8 Tdo 1694/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 58 odst. 1 tr. zákoníku



8 Tdo 1694/2016-51

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání obviněného M. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 10 To 20/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 16/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 40 T 16/2014, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně. Podle § 53 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající v propadnutí osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia 1.4, červené barvy, a chaty v obci K., zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště B. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, částku 74 300 Kč, Komerční bance, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, částku 30 000 Kč, pojišťovně Uniqa, a. s., se sídlem Praha 6, Evropská 136/810, částku 456 408 Kč, a to s úrokem z prodlení 8,05 % ode dne 27. 10. 2014 do zaplacení, a poškozené pojišťovně Kooperativa, a. s., se sídlem Praha 8, Pobřežní č. 665/21, částku 43 700 Kč.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil (zestručněno) tím, že:

1/ dne 22. 11. 2011 kolem 17:40 hodin v P. v ulici M., v pobočce Raiffeisenbank, a. s., přistoupil k pokladní přepážce, vytáhl revolver, natáhl kohoutek, namířil ho na pokladníka, v němž tím vyvolal obavy o život a zdraví, a se slovy Dej mi peníze! ho přinutil k odkódování pokladny, z níž si vzal veškeré bankovky, a poté pobočku opustil, přičemž odcizením peněz způsobil Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 118 100 Kč a následně pojišťovně Uniqa, a. s., za vyplacené pojistné plnění škodu ve výši 113 099 Kč;

2/ dne 14. 12. 2011 kolem 17:30 hodin v P. v ulici N. P., v pobočce Raiffeisenbank, a. s., přistoupil k pokladně a pod pohrůžkou použití krátké střelné zbraně, kterou držel v levé ruce, přinutil pokladní se slovy Nic nezkoušej! a Neposer to! k vydání finanční hotovosti ve výši 46 000 Kč a 125 EUR, načež odešel, a tímto jednáním způsobil Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 49 206 Kč a následně pojišťovně Uniqa, a. s, za vyplacené pojistné plnění za způsobenou škodu ve výši 44 218 Kč;

3/ dne 20. 12. 2011 kolem 17:45 hodin v P. v ulici B., v obchodě Luigi Moda Italiana, poté, co do prodejny vstoupil, vytáhl revolver a se slovy Dej mi prachy! přistoupil k prodavačce, natlačil ji za prodejní pult, a když mu sdělila, že klíče od zásuvky s penězi nemá a odstrčila jej, reagoval tak, že přiložil zbraň k jejímu pravému spánku a se slovy Jestli se to někde dočtu, vrátím se a zastřelím tě! z obchodu odešel, takže poškozené kromě psychické újmy nevznikla žádná škoda;

4/ dne 29. 12. 2011 kolem 17:20 hodin v P. v ulici J., v pobočce Raiffeisenbank, a. s., vstoupil za přepážku pokladny a pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutil pokladní k otevření pokladny se slovy Rychle otevři pokladnu a zadej správný kód , poté si vzal z otevřené pokladny bankovky v různých nominálních hodnotách, tyto si zastrčil do bundy a odešel pryč, a tímto jednáním způsobil Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 251 900 Kč a následně pojišťovně Uniqa, a. s., na vyplaceném pojistném plnění škodu ve výši 246 900 Kč;

5/ dne 6. 3. 2012 kolem 16:20 hodin v P. v ulici J. P., v pobočce Komerční banky, a. s., přistoupil k pokladní, v levé ruce přitom držel krátkou střelnou zbraň a řekl jí Otevři ten šuplík , a když nereagovala, zopakoval Otevři, pusť mě dovnitř , což učinila, poté vešel za přepážku, kde z otevřeného zásuvkového trezoru vybral bankovky různé nominální hodnoty a následně odešel, přičemž tímto jednáním způsobil Komerční bance, a. s., škodu ve výši 73 700 Kč a následně pojišťovně Kooperativa, a. s., na vyplaceném pojistném plnění škodu ve výši 43 700 Kč;

6/ dne 14. 6. 2012 kolem 10:10 hodin v P., v ulici M., v pobočce Raiffeisenbank, a. s., obešel přepážku pokladny a pokladníka požádal o vydání finanční hotovosti tak, že na něho namířil krátkou střelnou zbraň černé barvy, kterou držel v levé ruce, a řekl mu Dej mi všechny peníze, dělej ty hajzle, potřebuju prachy na heroin, dělej, celou dobu na tebe mířím pistolí! , načež mu tento z obavy o svůj život a zdraví otevřel pokladnu, ze které vybral finanční hotovost, a z pobočky odešel, a tímto jednáním způsobil Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 54 300 Kč;

7/ dne 20. 6. 2012 kolem 15:56 hodin v P. na n. B. S., v pobočce Raiffeisenbank, a. s., přistoupil pod záminkou výměny českých korun za Eura k pokladní přepážce a poté, co mu pokladní peníze vyměnila, vytáhl pistoli a se slovy Dej mi to všechno! ji nutil k vydání finanční hotovosti, kterou vzal a odešel, a tímto jednáním způsobil Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 94 587 Kč a 268 EUR, a pojišťovně Uniqa, a. s., za vyplacené pojistné plnění škodu ve výši 96 409 Kč;

8/ dne 23. 7. 2012 kolem 13:45 hodin v P. na třídě J. P., v pobočce Komerční banky, a. s., přistoupil ke dvířkům oddělujícím prostor pro klienty a přepážku pracovnice pokladny, klíči ponechanými v zámku si dvířka odemkl, zároveň z kapsy kalhot vytáhl krátkou střelnou zbraň, kterou držel u těla, a poté, co přistoupil k pokladně s časovým zámkem, přikázal pokladní slovy Otevři to! Dělej! , aby mu vydala finanční hotovost, a když jmenovaná začala zadávat kód do pokladny a sdělila mu, že pokladnu nemůže hned otevřít, naléhal na ni slovy Dělej, pospěš si! Znovu! , přičemž zároveň před ní máchal zbraní, a když jí přišel na pomoc ředitel pobočky, reagoval tak, že se dal na ústup z prostor pokladny, aniž by se zmocnil jakékoliv hotovosti, avšak když se v hale přiblížil k řediteli pobočky na vzdálenost přibližně jednoho metru, namířil na něj zbraň, čímž jej zastavil, a z pobočky utekl směrem do ulic P. a Ž. p., kam jej ředitel pobočky pronásledoval, avšak krátce na to se mu ztratil z dohledu, přičemž tímto jednáním nebyla způsobena žádná škoda,

a celkově v napadených objektech způsobil odcizením finančních hotovostí škodu Raiffeisenbank, a. s., a Komerční bance, a. s., ve výši 648 615 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného odvolání směřující proti výroku o trestu odnětí svobody. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 10 To 20/2016, byl z podnětu tohoto odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a při nezměněném výroku o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a při nezměněném výroku o náhradě škody byl obviněnému podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce (jímž byl Mgr. Ing. Ivo Hala) v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neshledal v dané věci důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil, že mu byl rozsudkem Zemského soudu v Linci ze dne 1. 7. 2013, č. j. 16 Hv 9/131-57, uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let.

6. Dovolatel upozornil, že podle ustálené judikatury platí, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje tři podmínky nezbytné pro možnost přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Jsou jimi (1) konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití zákonné nesnížené sazby trestu odnětí svobody, a to s ohledem na její dolní hranici, by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Podle názoru odvolacího soudu by při rozhodování o případné aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku neměla být brána v potaz skutečnost, že obviněný byl již odsouzen rozsudkem Zemského soudu v Linci, který byl později v České republice uznán, a to zejména z toho důvodu, že se nejedná o okolnost případu a ani o poměry pachatele v pravém slova smyslu. Opačná úvaha by podle odvolacího soudu ve své podstatě znamenala obcházení zákona, a to konkrétně ustanovení § 45 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého platí, že ustanovení o společném trestu se neužije, jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. V reakci na toto zdůvodnění však obviněný v dovolání argumentoval, že okolnostmi případu se z hlediska aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele. Skutečnost, že obviněný byl cizozemským soudem pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody za pokračující trestnou činnost, za jejíž jednotlivé dílčí útoky byl nyní odsouzen i v projednávaném případě, je nepochybně skutečností, která sice není součástí příslušné skutkové podstaty, nicméně jako taková má zcela nepochybně vliv na posouzení možnosti nápravy pachatele a měla by být jednoznačně považována za okolnost případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak lze hodnotit pravomocné odsouzení obviněného rozsudkem Zemského tribunálu v Linci jako skutečnost, která úzce souvisí s jeho poměry. Obviněný měl za to, že závěry odvolacího soudu o nemožnosti aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku jsou v rozporu i s ustálenou judikaturou (v této souvislosti odkázal na blíže nespecifikované rozhodnutí publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky, trestní části, v sešitě 1, ročník 1988, pod č. 10, podle kterého lze za okolnost odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody považovat rovněž i odsouzení pachatele cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který byl z podstatné části vykonán).

7. Podle obviněného není správná ani úvaha odvolacího soudu, že by v případě zohlednění cizozemského rozhodnutí při aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku došlo k obcházení zákona a k porušení § 45 odst. 4 tr. zákoníku. Toto ustanovení je především projevem zásady nezasahování do jurisdikce jiných států, nelze je však vnímat čistě k tíži pachatelů páchajících trestnou činnost v různých členských státech Evropské unie. Nelze souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 45 odst. 4 tr. zákoníku bez dalšího zapovídá přihlédnutí k cizozemskému rozsudku pro účely možné aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Z odborné literatury i ustálené judikatury je patrné, že k této skutečnosti může a má být přihlíženo, a to právě prostřednictvím aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

8. Obviněný měl trest uložený odvolacím soudem za nepřiměřeně přísný. Zrekapituloval, že byl Zemským soudem v Linci odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let a Městským soudem v Praze při zohlednění právě cizozemského rozhodnutí k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, což dohromady za pokračující trestnou činnost činilo sedm let trestu odnětí svobody. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo ke změně výroku o trestu a obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, to v souhrnu s cizozemským rozhodnutím činí za pokračující trestnou činnost trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, což odpovídá trestu uloženému na samé hranici maximální horní sazby trestu odnětí svobody podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku a je pro něj nepřiměřeně přísné ve smyslu hledisek § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Splněna je i podmínka, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání; z místa bydliště k němu nebyly zjištěny negativní poznatky, v minulosti nebyl soudně trestán, po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody se chová vzorně, bez jakýchkoliv problémů.

9. Podle dovolatele rovněž nelze přehlížet, že by se v případě páchání předmětné trestné činnosti pouze na území České republiky jednalo o pokračující trestný čin podle § 116 tr. zákoníku, za který by mu byl uložený společný trest podle § 45 tr. zákoníku, který by při zohlednění mnoha polehčujících okolností na straně pachatele (předchozí bezúhonnost, způsobená škoda těsně na hranici značné škody, uplynutí doby od spáchání trestné činnosti aj.) jistě nebyl uložen na samé horní hranici maximální sazby trestu odnětí svobody podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, ale právě naopak.

10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 10 To 20/2016, zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci průběhu řízení a obsahu dovolání uvedla, že vzhledem k obsahu dovolání, kterým je napadán pouze výrok o trestu, nezbývá než odkázat na judikaturní způsob řešení dané právní problematiky, a to především z hlediska podřaditelnosti dovolací námitky ohledně chybějící aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, či ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 15/2016, podle nichž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Obviněný tedy nepředložil jedinou námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, když skutečnost, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, uplatněný dovolací důvod nenaplňuje.

12. Další v návaznosti na chybějící aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku uplatněná námitka nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody při poukazovaném zohlednění výše trestu, který byl dovolateli uložen cizozemským soudem, se rovněž nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu, a to v souvislosti s ustálenou rozhodovací praxí v otázce napadnutelnosti výroku o trestu v dovolacím řízení prostřednictvím námitky přiměřenosti trestního postihu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 230/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

13. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. 14. V replice obviněného na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Kateřiny Škráčkové (advokát Mgr. Ing. Ivo Hala má od 26. 10. 2016 pozastaven výkon advokacie, jeho zástupcem se stala jmenovaná advokátka) zdůraznil, že jeho dovoláním je napadána skutečnost, že odvolací soud v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení dospěl k nesprávnému názoru, který spočívá v nemožnosti aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto závěru přitom odvolací soud dospěl navzdory aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku nalézacím soudem. Předmětem této námitky obviněného tak není pouhá skutečnost, že by soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit uložený trest postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (jako tomu bylo v případě rozhodnutí, na které odkazuje ve svém vyjádření státní zástupkyně), ale skutečnost, že přestože soud prvního stupně při zachování zcela zákonného postupu pro užití předmětného ustanovení důvody shledal a možnost zmírnit uložený trest postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku využil, byla odvolacím soudem následně otázka podřaditelnosti shledaných důvodů posouzena jinak, v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu nelze souhlasit s vyjádřením státního zástupce a nelze na projednávanou situaci ani přiléhavě vztáhnout judikaturní závěry, na které státní zástupce odkazuje, neboť v posuzovaném případě se jedná o odlišnou situaci.

15. Současně obviněný znovu připomněl, že soudy nezohlednily skutečnost, že byl pro týž skutek již jednou soudem, byť soudem cizozemským, potrestán, čímž se dopustily porušení ustanovení § 92 a § 93 tr. zákoníku.

16. Závěrem shrnul, že pokud by Nejvyšší soud v daném případě došel k závěru, že dovoláním uplatněná námitka obviněného nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, bylo by tím porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu, neboť tímto postupem Nejvyššího soudu by byla obviněnému odebrána jakákoliv možnost namítat nesprávnost právního posouzení předmětné otázky, kterou v rámci odvolacího řízení však namítat nemohl, protože k ní došlo právě až rozhodnutím odvolacího soudu. Proto na podaném dovolání trval, a to včetně návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. 20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 21. Co se týče otázek trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 430/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.). V těchto souvislostech je vhodné uvést, že k výroku o trestu se explicitně vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
22. Dovolání obviněného, opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo koncentrováno k námitkám, že odvolací soud pochybil, pakliže neaplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku a nesnížil mu (na rozdíl od soudu prvního stupně) trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem.

23. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody, a řešit tak situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Ze znění § 58 odst. 1 tr zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody s ohledem na její dolní hranici by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 na výjimečné okolnosti případu ani na mimořádné poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.).

24. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně odvolacím soudem neaplikovaného ustanovení § 58 tr. zákoníku (na rozdíl od soudu nalézacího) nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.

25. Soud prvního stupně mimořádné okolnosti, které opodstatňovaly aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, spatřoval zejména v tom, že v době jeho rozhodnutí obviněný (zde uvádí nesprávné jméno a příjmení Z. P. ) vykonával trest uložený mu ve výměře čtyř let Zemským soudem v Linci rozsudkem č. j. 16 Hv 9/131-57 ze dne 1. 7. 2013 za pokračování ve stíhané trestné činnosti v Rakousku a v Německu, přičemž kdyby byl za celou tuto trestnou činnost postihován v České republice, byl by mu uložen jediný trest v uvedené trestní sazbě, nikoliv dva samostatné tresty, jako se stalo v daném případě. Soud prvního stupně si byl vědom, že není oprávněn jakkoliv zasahovat do citovaného rozsudku Zemského soudu v Linci, který byl v mezidobí v České republice uznán. Podle nalézacího soudu není v daném kontextu bez významu ani to, že způsobená škoda jen mírně přesáhla hranici značné škody a že od spáchání stíhané trestné činnosti uplynula poměrně dlouhá doba a obviněný se ve výkonu již uloženého trestu choval řádně. Třebaže by tedy obecně odpovídala povaze spáchaného činu vyšší výměra trestu, dospěl soud k závěru, že i se zřetelem k současně ukládanému trestu propadnutí věcí, které si obviněný opatřil z výtěžku dané trestné činnosti, jsou splněny předpoklady pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to ve výměře tří let (viz str. 24 rozsudku).

26. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Hypotetická konstrukce o ukládání jednoho trestu, která byla zásadní pro úvahy o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, je podle něj v rozporu s § 43 odst. 4 a § 45 odst. 4 tr. zákoníku. Úvahy, které jsou fakticky úvahami o trestu souhrnném, resp. společném, nemohou obstát. Faktická situace je podle odvolacího soudu taková, že obviněný páchal trestnou činnost nejen na území České republiky, ale i na území dalších států Evropské unie. Byl tudíž postižen za část stíhané trestné činnosti jiným státem Evropské unie a ukládání souhrnného, resp. společného, trestu podle trestního zákoníku v České republice nepřichází v úvahu. Přitom nelze hovořit o tom, že by obviněný, vzhledem ke své profesi policisty a specifickému funkčnímu zařazení, byl úplným právním laikem. Bylo jeho volbou, že páchal trestnou činnost i na území dalších států, a lze se důvodně domnívat, že tak činil proto, aby ztížil své odhalení a dopadení. Odvolací soud nesouhlasil ani s úvahami, jež se týkaly výše škody. Dosahovala-li škoda částky téměř 650 000 Kč, přičemž značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, nejde podle jeho mínění o důvod pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Mimo jiné též v této souvislosti upozornil, že úvahy soudu prvního stupně by nemohly obstát ani v rámci jeho hypotézy o společném trestu, poněvadž výsledná částka celkové škody způsobené jak v České republice, tak v Rakousku a Německu by významně přesáhla částku, kterou zákonodárce určuje jako značnou škodu. Podle odvolacího soudu nelze za relevantní kritéria označit ani uložení dalšího druhu trestu, ani dobu, která uplynula od spáchání činu. Odvolací soud tudíž shrnul, že předmětná série osmi ozbrojených loupežných přepadení, vyznačujících se plánovitostí provedení, nezakládá takové okolnosti případu, které by odůvodňovaly postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a že okolnost, že obviněný je bývalý policista, který se zabýval závažnou trestnou činností, že pachatelem činu je osoba, která posléze páchala trestnou činnost shodné povahy v Rakousku a Německu, nezakládají takové poměry pachatele, které by odůvodňovaly použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Uložený trest odnětí svobody co do jeho výměry proto shledal nepřiměřeně mírným a dospěl k závěru, že obviněnému nelze uložit trest ve výměře nižší než sedm let. Tento trest uložený ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby (činící pět až dvanáct let), toliko dva roky nad její dolní hranicí, zohledňuje jak předchozí bezúhonnost obviněného a jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, ale stejně tak i již uvedené zjištěné skutečnosti a okolnosti včetně počtu útoků, výše škody, způsobu provedení, systematičnost a plánovitost jednání (str. 6 až 10 rozsudku).

27. Závěry, které v podrobnostech předestřel v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, Nejvyšší soud v zásadě sdílí a má je za přesvědčivé. K již rekapitulovaným zjištěním soudů obou nižších stupňů je vhodné doplnit, že rozsudkem Zemského soudu v Linci ze dne 1. 7. 2013, č. j. 16 Hv 9/131-57, byl obviněný uznán vinným v bodech I. 1) až 3) a 6) zločinem loupeže podle § 142 odst. 1 rakouského trestního zákoníku, pod body I. 4) a 5) zločinem pokusu o loupež podle § 15 odst. 1, § 142 odst. 1 téhož zákona a pod bodem II. přečinem podle § 50 odst. 1 zákona o zbraních a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Tento rozsudek byl uznán na území České republiky rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 71 T 13/2014-49, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 14 To 142/2014-67, v části, v níž byl obviněný uznán vinným pod body I. 1) až 3) a 6) zločinem loupeže podle § 142 odst. 1 rakouského trestního zákoníku a pod body I. 4) a 5) pokusem zločinu loupeže podle § 15 odst. 1, § 142 odst. 1 rakouského trestního zákoníku, přičemž toto jednání by podle českého trestního zákoníku mohlo být posouzeno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom bylo stanoveno, že obviněný vykoná z celkové délky trestu odnětí svobody uloženého mu citovaným rozsudkem Zemského soudu v Linci ve výměře čtyř let na území České republiky jeho poměrnou část, a to trest odnětí svobody ve výměře tří let a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Trestná činnost, jíž se obviněný dopustil na území Rakouska (v Linci) a Německa (Chemnitz) v období od 19. 9. 2012 do 27. 12. 2012, spočívala v loupežných přepadeních bank (ve třech, resp. čtyřech případech, poněvadž v bance v Linci byl dne 27. 12. 2012 dvakrát) a loupežných přepadeních čerpacích stanic (ve třech případech). Všechna loupežná přepadení byla podle označeného rozsudku Zemského soudu v Linci spáchána tak, že obviněný vyzbrojen krátkou střelnou zbraní přistoupil k pokladnímu, důrazně ho vyzval k otevření pokladny a k vydání peněz z ní, se získanými penězi, které zpravidla vložil do kapsy bundy, se vydal k východu a zmizel s nimi na ulici. Celkem tak způsobil škodu přesahující 11 000 EURO.

28. Rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jak již bylo řečeno, je rozhodnutím fakultativním, pro něž musí být kumulativně naplněny výše vyjmenované zákonné podmínky uvedené v § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Právě proto, že nejde o rozhodnutí nárokové a záleží na diskreci soudu, musí být v každém případě pečlivě odůvodněno. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo opřeno o přesvědčivé argumenty. Obstát nemohly jeho úvahy opírající se o hypotézu ukládání jednoho trestu za pokračování v trestném činu , čemuž zásadně brání znění § 45 odst. 4 tr. zákoníku, explicitně hovořící o tom, že ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu se neužije, jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. Toto ustanovení trestního zákoníku je projevem zásady, že soudy České republiky nemohou zasahovat do jurisdikce jiných států, byť jde o členské státy Evropské unie, a nemohou jakkoliv rušit či modifikovat rozhodnutí jejich soudů (v úvahu přichází jen uznání takových rozhodnutí na území České republiky a jejich výkon k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 630). V této argumentační rovině se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s úvahami odvolacího soudu. Obviněnému lze do jisté míry přisvědčit, že § 45 odst. 4 tr. zákoníku nelze vnímat jen k tíži pachatelů páchajících trestnou činnost v různých členských státech Evropské unie. Za určitých okolností lze za poměry pachatele, které odpovídají hledisku mimořádnosti, považovat také odsouzení obviněného cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který byl z podstatné části vykonán (k tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 3. 1987, sp. zn. 11 To 109/86). V konkrétním případě však má i dovolací soud za to, že ani poměry obviněného, ani okolnosti případu nijak nezpochybnily závěr, že je namístě použít trestní sazbu odnětí svobody stanovenou trestním zákoníkem v § 173 odst. 2, neboť to není pro obviněného nepřiměřeně přísné. 29. Obviněný argumentoval, že jeho pravomocné odsouzení cizozemským soudem k trestu odnětí svobody za pokračující trestnou činnost, za jejíž jednotlivé dílčí útoky byl odsouzen v České republice, je skutečností, která by měla být považována za okolnost případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Měl také za to, že okolnost, že již vykonal značnou část trestu za takovou pokračující trestnou činnost, by měla být eventuálně posouzena jako významná skutečnost ovlivňující poměry obviněného, zakládající užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V konkrétním případě nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že rozsah a povaha trestné činnosti, jíž byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, rozhodně nezakládají takové okolnosti případu, které by odůvodňovaly postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Výstižně v tomto kontextu poukázal na rozsah trestné činnosti, sestávající se z osmi útoků spáchaných pod hrozbou použití střelné zbraně v době od 22. 11. 2011 do 23. 7. 2012, plánovitost počínání obviněného, který vyvinul patřičné úsilí k tomu, aby nebyl na místě přistižen a odhalen. Patřičnou pozornost věnoval odvolací soud i otázce a významu reálně způsobené škody. Současně nelze nechat bez povšimnutí poznatek, že takového jednání se dopustil bývalý policista, který se zabýval závažnou trestnou činností, přičemž právě u těchto osob se očekává vyšší morální standard, trestné činnosti se dopustil se zbraní, kterou vyvolával v oloupených osobách obavy o život a zdraví. Za takových okolností odsouzení obviněného cizozemským soudem pro trestnou činnost stejné povahy, páchané shodným způsobem, se stejnou motivací, ale na území Rakouska a Německa v období od 19. 9. 2012 do 27. 12. 2012 (kdy byl obviněný zadržen, páchání trestné činnosti sám neukončil), a následný výkon trestu uloženého rozsudkem soudu jiného členského státu Evropské unie za takovou trestnou činnost, nepředstavuje okolnosti případu nebo poměry obviněného relevantní pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V těchto souvislostech se jeví jako logická úvaha odvolacího soudu, že páchání dalších loupežných přepadení tentokrát na území jiného státu bylo záměrem obviněného, mělo ztížit jeho odhalení a dopadení. Námitku obviněného, že odvolací soud opominul povinnost zohlednit skutečnost, že obviněný byl pro týž skutek již jednou soudem potrestán, byť šlo o rozhodnutí soudu cizozemského, kterou mu má ukládat § 92 tr. zákoníku (o započítání vazby a trestu), resp. § 93 tr. zákoníku (o započítání vazby a trestu vykonaných v cizině), nutno odmítnout jako zjevně nesprávnou a mimoběžnou.

30. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že argumentuje-li obviněný tím, že z místa bydliště nebyly k jeho osobě zjištěny žádné negativní poznatky, že nebyl v minulosti soudně trestán ani postižen za přestupky, že jeho chování je ve výkonu trestu hodnoceno jako bezproblémové nebo že výše škody způsobené trestnou činností je ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě škodou limitní, je nutné upozornit na to, že se jedná o okolnosti, které soud hodnotí jako okolnosti snižující závažnost trestného činu. Tyto okolnosti lze ve většině případů považovat za okolnosti obvyklé, nikoli takové okolnosti případu či poměry pachatele, které by odůvodňovaly snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby (přiměřeně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62). Navíc způsobená škoda není škodou limitní a bylo jen otázkou náhody a konkrétních poměrů na místě činu, že nedosáhla částky vyšší, jelikož obviněný byl jasně veden zištnou pohnutkou a neměl v tomto ohledu žádná omezení. Též doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti, není nijak výjimečná a na straně orgánů činných v trestním řízení (a tedy státu) nebyly zjištěny žádné průtahy či okolnosti, které by bylo nutno vyhodnotit ve prospěch obviněného.

31. Odvolací soud tudíž opodstatněně uzavřel, že soudem prvního stupně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem nepřiměřeně mírným, byť byl vedle něj ukládán ještě další druh trestu, a to trest propadnutí věcí, které si obviněný opatřil z výtěžku trestné činnosti, že nebyly splněny předpoklady pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody uložený ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby § 173 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře sedmi let, byť relativně přísný, nelze za rozvedených okolností vnímat jako trest zjevně nespravedlivý, neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, vyžadující zásah Nejvyššího soudu.

32. Obviněný v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 2. 2017

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu