

73. Nejvyšší soud ani v tomto dovolacím řízení nezpochybňuje, že hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je doménou soudu prvního stupně. Ten totiž v hlavním líčení v souladu s principem bezprostřednosti, přímosti a ústnosti jednotlivé důkazy provádí, a proto má vytvořeny ty nejlepší předpoklady pro jejich hodnocení. Hodnocení všech provedených důkazů způsobem odpovídajícím citovanému ustanovení je ovšem vysoce náročnou intelektuální činností všech soudců, kteří se na rozhodování podílejí. Taková činnost je o to složitější, pokud důkazní situace není z poznávacího hlediska jednoznačná, takže se výrazně zvyšuje riziko možných chyb a omylů, jak tomu bylo i v přezkoumávaném případě. Proto musí být věnována mimořádná pozornost všem důkazům (nejen usvědčujícím, ale i vyviňujícím), které musejí být zvlášť pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudců založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

74. Pokud takový hodnotící postup není bezezbytku zachován a již nalézací soud přesvědčivě nevyvodí z provedených důkazů skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nelze považovat proces hodnocení důkazů za správný a zákonný. Takové zjištění opravňuje Nejvyšší soud, aby i v řízení o dovolání přezkoumal (při plném respektu k rozsahu a důvodům podaného dovolání srov. již shora citované ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř.), zda způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně (a následně i soudem odvolacím) odpovídá pravidlům formální logiky, zda je racionální, zda soudy při hodnocení důkazů respektovaly princip in dubio pro reo a zda na jeho úkor neupřednostnily důkazy, které obviněnému neprospívaly. Pokud pak zjistí, že hodnocení důkazů z jejich strany těmto pravidlům a principům neodpovídá, nebo svědčí-li dokonce o jejich svévoli či libovůli, je povinen zasáhnout.

75. Obviněný ani v podaném dovolání neustoupil od svých dřívějších výpovědí, že sice kadeřnictví poškozené kritického dne navštívil, spáchání činu však rezolutně popřel. Ve svých v zásadě neměnných výpovědích v přípravném řízení i u hlavního líčení uvedl (stručně vyjádřeno), že ještě před doučováním angličtiny požádal svého učitele M. L. o uvolnění o 15 minut dříve, aby stihnul návštěvu kadeřnictví, že z doučování odešel v 16.45 hodin a ke kadeřnictví, k němuž šel tzv. odspodu, dorazil v cca 16.55 hodin. Po vstupu do kadeřnictví, v němž se již nesvítilo, zůstal stát v chodbě před místností samotné provozovny a zeptal se poškozené, která držela v ruce koště a uklízela, zda jej ostříhá. Když mu sdělila, že již končí, aby přišel následujícího dne, kadeřnictví, v němž se zdržel jen cca 20 vteřin, opustil. Šel do bydliště svých prarodičů, kde tehdy přechodně bydlel a kam dorazil kolem 17. hodiny (pamatoval si, že babička se s ním zlobila, že určitě nebyl na doučování, když je tak brzy doma). Zdůraznil, že v 17.10 hodin již ve svém pokoji zapínal domácí počítač. Byl tehdy oblečen do modrých riflí a černého tříčtvrtečního kabátu (z jedné z výpovědí však hovořil o bundě), obut do vysokých kožených bot a přes rameno nesl batoh, v němž měl studijní pomůcky na doučování. Všechny tyto věci (ale i další oblečení a obutí) posléze dobrovolně vydal policejním orgánům ke zkoumání, když se jim přihlásil jako svědek a stal se pro ně podezřelým.

76. Soud prvního stupně jednotlivé výpovědi obviněného poměrně podrobně reprodukoval v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 4 až 6), kde se zmínil rovněž o (v postatě jediném) rozporu v jeho výpovědích, totiž o tom, zda v době jeho příchodu domů již babička doma byla, či nikoliv (obviněný setrval na verzi, že jeho babička tehdy již doma byla). Celkové obhajobě obviněného, že se žalovaného jednání nedopustil, však tento soud neuvěřil, což se snažil odůvodnit na 63 a násl. svého rozsudku. Poukázal přitom na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, ze kterého vyplývá, že obžalovaný má sklony ke zkreslování, které se nevymykají jeho rozumové kontrole, podávání informací je postaveno na sdělování polopravd, z negativ sdělí postupně jen to, o čemž se přesvědčí, že je už známo. Projevuje se u něho snížená ochota k sebekritičnosti a k sebereflexi a jsou u něho přítomny tendence k pozitivní stylizaci a blokování negativních údajů o sobě . Měl-li soud na mysli závěry znaleckého posudku vypracovaného znalkyní PhDr. Štěpánkou Tůmovou, pak je třeba namítnout jednak to, že jde sice o znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie (srov. otisk jejího razítka na č. l. 91 spisu), avšak nikoliv z odvětví psychiatrie , jednak to, že si soud z jejího obsáhlého písemného posudku (č. l. 49 až 91 spisu) a z jejího výslechu před soudem (č. l. 1791 až 1796 spisu) vyselektoval jen to, co bylo v neprospěch obviněného, a zcela pominul to, co mohlo obviněnému prospívat (srov. dále odstavec 79.). Nepřesnosti v odbornosti této znalkyně se pak soud dopustil znovu v prvním odstavci na str. 67 svého rozsudku, kde opět zdůraznil negativní vlastnosti obviněného a dovodil, že Přesně tyto závěry zapadají nejen do motivu jednání, ale i do způsobu vystupování obžalovaného před soudem" .

77. Nejvyšší soud přes uvedené výhrady k uvedeným hodnotícím úvahám nalézacího soudu nepřehlédl jak ostatně uvedl již v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí zjištění obou soudů nižších instancí, že obviněný sice dosud nebyl soudně trestán ani přestupkově postihován, nicméně má (resp. v minulosti vykazoval celou řadu negativních vlastností): experimentoval s drogami (podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, však u něho nemohlo dojít k užití drogy blíže jak měsíc před odběry biologického materiálu, a pokud v jeho moči byla zjištěna látka, pak ta svědčila pro časově vzdálené užití marihuany), projevil agresivitu ve sporu s jedním ze svých vrstevníků, u jiných z nich měl (sice nevelké) dluhy (třebaže proklamoval, že disponuje dostatkem finančních prostředků), byl nezodpovědný a lajdácký při plnění studijních povinností (v době činu mu bylo téměř 21 let a stále neměl nejen z důvodů tvrzených zdravotních problémů maturitou zakončené středoškolské vzdělání), ke škodě svých rodičů se dopustil drobných krádeží peněz a elektroniky, a měl sklony ke lhaní. V návaznosti na to ovšem Nejvyšší soud musí znovu konstatovat, že taková negativa o něm zjištěná ještě nemusí být signifikantní pro pachatele činu spáchaného tak brutálním způsobem, jak je popsán v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku.

78. Jak Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí upozornil, oba soudy nižších stupňů si v návaznosti na další jejich zjištění, že obviněný je pachatelem průměrně inteligentním (někteří učitelé o něm hovořili jako studentovi, který není hloupý, ale je ke svým studijním výsledkům lhostejný), měly klást otázku, zda jde současně o pachatele na jedné straně natolik bezelstného (a současně i tak otrlého), že si k útoku vybral právě kadeřnictví, které v minulosti opakovaně navštěvoval (sám uváděl, že tam byl 3x až 4x, naposledy na podzim 2012) a o němž musel předpokládat, že nedosahuje vysokých denních tržeb (řádově ve stokorunách), že se s úmyslem jej navštívit svěřil několika svým kamarádům a krátce před činem i svědku M. L., který jej doučoval angličtinu (tím by jim v podstatě avizoval, kde se bude toho dne v odpoledních či podvečerních hodinách nacházet, takže po odhalení činu by se zcela nepochybně stal prvním podezřelým), a že o uskutečněné návštěvě kadeřnictví následně hovořil s celou řadou dalších osob (s rodinnými příslušníky, spolužáky a kamarády), a na druhé straně natolik sebevědomého a suverénního, že se 2 dny po činu (v sobotu dne 23. 2. 2013) dobrovolně jako svědek, který se v době, kdy k útoku mělo dojít, resp. krátce před ním, v kadeřnictví nacházel, přihlásil policejním orgánům, spolupracoval s nimi a vydal jim své ošacení, obutí a další převážně osobní věci.

79. Při řešení těchto otázek soudy neměly odhlížet ani od závěrů znalecký posudků z oboru zdravotnictví, které byly na obviněného vypracovány. Soud prvního stupně některé závěry výše zmíněného znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie, vypracovaného znalkyní PhDr. Štěpánkou Tůmovou, sice citoval, ale učinil tak ne zcela přesně, resp. selektivně. Závěry tohoto písemně vypracovaného znaleckého posudku (srov. č. l. 89 až 91 spisu) totiž nevyznívají pro obviněného až tak negativně, jak dovodil nalézací soud, neboť je lze stručně shrnout tak, že intelektové schopnosti obviněného jsou průměrné, nevyrovnané, bez poruch psychotického charakteru; obviněný je nevyzrálou, disharmonicky se vyvíjející osobností s projevy emoční nevyváženosti; agresivní potenciál u něho nepřekračuje meze průměru, nad běžnou normu vystupuje verbální agrese a podezíravost; netrpí bájnou lhavostí ani jinými patologicky podmíněnými poruchami, má však sklony ke zkreslování, které se nevymykají jeho rozumové kontrole; podávání informací je postaveno na systému sdělování polopravd, z negativ postupně sdělí jen to, o čem se přesvědčí, že již znalec ví. Obdobně pro obviněného vyzněly i závěry písemného znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, vypracovaného znalcem MUDr. Michalem Hesslerem (č. l. 127 a 128 spisu), které lze stručně shrnout tak, že obviněný netrpí duševní chorobou, psychozou, je však neharmonicky, poruchově se formující osobností; jeho schopnosti rozpoznávací nebyly tempore kriminis narušeny, schopnosti ovládací byly vlivem osobnostních faktorů lehce, nepodstatně sníženy; netrpí žádnou chorobnou závislostí, není jedincem primárně agresivním, agresivita však může pramenit z neharmonické skladby jeho osobnosti; jeho pobyt na svobodě není z medicínského hlediska nebezpečný, není třeba návrhu ochranného léčení.

80. Třebaže výhrady Nejvyššího soudu k hodnocení výpovědi obviněného ze strany nalézacího soudu budou v jednotlivostech ještě rozváděny v dalších pasážích tohoto usnesení, lze již v této souvislosti zmínit, že svědek M. L. výše zmíněnou část výpovědi obviněného potvrdil, především pak v tom, že obviněný se mu svěřil se záměrem navštívit kadeřnictví, že jej z tohoto důvodu požádal o uvolnění z doučování o 15 minut dříve, že od něho skutečně odcházel v 16.45 hodin, že byl oblečen do černého tříčtvrtečního kabátu a riflí, a že měl s sebou nějaké zavazadlo (batoh či tašku přes rameno). Tento svědek dokonce uvedl, že obviněný při žádosti o uvolnění nepříliš uctivě o kadeřnici prohlásil ta bába je tam do pěti , z čehož by bylo možno dovozovat, že měl na mysli konkrétní kadeřnictví, které by bylo možno zřejmě bez větších problémů identifikovat (jako kadeřnictví provozované ženou s uzavírací dobou v 17.00 hodin). Vedle toho lze rovněž zmínit, že také řada dalších svědků, jejichž výpovědi nebyly pro rozhodnutí o vině obviněného až tak významné, a proto není zapotřebí na tomto místě je podrobněji rozvádět, vypověděla, že si na obviněném bezprostředně po činu, ale ani ve dnech následujících nevšimla ničeho nestandardního nebo dokonce podezřelého (např. na oblečení, na chování, na výši finančních prostředků, s nimiž disponoval apod.).

81. Pokud nalézací soud v předchozích odsuzujících rozsudcích v návaznosti na úvahy o záměru obviněného navštívit kritického dne kadeřnictví přikládal poměrně značný význam svědecké výpovědi M. H., jemuž měl obviněný tvrdit, že má doučování od 17 do 19 hodin, a proto se v tuto dobu nemohou spolu vidět, přičemž doučování měl fakticky v době od 16 do 17 hodin, z čehož (soud) tehdy dovozoval, že obviněný mu tuto informaci podal proto, aby si zajistil určité časové alibi na dobu, kdy se uvedeného jednání dopustil, pak z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku se jeví, že tentokrát na této výpovědi své závěry vystavět nechtěl (soud sice výpověď tohoto svědka na str. 21 rozsudku zmínil, žádné hodnotící závěry z ní však neučinil). Z tohoto důvodu není třeba ani výpovědi tohoto svědka věnovat větší pozornost, lze jen dodat, že svědek potvrdil, že obviněný mu slíbil vrátit toho dne dluh ve výši 400 Kč, což sice neučinil, dluh ale místo něho svědkovi uhradila babička obviněného ještě téhož dne po 19. hodině před svým bydlištěm.

82. Oba soudy nižších stupňů, aniž se přes předcházející upozornění ze strany Nejvyššího soudu blíže zaobíraly odpověďmi na otázky formulované shora (v odstavci 78.), vystavěly závěr o vině obviněného především na svědecké výpovědi poškozené L. B. Nalézací soud její postupné výpovědi v odůvodnění rozsudku sice poměrně obsáhle citoval (srov. strany 9 až 12), ale neučinil tak zcela přesně. V důsledku těchto nepřesných reprodukcí (srov. další text) proto nemohly přesvědčivě vyznít ani jeho následné hodnotící úvahy (srov. strany 56 až 58). Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit např. jeho tvrzením, že poškozená vypověděla, že při příchodu obviněného do kadeřnictví měla prakticky uklizeno , že obviněný byl výšky okolo 170 cm apod., ani jeho hodnotícím závěrům, že poškozená v době napadení již nezametala , že její popis pachatele je neměnný , že soud může učinit jednoznačný závěr, že výpověď této svědkyně je věrohodná a do doby útoku netrpěla retrográdní amnézií apod. Především tyto výhrady vedle celé řady výhrad dalších (viz shora) uplatnil i dovolatel ve svém podání.

83. Jakkoliv Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje, že poškozená byla kritického podvečera v provozovně svého kadeřnictví napadena způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku (opakovanými a poměrně brutálními údery přesně nezjištěným tupým předmětem do vlasové části hlavy, v důsledku čehož utrpěla závažné zranění bezprostředně ohrožující její život), musí setrvat na argumentaci použité již v odůvodnění svého předchozího rozsudku, že její výpovědi zdaleka nebyly (jak bude z dalšího textu zřejmé) konzistentní a neměnné. Aby o tomto tvrzení nebylo pochyb, Nejvyšší soud na jeho podporu následně uvede identickou reprodukci významnějších pasáží jejích postupných a měněných výpovědí, z nichž bude patrné, že se mnohdy i v podstatných okolnostech rozcházela.

84. Poškozená ve své původní svědecké výpovědi dne 26. 2. 2013, učiněné jak je zjevné z pořízeného videozáznamu ještě na nemocničním lůžku jako neodkladný úkon, kdy spíše jen odpovídala na dotazy policejního orgánu, než aby samostatně a souvisle vypovídala (srov. č. l. 545 až 550 spisu), označila za pachatele mladíka ve věku asi 16-17 let , který přišel do kadeřnictví kolem páté, byl hubené postavy, tmavé vlasy, brýle neměl , byl vysoký asi jako já, já měřím asi 160-170 cm , a před tím, než ji napadl, nic neříkal (doslova uvedla, že nepromluvil, nic neříkal ). Kromě toho, že rovněž zmínila poznala bych ho , ke svému počínání v té době nejprve uvedla Já jsem zametala a uklízela a posléze k dotazu vrchního komisaře zopakovala To bylo ve chvíli, kdy jsem už končila, uklízela jsem. . Popsala i zbraň, kterou pachatel na ni zaútočil: Klackem dlouhým asi 30 cm. .

85. V další výpovědi dne 8. 3. 2013 (č. l. 474 až 480 spisu) již poškozená hovořila souvisleji (alespoň podle sepsaného protokolu) a o pachateli uvedla, že byl hubený, byl to takový študáček-gympláček, vyšší byl o něco než já, já mám 160 cm, on byl o kousíček větší. Brýle neměl, měl takový hezký obličej, poznala bych ho, mluvil česky, řekl, že ostříhat . Ke své činnosti uvedla, že Po odchodu toho chlapce s maminkou jsem začala poklízet, myslím, že již bylo po 17.00 hodině, já jsem byla na odchodu, měla jsem doklizeno , k použité zbrani dodala, že to bylo takové jako poleno délky 40-50 cm, mám dojem, že se jednalo o polovinu polena, takový rozštípnutý kulán. .

86. Dne 22. 3. 2013 byl s poškozenou sepsán protokol o prověrce na místě činu (č. l. 474 až 480 spisu), do něhož nejprve vypověděla (dokonce opakovaně) Já jsem to tady uklízela , aby posléze k dotazu obhájce, zda už měla douklízeno , odpověděla Ano, ano . K době příchodu pachatele uvedla, že to bylo buď za pět pět (16:55 hodin) nebo za dvě minuty pět (16:58 hodin). Už bylo skoro pět hodin (17. hodin). . Vyjádřila se tehdy i k použité zbrani (polénko dlouhé cca 43 cm a široké cca 12 cm).

87. Při dalším výslechu dne 22. 4. 2013 (č. l. 495 až 513 spisu) poškozená k popisu pachatele vypověděla, že u dveří vedoucích ze zádveří do čekárny viděla stát mladého muže, mohlo mu být do 20-ti let, měl tmavé vlasy, husté, takové tvrdé, byl vyšší než já, určitě přes 170 cm, nebyl hubený, ani nebyl tlustý, takovou měl sportovní postavu . Ke své činnosti uvedla, že jsem tedy po odchodu posledního zákazníka, 10-ti letého kluka s mámou, začala uklízet, tedy jsem vlasy smetákem smetala k radiátoru, dále jsem se začala převlékat, nevím přesně, zda jsem stírala . K použité zbrani uvedla, že Poleno bylo délky asi 43 cm, široké bylo asi 12 cm. . K tomu lze pro úplnost dodat, že poškozená tehdy odpovídala i na poněkud sugestivní dotazy vrchního komisaře vztahující se k provedeným rekognicím (na jedné straně tvrdila, že při první fotorekognici obviněného poznala, na druhé straně zpochybňovala průběh rekognice in natura, při níž opakovaně označila osobu odlišnou od obviněného), což při výslechu přítomný obhájce obviněného označil za čilou spekulaci.

88. Po těchto výpovědích v přípravném řízení byla poškozená vyslechnuta v průběhu hlavního líčení dne 4. 11. 2013 (č. l. 1635 až 1651 spisu). Podle protokolu sepsaného o tomto úkonu měla vypovídat jako na č. l. 474 529 , což je ale samo o sobě rozporné s ohledem na její rozdílné údaje při předchozích výpovědích (srov. jednotlivé odstavce shora). Její výpověď přitom nebyla ani souvislá a samostatná, neboť v podstatě jen odpovídala na položené dotazy (ze strany předsedy senátu, státní zástupkyně a obhájců obviněného), a ani z ní nevyplývá, že by snad tehdy obviněného poznala a za pachatele útoku označila. Z protokolu o hlavním líčení není ani zřejmé, že by předseda senátu splnil povinnost uloženou mu ustanoveními § 211 odst. 3 tr. ř., resp. § 212 odst. 1 tr. ř., i když je třeba připustit, že snahu o odstranění rozporů ve výpovědích poškozené projevili alespoň obhájci obviněného pokládanými dotazy. Ani k těmto dotazům ovšem poškozená nevysvětlila, proč obviněný v jejích výpovědích z přípravného řízení postupně zestárl, vyrostl a promluvil , jak na to Nejvyšší soud upozornil již ve svém předchozím rozhodnutí. Přitom v průběhu doplněného dokazování soudy například zjistily, že výškový rozdíl mezi obviněným a poškozenou je více než 20 cm (obviněný měří 185 cm, zatímco poškozená jen 160-165 cm). I z těchto údajů je tedy zřejmé, že měly být již pro hodnotící úvahy nalézacího soudu navýsost významné.

89. K zatím poslednímu výslechu poškozené došlo v průběhu hlavního líčení dne 2. 9. 2015 (č. l. 2795 až 2813 spisu), tedy po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zásadní informací na samém počátku její výpovědi bylo sdělení, že obviněného poznala (zřejmě jako pachatele), když ho viděla v televizi při propouštění z vězení (Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody na jeho příkaz dne 20. 5. 2015) . Další část její výpovědi byla poté soustředěna převážně na tuto s ohledem na její předchozí výpovědi nepochybně překvapivou až šokující informaci. Ačkoliv předseda senátu soudu prvního stupně ani při tomto výslechu poškozené nepostupoval důsledně a v naprostém souladu s výše citovanými ustanoveními trestního řádu (§ 211 odst. 3 a § 212 odst. 1), přece jen mu nelze upřít snahu alespoň některé rozpory ve výpovědích poškozené vysvětlit a objasnit, byť se tak někdy stalo za použití takřka návodných otázek. Tak např. k jeho dotazům vztahujícím se k rozporům v jejích výpovědích stran jejího počínání ke konci provozní doby (konkrétně, zda v době příchodu pachatele ještě zametala , nebo zda již měla zameteno ) poškozená uvedla, že měla již setřeno . To je ovšem údaj naprosto odlišný od jejích předchozích údajů, zvláště když k dalšímu dotazu předsedy senátu zametáte předtím, než stíráte? odpověděla Ano . Při takovýchto odpovědích poškozené na položené dotazy pak mají vyloženě sugestivní charakter další dotazy, jimiž předseda senátu poškozené v podstatě naznačil, jak má odpovědět: Stačila jste zamést ještě před napadením po tom, co přišel poslední zákazník? a vy jste se převlékla, zametla, setřela a pak došlo k tomu napadení? . Nebylo pak jistě překvapivé, že poškozená odpověděla na první z těchto dotazů Ano. a na druhý z nich Ano. Stihla jsem se převléknout, zamést a vzít si bundu a jít domů .

90. Nejvyšší soud nepřehlédl, že poškozená se tehdy vyjádřila i k poslednímu zákazníku před napadením, jímž měl být malý (asi devítiletý) chlapec v doprovodu (zřejmě) své matky. K dotazům předsedy senátu upřesnila, že ta paní byla v provozovně Stála vedle, protože já mám dětskou židličku hnedka u dveří a paní stála vedle. , a k dalším dotazům jednoho z obhájců obviněného potvrdila, že ta paní tam byla s chlapcem po celou dobu ( Maminka musela zaplatit, a jestli ten kluk odešel dříve, to nevím. ) . Tuto zdánlivě méně významnou okolnost zmiňuje Nejvyšší soud především proto, že je v rozporu s výpovědí nejen obviněného, který tvrdil, že na ulici poblíž kadeřnictví potkal pouze malého chlapce, ale i s výpovědí svědkyně P. Š. (viz dále), která žádný dámský doprovod chlapce neviděla, naopak uváděla, že z kadeřnictví vyšel malý klučina sám.
91. Jak Nejvyšší soud upozornil již ve svém původním rozhodnutí, ve výpovědích poškozené lze shledat při porovnání s dalšími ve věci provedenými důkazy i další rozpory, které soudy nižších instancí rozhodně nemohly bagatelizovat nebo dokonce přehlížet. Šlo o důkazy provedené při ohledání místa činu policejními orgány a vztahující se např. k zajištěným ulámaným nehtům poškozené (na tomto místě musí Nejvyšší soud připustit, že v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí se dopustil početní nepřesnosti, když se zmínil o celkem osmi ulámaných gelových nehtech poškozené, ačkoliv jich ve skutečnosti bylo jen sedm 5 na levé ruce a 2 na pravé ruce; to však na podstatě jeho argumentace ničeho nemění) , k utržené náušnici poškozené, k zadokumentovaným krevním stopám (tady zase musí Nejvyšší soud zmínit, že na podstatě jeho argumentace ničeho nemění to, zda šlo o stopy přímo v krevní kaluži, nebo o stopy vytvořené po předchozím šlápnutí do krevní kaluže) a dalším stopám, k nimž poškozená nebyla schopna se blíže vyjádřit ani při své poslední výpovědi.

92. Poukazem na uvedené rozpory ve výpovědích poškozené Nejvyšší soud ani v tomto rozhodnutí nemíní zpochybňovat její obecnou věrohodnost, zvláště když mu to (z důvodů již výše vyložených) ani nepřísluší. Je si totiž plně vědom závažnosti zranění hlavy, které při útoku pachatele utrpěla, což nepochybně ovlivnilo její vnímání průběhu napadení pachatelem, zapamatování si sledu událostí a jeho následné přesné reprodukce. Poškozená tak sice může mít upřímnou snahu popsat rozhodné skutečnosti co nejpřesněji, ovšem následky utrpěného poranění hlavy jí v tom mohou bránit. Na druhé straně však Nejvyšší soud musí akcentovat, že takové zásadní rozpory v jejích výpovědích nemůže přehlížet, a neměly je přehlížet ani oba soudy nižších stupňů.

93. Právě s ohledem na zmíněnou závažnost poranění hlavy poškozené a možné pochybnosti o zcela přesném a úplném zachování její paměťové stopy byly již v přípravném řízení opatřeny znalecké posudky k této problematice. Šlo jednak o posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, doc. MUDr. Radomíra Talába, CSc., který učinil závěr, že amnézie poškozené v dané věci je skutečně možná, dále o posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace neurochirurgie a spondylochirurgie, MUDr. Ing. Martina Häckela, CSc., jenž dospěl k názoru, že u závažných poranění hlavy dochází k amnézii, jejíž pravděpodobnost u poškozené v daném případě označil jako 50%, a v neposlední řadě o znalecký posudek MUDr. Michaely Málkové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která v jeho závěru uvedla, že nelze jednoznačně říci, zda v daném případě poškozená musí trpět ztrátou paměti, či nikoliv.

94. Tyto i mnohé další znalecké posudky nalézací soud v obsáhlé popisné části odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srov. zejména strany 31 až 39) sice zmínil, mnohdy tak ale učinil bez toho, že by označil konkrétního zpracovatele toho kterého posudku. Na straně 37 rozsudku citoval i závěry znaleckého posudku Mgr. Lenky Čermákové, soudní znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, k jejíž odbornosti se kriticky vyjádřil Nejvyšší soud již v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí, když poukázal jednak na to, že znalkyně prakticky nezohlednila faktický zdravotní stav poškozené, jednak na to, že otázky jí položené (směřující do oblasti klinické psychologie) nebyla oprávněna s ohledem na svou odbornost zodpovídat, neboť k jejich zodpovězení je odborně způsobilý pouze klinický psycholog. Při tomto vědomí nalézací soud připustil (srov. stranu 37 jeho rozsudku) jako důkaz ústavní znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který byl vypracován na žádost obhájců obviněného a v předchozím odvolacím řízení nebyl soudem druhého stupně pro nadbytečnost připuštěn.

95. Toto konstatování nalézacího soudu je třeba doplnit v tom směru, že již v předchozím řízení obviněný prostřednictvím svých obhájců předložil nalézacímu soudu znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, vypracovaný soudním znalcem prof. MUDr. Karlem Urbánkem, CSc. (č. l. 2085 až 2090 spisu), který v něm učinil jednoznačný závěr, že poškozená v důsledku rozsáhlého zranění hlavy způsobeného napadením utrpěla ztrátu krátkodobé paměti (amnézii), v důsledku které si nepamatuje to, co bezprostředně předcházelo jejímu zranění.

96. Na podporu tohoto závěru obviněný předložil (opět prostřednictvím svých obhájců) odvolacímu soudu výše zmíněný ústavní znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (č. l. 2454 až 2493 spisu), v němž se hned celá pětice znalců (prim. MUDr. Petr Mečíř, MBA, doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc., MUDr. Daniela Domluvilová, MUDr. Petr Kozelek a PhDr. Radek Ptáček) shodla na závěru, že je vysoce pravděpodobné, že kognitivní, zvláště paměťové funkce poškozené v době prováděného výslechu a rekognice byly minimálně narušené. Ve shodě se závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc. uvedení znalci rovněž dospěli k závěrům, že u poškozené došlo v důsledku zranění, které utrpěla k narušení kognitivních procesů, a to jak ve formě retrográdní, tak i anterográdní amnézie. Ač amnézii sice lze hodnotit jen s určitou mírou pravděpodobnosti, ta je však u poškozené vysoká, její paměťové stopy jsou nespolehlivé. Znalec z odvětví neurologie dokonce učinil závěr, že při tak rozsáhlém zranění hlavy se u poškozených vyskytuje téměř vždy amnézie (její pravděpodobnost u poškozené stanovil na 99,9%), v důsledku níž nejsou schopni reprodukovat to, co se stalo bezprostředně před zraněním (tzv. retrográdní amnézie), či bezprostředně po zranění (tzv. anterográdní amnézie).

97. I přesto, že uvedené znalecké posudky si neodporovaly, soud prvního stupně se rozhodl dále doplnit dokazování a přibral Národní ústav duševního zdraví v Klecanech jakožto znalecký ústav z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a duševní (mentální) hygiena. Písemný posudek tohoto ústavu (č. l. 2933 až 2957 spisu) vypracovala čtveřice znalců (prof. Pavel Mohr, PhD., doc. PhDr. Marek Preis, PhD., MUDr. Miloslav Kopeček, PhD. a MUDr. Dita Protopopová, PhD.) a z jeho závěrů, učiněných po aktuálním vyšetření poškozené, které bylo zaměřeno na kognitivní funkce, je zřejmé, že její neurokognitivní funkce v době po předmětném útoku ani v době hlavního líčení dne 2. 9. 2015 nebyly plně zachovány, že není a nebyla u ní zachována epizodická paměť, což je paměť na události, které lze časově charakterizovat jako retrográdní (před úrazem) a anterográdní (po úraze) amnézie, a že jiné druhy paměti jsou (u ní) zachovány.

98. Při takovýchto závěrech posudku znaleckého ústavu plně souladných se závěry všech předchozích posudků vypracovaných ve vztahu k poškozené k této problematice vyznívá překvapivě hodnotící úvaha nalézacího soudu v předposledním odstavci na str. 40 odůvodnění jeho rozsudku, že znalecký ústav učinil výše uvedené závěry na základě hodnocení důkazů, které mu nepřísluší, čímž překročil své pravomoci a zabýval se otázkami, které mu nepřísluší. Taková úvaha je až nepochopitelná, neboť znalecký ústav odpovídal v podstatě jen na zadání, které sám nalézací soud formuloval v odůvodnění svého opatření ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 T 12/2013-2756 (srov. jeho str. 2), a odpovědi na ně mohl vypracovat právě až po vyšetření poškozené a posouzení všech jejích postupných výpovědí.

99. V tomto negativním náhledu na zmíněný posudek ústavu se neslo i hodnocení nalézacího soudu ve vztahu k výpovědi MUDr. Miloslava Kopečka, který byl pověřen obhájit posudek znaleckého ústavu v hlavním líčení. Jmenovaný lékař zopakoval závěry písemného posudku a dodal, že výpověď poškozené nemůže být zcela věrohodná, neboť si nemůže vybavit událost zcela přesně; poškozená sice nemá tendence ke lhaní, avšak je možné, že to, co reprodukuje, nemusí odpovídat realitě; její kognitivní funkce sice jsou kvalitně zachovány, chybí ale stoprocentní paměťová stopa na dobu těsně před událostí a po události. K dotazům obhájců obviněného ještě doplnil, že ačkoliv o výpovědi poškozené nepochybuje, média mohla mít vliv na to, jak poškozená zpětně interpretovala událost u hlavního líčení (k výzvě předsedy senátu pak dodal, že otázka vlivu médií je v tomto případě spekulativní).

100. Při tolika takřka identických a zcela jednoznačných znaleckých závěrech vyznívají hodnotící úvahy nalézacího soudu na str. 56 a 57 odůvodnění jeho rozsudku, vztahující se k poškozené a věrohodnosti jejích výpovědí, naprosto nepřesvědčivě. Soud tam totiž v evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo uvedl, že může učinit jednoznačný závěr, že výpověď této svědkyně je hodnověrná a do doby útoku netrpěla retrográdní amnézií. O věrohodnosti výpovědi poškozené svědčí i výše zmiňované závěry znaleckých posudků na její osobu, kdy je nutno vyzvednout tu skutečnost, že poškozená měla nejlépe zachovanou krátkodobou paměť, dále paměť vizuální, její paměťové stopy jsou v pásmu průměru až nadprůměru, a dále že nejlepších výkonů dosahuje v bezprostředním vybavení vizuálních podnětů. Pokud z ústavního znaleckého posudku vyplývá, že u poškozené nebyla plně zachována tzv. epizodická paměť, tak zde soud poukazuje na to, že znalec nemohl s určitostí říci, v jakém to bylo rozsahu, a připustil, že paměť se poškozené mohla vrátit. poškozená si pamatuje celou událost až do doby útoku, takže není možné, aby po obžalovaném přišel do kadeřnictví ještě někdo další, kdo by poškozenou napadl, neboť tuto skutečnost by svědkyně jistě ve své výpovědi nepominula. . Taková úvaha vycházející jen z některých fragmentů shora zmíněných znaleckých posudků svědčí o nepochopení jejich celkových závěrů ze strany nalézacího soudu. Pokud totiž podle závěrů všech těchto posudků nelze amnézii poškozené na dobu před napadením vyloučit, pak je třeba ji nejen jako možnou (dokonce s vysokou mírou pravděpodobnosti až 99,9% viz výše) připustit, ale i s ní právě při plném respektování zásady in dubio pro reo v rámci hodnotících úvah zcela reálně pracovat. Obdobně nepřesvědčivě a s ohledem na popsané rozpory ve výpovědích poškozené i nelogicky vyznívá i další hodnotící úvaha nalézacího soudu, že O tom, že výpověď poškozené B. je věrohodná, svědčí i to, že přesně popsala útok napadení i samotného pachatele. , nebo že její popis pachatele je od počátku neměnný a i dle jeho vizáže si následně vybavila, že se jedná o obžalovaného. (srov. stranu 58 odůvodnění jeho rozsudku).

101. Také odvolací soud popsané rozpory ve výpovědích poškozené v odůvodnění svého usnesení buď bagatelizoval, když uvedl, že namítané rozpory ve výpovědi svědkyně L. B. nejsou takového rázu, aby závěr soudu ovlivnily. (srov. jeho stranu 7), nebo dokonce popíral, když v rozporu se skutečností tvrdil, že svou výpověď opakovala poškozená několikrát v přípravném řízení a shodně vypověděla i v hlavním líčení (srov. jeho stranu 4). A o nepochopení celkových závěrů výše vyjmenovaných znaleckých posudků i ze strany odvolacího soudu svědčí jeho názor, že Kategorické tvrzení, že si obžalovaná nemůže něco pamatovat, je silně zavádějící a v rozporu se závěry znalců. (srov. stranu 5 odůvodnění jeho usnesení).

102. Jestliže dovolatel ve svém podání uplatnil rovněž námitku, že soudy nižších instancí při posuzování věrohodnosti (resp. správnosti, přesnosti a úplnosti) svědeckých výpovědí poškozené nesprávně vyhodnotily závěry rekognicí (poznávacích řízení), které byly s poškozenou již v přípravném řízení provedeny, musel Nejvyšší soud i této námitce přisvědčit. Tato výhrada se týká především rekognice provedené podle fotografií, u níž nalézací soud dovodil (srov. poslední odstavec na str. 54 jeho rozsudku), že poškozená označila v prvním kole poznávání jako pachatele na základě dotazu vyšetřovatele L. N., ve druhém případě již určila jinou osobu. Ze záznamu z této fotorekognice je zřejmé, že poškozená již byla v této době značně unavená . Takové vyhodnocení je opět v rozporu se zásadou in dubio pro reo a neodpovídá ani jak bude dále rozvedeno videozáznamu o průběhu fotorekognice.

103. Na tomto místě Nejvyšší soud musí v obecné rovině zopakovat své názory formulované k této problematice v předchozím rozhodnutí. Třebaže rekognice je v právní teorii i soudní praxi považována za úkon ve své podstatě neopakovatelný, v přezkoumávané věci byly provedeny rekognice dvě, resp. čtyři (první podle fotografií při ní byla postupně použita 2 fotoalba, druhá in natura při ní byly všechny poznávané osoby nejprve bez brýlí, poté s brýlemi). To však lze akceptovat jednak proto, že prvá z rekognicí provedená bezprostředně poté, co se poškozená probrala z kómatu (resp. byla probuzena z tzv. umělého spánku), měla orgánům přípravného řízení určit směr dalšího vyšetřování (zejména ve vztahu ke konkrétní osobě), a jednak proto, že rekognice in natura již v té době nebyla právě s ohledem na zdravotní stav poškozené reálně proveditelná.

104. Nejvyšší soud přes akceptaci potřebnosti (resp. nezbytnosti) provedení první z těchto rekognicí (tedy podle fotografií osob), k níž došlo v podvečerních hodinách dne 26. 2. 2013 (č. l. 551 až 555 spisu), však nemohl bezezbytku přisvědčit zejména po zhlédnutí videozáznamu při ní pořízeném závěru, který byl po jejím provedení učiněn policejním orgánem (vrchním komisařem) a v protokolu o ní sepsaném formulován takto:
Poznávající L. B. v prvním kole poznala osobu L. N., jako pachatele svého přepadení,
v druhém kole nikoho neoznačila a kvůli zdravotní indispozici bylo ukončeno. .

105. Výhrady k takovému závěru má Nejvyšší soud přesto, že jejímu průběhu byla přítomná soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové, která do protokolu prohlásila, že na fotorekognici neshledala nic nezákonného, vše proběhlo zákonným způsobem , což následně stvrdila svým podpisem, a že protokol byl jako správný podepsán nejen policejním orgánem, ale i poškozenou, nezúčastněnou osobou a rovněž přítomným státním zástupcem. Z pořízeného videozáznamu je totiž evidentní, že poškozená, která ležela na nemocničním lůžku a jíž bylo fotoalbum držené rukama policejního orgánu (vrchního komisaře) ukazováno na vzdálenost cca 3/4 metru, si jednotlivé fotografie mladých mužů (celkem 6 fotografií na 3 listech) v prvém kole postupně a opakovaně prohlížela a na závěr tohoto kola, když hleděla na 3. listu na fotografie pod č. 5 a č. 6 (pod č. 5 byla v horní polovině tohoto listu fotoalba fotografie obviněného L. N.), zvedla svou pravou paži a prostředník pravé ruky položila na levou ruku policisty, který fotoalbum v jeho spodní části držel, a uvedla vypadá tohleto . Na to reagoval vrchní komisař dotazem Tato osoba pod číslem pět? , načež poškozená cosi nesrozumitelně prohlásila. Z toho policejní orgán zřejmě usoudil, že poškozená poznala obviněného, neboť do protokolu poznamenal, že (poškozená) upírá zrak do horní části fotoalba, na fotografii muže pod číslem 5. Na dotaz vrchního komisaře, zda označuje osobu č. 5 prohlašuje, že ano. .

106. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, na němž nemá důvod ani nyní cokoliv měnit, že takový jednoznačný závěr z prvního kola fotorekognice s poškozenou rozhodně učinit nelze. Z videozáznamu není zřejmé nejen to, že by poškozená ukázala prstem své ruky přímo na fotografii č. 5 (obviněného L. N.), ale ani to, že by upírala svůj zrak právě na jeho fotografii. Pokud na dotaz policejního orgánu cosi odpověděla, nebylo její vyjádření natolik srozumitelné (celkově působila unaveným dojmem, odpovídala smazanou či setřelou řečí), aby bylo možno učinit tak kategorický závěr, jaký byl do protokolu o rekognici formulován.

107. Při druhém kole fotorekognice, které proběhlo krátce poté za obdobných podmínek, si poškozená jednotlivé fotografie mladých mužů (opět 6 fotografií na 3 listech, ale v pozměněném pořadí) znovu opakovaně prohlížela a v jeho závěru, když hleděla na 1. listu na fotografie pod č. 1 a č. 2 (pod č. 2 byla v dolní polovině tohoto listu fotoalba fotografie obviněného L. N.), na výzvu vrchního komisaře Tak ještě jednou, jsou to stejné fotografie, zkuste si je prohlédnout! odpověděla Ne. . Vrchní komisař na takovou odpověď reagoval sugestivním dotazem Takže tady ten poslední pod číslem dvě? , načež poškozená již poněkud rozčileně odpověděla otázkou Pod jakým číslem dvě? . Poté vrchní komisař ukázal na fotografii pod č. 2 a uvedl To je tento. , na což poškozená tentokrát vyloženě nazlobeně prohlásila Není, hergot, tak to otočte! . Takové expresivní a nepochybně významné odpovědi (resp. bezprostřední reakce) poškozené však v protokole o rekognici zachyceny nejsou (je v něm naopak uvedeno, že poškozená konstatuje, že zde ta osoba není, že byl v tom prvním , a že si prohlíží jednotlivé osoby a žádnou nepoznává. ) .

108. Soud prvního stupně si zřejmě byl při svém předchozím rozhodování (rozsudek ze dne 21. 5. 2014, č. j. 9 T 12/2013-2383) velmi dobře vědom toho, že závěrům provedené fotorekognice nelze přikládat žádný význam, když v odůvodnění svého rozsudku tehdy doslova uvedl, že závěry provedené fotorekognice nebere v potaz při hodnocení důkazů a rozhodování o vině , což ale hned v dalším odstavci poněkud relativizoval zmínkou o tom, že poškozená nebyla ze zdravotních důvodů schopna stoprocentně pachatele určit . Tím spíše ovšem překvapuje, že v odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku (srov. jeho stranu 58) nahlížel na závěry provedené fotorekognice již naprosto odlišně, když uvedl, že Výpověď poškozené podporuje i provedený důkaz fotorekognicí, kdy v prvním případě poškozená jako pachatele uvedla právě obžalovaného. Je pravdou, že při následné fotorekognici již obžalovaného jako pachatele jednoznačně neurčila, byla podrážděná a bylo nutno tuto fotorekognici ukončit z důvodu zdravotního stavu poškozené. . S odkazem na výpověď znalce MUDr. Miloslava Kopečka, že poškozená tehdy byla pod vlivem léků, rovněž považoval za vysvětlitelné, proč při první fotorekognici obžalovaného jako pachatele poznala, avšak při druhé fotorekognici již tomu tak nebylo. . To prý potvrdil i svědek J., kterému poškozená při první rekognici řekla, že pachatelem je obžalovaný a že ho poznala dle obličeje a vlasů .

109. Takovému způsobu hodnocení provedené fotorekognice Nejvyšší soud rozhodně přisvědčit nemohl, neboť je nejen v evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo, ale vychází i z nepřesné reprodukce provedených důkazů. Pokud se totiž Ing. M. J. jako svědek (a současně i vyšetřovatel případu) v uvedeném duchu skutečně vyjádřil (srov. druhý odstavec na straně 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), pak jen formuloval svůj názor, který ale vůbec neodpovídá průběhu fotorekognice zachycené na videozáznamu (srov. shora), kde poškozená nic takového neuvedla. Souhlasit nelze ani se závěrem nalézacího soudu, že poškozená při první fotorekognici uvedla jako pachatele právě obviněného (srov. argumentaci výše), ani s jeho dalšími závěry (a ani s identickým názorem státního zástupce), že poškozená při druhé fotorekognici obžalovaného jako pachatele jednoznačně neurčila, a že bylo nutno tuto fotorekognici ukončit z důvodu jejího zdravotního stavu. Z videozáznamu je totiž patrné jednak to, že poškozená při druhé fotorekognici obžalovaného jako pachatele jednoznačně vyloučila (tedy nikoliv že ho jednoznačně neurčila ), a jednak to, že vyšetřovatel tuto fotorekognici ukončil evidentně proto, že poškozená nebyla ochotna označit fotografii s obviněným L. N. (tedy nikoliv z důvodu jejího zdravotního stavu ).

110. Jakkoliv Nejvyšší soud nezpochybňuje, že poškozená při prováděné fotorekognici nebyla v nejlepším zdravotním stavu (což je patrné i z pořízeného videozáznamu byla krátce po probuzení z umělého spánku), nebyl její zdravotní stav při druhé fotorekognici o nic horší, než tomu bylo při fotorekognici první. Vždyť druhá fotorekognice byla provedena bezprostředně po první (podle časových údajů na liště pod obrazem videozáznamu po 2-3 minutách) a poškozená se při ní chovala přes zřejmou snahu vyšetřovatele o manipulaci s jejím názorem stále stejně (některé její reakce dokonce působily živějším dojmem než ty předchozí). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud přiklání k implicitně vyjádřené argumentaci dovolatele, že fotorekognice byla ukončena jen proto, že její průběh nekonvenoval vytýčené vyšetřovací verzi (resp. že se nehodil policejním orgánům do krámu, jak parafrázoval názor dovolatele státní zástupce ve svém vyjádření).

111. Dovolatel v souvislosti s tím poukázal ve svém podání na následnou rekognici in natura, provedenou ještě v přípravném řízení dne 22. 3. 2013 (tj. cca 1 měsíc po činu po zlepšení zdravotního stavu poškozené srov. č. l. 530 až 539 spisu), při níž poškozená obviněného jako pachatele útoku vůči ní nejenže neoznačila, přestože měla možnost pozorovat jej opakovaně (jednak bez brýlí, jednak s brýlemi) a měla i možnost slyšet jeho hlas, ale dokonce opakovaně (dvakrát) označila jako pachatele útoku osobu zcela jinou. Nalézací soud evidentně proto, že výsledek této rekognice nezapadal do koncepce, že pachatelem útoku na poškozenou je právě obviněný L. N. při jejím hodnocení znovu nepřesvědčivě a vyloženě zkresleně uvedl, že poškozená při této rekognici nebyla ze zdravotních důvodů schopna stoprocentně pachatele určit. (srov. stranu 58 odůvodnění jeho rozsudku). Poškozená si totiž v průběhu rekognice, jak je zřejmé z protokolu o ní sepsaném, na žádnou zdravotní indispozici neztěžovala (pouze na jejím počátku uvedla špatně vidím , aby posléze na dotaz, zda potřebuje brýle, uvedla ne ). I proto vzbuzuje pochybnosti její následná a ve srovnatelných věcech naprosto neobvyklá výpověď, že už při odchodu z rekognice měla pochybnosti o tom, zda označila správnou osobu. Nalézací soud přesto s touto verzí poškozené pracoval, namísto toho, aby se v souladu se zásadou in dubio pro reo, jak jej na to upozornil Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku reálně zabýval opodstatněnou úvahou, zda poškozená již tím, že obviněného při žádné z rekognicí za pachatele násilného útoku na ni jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností neoznačila (naopak při popsané rekognici in natura opakovaně označila jako pachatele útoku někoho jiného), jej vlastně jako pachatele přímo nevyloučila.

112. V evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo postupoval i soud druhého stupně, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že K rekognici podle fotografií nepřihlédl ani soud prvního stupně ani soud odvolací, rekognice in natura, při které obžalovaného nepoznala, neprokazuje nevěrohodnost svědkyně B. (srov. jeho stranu 7). Takové paušální konstatování jednak neodpovídá skutečnosti (nalézací soud přece k prvnímu kolu fotorekognice přihlédl a činil z něho významné skutkové závěry srov. odstavec 108. shora), jednak je zkreslené, neboť poškozená jak již bylo v předchozím odstavci uvedeno nejenže obviněného nepoznala, ale dokonce v obou kolech rekognice označila jako pachatele útoku jinou z poznávaných osob.

113. Všechny dosud zmíněné skutečnosti zpochybňují závěry obou soudů nižších stupňů o naprosté věrohodnosti poškozené. Jak vyplyne i další argumentace, poškozená se totiž ve svých výpovědích neshodovala ani s výpověďmi některých dalších svědků. Pokud například tvrdila, že poslední zákazník toho dne (malý chlapec) byl v kadeřnictví se svou matkou, je takový údaj v rozporu se svědeckou výpovědí P. Š., která opakovaně vypověděla (viz další text), chlapec vyšel z kadeřnictví sám a několik minut čekal venku (zřejmě na svou matku). Dá-li se tato část výpovědi poškozené do kontextu se závěry shora uvedených znaleckých posudků, pak by bylo možno přisvědčit argumentaci dovolatele, že poškozená si vůbec nepamatuje, kdo a kdy byl v kadeřnictví před jejím napadením.

114. Další dovolací výhrady obviněného se vztahovaly k výpovědi svědkyně P. Š. Obviněný namítal, že oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích při hodnocení její svědecké výpovědi vzaly v úvahu pouze tu její část, která zapadala do kontextu odůvodnění jeho viny, ačkoliv celková výpověď této svědkyně jej jako pachatele vylučuje. Opačný závěr soudů proto považoval za učiněný v extrémním rozporu s tímto důkazem. Nejvyšší soud i této dovolací námitce obviněného musel přisvědčit, neboť jak vyplyne z následné citace jejích postupných výpovědí soudy skutečně při svých hodnotících úvahách znovu postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když přihlížely jen k těm skutečnostem, které mohly jít obviněnému k tíži a zcela přehlížely významná fakta, která svědkyně v rámci svých výpovědi uvedla v jeho prospěch.

115. Svědkyně P. Š., jejíž výpovědi reprodukoval v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně (srov. č. l. 8 a 9), byla poprvé vyslechnuta (ponechá-li se stranou úřední záznam s ní sepsaný dne 22. 2. 2013 srov. č. l. 1038 a násl. spisu) dne 28. 2. 2013 (srov. č. l. 1032 a násl. spisu). V této výpovědi, která byla pojata jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon , uvedla: bydlím P. L. v H., jedná se o byt, který je ve 4. patře, dne 21. 2. 2013 okolo 16:44 hodin jsem byla v kuchyni, kde jsem měla otevřené okno, u kterého jsem pila kávu a kouřila cigaretu, z okna jsem viděla, že z kadeřnictví vyšel malý klučina , šel směrem k náměstí, z mého pohledu z okna šel vlevo, ušel asi 5 metrů, zde se zastavil asi na 5-10 minut, pak odcházel směrem k náměstí, v té chvíli jsem si všimla, že shora, z mého pohledu vpravo, přichází ke kadeřnictví nějaký, ze zdola směr od náměstí nikdo nešel, nikoho jsem tam neviděla, muž zašel do kadeřnictví v době okolo 16:55 hodin a zavřely se za ním dveře, následně jsem ještě asi dvě minuty koukala dolů směr kadeřnictví a zde jsem nikoho nezaregistrovala, na 100% nikdo do kadeřnictví nevešel ani z něj nevyšel. K popisu tohoto muže uvedla: postava hubená, výška asi 160 180 cm, měl černou bundu do pasu a tmavomodré kalhoty, čepici neměl, vlasy měl světlehnědé, nad uši a vzadu je měl drobek vystříhané, rukavice neměl, neměl u sebe žádné zavazadlo, neměl sebou nic. .

116. Podruhé byla tato svědkyně vyslechnuta dne 8. 3. 2013 (srov. č. l. 1018 a násl. spisu), kdy v podstatě zopakovala údaje právě uvedené, některé však upřesnila, když uvedla: seděla jsem u otevřeného okna a kouřila jsem, po 16:44 hodin jsem viděla, že z kadeřnictví vyšel malý klučina, vyšel sám , byl to takový špinavý blonďák, s vlasy na ježka, odbočil směrem k náměstí, čili dolů z kopce, zastavil u kontejnerů, stál tam asi 5-10 minut, nikdo k němu nepřišel, odešel směrem k náměstí, v té chvíli ze shora ulicí P. L. přicházel muž, měl černou bundu do pasu a tmavě modré kalhoty, vlasy měl světle hnědé, vzadu mírně vystříhané, bral levou rukou za kliku, přišla mi jako ruka mladšího člověka, vstupoval dovnitř v době 16:55 hodin, to jsem telefonovala, sledovala jsem prostor ulice a samotné kadeřnictví asi tak 2 minuty a neviděla jsem, že by ten muž vycházel ven, resp. že by tam vcházel někdo další, po asi dvou minutách jsem od okna z kuchyně odešla , žádné zavazadlo ten muž sebou neměl, měl holé ruce, viděla jsem, jak sahá na kliku, byl hubené postavy, výška osoby z okna zkresluje, můj osobní odhad je asi 180 cm, venku ještě bylo světlo, nesvítilo pouliční osvětlení. .

117. K dalšímu výslechu této svědkyně došlo v hlavním líčení dne 4. 11. 2013 (č. l. 1651 a násl. spisu), kdy znovu mnohé z výše uvedených údajů zopakovala, některé z nich ještě více upřesnila, jiné ovšem poměrně významným způsobem pozměnila. Konkrétně k muži, kterého pozorovala, jak přichází ke kadeřnictví z jejího pohledu z pravé strany, vypověděla, že byl vyšší, měl kratší černou bundu a modré kalhoty, byl hubený, vlasy měl světlé, ne úplně blond, špinavý blond, krátké vlasy, brýle, čepici ani batoh neměl, dveře otevíral levou rukou, pravou ruku měl dole podél těla, vstoupil do kadeřnictví, zavřel, byl tam asi 5 minut, než vypila kafe a dokouřila . Na dotaz, zda v době, co odešel hoch a přišel tam ten člověk, mohl tam vejít někdo jiný? , stroze odpověděla Ne. . Dále uvedla, že tuto osobu, která přicházela shora, viděla přicházet v 16.59 hodin (bylo totiž zjištěno, že její mobilní telefon byl o 4 minuty zpožděn, takže se nejednalo o čas 16.55 hodin, jak původně uváděla).
118. Při výslechu u dalšího hlavního líčení dne 2. 9. 2015 svědkyně P. Š. v zásadě zopakovala údaje právě rozvedené, rozporně však uvedla, že i když u okna ještě nějakou dobu seděla a kouřila, tak neviděla příchozího muže z kadeřnictví odejít. (dříve ale vypověděla, že muž v kadeřnictví byl asi 5 minut srov. i první odstavec na straně 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

119. Nalézací soud si zřejmě popsané rozpory ve výpovědích jmenované svědkyně neuvědomil, neboť ji na ně neupozornil a nepožadoval na ní jejich vysvětlení. Při hodnocení její výpovědi, kterou považoval za souladnou s výpovědí poškozené L. B. a obviněného usvědčující, pak uvedl (srov. strany 61 a 62 odůvodnění jeho rozsudku), že tvrzení obviněného v tom směru, že mezi odchodem malého chlapce z provozovny a příchodem pachatele, to byl on, kdo vešel do kadeřnictví a následně odešel, je vyvráceno nejen výpovědí poškozené B., ale i výpovědí svědkyně Š. . Z toho prý vyplývá, že mužem, který vstoupil do kadeřnictví, byl pachatel, a že mezi vstupem pachatele do kadeřnictví a odchodem malého chlapce nemohl být v kadeřnictví nikdo jiný. , a že takový závěr je naprosto zřejmý, opodstatněný a důkazy prokázaný. . A ve zjevném rozporu s tím, co sám citoval z výpovědi této svědkyně v prvním odstavci na straně 9 odůvodnění svého rozsudku (že muž přicházející ze shora ke kadeřnictví byl špinavý blonďák s krátkými vlasy ), tamtéž na straně 62 uvedl, že Neuváděla ve své výpovědi, že se jednalo o špinavého blonďáka, to uváděla ve vztahu k malému chlapci, který odešel z kadeřnictví. .

120. Tomuto způsobu hodnocení přisvědčil i odvolací soud, jenž v odůvodnění svého usnesení (srov. strany 6 a 7) uvedl, že je, stejně jako soud prvního stupně, přesvědčen, že mužem, kterého viděla do kadeřnictví vstupovat svědkyně P. Š., a který napadl poškozenou, je právě obžalovaný. Jednak pohyb další osoby rozdílné od osoby obžalovaného stejného vzhledu ve velmi krátkém časovém intervalu je i s ohledem na to, v jaké době , na jakém místě a v jakém městě k němu došlo, vyloučen , jednak popis obžalovaného, který poskytla poškozená L. B. je natolik přiléhavý, že se rozhodně nehodí na žádného jiného možného pachatele. . Tento závěr prý nevylučují ani některé rozpory ve výpovědi svědkyně P. Š. Pokud jde o barvu vlasů, je třeba si uvědomit, že sledovala děj ze 4. poschodí, před 17. hodinou v únoru a že se tedy mohla barva vlasů jevit jinak, než ve skutečnosti byla. To samé lze uvést i k otázce batohu, kterého si svědkyně nevšimla. .

121. Nejvyšší soud takovému způsobu hodnocení výpovědi jmenované svědkyně, které je opět v evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo, rozhodně nemohl přisvědčit. Musel se naopak ztotožnit s argumentací dovolatele, že i odvolací soud si z její výpovědi vybral pouze tu část, která mu zapadala do kontextu odůvodnění jeho viny, a že proti prosté logice uvedl zcela nepodložené a smyšlené domněnky. Popis muže přicházejícího ze shora ke kadeřnictví, který svědkyně prezentovala, totiž vůbec neodpovídal osobě obviněného [ať už šlo o oblečení, které měl mít na sobě (mělo jít o kratší bundu do pasu), nebo pokud šlo o barvu jeho vlasů (světlehnědé, resp. špinavé blond), ale především jejich sestřih (krátké vlasy, vystříhaný krk), jakož i to, že muž byl bez batohu či tašky, atd.]. Tyto skutečnosti spolu s tvrzením svědkyně, že popisovaný muž přicházel z opačného směru (z jejího pohledu zprava) než obviněný naopak mohou svědčit pro závěr, že její svědectví by vylučovalo obviněného jako možného pachatele stíhaného trestného činu a současně by svědčilo pro reálnost úvahy, že do kadeřnictví vstoupil po obviněném (v čase 16.55 až 16.59 hodin, tedy v době, kdy podle výpovědi jeho i obou jeho prarodičů měl již být doma) ještě další mladý muž.

122. Při hodnocení svědecké výpovědi P. Š. měl již nalézací soud posuzovat i to, zda svědkyně byla při sledování ulice a prostranství před kadeřnictvím v době před 17. hodinou skutečně natolik pozorná, aby z její výpovědi bylo možno činit tak kategorický závěr, že mezi vstupem pachatele do kadeřnictví a odchodem malého chlapce nemohl být v kadeřnictví nikdo jiný (srov. shora odstavce 115. a 117.), když kromě malého chlapce a mladého muže nikoho dalšího neregistrovala. Ze svědeckých výpovědí J. K. a M. V. se totiž podává, že v daném místě a čase se měli pohybovat nejen oni, takže lze reálně předpokládat, že je při jí tvrzené pozornosti nejen mohla, ale i měla vidět (svědkyně M. V. dokonce hovořila o mladém muži, který se v blízkém okolí pohyboval a neodpovídal popisu obviněného, a také o osobním automobilu, řízeném mužem romského původu, které v té době ulicí projíždělo; o ničem takovém se však P. Š. ve svých svědeckých výpovědích nezmiňovala).

123. V návaznosti na výše zmíněné údaje z výpovědi svědkyně P. Š. měl nalézací soud věnovat více pozornosti právě svědeckým výpovědím M. V. a J. K., kteří se v rozhodnou dobu v okolí kadeřnictví rovněž pohybovali a ve svých výpovědích zmiňovali o čase 16.55 hodin. To je významný časový údaj rovněž ve vazbě na obsah jak výpovědi poškozené L. B. (ta v jedné výpovědi hovořila také o 17. hodině), tak svědecké výpovědi P. Š. (ta upřesnila čas pozorování mladého muže přicházejícího do kadeřnictví shora na 16.59 hodin), ale i svědecké výpovědi prarodičů obviněného (ti vypověděli, že jejich vnuk byl již v 17 hodin doma).

124. Pokud tak nalézací soud v hodnotících pasážích odůvodnění svého rozsudku činil (na str. 62), nelze se s přesvědčivostí jeho úvah bezezbytku ztotožnit. Až nesrozumitelně působí jeho úvaha, že svědkyně P. Š. nemohla M. V. a J. K. vidět, neboť ti se zdržovali na té straně, na které má svědkyně Š. okna, takže tyto osoby nemohla ani vidět, neboť jak uvedla, seděla uvnitř obývacího pokoje ve 4. patře, koukala z okna a popelník měla na parapetu. Tím pádem se dostaly tyto osoby mimo zorný úhel této svědkyně. . Na str. 8 rozsudku totiž soud při citaci obsahu výpovědi této svědkyně uvedl, že měla otevřené okno, pila kávu a kouřila z okna v kuchyni. . Ke svědecké výpovědi M. V. soud sice uvedl, že nepotkala na své procházce obžalovaného, ale jinou osobu, která se u prodejny "K." nacházela dříve, než by se zde mohl nacházet obžalovaný. Toto tvrzení je podporováno i tím, že tato osoba, která vypadala jako Harry Potter , měla kulaté brýle, které obžalovaný v té době vůbec nenosil. , z této úvahy však nevyvodil závěr, že poblíže kadeřnictví se v kritické době skutečně pohyboval jiný (další a od obviněného odlišný) mladý muž. Ze svědecké výpovědi J. K. pak soud pouze konstatoval, že podle něho mladý muž odcházel v čase asi 16.55 hod. směrem od kadeřnictví po jeho pravé ruce. , více se významným údajům z jeho výpovědi nevěnoval.

125. Nejvyšší soud přitom již ve svém předchozím rozhodnutí upozorňoval na potřebu věnovat i těmto důkazům zvýšenou pozornost a uvažovat, že svědek J. K. již jinou osobu než obviněného zřejmě vidět nemohl, neboť v 16.59 hodin byl již doma a díval se na televizi. Podobně svědkyně M. V. byla v 17.00 hodin již na cestě domů, kam přišla v 17.03 hodin, takže již nejspíš nemohla vidět, zda v 16.59 hodin šel někdo do kadeřnictví, jak to popsala svědkyně P. Š. I proto měl nalézací soud zvažovat, zda jmenovaní svědci, kteří viděli nějakou osobu, jak v čase 16.55 hodin již odchází od kadeřnictví (popsali, že ji viděli již vzdálenou od dveří kadeřnictví odcházet směrem, kde v té době obviněný bydlel u svých prarodičů), nepozorovali právě obviněného.

126. Svědeckou výpověď P. Š. měl nalézací soud dát také do souvislosti s obsahem svědeckých výpovědí prarodičů obviněného M. N. a L. N. Z nich je totiž patrné, že v době, kdy mladý muž, jehož tato svědkyně pozorovala, vstupoval do kadeřnictví, měl již být obviněný u nich doma. Obsah výpovědí obou jmenovaných svědků soud sice v odůvodnění svého rozsudku zmínil (prvou svědkyni na str. 7 a 8, druhého svědka na str. 27 a 28), v hodnotících pasážích (na str. 56 až 67) jim ale již žádnou pozornost nevěnoval. Přitom pokud oba tito svědci potvrdili, že obviněný přišel do jejich bydliště v 17 hodin (M. N. hovořila o příchodu vnuka přesně v 17 hodin ), a je-li současně objektivně doloženo, že obviněný v bytě svých prarodičů zapnul v cca 17.10 hodin počítač, pak soud zřejmě neměl důvod první z těchto časových údajů zpochybňovat, zvláště když svědkyně při svém posledním výslechu před soudem vysvětlila, co mínila svou původní (a v předchozím rozsudku nalézacím soudem zpochybňovanou) formulací, že v době příchodu obviněného domů hodinové ručičky se překrývaly .

127. Nedostatku v hodnocení uvedených svědeckých výpovědí nalézacím soudem si byl zřejmě vědom odvolací soud, jenž na str. 5 odůvodnění svého usnesení uvedl, že o údaji o příchodu obviněného do bydliště se výpovědi jeho prarodičů zpočátku značně rozcházely, aby se později, po zrušení předchozího rozsudku Nejvyšším soudem, sjednotily. Výpověď svědkyně M. N. se navíc jeví nepříliš věrohodná, neboť podle ní měla cca 5 minut obžalovanému vyčítat, že nebyl na doučování. . Taková argumentace v jejím počátku neodpovídá skutečnosti, neboť oba prarodiče obviněného situovali příchod jejich vnuka domů do doby kolem 17. hodiny (rozhodně nelze tvrdit, že se jejich výpovědi značně rozcházely ), v jejím závěru pak není přesvědčivá, neboť není zřejmé, proč právě z uvedeného důvodu by měla být výpověď svědkyně nepříliš věrohodná , zvláště když ani on, stejně jako soud nalézací nevěnoval vůbec žádnou pozornost listinnému důkazu označenému jako Vyhodnocení hlasové analýzy (v podaném dovolání pojmenovanému závěry zkoumání z detektoru lži ), z jehož závěrečného shrnutí je zřejmé, že na základě provedené analýzy, kdy dotazovaná M. N. vícekrát prohlásila, že v době příchodu svého vnuka dne 21. 2. 2013 bylo přesně 17:00 hodin, v žádném z těchto prohlášení nebyla zaznamenána riziková reakce, naopak byly zaznamenány reakce typické pro osoby říkající pravdivá tvrzení, lze velmi pravděpodobně předpokládat pravdivost těchto prohlášení vypovídající osoby (srov. č. l. 2927 spisu).

128. Nejvyšší soud už ve svém předchozím rozhodnutí akcentoval, že v dané věci je časové rozpětí mezi odchodem obviněného a příchodem dalšího mladého muže (jednoho z možných pachatelů) cca 4-5 minut, takže soudy se měly zabývat průběhem skutkového děje a jeho časovou osou velmi podrobně a do všech detailů, neboť každá minuta (zejména v rozmezí 16.55 až 16.59 hodin) zde hraje velkou roli pro skutečně objektivní posouzení viny konkrétní osoby. Proto je nutné velmi pečlivě a logicky hodnotit výpovědi shora jmenovaných svědků, a to v jejich návaznosti na sebe a v jejich souvislostech.

129. Výše popisovanému časovému sledu událostí by odpovídalo i oběma soudy učiněné zjištění, že obviněný odcházel z bydliště svědka M. L. kritického dne v 16.45 hodin. Jestliže vzdálenost z tohoto místa ke kadeřnictví byla v průběhu doplněného dokazování změřena na přesně 887 metrů, takže chůze mu mohla trvat cca 10 minut, pak by odpovídalo jeho obhajobě, že v kadeřnictví byl v cca 16.55 hodin. Stejně tak by odpovídalo jeho obhajobě, že do bydliště svých prarodičů přišel v cca 17.00 hodin (od kadeřnictví to je jak bylo rovněž změřeno přesně 356 metrů, které mohl ujít za cca 3-4 minuty).

130. Nalézací soud v rámci svých hodnotících úvah sice řadu časových údajů zmínil, žádný přesný závěr ovšem z nich neučinil, když ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku uvedl právě s ohledem na značný význam přesného časového určení pachatelova útoku poměrně široký údaj mezi 16.55 hod. 17.05 hod. . Více pozornosti této problematice nevěnoval, takže jeho rozhodnutí zůstalo v tomto směru přezkoumatelné. Odvolací soud přes upozornění Nejvyššího soudu v jeho předchozím rozsudku přesné časové vymezení pachatelova útoku nejprve bagatelizoval, když uvedl, že není třeba složitě vytvářet časovou osu, protože časový rozdíl mezi tím, kdy by poškozenou napadl, a tím, kdy by poškozenou nenapadl, je řádově několik minut a v obou případech by se obžalovaný vešel do časového limitu ohraničeného odchodem od učitele angličtiny do začátku jeho komunikace na počítači. Jedinými spolehlivými údaji jsou telefonáty svědkyně Š., ke kterým došlo, podle zprávy operátora, v 16:48 a v 16:59, a údaj o připojení obžalovaného k síti v 17:10 hod. , aby ovšem hned v následujícím odstavci uvedl, že se zabýval i jinou časovou osou (tu sice následně popsal, při tom si ale vybíral jen některé údaje z rozporných výpovědí poškozené, jak jsou zmíněny výše); i tak uzavřel, že ani tato časová osa nevylučuje pachatelství obžalovaného. .

131. Ani s tímto způsobem hodnocení se Nejvyšší soud nemohl identifikovat, neboť ze zmíněné argumentace je zřejmé, že oba soudy nižších instancí právě uvedené časové souvislosti přehlížely, žádný relevantní význam jim nepřikládaly, resp. je zcela opominuly a v rozporu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. účelově dovodily, že do kadeřnictví jiná osoba než obviněný nepřišla. Jejich skutkový závěr v tomto směru sice zdánlivě zapadá do svědecké výpovědi poškozené, u níž však s ohledem na shora zmíněné znalecké posudky nelze vyloučit výpadek paměti právě na uvedené krátké časové rozpětí. Oproti jejich skutkovým závěrům soudů by bylo možno z obsahu jiných provedených důkazů naopak uvažovat, že svědek J. K. již jinou osobu než obviněného vidět nemohl, neboť v 16.59 hodin byl již doma a díval se na televizi. Podobně svědkyně M. V. byla v 17.00 hodin již na cestě domů, kam přišla v 17.03 hodin, takže již nemohla vidět, zda v 16.59 hodin někdo šel do kadeřnictví, jak to popsala svědkyně P. Š. Proto se oba soudy nižších stupňů měly zabývat zcela reálnou úvahou, zda jmenovaní svědci, kteří viděli nějakou osobu, jak v čase 16.55 hodin již odchází od kadeřnictví (popsali, že ji viděli již vzdálenou od dveří kadeřnictví odcházet směrem, kde v té době obviněný bydlel u svých prarodičů), nepozorovali právě obviněného.

132. Z výpovědi svědkyně M. V. pak oba soudy neměly přehlížet pasáž, v níž popisovala mladého muže, kterého ve shora zmiňovaném čase pozorovala v okolí kadeřnictví a k němuž nejprve uvedla, že od prodejny Sport M. šel po trávě brejlatej kluk, měl kulatý brýle, věk asi do 30-ti let, vlasy měl buď tmavé nebo měl černou čepici, , a o němž posléze k výzvě policejního orgánu prohlásila: On mi připadal jak Herry Poter (správně mělo být Harry Potter ) kvůli kulatým brýlím, vím, že jsem si říkala, že je to socka, že bych o něj ani kolo neopřela. (srov. č. l. 1052 a 1055 spisu), a následně hodnotit, zda takový popis vůbec odpovídá obviněnému, který kulaté brýle nenosil a v době činu mu bylo necelých 21 let.

133. Na tomto místě by Nejvyšší soud mohl zopakovat argumentaci, kterou použil již v odůvodnění svého předchozího rozsudku, že totiž již tyto významné fragmenty ze svědeckých výpovědí P. Š., M. V. a J. K. svědčí pro opodstatněnost závěru, že skutková zjištění obou soudů jsou s těmito důkazy (nebo s jejich významnými částmi) v rozporu. Nemají totiž žádnou obsahovou vazbu jak na tyto důkazy, tak na výpověď obviněného a další provedené důkazy (srov. shora i dále), z nichž některé dokonce vylučují obviněného jako možného pachatele žalovaného skutku.

134. Nalézací soud přesto i ve svém novém rozhodnutí ze svědecké výpovědi P. Š. (a údajně souladné výpovědi poškozené L. B.) vyšel, když uvedl, že závěr, že mezi odchodem malého chlapce z kadeřnictví a příchodem pachatele (obžalovaného) nevešel do kadeřnictví nikdo jiný, je naprosto zřejmý, opodstatněný a důkazy prokázaný. . Pokud takový kategorický skutkový závěr učinil, pak ovšem měl současně vyložit jednak to, jak se vyrovnal s tou částí její výpovědi, v níž její popis mladého muže přicházejícího ke kadeřnictví z opačného směru a vstupujícího do kadeřnictví teprve v čase 16.59 hodin vůbec neodpovídá obviněnému, a jednak to, proč tak bezvýhradně věří jejímu tvrzení, že širší okolí kadeřnictví pozorovala nepřetržitě (a zřejmě i ostražitě), když vůbec nezaznamenala pohyb přinejmenším svědků M. V. a J. K.

135. Odvolací soud si v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 6) nejprve položil otázku, zda tím mužem, kterého viděla svědkyně P. Š. vstupovat do kadeřnictví, je skutečně obviněný. Poté vyjmenoval na jedné straně skutečnosti, které podle jeho názoru svědčí pro takový závěr (časová souvislost, výška postavy a oblečení), a na druhé straně i skutečnosti, které svědčí proti takovému závěru (přicházel z opačného směru, měl jinou barvu vlasů a neměl batoh), a nakonec uvedl, že je, stejně jako soud prvního stupně, přesvědčen, že mužem, kterého viděla do kadeřnictví vstupovat svědkyně P. Š., a který napadl poškozenou, je právě obviněný (srov. poslední odstavec tamtéž). V další části odůvodnění se sice snažil vyložit, proč je o takovém závěru přesvědčen, Nejvyšší soud však jeho argumentaci nesdílí, neboť jeho hodnotící postup a učiněný paušální závěr je v evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo. Nejvyšší soud především nemohl přehlédnout, že odvolací soud zařadil mezi skutečnosti, které (údajně) svědčí pro závěr, že mužem, kterého jmenovaná svědkyně viděla vstupovat do kadeřnictví, byl obviněný, i takové, které by při porovnání s některými dalšími provedenými důkazy mohly svědčit ve prospěch obviněného (srov. shora nejen údaje o časové posloupnosti a o oblečení, které měl mít obviněný v rozhodné době na sobě, ale i výsledky provedených rekognicí) a dokonce jej jako pachatele žalovaného skutku vylučovat.

136. V další části svého podání znovu zpochybňující závěr obou soudů nižších stupňů o věrohodnosti výpovědi poškozené dovolatel nejprve označil za zcela bezpředmětnou listinu protokol o ohledání z místa činu dne 27. 2. 2013 a následně uvedl, že žádná kupička vlasů nemohla být toho dne na místě nalezena, když tam nebyla při prvotním ohledání místa činu, které bylo provedeno bezprostředně po napadení poškozené, tj. dne 21. 2. 2013. Žádné vlasy tehdy v provozovně nalezeny nebyly a nejsou patrné ani z tehdy pořizovaného videozáznamu. Absence tohoto důkazu podle jeho názoru boří celou koncepci obvinění i závěru o jeho vině, neboť pokud od počátku tvrdí, že viděl kupičku vlasů uprostřed místnosti a poškozenou, jak zametala, pak nemohl být útočníkem na ni právě on. Sporný protokol o ohledání z místa činu dne 27. 2. 2013 sice uvádí, že kupička vlasů byla vyfotografována jako stopa č. 15, nicméně ani jedna fotografie neexistuje, stejně jako neexistuje žádný videozáznam z tohoto ohledání místa činu.

137. V návaznosti na to dovolatel položil (řečnickou) otázku, proč by o nějaké kupičce vlasů uprostřed provozovny vůbec vypovídal, pokud by ji tam neviděl (nebo pokud by ji zahlédl někde v rohu místnosti), a sám si odpověděl, že takovou vychytralost nelze u něho v žádném případě předpokládat, a to jednak s ohledem na jeho inteligenci a jednak s ohledem na to, že nikdy neměl nic společného se zákonem v trestní rovině. Z tvrzeného zopakoval svůj shora formulovaný závěr, že nemohl být útočníkem na poškozenou, neboť ta po jeho odchodu z provozovny byla zcela v pořádku a musela dozametat vlasy po zákaznících. Především odvolacímu soudu pak vytknul, jakým způsobem se vypořádal s touto problematikou v odůvodnění svého rozhodnutí.

138. Jakkoliv se může jevit, že řešená problematika není pro rozhodnutí o vině obviněného nikterak zásadní (zvláště když odvolací soud na straně 6 odůvodnění svého usnesení uvedl, že k rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného není tato otázka podstatná ), podle názoru Nejvyššího soudu ji nelze bagatelizovat už proto, že nalézací soud jí přikládal poměrně značný význam. V rámci svých hodnotících úvah totiž uvedl (srov. strany 36 a 64 odůvodnění jeho rozsudku), že kupička vlasů na místě činu musela být, neboť obžalovaný by sám od sebe o ní nehovořil, kdyby ji neviděl, protože nemohl tušit, že by mohla mít nějaký vliv na hodnocení důkazů, nacházela se na místě pod oknem u radiátorů a bylo u ní odstavené koště, (což) koresponduje s výpovědí poškozené, i bez brýlí kupičku vlasů jednoznačně vidět mohl, obžalovaný nemluví pravdu a musel se po prostorách kadeřnictví pohybovat. .

139. Pokud nalézací soud výpověď obviněného ve zmiňované části zpochybnil, je třeba uvést, že jeho hodnotící úvahy nelze považovat za přesvědčivé už proto, že je dovodil nepřípustným způsobem z neprokazatelného důkazu (výpověď obviněného, že viděl kupičku vlasů právě uprostřed místnosti, totiž nebyla žádným konkrétním důkazem nijak vyvrácena). Navíc pak sama skutečnost, že při druhém doohledání místa činu byla kupička vlasů nalezena poblíže akumulačních kamen (nalézací soud je opakovaně nepřesně označil jako radiátor ), by měla svědčit spíše ve prospěch obviněného už proto, že pokud vypověděl, že při příchodu do kadeřnictví viděl poškozenou zametat, a kupičku vlasů viděl uprostřed místnosti kadeřnictví v takovém případě by tam skutečně musel přijít nedlouho po odchodu posledního zákazníka (malého chlapce, kterého ostatně jak rovněž vypověděl viděl před kadeřnictvím). Mělo by tomu tak být tím spíš, že sama poškozená uvedené okolnosti popisovala rozporuplně (srov. shora nejprve že při příchodu pachatele zametala , posléze že už měla uklizeno , a nakonec že po zametání ještě stírala ), aniž změny ve svých výpovědích vysvětlila. Byla-li totiž při ohledání místa činu nalezena kupička vlasů poblíže akumulačních kamen, lze reálně usuzovat, že po odchodu obviněného musel uplynout určitý časový úsek do okamžiku, kdy poškozená dozametala místnost a kupičku vlasů dometla na uvedené místo. Tato činnost jí s určitostí zabrala několik minut, což by ovšem bylo v souladu se svědeckou výpovědí P. Š., že viděla vcházet (zřejmě jiného) mladého muže a potencionálního pachatele útoku na poškozenou někdy kolem 16.59 hodin. To by ovšem nevyvracelo, ale spíše potvrzovalo obhajobu obviněného, že v té době již přicházel k bytu svých prarodičů (jak bylo výše uvedeno, ti mu jako svědci potvrzovali, že kolem 17. hodiny byl již doma).

140. V návaznosti na výše popisované skutečnosti vztahující se ke kupičce vlasů měl již nalézací soud pečlivěji hodnotit ve věci postupně vypracované a v učiněných závěrech poněkud odlišné znalecké posudky znalců z oboru zdravotnictví, odvětví očního lékařství. Obviněný, který má na každém oku minimálně 5 dioptrií, totiž tvrdil, že brýle nosí naprosto pravidelně (to mu potvrdila i celá řada svědků) a odkládá je pouze před spaním a sprchováním, takže se nabízela otázka (zvláště když poškozená vypověděla, že pachatel v době činu neměl na očích brýle), zda by vůbec mohl kupičku vlasů bez brýlí rozpoznat. K této otázce byl již v přípravném řízení zpracován znalecký posudek z uvedeného oboru a odvětví prof. MUDr. Pavlem Rozsívalem, CSc., s jehož závěry posléze polemizoval znalecký posudek ze stejného oboru a odvětví vyžádaný obhajobou, v němž soudní znalec MUDr. Břetislav Brožek, CSc. dospěl k závěru, že obviněný se nemohl bez brýlí pohybovat a nemohl ani vidět hromádku vlasů. Jelikož tento posudek odporoval původnímu znaleckému posudku a byl hlavním důvodem, pro který došlo ke zrušení původního odsuzujícího rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, byl soudní znalec prof. MUDr. Pavel Rozsíval, CSc. vyzván, aby posudek doplnil. Poté byli oba shora jmenovaní znalci v průběhu hlavního líčení vyslechnuti, a třebaže došlo k určitému sjednocení jejich názorů v tom, co všechno obviněný přes uvedený oční handicap mohl, resp. nemohl (obecně i na místě činu) vidět, nevyznívají příliš přesvědčivě poměrně stručné a zjednodušené hodnotící úvahy nalézacího soudu na straně 63 odůvodnění jeho rozsudku, že skutečnost, že obžalovaný i bez brýlí kupičku vlasů jednoznačně vidět mohl, stvrdil svým znaleckým posudkem znalec z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace oční lékařství .

141. Vycházel-li nalézací soud při hodnocení důkazů vztahujících se k řešené problematice především z výpovědi poškozené a z protokolů o ohledání místa činu (případně z dokumentů, které je doplňovaly), pak je třeba uvést, že již v průběhu přípravného řízení bylo ohledání místa činu provedeno hned třikrát. I když nejde o postup v obdobných věcech právě obvyklý, lze připustit, že pro jeho opakované provedení mohly být v přezkoumávané věci třeba i závažné důvody. V každém případě je ale třeba trvat na tom, aby při provádění takových úkonů (i u těch, resp. zejména u těch opakovaných) byly dodrženy určité standardní postupy, což se ovšem jak bude dále alespoň stručně rozvedeno v dané věci nestalo.

142. K prvnímu ohledání místa činu došlo dne 21. 2. 2013 od 22.00 hodin (srov. č. l. 1124 až 1142 spisu). Z protokolu o něm sepsaném vyplývá, že bylo zajištěno celkem 33 stop (12 stop věcných, 12 stop biologických, 2 stopy daktyloskopické, 2 stopy trasologické a 5 stop pachových), které byly zadokumentovány písemně, fotograficky a na videozáznam. Největší z pachových stop (označená č. 20) se nachází zhruba uprostřed místnosti a jak je zřejmé z fotografií č. 21, 22, 23, 53 a 55 je zakryta rozměrnou fólií. Jelikož tato stopa není blíže popsána, není zřejmé, co zakrývá, příp. čím byla vytvořena. Z pořízených fotografií č. 21 a 22 (ale ani z videozáznamu) není ani patrné, zda se u akumulačních kamen nachází poškozenou smetená kupička vlasů. Vpravo od akumulačních kamen se rozhodně nenalézá, jak je zřejmé z fotografie č. 21, pohledu vlevo od akumulačních kamen brání na první z těchto fotografií opěradlo dětské židle, na druhé z nich sedadlo jednoho z křesel (obdobně je tomu i u videozáznamu). Na obou těchto fotografiích je však vidět, že vlevo od akumulačních kamen je opřená o zeď mezi okny a o akumulační kamna násada světlé barvy (zřejmě od koštěte; jeho spodní část již vidět není).

143. V té souvislosti je třeba uvést, že tato násada (zřejmě od koštěte) v protokole o ohledání místa činu uvedena není, stejně jako v něm není žádná zmínka o kupičce vlasů. Nad tím by snad nebyl důvod se pozastavovat, neboť právě tyto věci nemusely zaujmout pozornost policistů. Je však třeba vyslovit podiv nad tím, že v tomto protokole (v části popisující nález ošacení potřísněného krví) není vůbec zaznamenán nález další násady (tentokrát modré barvy, zřejmě od mopu), která je vidět pod ošacením na fotografii č. 59 i na videozáznamu. Již podle místa jejího uložení (pod ošacením a mezi dveřmi z čekárny do kadeřnictví) by přitom mohla reálně přicházet v úvahu například verze, že poškozená s ní pracovala (nebo ji jen držela v rukách) právě v okamžiku příchodu pachatele.

144. Z uvedených pěti zajištěných pachových stop předložil vyšetřovatel v písemné žádosti ke zkoumání pouze dvě (ze žádosti nelze zjistit proč srov. č. l. 1286 spisu), a to stopu č. 17 odebranou z vnitřní kliky dveří vedoucích z čekárny do kadeřnictví (č. sáčku 200993) a stopu č. 20 odebranou z podlahy uprostřed kadeřnictví (č. sáčku 200992). Z odborného vyjádření na č. l. 1288 spisu je zřejmé, že u těchto stop nebyla potvrzena pachová shoda s obviněným L. N. Je s podivem, že nalézací soud tento důkaz, svědčící evidentně ve prospěch obviněného, v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezmínil, když na druhé straně odborným vyjádřením potvrzenou pachovou shodu dalších zajištěných stop s obviněným již nejen zmínil, ale následně i v neprospěch obviněného vyhodnotil (srov. jeho stranu 54 a další text tohoto usnesení).

145. K druhému ohledání místa činu (označovanému též jako 1. doohledání) došlo dne 23. 2. 2013 (srov. č. l. 1143 až 1144 spisu), tedy již v době, kdy se obviněný policejním orgánům sám přihlásil jako svědek (v sobotu dne 23. 2. 2013) a podal jim svědectví. Z protokolu o tomto ohledání sepsaném vyplývá, že při něm byla zajištěna pouze 1 biologická stopa (umělohmotný nehet bílé gelové barvy) a 1 chemická stopa (umělohmotný vlas příze). Není z něho však patrné, že by tehdy byla o jeho průběhu pořizována fotodokumentace či videozáznam.

146. K třetímu ohledání místa činu (označovanému též jako 2. doohledání) došlo následující týden ve středu dne 27. 2. 2013 (srov. č. l. 1145 až 1150 spisu). Z protokolu o něm sepsaném vyplývá, že při něm jednak bylo zajištěno 10 pachových stop a 1 stopa biologická (z krve na čele zámku do čekárny), jednak byla soustředěna pozornost na kupičku odstřihnutých vlasů, která se nachází u levé strany akumulačních kamen, a na výhledové poměry na ni z různých míst kadeřnictví. V průběhu tohoto ohledání byla provedena fotografická dokumentace (založena je na č. l. 1147 spisu; disketa s fotografiemi je připojena k č. l. 1148 spisu), nebyl však o jejím průběhu pořizován videozáznam. Za pozornost stojí jednak to, že na fotografiích č. 29 a 35 je vidět na zemi ležící mop s modrou násadou (srov. shora odstavec 143.), jednak to, že na fotografiích č. 1, 15, 18, 30, 32 a 34 je zřetelně vidět koště se světlou násadou. Při srovnání s dokumentací pořízenou při prvním ohledání je však evidentní, že s koštětem muselo být manipulováno, neboť se nachází na jiném místě (opřené v rohu místnosti poblíž odpadkového koše).

147. Tyto skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje v návaznosti na dovolatelovy námitky vztahující se k průběhu jednotlivých těchto úkonů, k důkazům, které při nich měly být opatřeny, a k závěrům, které z nich soudy dovodily. I když lze připustit, že pořízení fotografie na č. l. 1147 spisu nejsou příliš přehledné, jejich prohlédnutím na monitoru počítače (při několikanásobném zvětšení) lze získat potřebný přehled o situaci na místě činu. Z tohoto hlediska nejsou právě srozumitelná tvrzení obviněného, že protokol o ohledání místa činu ze dne 27. 2. 2013 uvádí, že kupička vlasů byla vyfotografována jako stopa č. 15, , že ani jedna fotografie uvedená v protokolu ze dne 27. 2. 2013 neexistuje, , a z toho vyvozená argumentace, že z prvotního ohledání místa činu je zcela zřejmé, že žádná kupička vlasů v provozovně není, . První dvě jeho tvrzení totiž neodpovídají obsahu spisu (srov. shora), neboť kupička vlasů nebyla označena jako stopa č. 15 (nebyla označena vůbec); jako místa č. 12, 13, 14 a 15 byly označeny pozice, z nichž policejní fotograf pořizoval snímky ve směru ke kupičce vlasů. A poslední argument je i v rozporu s jeho výpovědí, že viděl, jak poškozená vlasy zametá, takže vlasy se v kadeřnictví logicky musely nalézat (sporné tak může být jen místo, kde se nacházely).

148. Ze zmíněných deseti pachových stop zajištěných při druhém doohledání předložil vyšetřovatel v písemné žádosti ke zkoumání pouze pět z nich (z jeho žádosti opět nelze zjistit proč srov. č. l. 1286 spisu), a to stopu č. 1 odebranou z koženkové šedé kabelky (č. sáčku 344311), stopu č. 7 odebranou z kovového držadla horní zásuvky skříňky u pravého kadeřnického stolku (č. sáčku 543403), stopu č. 8 odebranou z kovového držadla dvířek skříňky u pravého kadeřnického stolku (č. sáčku 543404), stopu č. 9 odebranou z plastového spínače světel na chodbě v čekárně kadeřnictví (č. sáčku 543405) a stopu č. 10 odebranou z plastového spínače světel v předsíni u vchodových dveří do kadeřnictví (č. sáčku 543407). Z odborného vyjádření na č. l. 1288 spisu je zřejmé, že u prvých čtyř z těchto stop byla potvrzena pachová shoda s obviněným L. N., tato shoda však nebyla u něho potvrzena u stopy č. 10.

149. Tento důkaz, který měl obviněného usvědčovat z pohybu i v samotném kadeřnictví, byl poněkud zpochybněn po vypracování znaleckého posudku JUDr. Martinem Kloubkem, Ph.D., znalcem z oboru kriminalistiky, zvláštní specializace kriminalistická odorologie, který v jeho závěru uvedl (srov. č. l. 2107 spisu), že pokud se nepodaří prokázat, že nemohlo dojít k pachovému přenosu prostřednictvím policistů (Mgr. M. H. a Ing. M. J.), nelze považovat výsledek pachové komparace za věrohodný (srov. i další text). Ještě větší pochybnost o věrohodnosti tohoto důkazu pak vyvolalo odborné vyjádření založené na č. l. 2295 spisu, podle něhož byla potvrzena pachová shoda mezi pachem Ing. M. J. a pachem odebraným z kovového držadla horní zásuvky skříňky u pravého kadeřnického stolku (srov. shora stopa č. 7, č. sáčku 543403).

150. Právě této problematiky se dotkla další dovolací námitka obviněného, že došlo k přenosu pachu z policistů, kteří před zajištěním pachových stop byli v kontaktu s obviněným a s jeho oblečením zajištěným u obviněného, jeho rodičů a jeho babičky. Výhrada obviněného se vztahovala jednak k neúplnosti dokazování provedeného v tomto směru, neboť nalézací soud neprovedl jím navržené důkazy (především výslech všech policistů, kteří přišli do kontaktu s jeho oblečením a obutím, které jim vydal), jednak k neprocesnímu postupu jak při zajištění tohoto důkazu, tak při jeho provedení (postup policistů označil za nestandardní a vyslovil důvodnou pochybnost jak o zákonném postupu při zajištění shodných pachových stop, tak o tom, zda vůbec byly pachové stopy na místě činu zajištěny). Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že k takto nezákonně provedenému důkazu nelze opírat jakýkoliv závěr o vině, a to zvláště za situace, kdy lze důvodně pochybovat o tom, zda vůbec byly pachové stopy zajištěny.

151. Podle soudu prvního stupně (srov. stranu 61 odůvodnění jeho rozsudku) Zajištěné pachové stopy dokladují to, že obžalovaný se v prostorách provozovny pohyboval minimálně na místech, kde svoji pachovou stopu zanechal. Tato místa jsou logická a odpovídají motivu jednání obžalovaného (šuplík, kabelka, vypínač) . Odvolací soud se sice s touto úvahou ztotožnil ( Pachové stopy obžalovaného byly nalezeny na místech, o kterých tvrdil, že se zde nezdržoval, a na předmětech, o kterých tvrdil, že na ně nesahal. srov. stranu 8 odůvodnění jeho usnesení), dodal však, že samotné pachové stopy nemohou být jediným usvědčujícím důkazem a že ani v tomto řízení se o ojedinělý důkaz nejedná. .

152. Jelikož problematikou pachových stop se musel Nejvyšší soud zabývat v této věci již při předchozím rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, nabízí se alespoň ve stručnosti shrnout to, co v obecné rovině tehdy uvedl.

153. Možnost provedení důkazu zajištěných a následně zkoumaných pachových stop se opírá o ustanovení § 114 tr. ř. Podzákonnou normou, upravující podrobnosti jeho provedení, je pokyn ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky (dále jen pokyn ), kterým se stanoví postup policistů na úseku činnosti služební kynologie, ve znění dalších oprav a doplňků, podle jehož čl. 46 odst. 4 pachové stopy musí být zajištěny jako první v pořadí takticko-technických úkonů na místě činu. Podle čl. 53 odst. 3 tohoto pokynu před zahájením pachové identifikace provede psovod specialista tzv. kontrolu náhodné zajímavosti pachových konzerv. Teprve po tomto ověření se přistupuje k porovnání pachových konzerv z objasňovaného případu.

154. Přestože metoda pachové identifikace je subjektivní empirickou metodou, ani Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto nepřímého a pouze podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu. [srov. jeho nález ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97; obdobně vyzněl i jeho pozdější nález ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, v jehož odůvodnění m. j. uvedl, že v posuzované věci byl rovněž porušen princip "rovnosti zbraní", na jeho základě má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé, ... především tím, že (soudy) své rozhodnutí opřely o nepřezkoumatelný důkaz, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. Evropský soud pro lidská práva nejednou rovněž konstatoval, že každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného (viz např. jeho rozsudek ve věci Barberá, Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146). ].

155. Také podle starší judikatury Nejvyššího soudu (srov. jeho usnesení ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě 25/2004 pod č. T 592) Důkaz pachovou zkouškou, resp. identifikací pachových stop, je důkazem pouze nepřímým, jehož vypovídací hodnotou je nanejvýš to, že se pach určité osoby (obviněného) na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že obviněný bezpochyby spáchal trestný čin, pro nějž je stíhán a který s uvedenými místy či předměty souvisí. Ani větší množství ztotožněných pachových stop obviněného opatřených s využitím cvičených psů samo o sobě nemůže změnit nepřímou povahu tohoto důkazu a učinit z pachových stop důkaz přímý, protože zjištěné poznatky nelze přezkoumat jiným kvalifikovaným způsobem. .

156. Toto dřívější konstatování musí Nejvyšší soud doplnit o nejnovější nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, z jehož odůvodnění lze právní větu formulovat takto: Výsledek metody pachové identifikace je typickým nepřímým důkazem, který potvrzuje skutečnost, že se určitá fyzická osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta, nikoli že určitá osoba přímo spáchala trestný čin. Musí tedy existovat další skutečnosti, které tvoří uzavřený řetěz důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se mohl činu dopustit někdo jiný než osoba obviněná. Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným. Pro ústavně konformní použitelnost důkazu metodou pachové identifikace je významné naplnění požadavků kladených zejména na způsob jejich provedení a přezkoumání správnosti jejího provedení. Ústavní soud v obsáhlém odůvodnění nálezu poukázal mimo jiné na výsledky unikátního vědeckého výzkumu Ústavu analytické chemie, Fakulty chemicko-inženýrské, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, jehož cílem bylo a je zkoumání molekulové podstaty tzv. lidské pachové signatury, o které se věří, že je pro lidského jedince jedinečná, časově stálá a kterou cvičený pes umí jednoznačně rozpoznat. Při výzkumu byla potvrzena existence skupiny molekul obsažených v pachové stopě člověka, která má vlastnosti pachové signatury.

157. V návaznosti na to Ústavní soud v odstavci 47. odůvodnění citovaného nálezu zformuloval tyto požadavky na ústavně konformní provedení důkazu metodou pachové identifikace:

a. Metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z "Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009" a současně musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Při hodnocení důkazního významu výsledků pachové identifikace je třeba se zabývat především tím, zda kriminalistický technik a policejní psovod, kteří se na identifikaci podíleli, splňují kvalifikační předpoklady nezbytné pro výkon této činnosti, a zda použitý služební pes absolvoval předepsaný výcvik, eventuálně potřebné přezkoušení způsobilosti identifikovat pachové stopy, případně jaké byly jeho dosavadní statistické výsledky v úspěšnosti identifikace, zda metoda pachové identifikace použitá v konkrétním případě respektuje požadavek, aby stopy byly sejmuty a uchovány řádně, aby nedošlo k jejich záměně, nebo k tzv. přenosu pachu či k nepřípustné manipulaci při ztotožňování stopy.

b. Přezkoumání správnosti provedení metody pachové identifikace by mělo být v případě pochybností provedeno pomocí kontrolního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie.

c. Sejmutí pachové stopy bude zpravidla neodkladným a často i neopakovatelným úkonem podle § 160 odst. 4 tr. ř., provedeným především ve stadiu před zahájením trestního stíhání.

d. Při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 tr. ř.); přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení tohoto úkonu.

e. Na sejmutí srovnávací pachové stopy, jehož cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžaduje aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkon, jímž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování.

f. O úkonech (sejmutí, uchování a ztotožnění) musí být vyhotoveny protokoly ve smyslu § 55 odst. 1 tr. ř.; v případě, vzniknou-li pochybnosti o průběhu těchto úkonů, je třeba opatřit vysvětlení (§ 158 odst. 3 tr. ř.) nebo výpověď (§ 101 tr. ř.) osoby, která úkon prováděla nebo se jeho provedení účastnila. Za účelem vyloučení pochybností o správnosti identifikace je vhodné provedení obrazového záznamu průběhu tohoto úkonu.

g. Důkaz metodou pachové identifikace je nepřímým důkazním prostředkem, který jako jediný zpravidla k uznání viny trestným činem nepostačuje.

158. Právě ve světle tohoto významného judikaturního rozhodnutí Nejvyšší soud neshledává důvod nepřipustit důkaz metodou pachové identifikace. Přezkoumávaná věc je ovšem specifická tím, že při identifikaci pachových stop zajištěných při prvotním ohledání místa činu (krátce po činu ve večerních, resp. nočních hodinách dne 21. 2. 2013) nedošlo ke ztotožnění s pachovými stopami obviněného. Přitom jak je patrno z protokolu o tomto ohledání (srov. výše) bylo tehdy sejmuto 5 pachových stop (č. 1, 15, 16, 17 a 20) z klik dveří a z podlahy. Za zmínku stojí i to, že tehdy byl na pachovou stopu nasazen služební pes, ale ani jeho prostřednictvím se nepodařilo stopu zachytit a pachatele vypátrat.

159. Při identifikaci pachových stop zajištěných při (v pořadí již druhém) doohledání místa činu dne 27. 2. 2013 (tedy po šesti dnech) však posléze došlo u čtyř z těchto stop ke ztotožnění s pachovými stopami obviněného. Jakkoliv možnost provedení takového procesního úkonu (v podstatě již třetího ohledání místa činu) jistě není na místě v obecné rovině zpochybňovat, na druhé straně to rozhodně nesvědčí o standardním, soustředěném, precizním a důsledném postupu policejních orgánů již při původním ohledání místa činu. Při tomto druhém doohledání místa činu, k němuž došlo až poté, co obviněný policejním orgánům dobrovolně vydal své ošacení a svršky, bylo podle sepsaného protokolu sejmuto 10 pachových stop (srov. shora).

160. Jelikož obviněný vehementně popíral, že by se v uvedených místech nálezu pachových stop při návštěvě kadeřnictví vůbec pohyboval a uvedených věcí dotýkal, vzniklo podezření, že došlo k přenosu pachu (tzv. kontaminaci) policisty, kteří před zajištěním pachových stop byli v kontaktu s obviněným a s jeho oblečením. Soud prvního stupně proto již po zrušení původního odsuzujícího rozsudku doplnil dokazování shora již zmíněným znaleckým posudkem (vyžádaným a předloženým obhájci obviněného) znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph.D., podle jehož (také již citovaných) závěrů sice nelze vytvoření pachových stop obviněným v době vyšetřované události, na místě, kde k ní došlo, zcela vyloučit, avšak pokud se nepodaří prokázat, že nemohlo dojít k pachovému přenosu prostřednictvím policistů kpt. Ing. M. J. a kpt. Mgr. M. H., nelze považovat výsledek pachové komparace za věrohodný. .

161. Na základě těchto závěrů nalézací soud již v předchozím řízení provedl důkaz porovnáním vzorků pachů sejmutých z obou jmenovaných policistů, přičemž byla zjištěna shoda u jedné ze zajištěných pachových stop s policistou Ing. M. J., což jej vedlo k (nikterak nezpochybňovanému) závěru, že v případě tohoto policisty došlo k přenosu pachové stopy. Z takového významného zjištění však neučinil relevantní závěry, v odůvodnění svého předchozího (v pořadí druhého) rozsudku, naopak toto zjištění neúplně citoval, když uvedl, že kpt. H. byl vyloučen jako přenašeč pachu ve všech čtyřech případech, a kpt. J. ve třech případech , a následně učinil paušální závěr, že je naprosto jasné, že pachové stopy na zmíněných místech zanechal pouze obviněný a že tyto jeho pachové stopy nemohl nikdo z přítomných policistů přenést na dané místo . Soud druhého stupně na odvolací námitky k této problematice uplatněné blíže nereagoval, když v odůvodnění svého rozsudku (v pořadí také druhého) pouze obecně konstatoval, že Znalec JUDr. Martin Kloubek, Ph.D. se zabýval pachovými stopami a vyslovil určitou možnost jejich přenosu. .

162. V návaznosti na tyto výhrady Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku uvedl, že přes nikterak nezpochybňovanou erudovanost jmenovaného soudního znalce a přesvědčivost závěrů jím vypracovaného posudku měl již soud prvního stupně zaměřit pozornost rovněž na skutečnost, že pachové stopy, které by měly obviněného usvědčovat z přítomnosti i na těch místech kadeřnictví, na nichž svou přítomnost popírá, byly sejmuty až 6 dnů po činu. Z odborné literatury je přitom zřejmé, že pachová stopa je časově nestálá a velmi citlivá k nejrůznějším vlivům, které na ni mohou působit. V průběhu doby dochází k jejímu vyvětrání , v důsledku čehož čím je pachová stopa starší, tím je i identifikace a případné ztotožnění lidského pachu pro psa obtížnější. K tomu se vyjádřil i zmiňovaný znalec, když v písemném vyhotovení posudku uvedl, že pachová stopa může zůstat zachována, z hlediska pachové identifikace, od několika vteřin do několika let. Záleží zejména na mnoha okolnostech. Například jakým způsobem pachová stopa vznikla (zda jako primární, nebo sekundární), jak dlouho a v jak intenzivním kontaktu byla osoba s místem snímání otisku pachové stopy, v jakém byla psychickém stavu (zvýšené pocení v důsledku psychické tenze), zda byla pachová stopa vytvořena v uzavřeném interiéru nebo v exteriéru. Dalšími okolnostmi působícími na dobu přetrvání otisku pachové stopy jsou teplota, tlak, vlhkost a proudění vzduchu, působení slunečního světla a kolísání těchto fyzikálních jevů. (č. l. 2106 spisu). Tyto závěry zopakoval i při svém výslechu v průběhu hlavního líčení, kdy uvedl, že pach může vydržet velmi dlouho (podle konkrétního prostředí a nejrůznějších vlivů).

163. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku rovněž uvedl, že s takovým obecným vyjádřením se nalézací soud neměl spokojit a měl na znalci požadovat podrobnější vysvětlení především s ohledem na časový úsek šesti dnů, který uplynul od spáchání činu do snímání pachových stop, a také se zřetelem k tomu, že pachatel se zřejmě jednotlivých věcí, z nichž byly pachové stopy sejmuty, dotýkal jen krátkou dobu. Měl jej také seznámit s námitkou obhájců obviněného (srov. č. l. 1996 spisu), že sám znalec (se spoluautorem prof. PhDr. Jiřím Štrausem, DrSc.) ve svém pojednání na téma "Aktuální otázky kriminalistické olfaktoriky" uvádí, že kontaktně přenesené pachové stopy přenesené na předměty, kterých se člověk jen letmo dotkl, degradují tak rychle, že je nelze sejmout. Pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem po dobu kratší než 30 minut, je možné sejmout od několika minut do několika hodin, a pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem po dobu delší jak 30 minut, je možné sejmout od několika hodin do 3 dnů. , a požádat jej o vyjádření. V neposlední řadě jej měl požádat též o vyjádření, zda je empiricky vysvětlitelné, že pachové stopy sejmuté z klik dveří (tedy z míst, jichž se obviněný i podle vlastní výpovědi dotýkal) při prvém ohledání místa činu (krátce po činu) přítomnost obviněného v kadeřnictví neprokázaly, zatímco pachové stopy sejmuté (po relativně dlouhé době šesti dnů) z míst, do nichž obviněný podle vlastní výpovědi ani nevstoupil, již mají jeho přítomnost v kadeřnictví prokazovat, a zda je standardní, že na věcech, na nichž při druhém doohledání byly zjištěny pachové stopy, nebyly současně zjištěny daktyloskopické (pro zkoumání třeba i neupotřebitelné) stopy, neboť z prosté logiky lze předpokládat, že pachatel se těchto věcí dotýkal prsty či dlaněmi svých rukou.

164. Nalézací soud tyto pokyny Nejvyššího soudu v zásadě respektoval, když znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph.D. při doplněném dokazování v průběhu hlavního líčení vyslechl (srov. č. l. 2861 a násl. spisu) a následně podstatné části jeho výpovědi v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku reprodukoval (srov. jeho stranu 45). S ohledem na Nejvyšším soudem zpochybňované uchování pachových stop ještě 6 dní po jejich nanesení při letmém dotyku je třeba zmínit, že znalec tehdy uvedl, že je možné, aby pachové stopy na místech, kde při ohledání dne 27. 2. 2013 byly nalezeny, byly tyto stopy zachovány i po době pěti až šesti dnů po útoku. . S takovým nezdůvodněným tvrzením se nalézací soud spokojil, nepožadoval na znalci jeho bližší vysvětlení (např. v tom směru, zda je může doložit výsledky empirického výzkumu), a nevyzval ho ani k vysvětlení argumentů údajně obsažených v jeho odborném článku "Aktuální otázky kriminalistické olfaktoriky" (srov. výše), které by měly být s jeho nynějším tvrzením v rozporu.

165. Uvedený přetrvávající nedostatek v úplnosti dokazování vede Nejvyšší soud k závěru, že zmiňovanému znaleckému posudku vztahujícímu se k pachovým stopám, které měly být na místě činu (zvláště při druhém doohledání) zajištěny a následně vyhodnoceny, rozhodně nelze přikládat takový význam, jak soudy obou nižších instancí ve svých rozhodnutích učinily (srov. odstavec 151. shora). Je tomu tak tím spíše, že u jedné z tehdy zajištěných pachových stop byla zjištěna shoda s policistou Ing. M. J., což vedlo k závěru, že v (přinejmenším) případě tohoto policisty došlo k přenosu pachové stopy (srov. odstavec 149. shora). A budou-li i po doplněném dokazování přetrvávat v uvedeném směru pochybnosti, mohlo by přicházet v úvahu vypracování znaleckého posudku, event. odborného vyjádření například Ústavem analytické chemie, Fakulty chemicko-inženýrské, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (srov. odstavec 157. shora).

166. V každém případě však bude povinností nalézacího soudu pečlivě zkoumat, zda policejní orgány v přípravném řízení splnily požadavky na ústavně konformní provedení důkazu metodou pachové identifikace formulované v nálezu Ústavního soudu (srov. shora odstavec 157. a z něho především písm. f.). Zaměřit se musí zejména na otázky, zda o provedených úkonech (sejmutí, uchování a ztotožnění) byly vyhotoveny protokoly odpovídající ustanovení § 55 odst. 1 tr. ř. A jelikož vyjádřil pochybnosti o průběhu těchto úkonů, bude muset posoudit, zda je třeba opatřit vysvětlení (§ 158 odst. 3 tr. ř.) nebo výpověď (§ 101 tr. ř.) osoby, která úkon prováděla nebo se jeho provedení účastnila. Jeho následný hodnotící postup bude o to složitější, že policejní orgány nepořídily obrazové záznamy o průběhu jednotlivých úkonů (zejména o jejich vyhodnocení), takže bude o to složitější vyloučit pochybnosti o správnosti učiněné identifikace.

167. Právě ve vztahu k pachovým stopám dovolatel ve svém podání také namítl, že v rámci dovolacího řízení navrhoval provedení důkazu výslechem svědkyně J. T., která učinila "čestné prohlášení" s ověřeným podpisem, v němž uvedla, že je milenkou policisty Ing. M. J., jenž se jí svěřil, že ví o tom, že pachatelem činu není L. N. a že zmanipuloval pachové stopy, kdy pachové stopy dodal s nějakým kolegou na místo činu. Nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který navrhovaný důkaz odmítl s odůvodněním, že se jedná o svědectví krajně pochybné, protože tato svědkyně je manželkou jiného obžalovaného v jiné trestní věci, a proto není jasné, proč by se detailně zabývala manželkou jiného obžalovaného, se v každém případě jedná o svědectví zprostředkované, které navíc může být vedeno jinými zájmy než zájmem na odhalení pravdy. Konečně i informace, které mohl kpt. J. poskytnout, nemusely být pravdivé. Soud připomíná, že k předmětnému rozhovoru mělo údajně dojít v rámci vytahování se před milenkou v posteli. . Dovolatel se pozastavil i nad tím, že odvolací soud bez znalosti její možné výpovědi obsah jejího prohlášení bagatelizoval a učinil zcela spekulativní a účelové závěry. Přitom v případě, že by výpověď této svědkyně byla pravdivá, její obsah by mohl mít vliv na skutkové zjištění i na hmotněprávní posouzení věci.

168. Takové argumentaci dovolatele musel Nejvyšší soud přisvědčit. Odvolací soud neměl důvod "čestné prohlášení" svědkyně zlehčovat už proto, že bylo sepsáno advokátem, který není v této trestní věci nikterak zainteresován, a který svědkyni jak lze opodstatněně předpokládat upozornil na všechny navazující souvislosti. Čirou spekulací jsou pak výše uvedené úvahy odvolacího soudu, zejména pokud je učinil bez výslechu svědkyně J. T. a bez případného slyšení jmenovaného policisty jako svědka. Logice věci pak zcela odporuje ne příliš srozumitelná úvaha soudu, že Ing. M. J. se svědkyni svěřil ke spáchání jednání které, pokud by bylo prokázáno, by bylo nutno považovat za velice závažnou trestnou činnost v rámci "vytahování se" před milenkou v posteli. . Celou záležitost nelze brát na lehkou váhu tím spíše, že podle zjištění Nejvyššího soudu ji prověřovala Generální inspekce bezpečnostních sborů, která měla mít k dispozici nejen výpovědi obou výše jmenovaných, ale i fotografie, jež Ing. M. J. prostřednictvím MMS J. T. zasílal, a zřejmě ji shledala natolik závažnou, že ji následně odevzdala podle § 159a odst. 1 písm. b) tr. ř. ke kázeňskému projednání Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Královéhradeckého kraje (výsledek tohoto projednání sice není Nejvyššímu soudu znám, to však na podstatě jeho úvah ničeho nemění).

169. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dosavadní řízení trpí rovněž v tomto směru neúplností dokazování, takže bude nezbytné v dalším řízení všechny tvrzené skutečnosti zevrubně (zejména svědecky, ale třeba i listinnými důkazy) objasnit.

170. Dovolatelovy námitky dále směřovaly k nezjištění a nezajištění předmětu, jímž měl pachatel na poškozenou útočit. Za spekulativní a rozporné označil úvahy obou soudů nižších stupňů vztahující se k místu, kde měl možnost poleno vzít. Na jedné straně totiž dovodily, že toto místo se nachází na trase, kterou obviněný popsal (ze spodu ke kadeřnictví), a na druhé straně chtějí věřit svědecké výpovědi P. Š., která ovšem uvedla, že pachatel přicházel ke kadeřnictví ze shora a žádný předmět nenesl. Navíc namítl, že soudy ani věrohodně nezjistily, zda vrata na zahradu, kde si měl poleno vzít, jsou trvale odemčená, nebo naopak uzamčená, a nevzaly v úvahu, že na dvoře, na němž byla hromada polen, nebylo ani jedno březové (poškozená přitom tvrdila, že pachatel měl na ni útočit právě březovým polenem).

171. S touto námitkou obviněného souvisela i námitka o absenci jakékoliv stopy zbytků kůry na místě činu nebo v hlavě poškozené, z čehož dovozoval, že lze důvodně pochybovat o tom, že poškozená byla napadena březovým polenem. Proto také v tomto ohledu shledal skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

172. K tomu je třeba uvést, že zmiňované poleno nebylo nikdy, resp. dosud nalezeno, takže nebylo ani spolehlivě zjištěno, zda útok byl veden právě takovým (podle pozdějších výpovědí poškozené rozpůleným, resp. rozštípnutým) polenem. Pokud by tomu tak skutečně bylo, byla by v takovém případě důvodná námitka obhájců obviněného, že by bylo možno reálné očekávat, že by poškozená měla ve vlasové části hlavy, kam útok směřoval, nějaké zbytky dřeva (třísky, kůru apod.). Z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře, z úředního záznamu sepsaného s MUDr. F. Č., ani ze znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny, soudního znalce z boru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se ani po doplněném dokazování ovšem nic takového nezjistilo, a takové případné zbytky nebyly nalezeny ani při (dokonce opakovaném) ohledání místa činu. Nebyla tak jednoznačně zodpovězena otázka, zda pachatel vedl útok na poškozenou skutečně březovým polenem nebo jiným podobným předmětem (jak již bylo uvedeno, sama poškozená v původní výpovědi hovořila o klacku).

173. Nalézací soud při hodnocení důkazů k této problematice v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho stranu 52) poněkud spekulativně uvedl, že zbraň (poleno) se do současné doby nenašlo, nelze ani porovnat toto poleno s dřívím, které bylo v prostorách domu v ulici N. Z., případně na hromadě dříví před domem. Tato hromada dříví je volně přístupná, takže i zde byla možnost, že by obžalovaný z této hromady dříví poleno vzal. . Tuto úvahu se sice pokusil hned v následující větě mírnit, když uvedl, že hovoří pouze o možnosti, nikoliv o prokázané skutečnosti. , nicméně z kontextu celého odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že při úvahách o vině obviněného k této možnosti jako reálné přihlížel. Tím ovšem nedůvodně vyloučil, že takovou možnost (také zcela reálnou) měl i kdokoliv jiný, tedy třeba i skutečný pachatel.

174. V další části svého podání dovolatel namítl, že soudy nižších instancí se ve svých rozhodnutích nevypořádaly ani s takovými důkazy, které byly v podobě nejrůznějších stop (zejména daktyloskopických, biologických, genetických, chemických a trasologických) na místě činu při jeho ohledání zajištěny. Z těchto stop se zaměřil na stopu trasologickou v podobě otisku boty na místě činu a namítl, že pokud tato stopa není jeho, ani pracovníků lékařské služby a ani syna poškozené, pak je zcela logické, že na místě činu musela být další osoba.

175. Nejvyšší soud i této dovolatelově výhradě musel přisvědčit. Kriminalistickou expertizou zmiňované trasologické stopy bylo totiž zjištěno, že otisk boty vytvořený na podlaze kadeřnictví nepochybně po předchozím šlápnutí do krevní louže nesouhlasí s jakoukoliv botou, které byly obviněným vydány, příp. u něho zajištěny (stejně tak nebyly na jeho botách nalezeny shodné biologické vzorky). Taková zjištění měla vést již nalézací soud k úvaze, že na místě činu (a po jeho spáchání) se musela pohybovat další osoba odlišná jak od obviněného (jemuž trasologická stopa evidentně nepatřila), tak od pracovníků lékařské služby a rovněž syna poškozené E. M. Mělo tomu tak být tím spíše, že obviněnému nepatřila ani pachová stopa č. 20 odebraná z podlahy uprostřed kadeřnictví (srov. odstavec 144. shora).

176. Pro úplnost lze dodat, že kriminalistické zkoumání daktyloskopických stop, které byly na místě činu rovněž zajištěny, vedlo k závěru, že stopy č. 2 a 3 jsou sice upotřebitelné (použitelné), žádná z nich však nepatří obviněnému. S ohledem na tento důkaz a s ohledem na výpovědi poškozené L. B. a svědkyně P. Š., které shodně uvedly, že muž nacházející se v kadeřnictví (případně do něho vstupující) neměl na rukou rukavice, vyznívá až nepochopitelně hodnotící úvaha odvolacího soudu, že Nedostatek daktyloskopických stop je rovněž logický, protože sám obžalovaný uvedl, že měl rukavice, které poté, poněkud nesmyslně, nechal u svědka L. Č. (srov. stranu 7 odůvodnění jeho usnesení).

177. Stejně tak pro úplnost lze uvést, že kriminalistické zkoumání zajištěné biologické stopy vyústilo v závěr, že jeden lidský vlas převážně středněhnědé barvy není vhodný k analýze DNA. Žádné relevantní výsledky nepřineslo ani odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, zaměřené na stopy zajištěné na těle poškozené. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika (srov. č. l. 1231 a násl. spisu) bylo zjištěno, že z ulámaných umělých (tzv. gelových) nehtů poškozené (v počtu 7 kusů), nalezených při druhém doohledání místa činu, byly odebrány vzorky a následně provedenou analýzou byla vyloučena přítomnost DNA profilu stanoveného z bukálního stěru označeného L. N. . K tomuto důkazu, který evidentně svědčí ve prospěch obviněného, je třeba dodat, že při analýze těchto nehtů byly nalezeny stopy DNA nejen poškozené, což je naprosto logické, ale zároveň i stopy DNA další (dosud neustanovené) osoby, nikoliv však stopy obviněného.

178. Bez povšimnutí nelze nechat ani odborné zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví genetika, které bylo zaměřeno rovněž na oděvní svršky obviněného, přičemž na některých z nich byla orientačně zjištěna přítomnost krve, specifický důkaz lidské krve nebyl (kvůli velmi malé stopě) proveden. Ovšem i tímto zkoumáním byla vyloučena přítomnost DNA profilu stanoveného z bukálního stěru označeného L. N. (srov. č. l. 1235 spisu). Na jiných svršcích vydaných obviněným pak přítomnost krve nebyla zjištěna vůbec. K tomu ještě lze dodat jednak to, že sám obviněný nález krevních stop na některých ze svých svršků vysvětloval tím, že mohou pocházet od tzv. uhrů, a jednak to, že lékařským vyšetřením byla u obviněného zjištěna krevní skupina 0 , zatímco u poškozené krevní skupina A .

179. Zřejmě právě s ohledem na tento výsledek odborného zkoumání a současně s ohledem na poměrně značné množství krevních stop zjištěných v objektu kadeřnictví (nejen na podlaze, ale i na stěnách) obhájci obviněného předložili již v původním řízení před soudem znalecký posudek MUDr. Michala Berana, Ph.D., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, který vyústil (mimo jiné) v závěr, že S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou by při opakovaných, velkou silou vedených úderech, zejména do vlasaté části hlavy poškozené, předmětem drženým útočníkem v obou rukou, tedy z poměrně malé vzdálenosti, došlo k potřísnění pachatele útoku krví poškozené. (srov. č. l. 2048 spisu).

180. Nalézací soud se o tomto posudku v odůvodnění svého rozsudku na rozdíl od rozsudku předchozího tentokrát již zmínil (srov. jeho stranu 53), když uvedený znalcův závěr stručně konstatoval, a ačkoliv s ním nikterak nepolemizoval, přesto učinil paušální závěr, že skutečnost, kdy nebyla prokázána na oblečení obžalovaného krev cizí osoby, nemůže nijak obžalovaného vyvinit , k němuž spekulativně dodal, že není nikde a nikým prokázáno, že obžalovaný předložil skutečné oblečení, které měl v době útoku na sobě, měl několik dnů na to, aby se předmětného oblečení zbavil a policii předložil oblečení jiné . Stejně tak spekulativně vyznívá jeho navazující úvaha, že nemůže kategoricky činit závěr, že obžalovaný nemohl být pachatelem tohoto jednání proto, že jeho oděv nebyl potřísněn, když potřísněný oděv mohl obžalovaný vyhodit, či se ho zbavit jiným způsobem, což by bylo s ohledem na osobu obžalovaného naprosto pochopitelné. .

181. S takovým přístupem soudu prvního stupně při hodnocení uvedeného důkazu se rozhodně nelze ztotožnit, neboť jeho povinností bylo hodnotit jej ve vzájemné souvislosti se všemi dalšími důkazy, především se závěry učiněnými po zkoumání oděvních svršků a obuvi obviněného. Stejně tak nelze akceptovat následný přístup odvolacího soudu, který ani v tomto případě nesplnil svou přezkumnou povinnost, když v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 7) k těmto úvahám lapidárně dodal: Neexistence krevních stop na oblečení obžalovaného je vysvětlitelná tím, že obžalovaný nebyl zadržen okamžitě po činu, a že vůbec není jisté, zda vydal skutečně to oblečení, ve kterém v době napadení byl. . Nejvyšší soud proto musí na tomto místě zopakovat názor formulovaný již v jeho předchozím rozhodnutí, že soudy obou nižších stupňů ani v tomto případě nepostupovaly při hodnocení uvedených důkazů v souladu se zásadou in dubio pro reo. Výsledky všech shora uvedených kriminalistických expertiz by totiž mohly svědčit pro závěr zcela opačný, že jde o nezpochybnitelné důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Vždyť obviněný v sobotu 23. 2. 2013, když se přihlásil jako svědek policejním orgánům a následně jim vydal své oblečení a obutí, zajisté nemohl předpokládat, že se stane podezřelým, a je důkazně nepodloženou spekulací, že byl již v té době natolik prozíravý, že jim předložil oblečení jiné.

182. Nejvyšší soud i při vědomí toho, že v dovolacím řízení je zásadně vázán rozsahem a důvody podaného dovolání nemohl výše uvedené skutečnosti ponechat bez povšimnutí pro jejich celkovou závažnost a význam při posuzování otázky viny obviněného, neboť tím by se zpronevěřil svému poslání, jímž je nepochybně i ochrana elementárních zásad spravedlivého procesu. Tak tomu bylo především při posuzování výpovědí J. F. a K. Z., kteří byli vyslechnuti jako svědci v hlavním líčení při doplněném dokazování. Přestože dovolatel měl jak ke způsobu jejich výslechu, tak k obsahu jejich výpovědí celou řadu výhrad (zejména k výpovědi prvního ze jmenovaných svědků) již v řízení před oběma soudy nižších instancí, v podaném dovolání tyto výhrady poněkud překvapivě nejenže blíže nerozvedl, ale ani nezopakoval.

183. Z obsahu trestního spisu lze zjistit (i přes chaotickou žurnalizaci, která velmi často nerespektuje časovou řadu postupně prováděných úkonů), že státní zástupkyně po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona a po propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody požádala již dne 23. 6. 2015 policejní orgány patrně při znalosti obsahu dopisu J. F., který byl dne 3. 6. 2015 doručen vrchnímu komisaři Ing. M. J., při znalosti obsahu úředního záznamu, který byl dne 8. 6. 2015 se jmenovaným sepsán ve Věznici Plzeň, ale zřejmě i při vědomí toho, na jak chatrných základech je obžaloba na obviněného postavena o doplňující šetření k podání vysvětlení osob, které byly s obviněným v kontaktu ve vazbě a následně ve výkonu trestu odnětí svobody. V takovém jejím postupu samozřejmě nelze shledávat nic, co by bylo v rozporu se zákonem, pozastavit se je ale třeba nad tím, jakým způsobem s nově získanými důkazy dále nakládala (viz dále).

184. Při respektu k časové souslednosti prováděných úkonů je však třeba na tomto místě zmínit nejprve úřední záznam sepsaný s J. F. dne 8. 6. 2015. Tento úřední záznam (založený v obálce na č. l. 3000 spisu) obsahuje i s poučením 6 listů, přičemž na téměř třech z nich je sepsaná jeho souvislá výpověď, ze které není patrné, že by snad byla přerušovaná dotazy vyslýchajících policistů. Už nad tím je třeba se pozastavit nejen proto, že z protokolu o jeho pozdější výpovědi jako svědka v hlavním líčení je zřejmé, že samostatné souvislé výpovědi nebyl schopen, když převážně jen jednoslabičně odpovídal na dotazy předsedy senátu, ale i proto, že jeho původní výpověď učiněná více než jeden rok po setkání s obviněným obsahuje takové detaily (označení bloku a čísla cely, na kterou byl při výkonu trestu umístěn, přesného času dokonce i hodiny a minuty návštěvy kadeřnictví obviněným, přesného jména a příjmení muže, na něhož chtěl obviněný napadení údajně svést, uvedení značky auta, s nímž měl obviněný jezdit aj.), které by svědčily pro jeho až fenomenální paměť.

185. Ke zmíněné žádosti státní zástupkyně je pak třeba uvést, že v letních měsících roku 2015 bylo postupně vytěženo v různých věznicích celkem 20 osob, aniž ovšem bylo z těchto vytěžení (příp. vysvětlení) k činu obviněného cokoliv zjištěno. Z jednotlivých úředních záznamů dvou vrchních komisařů OOK SKPV (tyto záznamy nejsou ve spise zařazeny, jsou ale jeho přílohou viz písemné materiály v tmavém kartonovém obalu) je zřejmé, že dne 12. 8. 2015 bylo ve Věznici Mírov vytěženo celkem 5 osob, že dne 23. 7. 2015 podával ve Věznici Rýnovice vysvětlení jeden spoluvězeň obviněného, že dne 6. 8. 2015 podával ve Věznici Valdice vysvětlení další spoluvězeň obviněného, že dne 3. 8. 2015 byly ve Věznici Mírov vytěženy celkem 4 osoby, že dne 4. 8. 2015 bylo ve Věznici Mírov vytěženo celkem 7 osob, a že dne 12. 8. 2015 byli ve Věznici Kuřim vytěženi další 2 spoluvězni obviněného.

186. V této souvislosti si nelze nepoložit otázku, nakolik podrobně se s obsahem spisu seznámil soud druhého stupně, a jak asi splnil svou přezkumnou povinnost, když v evidentním rozporu s právě uvedenými údaji v odůvodnění svého usnesení doslova uvedl: Odvolací soud rozhodně nemá za prokázané tvrzení dovolatele, že by vyšetřovatelé vyslýchali 16 spoluvězňů obžalovaného N., aby tak získali svědectví proti jeho osobě, což rozhodně z provedeného dokazování ani z obsahu spisu nevyplývá, (srov. jeho stranu 8).

187. S důkazy zmíněnými v předchozích odstavcích již bezprostředně souvisí následný průběh trestního řízení, který se vztahuje k výše jmenovaným J. F. a K. Z., a k němuž má Nejvyšší soud vážné výhrady. Z obsahu spisu je zřejmé, že dne 24. 2. 2016 se před soudem prvního stupně konalo hlavní líčení, které bylo odročeno na termín na 24. 3. 2016. V mezidobí advokátní koncipient v substituci jednoho z obhájců obviněného nahlížel do spisu (stalo se tak dne 9. 3. 2016 srov. č. l. 2995 a 2996 spisu). Týden po tomto nahlédnutí a cca týden před konáním odročeného hlavního líčení státní zástupkyně dne 16. 3. 2016 předložila Krajskému soudu v Hradci Králové písemnost označenou jako "předložení důkazních návrhů k jejich provedení v hlavním líčení" spolu s objemnou obálkou, do níž byly tyto důkazní návrhy, tedy včetně úředních záznamů sepsaných s J. F., K. Z. a dalšími osobami, vloženy (srov. č. l. 3000 spisu).

188. Již s ohledem na výše popsaný časový sled jednotlivých úkonů, se nabízí otázka, zda předložení uvedených důkazních návrhů státní zástupkyní právě dne 16. 3. 2016 byla náhoda, nebo záměr, zvláště když je evidentní, že většina z nich byla provedena v letních měsících roku 2015, takže jimi disponovala cca 3/4 roku. Takový její postup shledává Nejvyšší soud nejen nestandardním, ale z procesního hlediska i nekorektním.

189. Oporou pro takový argument je například nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, podle něhož Za procesní korektnost úkonu je plně odpovědný orgán činný v trestním řízení provádějící úkon. Osobám přítomným nebo zúčastněným na úkonech trestního řízení musí být v každém okamžiku jasno, jaká práva požívají a jaké povinnosti pro ně vyplývají z účasti na úkonech. Zajistit transparentnost těchto právních poměrů a informovat tyto osoby o jejich právech a povinnostech jsou povinny orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Pokud ze vzniklé situace vyplývá předpoklad, že osobě je její právní postavení při úkonu trestního řízení nejasné nebo že se nachází v omylu, jsou orgány činné v trestním řízení povinny na takovou situaci reagovat a poskytnout osobě náležité poučení, a to i opakovaně. Nerespektování těchto pravidel může porušovat zásady spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny). .

190. Tento požadavek na procesní korektnost prováděných úkonů je třeba vztáhnout i na řízení před soudy. Ani předseda senátu soudu prvního stupně však tuto procesní korektnost nedodržel, naopak na popsaný trend státní zástupkyně v podstatě navázal. Aniž totiž o existenci zmíněných nových důkazních materiálů a o návrzích státní zástupkyně informoval obviněného a oba jeho obhájce, ještě téhož dne (tedy 16. 3. 2016) vyhotovil referát, jímž požádal orgány Vězeňské služby o předvedení J. F. a K. Z. k hlavnímu líčení nařízenému (odročenému) na 24. 3. 2016.

191. V průběhu tohoto hlavního líčení předseda senátu lapidárně konstatoval (srov. protokol na č. l. 3120 spisu): 16. 3. letošního roku jsme získali z krajského státního zastupitelství materiál, který obsahuje úřední záznamy, listinné materiály, které bych přečetl, úřední záznamy byly sepsány s P., M., F., Z., S., P., G., T., J., H., K., H., U. U záznamu žádám strany o vyjádření, zda dávají souhlas se čtením úředních záznamů. . Následuje protokolace: Státní zástupce Souhlasím. JUDr. Dítě Souhlasíme. . Z protokolu ani z přiloženého audiozáznamu přitom není patrné, že by jmenovaný obhájce obviněného měl možnost před vyslovením souhlasu s tímto úkonem se s obviněným poradit, ani není zřejmé, zda takový souhlas dal i druhý obhájce obviněného JUDr. Oldřich Chudoba, který byl hlavnímu líčení rovněž přítomný.

192. Popsaný postup předsedy senátu postrádá podle názoru Nejvyššího soudu atributy spravedlivého procesu, je procesně nekorektní a dokonce vyvolává dojem, že souhlas obviněného se čtením uvedených úředních záznamů byl získán úskokem, neboť předseda senátu jej požadoval bez toho, aby dal obviněnému a jeho obhájcům možnost předtím zjistit, s čím vlastně vyslovují souhlas. S ohledem na shora uvedenou časovou posloupnost nelze přitakat ani argumentu soudu prvního stupně, že obhajoba měla dostatečně dlouhou dobu na to, aby si spis prostudovala (srov. stranu 3103 spisu jde o odůvodnění jeho usnesení ze dne 1. 4. 2016, jímž rozhodl, že předseda senátu není v této věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení). Vždyť státní zástupkyně zmiňované materiály předložila nalézacímu soudu pouhých 8 dnů před konáním odročeného hlavního líčení (a současně 1 týden poté, co obhajoba do spisu nahlížela). Znovu jí (přesněji advokátnímu koncipientovi v substituci jednoho z obhájců obviněného) pak bylo umožněno opětovně nahlédnout do spisu a seznámit se s obsahem písemností založených v obálce na č. l. 3000 spisu až dne 29. 3. 2016 (srov. záznam na č. l. 3059 spisu). A pokud soud prvního stupně v odůvodnění zmiňovaného usnesení rovněž uvedl (stále na straně 3103 spisu), že o předvolání svědků J. F. a K. Z. nebyla soudem informovaná ani státní zástupkyně, takže se nedá mluvit o tom, že by nebyla dodržena zásada rovnosti stran , tak sám sobě odporuje, neboť na straně 30 odůvodnění odsuzujícího rozsudku současně uvedl, že jmenované svědky vyslechl právě na návrh státní zástupkyně .

193. Soud prvního stupně na stranách 30 a 31 odůvodnění svého rozsudku podstatné části výpovědí svědků J. F. a K. Z. citoval. Ze svědecké výpovědi J. F. stojí za zmínku soudem nepřesně reprodukovaný údaj, že obviněný mu sdělil, že neví, proč to udělal . Do úředního záznamu o podaném vysvětlení totiž svědek doslova vypověděl, že kadeřnice N. něčím měla nas.at, tak to doslova řekl a dále mi řekl, že to udělal. . V podstatě totéž vypověděl při výslechu v hlavním líčení, když uvedl on mi řekl, že neví, z jakého důvodu to spáchal, (srov. č. l. 3124 spisu). Ponechá-li Nejvyšší soud stranou, že výše uvedený nekonkrétní údaj (že "to měl spáchat") nevypovídá nic o tom, co obviněný vlastně měl udělat, tak je evidentní, že měl současně uvést naprosto odlišný údaj o nalézacím soudem zjišťovaném motivu jednání obviněného.

194. Tuto významnou skutečnost však nalézací soud při hodnocení svědecké výpovědi J. F. vůbec nezohlednil (srov. strany 59 a 60 odůvodnění jeho rozsudku), naopak prezentoval (dokonce opakovaně) svou víru v naprosto věrohodnou výpověď tohoto svědka, a k tomu ještě nelogicky dodal, že obsah úředního záznamu sepsaného s J. F. nesvědčí ve prospěch obžalovaného . To je ale přece zcela zkreslené a svévolné hodnocení svědecké výpovědi, neboť jmenovaný svědek evidentně ve prospěch obviněného zpochybnil, resp. vyvrátil závěr o loupežném motivu jeho jednání.

195. Odvolací soud zřejmě při vědomí těchto závěrů vyplývajících z výpovědi jmenovaného svědka se na rozdíl od nalézacího soudu sice pokusil význam jeho výpovědi snížit, když uvedl, že Otázka svědectví J. F. není natolik podstatná, aby jí bylo nutno věnovat tolik prostoru, kolik činí soud prvního stupně a odvolatel. Jedná se opět o typicky zprostředkované svědectví. Ve specifickém prostředí výkonu trestu řeší odsouzení různé věci a prostor pro fabulaci je zcela otevřený, když jednotlivá tvrzení jsou obtížně ověřitelná. (srov. stranu 8 jeho rozsudku) zhola nic však neuvedl o tom, že svědek popsal motiv jednání obviněného zcela odlišně od skutkových závěrů nalézacího soudu.

196. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti během dovolacího řízení nemohl přehlédnout ani další pochybení soudu prvního stupně při hodnocení některých provedených důkazů, když z nich vybral pouze ty skutečnosti, které měly svědčit v neprospěch obviněného a pominout (resp. zatajit) okolnosti mu prospívající. Tak například na straně 64 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že Dalším důkazem, který nepřímo svědčí proti obžalovanému, je facebooková komunikace z 21. 2. 2013, kdy ve 20.40 hod. píše M. R., že okradli jeho známou kadeřnici. Není pravdou to, že by mu tuto skutečnost předtím řekl svědek Č., ten mu pouze sdělil, že kadeřnici někdo přepadl. , z čehož dovodil, že to je odlišné sdělení. Pokud soud tuto část facebookové komunikace obviněného zmínil, je třeba uvést, že tak učinil i v tomto případě selektivně, neboť zcela pominul, že v jiné části této komunikace obviněný vyslovil mimo jiné lítost nad tím, co se poškozené přihodilo, vyjádřil přání vypátrat a potrestat pachatele, a poté, co se policejním orgánům přihlásil jako svědek a stal se pro ně jedním z podezřelých, vyslovil i přání, aby se poškozená probudila a uvedla, kdo ji napadl. Citovaná úvaha soudu pak vzbuzuje dojem spekulace, neboť není podložena zjištěním, že obviněný informaci o okradení poškozené nezískal (ani neměl možnost získat) již v té době z jiných zdrojů (například z internetu). V té souvislosti soud neměl přehlížet ani tu část facebookové komunikace obviněného se svědkem L. Č., v níž mu svědek psal, že ví, co se stalo v kadeřnictví, že mu to říkala babička (č. l. 637 a násl. spisu). Na to ostatně Nejvyšší soud upozornil nalézací soud již ve svém předchozím rozhodnutí, ten však toho ani tentokrát nedbal.

197. Na rozdíl od předchozího rozsudku nalézací soud v přezkoumávaném rozsudku přikládal poměrně značný význam svědecké výpovědi Mgr. J. Ž., který prý obviněného usvědčil a vyvrátil jeho obhajobu, že si myslel, že v době zásahu se jedná o únos. Za podstatnou pokládal zvláště tu skutečnost, že obžalovaný, aniž by mu kdokoliv co řekl, na dotaz, zda ví, proč byl zadržen, odpověděl, že "té paní nic neudělal". Musel si být vědom toho, že byl zadržen právě v souvislosti s tímto skutkem. (srov. stranu 60 jeho rozsudku). Odvolací soud k tomu uvedl, že nijak nepřeceňuje "doznání" obžalovaného při jeho zadržení. Nicméně jeho výrok, že "té paní nic neudělal" za situace, kdy původně nevěděl ani to, že jej zadržuje policie, ani to, proč je zadržován, je přinejmenším nelogický a těžko jej lze vysvětlit tím, že se mu v tomto vyhroceném okamžiku spojilo to, že byl nedávno na policii k podání svědectví. (srov. strany 8 a 9 jeho usnesení).

198. Ani s takovým způsobem hodnocení svědecké výpovědi jmenovaného policisty Nejvyšší soud nemohl souhlasit. Jednak z výše uvedené slovní reakce obviněného při zadržení nelze dovozovat, že se snad k přepadení poškozené doznal, jednak lze reálně uvažovat, že z jeho strany šlo o reakci celkem logickou, neboť poté, co se přihlásil policejním orgánům a stal se pro ně podezřelým, si byl již cca 2 týdny této skutečnosti vědom. S tím se ostatně ani netajil, jak je z jeho facebookové komunikace (většinou s kamarády) zřejmé. A nelogicky přece nevyznívá ani jeho tvrzení, že ve vyhrocené situaci při zadržení jej napadlo i to, že se mohl stát obětí únosu (a prostředkem pro následné vydírání jeho movitého otce).

199. V hodnotících úvahách soudu prvního stupně (srov. stran 56 až 67 jeho rozsudku) se nachází celá řada dalších pochybností, které Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, neboť neodpovídají obsahu spisu. Pokud např. uvedl (dokonce 2x ve dvou řádcích za sebou), že obviněný dlužil hodně lidem , pak je třeba zdůraznit, že v době činu dlužil pouze cca třem subjektům a jen nevysoké částky (řádově ve stokorunách). Spekulativně a důkazně nepodložené vyznívají i další úvahy soudu, že peníze, které získal trestnou činností, rozhodně nechtěl získat pro úhradu svých dluhů, ale chtěl je použít pro svoji potřebu. , že šel do kadeřnictví těsně před 17. hodinou proto, že chtěl získat co nejvíce peněz z tržby poškozené a předpokládal, že v tuto dobu v kadeřnictví již nikdo nebude. . Při takové úvaze soud zřejmě vůbec nevzal v potaz vlastní zjištění, že jednak poškozená pracovala v pánském a dětském kadeřnictví, v němž za jedno ostříhání účtovala 80 Kč a její denní tržby dosahovaly se v průměru pouhých cca 1.000 Kč, a jednak to, že obviněný nemohl vědět, že právě v ten den pro poškozenou nepřijede osobním vozidlem její manžel, který pro ni jinak pravidelně kolem 17. hodiny jezdil. A pokud tato zjištění nepřehlédl, pak měl rovněž vyložit, proč si obviněný při loupežném motivu vybral právě kadeřnictví poškozené, kde z uvedených důvodů získání vyšší finanční částky nemohl očekávat, a právě v uvedenou hodinu, kdy se tam mohl setkat s manželem poškozené.

200. Ve zmiňovaných pasážích odůvodnění nalézacího soudu se nachází velice málo kategorických závěrů vztahujících se k tomu, co obviněný skutečně udělal, za to se doslova hemží úvahami o tom, co obviněný udělat mohl (srov. například, že měl možnost vybrat si trasu, kde by bylo nejmenší riziko, měl možnost se k palivovému dříví volně dostat, mohl jít nikoliv po ulici, ale za bytovkami, tuto trasu si mohl vybrat, batoh zde zanechat a do kadeřnictví následně dojít směrem z vrchu, nic mu nebránilo, aby zde odložil svůj batoh, případně zahodil útočnou zbraň, měl možnost se tohoto jednání dopustit v době, kdy byl spatřen, jak vchází do kadeřnictví, měl několik dnů, aby se svého ošacení zbavil, byl schopen konat činnost pachatele bez brýlí, mohl se pohybovat bez brýlí i v neznámém prostředí, apod.). Takové úvahy přece nemohou vést k nezpochybnitelnému závěru o vině obviněného. Nejinak je tomu i s úvahami soudu o tom, proč obviněný neodcizil i mobilní telefon (srov. stranu 63 jeho rozsudku). Až kuriózně pak vyznívá úvaha soudu nad kabelkou poškozené, která byla při ohledání místa činu zavřená, že člověk v takových chvílích, kdy prohledává cizí věci, jedná intuitivně a je naprosto běžné, že kabelku po prohledání opět zavře. Pokud by totiž pachatelem činu měl být obviněný, pak měl na jeho spáchání jen několik málo minut, během kterých by musel stačit fyzicky napadnout poškozenou a poté prohledávat její kabelku a zásuvky. Za takové situace lze u něho asi jen zatěžko očekávat takovou pořádkumilovnost, aby po prohledání kabelky ji zazipoval, a aby poté ještě hledal klíče, jimiž by provozovnu při odchodu zamknul (uzamčení provozovny potvrzoval svědek E. M.).

201. Z těchto podstatných důvodů a po zhodnocení všech shora uvedených skutečností, s odkazem na obsah jednotlivých důkazů a při respektování zásady objektivního hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno zcela jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že to byl právě obviněný L. N., kdo se dopustil útoku proti poškozené L. B. popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. V plné shodě s odůvodněním svého předchozího rozhodnutí Nejvyšší soud musí zopakovat, že oba soudy nižších instancí ani při opětovném rozhodování ve věci nehodnotily obsah jednotlivých důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., provedené důkazy mnohdy selektovaly a používaly z nich mnohdy jen ty části, které svědčily v neprospěch obviněného, a naopak pomíjely, příp. zcela bagatelizovaly ty důkazy, které obviněného ze spáchaného činu dokonce vyviňovaly, navíc pak své úvahy o průběhu skutkového děje doplňovaly v jeho neprospěch svými fabulacemi, domněnkami a někdy i spekulacemi. Proto ani nyní nelze souhlasit s jejich kategorickými závěry, že obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena , že lze rozhodně vyloučit, že by pachatelem mohl být někdo jiný , že jednání uvedeného ve výroku rozsudku se dopustil právě obviněný , apod. (srov. shora zmiňované pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí).

202. Proto je Nejvyšší soud i tentokrát přesvědčen, že především soud prvního stupně se náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a skutkové závěry, které z provedených důkazů ve svém posledním rozhodnutí učinil, nelze považovat za přesné, úplné a akceptovatelné. Pak ovšem nelze považovat za správný, zákonný a spravedlivý ani odsuzující rozsudek.

203. Základním problémem přezkoumávané věci zůstává, že trpí výrazným deficitem záruk spravedlivého procesu. Dosud provedeným dokazováním nebyl opatřen takový důkaz, který by svým obsahem obviněného jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Absenci takového důkazu nelze nahradit kumulací důkazů, z nichž žádný nesplňuje obě uvedené podmínky. Zbývající důkazy mají k otázce, zda právě obviněný je pachatelem činu, tak vzdálený vztah, že nejsou způsobilé kompenzovat nedostatečnost vyplývající z toho, že obviněný by měl být usvědčován v podstatě jen zpochybněnou svědeckou výpovědí poškozené a stejně tak zpochybňovanými pachovými stopami.

204. Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 To 54/2016-3438, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2016, č. j. 9 T 12/2013-3176. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již v jeho rozhodnutí došlo ke shora popsaným vadám, čímž byly primárně nastoleny podmínky pro toto rozhodnutí dovolacího soudu.

205. Zároveň Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby Krajský soud v Hradci Králové učinil nové rozhodnutí v jiném složení senátu. Rozhodl tak při vědomí toho, že podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) platí, že Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. . Stanoví-li ovšem příslušnost soudu a soudce zákon, pak i případná výjimka z ní musí být určena zákonným způsobem. Pro dovolací soud je tato výjimka upravena právě v § 265 l odst. 3 tr. ř., podle jehož první věty Přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu. . I když zákon v citovaném ustanovení nevymezuje žádné konkrétní důvody pro takový postup dovolacího soudu (ty vymezuje až ve druhé větě tohoto ustanovení tak, že Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci. ), Nejvyšší soud si je vědom toho, že i postup podle první věty citovaného ustanovení je třeba vnímat z hlediska čl. 38 odst. 1 Listiny jako rozhodnutí mimořádné a zcela výjimečné, pro nějž musí být dány důležité důvody (srov. přiměřeně například nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 970/14 aj.).

206. Tyto důležité důvody Nejvyšší soud spatřuje v tom, že senát Krajského soudu v Hradci Králové, jemuž věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce a jenž o ní dosud rozhodoval, se opakovaně dopustil natolik závažných (převážně procesních) pochybení, v důsledku nichž musely být jeho již tři předchozí rozsudky zrušeny (první odvolacím soudem a další dva Nejvyšším soudem). Zmíněných pochybení se přitom nevyvaroval ani v posledním rozhodnutí, když se bezezbytku neřídil závaznými pokyny Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho předcházejícím usnesení, některé provedené důkazy nereprodukoval zcela přesně, u jiných důkazů zejména u těch, které vyznívaly ve prospěch obviněného devalvoval jejich hodnotu už tím, že je bagatelizoval. Ani v doplněném dokazování neprovedl všechny důkazy, které se mu pro náležité objasnění věci nabízely, a ty důkazy, které provedl, hodnotil způsobem, který plně neodpovídal požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nebyl zcela přesvědčivý a někdy dokonce nesl prvky libovůle a svévole. Za této situace má Nejvyšší soud vážné pochybnosti o tom, zda ve věci dosud rozhodující senát by byl schopen zajistit dodržení všech základních zásad trestního řízení, vyloučit jakékoliv pochybnosti o své nestrannosti a dopracovat se rozhodnutí, které by bylo možno považovat bez jakýchkoliv pochybností za zákonné a spravedlivé. Z těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že postup podle § 265 l odst. 3 tr. ř. naprosto opodstatněný.

207. Při novém projednávání věci bude i nový senát Krajského soudu v Hradci Králové, který bude určen v souladu s rozvrhem práce, jednak povinen provést celé dokazování znovu (včetně úkonů a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil), jednak vázán právním názorem, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). A protože rozhodnutí obou nižších soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

208. Zbývá dodat, že s ohledem na shora uvedený způsob rozhodnutí se Nejvyšší soud již nezabýval poslední dovolací námitkou obviněného, která se vztahovala k jednotlivým zákonným znakům právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

209. Nejvyšší soud rozhodl uvedeným způsobem v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vytýkané vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

210. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle § 265 l odst. 4 tr. ř. platí, že Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. . V dané věci však předseda senátu dovolacího soudu před meritorním rozhodnutí o podaném dovolání vyhověl podnětu obviněného a samostatným usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 8 Tdo 1706/2016-64, podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody obviněnému přerušil a následně vydal příkaz, aby obviněný byl z výkonu tohoto trestu propuštěn na svobodu. Důvod pro rozhodnutí podle § 265 l odst. 4 tr. ř. proto odpadl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu