8 Tdo 169/2017
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 205 odst. 2 tr. zákoníku



8 Tdo 169/2017-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání obviněného D. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 4 To 163/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 10 T 7/2016, uznal obviněného D. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

v době od 16:26 hodin do 16:29 hodin dne 25. 9. 2015 na ulici K. v B. z tzv. T. s. v 1. patře budovy Moravské zemské knihovny odcizil ze stolů 2 ks volně stojící lampičky bílé barvy v celkové hodnotě 3 888 Kč,
přičemž se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 123/2015, ze dne 13. 9. 2015, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 205 odstavec 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který dosud nevykonal.

2. Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a obviněnému uložil podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Poškozenou Moravskou zemskou knihovnu v Brně, IČ 00094943, se sídlem Kounicova 65a, Brno, současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 4 To 163/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 4. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Moniky Zíkové (v substituci JUDr. Pavlem Holubem) dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. První z těchto dovolacích důvodů spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení zjištěného skutkového stavu a v chybějícím relevantním skutkovém zjištění, druhý z nich pak v tom, že při veřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2016 na Krajském soudu v Brně vznesl námitku podjatosti proti předsedkyni senátu JUDr. Libuši Gloserové, neboť nabyl přesvědčení, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, zejména když po poučení o opravném prostředku si podal stížnost, a proto předložil soudu návrh na přezkoumání oprávněnosti takového rozhodnutí. 5. V dalším textu podání dovolatel uvedl, že považuje postup soudu za zkrácení svých práv na obhajobu, neboť nevzal v úvahu podstatné důkazy mající zásadní vliv na zjištěný skutkový stav. Není prý zřejmé, jak soudy dospěly k závěru, že osoba na kamerovém záznamu je totožná právě s ním. K jeho doznání nelze s ohledem na znalecký posudek a nejednoznačné chování před soudem přihlížet. Existuje tak zcela zřejmý extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a tvrzení soudů nemají vazbu na obsah důkazů. Soud tak nedostál požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

6. V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně (u obou rozhodnutí přitom uvedl nepřesná data jejich vyhlášení i spisové značky) , aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 27. 1. 2017 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 10. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 11. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) . 12. Z dovolatelova podání by bylo možno usuzovat, že pod prvou z uvedených alternativ chtěl zřejmě podřadit námitku podjatosti předsedkyně odvolacího senátu JUDr. Libuše Gloserové. Taková námitka ovšem pod ni podřaditelná není [teoreticky by ji bylo možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., což ovšem dovolatel neučinil], nehledě na to, že o této námitce, kterou obviněný ani nikterak nezdůvodnil, senát odvolacího soudu v průběhu veřejného zasedání podle § 30 odst. 1 tr. ř. rozhodl [vyslovil, že jmenovaná předsedkyně senátu není v dané věci vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení; stížnost obviněného zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 5 To 68/2016, jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.].

13. Proto za situace, kdy v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 14. Dalším dovolacím důvodem, na nějž obviněný ve spojení s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odkázal, byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 15. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a skutkovému zjištění, které oba soudy nižších instancí po provedeném dokazování učinily (srov. jeho argumentaci popsanou shora v odstavci 4.). Evidentně při tom přehlížel (resp. zamlčel), že v průběhu hlavního líčení se k odcizení lampiček opakovaně doznal, a že tomuto jeho doznání koresponduje jak pořízený kamerový záznam z místa činu, tak fotografický materiál založený ve spise. 16. Už proto takové výhrady rozhodně nelze z důvodů výše vyložených považovat za relevantně uplatněné. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným (včetně jejich subjektivní stránky ve formě úmyslu), nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (přičemž současně výslovně tvrdil, že se předmětných jednání nedopustil). Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

17. Jestliže dovolatel rozhodujícím soudům rovněž vytýkal, že nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada sice směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění, ovšem i v rámci řízení o dovolání je třeba zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04 aj.). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). 18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména stranu 3 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 3). Oba soudy také přesvědčivě vyložily, proč spolehlivě zjištěné jednání obviněného jako speciálního recidivisty považovaly již za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. 19. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. 20. Pokud by snad výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). 21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2017

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu