8 Tdo 170/2007
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 170/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 o dovolání obviněné I. T., roz. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 4 To 455/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 125/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné I. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. 12 T 125/2005, byli obvinění I. T. a V. J. uznáni vinnými, že

obviněný J. přesto, že věděl, že mu byl uložen trest obecně prospěšných prací v celkové výměře 350 hodin rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 4 T 181/2002, v právní moci dne 29. 4. 2003, a rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 11 T 129/2003, nevykonal ani část z tohoto trestu. Pro jeho výkon byl přitom zařazen u Městské části B. B. v době od 5. 5. 2003 do 15. 1. 2005. Díky intervenci obviněné I. T., která požádala o vykázání odpracovaných hodin obviněnému J. majitele firmy, která výkon obecně prospěšných prací zajišťovala, R. Š., docílil toho, aby tento nařídil G. D. vykázat výkon těchto prací v plném rozsahu vůči Probační a mediační službě, středisko B., s tím, že práce měly být vykonány úklidem veřejných prostranství. I. T. k intervenci využila svůj vliv vycházející z pozice starostky Úřadu městské části B. B., neboť zakázka k údržbě veřejných prostranství v B. byla pro firmu R. Š. stěžejní. Obviněný V. J. přitom dodal pouze přesně nezjištěný počet odpadkových košů a jiné práce nevykonával. Přesto i vyšší soudní úředníci Městského soudu v Brně a soudci při hlavním líčení dne 6. 11. 2003 sděloval, že trest řádně vykonává úklidem veřejné zeleně. Příslušnými orgány bylo v důsledku toho na obviněného hleděno jako na osobu, která vykonává uložený trest, a obviněný s tím byl od počátku srozuměn .

Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v případě obviněného V. J. jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. a v případě obviněné I. T. jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se dopustila jako účastník ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za to je odsoudil: obviněného V. J. podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem, obviněnou I. T. podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců; podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. soud obviněné současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých volených funkcí ve veřejné správě na dobu dvou let.

Nutno poznamenat, že se jednalo o již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této trestní věci. V pořadí prvním rozsudkem Městský soud v Brně uznal obviněného V. J. vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. zák. a odsoudil jej podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem; obviněnou I. T. zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby. Z podnětu odvolání státního zástupce, podaného v neprospěch obou obviněných, Krajský soud v Brně tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání (bod I.). Odvolání obviněného V. J. soud druhého stupně posle § 256 tr. ř. zamítl (bod II.).

K odvolání obviněné I. T., jež podala proti tomuto (druhému) rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 4 To 455/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně této obviněné ve výroku o uložených trestech a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. jí nově uložil podle § 171 odst. 1, § 53 odst. 1, 2a, 3 a § 54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil zároveň podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce (bod I.). Odvolání obviněného V. J. soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (bod II.).

Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně (v podání chybně uvedeno usnesení) napadla již jen obviněná I. T. prostřednictvím obhájce JUDr. R. N. dovoláním. Po zevrubné rekapitulaci průběhu řízení a závěrů soudů, k nimž v této trestní věci dospěly, vznesla s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradu, že skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky pomoci k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. Tvrdila, že nebyla prokázána objektivní stránka tohoto trestného činu a pokud jde o subjektivní stránku, nebyl z důvodu absence jejího doznání prokázán ani její úmysl. Takové nedostatky obviněná dovozovala z toho, že nedošlo ke zjištění takového skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a provedené důkazy soudy nehodnotily řádně ve všech souvislostech případu. Poukázala na zásadní změnu názoru soudu prvního stupně po zrušení zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem a v té souvislosti vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení výpovědi svědka R. Š., který se na celé události rovněž podílel a jenž svou výpovědí, již v průběhu řízení opakovaně změnil, sledoval toliko cíl zbavit se případné své trestní odpovědnosti. Trvala na tom, že ve prospěch obviněného V. J. nikterak neintervenovala, nýbrž pouze sledovala, jak úřad realizuje pokyny Probační a mediační služby, pokud jde o výkon trestu. Soudy se prý dostatečně nezaobíraly časovým rozborem sledu událostí a potřebnou pozornost nevěnovaly posouzení otázky, zda její jednání vůbec lze považovat za trestné.

V závěru svého podání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. shrnul, že argumentace, již obviněná v podaném dovolání uplatnila, směřuje proti právnímu posouzení předmětného skutku pouze zdánlivě. Negativní tvrzení o prokázání subjektivní a objektivní stránky trestného činu totiž dovolatelka vyvozovala ze zcela odlišné interpretace zásadních důkazů provedených v této věci, než z jakých vycházely oba ve věci činné soudy, a své námitky tak opřela o jiná skutková zjištění, než jaká se stala podkladem pro závěr o vině soudů prvního a druhého stupně. Z uvedených důvodů měl státní zástupce za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Zároveň učinil návrh, aby dovolací soud tímto způsobem rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil výslovný souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro jiný případ rozhodnutí Nejvyššího soudu, než sám navrhoval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), podala je osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň zákonnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Podstatné je rovněž to, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolání obviněné výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. Z obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku je totiž patrné, že dovolatelka uplatnila především výhrady, jejichž prostřednictvím sama hodnotila provedené důkazy a úměrně tomu činila vlastní skutkové závěry. Teprve na podkladě takto pozměněné skutkové verze dovozovala, že její jednání nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu, natož pak účastenství ve formě pomoci k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák.

Charakter námitek skutkových je třeba v tomto ohledu přičíst těm dovolacím argumentům obviněné, pokud nesouhlasila se způsobem hodnocení výpovědi svědka R. Š., pokládaly-li ji soudy za věrohodnou, a vytkla, že soudy nezjistily skutkový stav tak, aby o něm neexistovaly důvodné pochybnosti, nebo pokud popřela, že by ve prospěch obviněného V. J. jakýmkoli způsobem aktivně intervenovala.

Nejvyšší soud shledal, že takto vznesenými námitkami obviněná v prvé řadě toliko polemizovala se způsobem hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě učiněnými skutkovými závěry soudů, a teprve z takto tvrzených nedostatků sekundárně dovozovala nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání jako účastenství k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle výše uvedených zákonných ustanovení jak po stránce subjektivní, tak objektivní. Své stanovisko o chybné hmotně právní kvalifikaci posuzovaného skutku tak nezaložila na skutkových okolnostech, k nimž soudy obou stupňů dospěly postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale podmiňovala jej předestřením vlastní skutkové verze, jež byla výsledkem vlastního hodnocení provedených důkazů.

Jinými slovy řečeno, ze smyslu dovolacích námitek obviněné plyne, že se jedná o námitky právní pouze zdánlivě, neboť jsou podloženy argumenty výhradně skutkové povahy, jež svědčí především o dovolatelčině přesvědčení o věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí s cílem prosadit vlastní hodnocení výpovědi svědka R. Š. a dosažení vlastní skutkové verze předmětného jednání, než z jaké soudy obou stupňů v rámci svých rozhodnutí vycházely.

Povaha takto vytýkaných vad tak nedovoluje učinit jiný závěr, než ten, že ač obviněná ve svém dovolání formálně odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově neuplatnila žádnou námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska tohoto dovolacího důvodu za právně relevantní. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatelka (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich následným právním posouzením na straně druhé. Závěr, že se obviněná účastenství ve formě pomoci k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. dopustila, je opodstatněným vyústěním pečlivého hodnocení důkazů ve smyslu zásad § 2 odst. 6 tr. ř., jež umožnily zjistit skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudů podle § 2 odst. 5 tr. ř. To, že obviněná hodnotí provedené důkazy jinak a ve věci samé zastává názor odlišný, nezakládá samo o sobě opodstatněnost jejího tvrzení o důvodnosti uplatněné argumentace.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a