8 Tdo 1699/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



8 Tdo 1699/2016-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 5 To 161/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 13/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 T 13/2016, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 2. Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 5 To 161/2016, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. S. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to na skutkovém základu, že
obviněný dne 30. 10. 2015 v době od 19.10 do 20.00 hod. v K., okres N. J., na ulici O. M., na ubytovně v bytě, fyzicky napadl svou družku poškozenou M. Š., když stála u otevřených vstupních dveří tak, že ji razantně udeřil rukou do obličeje, v důsledku čehož upadla na zem a zůstala ležet, kde ji kopl do nohou, později ji nejméně dvakrát kopl nohou do oblasti trupu a nejméně jedenkrát razantně udeřil do hlavy a způsobil jí zlomeniny nosních kostí, zlomeninu levého jařmového oblouku a spodní levé očnice s posunem kostního úlomku a vtlačením tukové tkáně do dutiny horní čelisti, úrazově vzniklý krevní výron pod tvrdou plenu mozkovou v čelně temenních krajinách, v oblasti kory levého čelního laloku prokrvácená ložiska zhmoždění mozkové tkáně, čerstvou zlomeninu 6. až 10. žebra vlevo s přítomností krve v dutině hrudní, zhmoždění levé plíce a čerstvou zlomeninu 8. až 10. žebra vpravo, a další méně závažná zranění, tedy v oblasti mozku a obličejového skeletu těžká zranění s dobou léčení při nekomplikovaném průběhu v délce 2 až 3 měsíců, a v oblasti hrudníku a břicha těžká zranění s dobou léčení při nekomplikovaném průběhu v délce 6 týdnů.

3. Za tento zločin obviněnému uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a rozhodl také o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. dovolání. U důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřoval neúplnost výroku v tom, že výrok o jeho vině obsažený v rozsudku odvolacího soudu neodpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním, ale i místem a časem a způsobem spáchání. Podle obviněného však výroková část vymezená odvolacím soudem tyto podmínky nesplňuje, pokud jde o určení místa, v němž mělo dojít ke spáchání trestného činu, neboť jako místo útoku byl označen pouze prostor u otevřených vstupních dveří bytu č. 3, na rozdíl od výroku o vině zrušeného rozsudku soudu prvního stupně, který za místo útoku označoval jak prostor u vstupních dveří, tak prostor bytu. Útoku u otevřených vstupních dveří bytu měli být přítomni pouze svědci Z. K. a J. T., z jejichž výpovědí z přípravného řízení ani při hlavním líčení se nepodává, že by fyzický kontakt mezi obviněným a poškozenou M. Š. byl v době, kdy stála u otevřených dveří tak intenzivní, že by v jeho důsledku mohlo dojít k poškození jejího zdraví, které by opodstatňovalo použití právní kvalifikace zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Takovým útokem, pokud by byl prokázán, by mohlo dojít maximálně k poškození zdraví nedosahující úrovně těžkého ublížení na zdraví, což odpovídá právní kvalifikaci uvedené v § 146 tr. zákoníku. Tomuto závěru neodporuje ani v průběhu řízení provedený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Je tak dán i důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. 6. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve svém písemném vyjádření k němu poukázala na obviněným opakující se argumentaci obdobně použitou v odvolání, na niž již soud druhého stupně adekvátně reagoval a s jeho námitkami se náležitě a dostatečně podrobně zabýval a dospěl k logickým závěrům plně vycházejícím z obsahu provedeného dokazování. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání neuplatnil žádné výhrady proti právnímu posouzení věci, nýbrž veškeré zaměřil proti skutkovému základu výroku o vině, navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání jako stojící mimo jakýkoliv dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. 7. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případnému vyjádření obhájci obviněného, na něž však do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nebylo reagováno.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které obsahově naplňují jím označený dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

10. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

12. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).

13. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř., lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sv. 23 pod č. T 869).
IV. K námitkám obviněného
14. Obviněný v dovolání v zásadě ve vztahu k oběma jím označeným důvodům brojil proti tomu, jak soud ve skutkových zjištěních rozvedl okolnosti týkající se průběhu činu, a v té souvislosti dovozoval, že činu, jak jej odvolací soud v jím vymezeném útoku popsal, nemohl poškozené přivodit zranění, která u ní byla zjištěna. Za chybějící důvod považoval ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepřesně označené místo spáchání činu, a tvrdil, s ohledem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že se činu, jak byl soudy popsán, nedopustil. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný domáhal vyslovení závěru, že soudy pochybily v použité právní kvalifikaci podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a dožadoval se posouzení podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. 15. Nejvyšší soud k jednotlivým důvodům, podle nichž obviněný popsané výhrady vznesl, považuje za nutné uvést, že argumentace obviněného stojí zcela mimo nejen tyto, ale i jakékoli jiné důvody dovolání vymezené v § 265b tr. ř. 16. K tomu, že ve skutkovém zjištění učiněném odvolacím soudem obviněný považuje za chybějící výrok ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. částečný popis místa průběhu činu, je třeba uvést, že jde jen o nevhodně interpretovanou skutkovou okolnost, a je patrné, že ji nelze podřadit ani pod jednu ze dvou alternativ, pro něž může být s poukazem na citovaný dovolací důvod dovolání podáno. Rozhodně nejde o neúplný výrok, protože o ten se jedná tehdy, když neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem [zejména v § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. nebo v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nelze jej posoudit ani jako chybějící výrok, kterým je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/1999, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 34/2000). 17. Vzhledem k tomu, že obviněný spatřoval neúplný výrok v popisu skutku výroku o vině, je třeba uvést, že dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se nelze domáhat z důvodu vadnosti skutkového zjištění ani písařské nesprávnosti takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sv. 23, č. T 869), neboť tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí soudu nebyl některý výrok vůbec učiněn, v důsledku čehož se výroková část rozhodnutí stává neúplnou, anebo takový výrok byl sice učiněn, ale není úplný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 11 Tdo 142/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sv. 25, č. T 889).

18. Ve zkoumané věci však výrok o vině nevykazuje žádné vady ani nedostatky nebo neúplnosti. Jestliže obviněný za okolnost, v níž spatřoval neúplnost rozhodnutí, považoval neuvedení skutkového zjištění v popisu skutku, je tato výhrada mimo jakékoliv dovolací důvody, protože v něm jsou uvedeny všechny rozhodné okolnosti, které však není možné považovat za neúplnosti ve smyslu označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Jde o skutkovou okolnost, která byla nebo nebyla výsledky provedeného dokazování prokázána. Jen pro úplnost je však třeba v přezkoumávané věci zmínit, že místo činu bylo popsáno jasně a konkrétně tak, že k němu došlo v K., okres N. J., na ulici O. m., na ubytovně v bytě, kde obviněný fyzicky napadl svou družku poškozenou M. Š., když stála u otevřených vstupních dveří . Je tak zřejmé, že obviněný dovoláním uplatněným prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jen jinou formou zdůrazňoval své výhrady a nesouhlas se skutkem, jak byl zjištěn a ve výroku odsuzujícího rozsudku uveden, aniž by skutečně vytýkal fakticky chybějící nebo neúplný výrok, a tedy v souladu se smyslem a podstatou tohoto dovolací důvodu.

19. K námitkám obviněného, kterými vyjadřoval vady podřazené pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle nichž se nemohl v prostoru otevřených dveřích dopustit činu s těmi následky, které u poškozené nastaly, je třeba uvést, že jimi nevytýkal primárně vady právní v souladu se zákonnými požadavky vymezenými § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale že vadnost právní kvalifikace, na níž poukázal, odvíjel až od svých vlastních úvah, které zcela v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními založil na vlastní interpretaci skutkových závěrů, které jsou však zcela vytrženy ze souvislostí plynoucích z popsaného průběhu činu včetně místa, kde k němu došlo, i chování obviněného, v důsledku něhož poškozené vznikla zjištěná zranění. Z těchto důvodů mají i tyto jeho námitky zásadně skutkový základ, a Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný nevytýkal žádné pochybení, jež by bylo možné podřadit pod hmotněprávní posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 613/2016). Takto vznesené argumenty nesměřují proti pochybením v oblasti aplikace hmotného práva, nýbrž proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a jsou postaveny mimo jakýkoliv dovolací důvod. 20. Jen pro úplnost nad rámec těchto svých závěrů Nejvyšší soud poznamenává, že žádnou obviněným vytýkanou vadu v dovoláním napadených rozhodnutích neshledal, neboť skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje všechny rozhodné skutečnosti, jak byly zjištěny ve věci provedeným dokazováním, a dává potřebný podklad pro závěr o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a proto v dovolání stručně vyjádřené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) k) tr. ř. nebyly naplněny.

21. Nejvyšší soud však i přesto nad rámec těchto výhrad, které nedopadají na žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., toliko pro úplnost konstatuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který posuzoval provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěrům, jež podrobně popsal na stranách 8 až 9 svého rozsudku. Vycházel zejména z výpovědí svědků V. S., M. S., J. T., Z. K., protokolu o ohledání místa činu a související fotodokumentace, odborného vyjádření soudního znalce v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, MUDr. Václava Kameníčka či ze znaleckého posudku a výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Marka Vivjáka. Soud prvního stupně se zabýval také obhajobou obviněného, kterou vyhodnotil vedle dalších provedených důkazů jako nevěrohodnou, kdy i tento svůj závěr logicky vysvětlil a popsal. Závěrem tak shledal, že obviněný svým úmyslným jednáním poškozené způsobil zranění popsaná ve výroku jeho rozsudku, jež je možno ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) a i) tr. zákoníku považovat za těžkou újmu na zdraví, čímž obviněný naplnil všechny znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. 22. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku nalézacího soudu konstatoval, že v rozsudku ani v řízení mu předcházejícím nezjistil závažné vady, které by odůvodňovaly postup podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vytkl nalézacímu soudu pouze nepřesnost popisu průběhu skutku v počáteční fázi jeho útoku u otevřených vstupních dveří, a to ohledně počtu tam poškozené zasazených úderů, kdy namísto dvou úderů pěstí do obličeje podle soudu prvního stupně shledal, že obviněný poškozenou udeřil jedním úderem ruky, jak ve své výpovědi rozvedl svědek Z. K. Tuto vadu rozsudku soudu prvního stupně k odvolání obviněného napravil, když ostatní průběh činu ponechal včetně způsobených následků beze změny a obviněného zcela správně uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky po všech stránkách naplnil.

23. Jelikož obviněný svými námitkami nedostál požadavkům zákonem i judikaturou Ústavního soudu kladených na naplnění důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., o něž obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 11. 1. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu