8 Tdo 1672/2016
Datum rozhodnutí: 11.01.2017
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoníku



8 Tdo 1672/2016-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněného V. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 To 330/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 34/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 1 T 34/2016, byl obviněný V. S. uznán vinným jednak přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 To 330/2016, z podnětu odvolání obviněného V. S. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na skutkovém podkladě, který oproti rozsudku soudu prvního stupně upravil tak, že z jehož popisu vypustil, že obviněný poškozeného fyzicky napadl pro výkon pravomoci zastupitele obce R. , a popsal jej tak, že obviněný
v době mezi 21.50 hod. až 22.10 hod. dne 3. 8. 2015 v obci R., v ulici H., na chodníku před domem, fyzicky napadl Z. Š. tak, že mu nejprve řekl, ať se do nich nesere , že on se taky nesere do tenisu, posléze na něj zaútočil jednou rukou, přičemž mířil na obličej, poškozený uhnul hlavou a rána jej zasáhla do hlavy na pravé straně včetně horní části ucha, následkem úderu upadl poškozený na drátěný plot a betonovou podezdívku, čímž utrpěl tržnou ránu pravého boltce a zlomeninu XI. žebra vlevo, což si vyžádalo ošetření v Oblastní nemocnici Kladno, důsledkem zranění byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 4 dnů bolestivostí při pohybu.

3. Za tento přečin obviněného odsoudil podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a rozhodl i o náhradě škody. II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž proti výroku o vině vymezeném v napadených rozhodnutích namítal nesprávné hodnocení protiprávnosti jednání, zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a vydání rozhodnutí založeného na porušení procesních pravidel vedoucích k porušení práva na spravedlivý proces. Vytýkal tak, že soudy nerespektovaly právo obviněného na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Obviněný vadnost právního posouzení jemu za vinu kladeného jednání spatřoval v tom, že nebylo dostatečně prokázáno, že by byl plně odpovědný za vzniklý následek, který u poškozeného vznikl. Pokud soudy své závěry založily na výpovědích svědků, a lékařské zprávě MUDr. V. Č., nevypořádaly se s mechanizmem vzniku zranění poškozeného. Z lékařských závěrů (při absenci znaleckého posudku) nevyplývá, že by tato zranění vznikla jen a pouze v důsledku jím uskutečněného fyzického napadení, neboť nebylo spolehlivě vyvráceno, že by si uvedená zranění poškozený nemohl způsobit sám, a to především proto, že před napadením konzumoval alkohol a jevil se i svědkům (obžaloby i obhajoby) jako opilý. Za této situace není vyloučeno, že poškozený mohl kdykoli před konfliktem s obviněným nebo po něm upadnout a zranění si tak způsobit bez ohledu na útok obviněného. Touto eventualitou se však soudy nezabývaly a nepřihlédly k výpovědím svědků obhajoby, které označily za nedůvěryhodné, a to i přesto, že z nich vyplynul zcela jiný popis a průběh události, než jaký podávali svědci obžaloby a poškozený. Z jejich výpovědí však nevyplývá, že by k přečinu výtržnictví vůbec mělo dojít, a navíc se ve svých výpovědích značně rozcházejí. Vzhledem k tomu, že výpovědi obou skupin svědků se v podstatných rysech i mnoha detailech shodují, měli by být jako nevěrohodní označeni i svědci obžaloby. Pro uvedené vady v hodnocení důkazů, když soudy nezkoumaly pečlivě všechny navrhované důkazy a okolnosti případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a tyto hodnotily výlučně v jeho neprospěch, obviněný poukázal na extrémní nesoulad, a to i s důrazem na to, že ani jeden z klíčových svědků obžaloby nebyl incidentu (na rozdíl od svědků obhajoby) osobně přítomen, a průběh útoku znali jen zprostředkovaně buď od poškozeného, nebo z doslechu od jiných osob. Soudy proto svým postupem porušily zásadu zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., neboť hodnotily pouze důkazy v neprospěch obviněného. 5. Vzhledem k tomu, že mezi ním a poškozeným došlo jen k verbálnímu konfliktu, a s ohledem na nepřesvědčivou důkazní situaci ve věci navrhl, aby dovolací soud vzal do v úvahy ustanovení § 12 odst. 2 ve spojení s § 13 odst. 1 tr. zákoníku, protože nejde o tak závažné jednání, aby muselo být posuzováno podle trestněprávních předpisů.

6. Na základě závěru, že proti poškozenému fyzicky nezaútočil, a tedy mu nezpůsobil zranění, které poškozenému vzniklo, obviněný konstatoval, že mu nebylo prokázáno zavinění k úmyslnému fyzickému napadení poškozeného a že takovou skutečnost by bylo možné dovozovat jen s ohledem na svědecké výpovědi I. S. a J. P., avšak jen k okamžiku, kdy se obviněný bránil útoku poškozeného. Na základě nesprávně vyhodnocených důkazů a nesprávně vyvozeného skutkového závěru o fyzickém útoku obviněného soudy nesprávně presumovaly také závěr o jeho zavinění ve formě úmyslu, který nebyl prokázán. Soudy tudíž podle obviněného měly aplikovat zásadu in dubio pro reo , což však neučinily. 7. V dovolání obviněný dále namítal, že ho soudy nesprávně uznaly vinným z fyzického útoku na poškozeného, a proto mu nebylo možné přičítat ani škodlivý následek v podobě fyzické újmy, jíž poškozený utrpěl. Jelikož podmínkou trestní odpovědnosti je vedle protiprávního jednání a škodlivého následku též příčinná souvislost mezi nimi, ani ta nebyla soudy v jeho případě prokázána, protože je zřejmé, že verbální konflikt nemohl způsobit soudy popsaný škodlivý následek na zdraví poškozeného, a proto nemohlo dojít ani ke vzniku trestní odpovědnosti obviněného. Napadenými rozhodnutími zjištěná a posouzená vina obviněného byla z uvedených důvodů konstatována v důsledku porušení procesních pravidel nesprávného hodnocení důkazů a neprovedení znaleckého posudku, což vedlo i k porušení práva obviněného na obhajobu a k porušení pravidel spravedlivého procesu, což zásadně ovlivnilo i hmotněprávní kvalifikaci. 8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle § 265m a § 226 písm. a) tr. ř. ho zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

9. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které prostřednictvím u něj působícího státního zástupce uvedlo, že ačkoli dovolatel formálně namítal absenci úmyslného zavinění a příčinné souvislosti, nevycházel pro tyto své námitky ze skutkových zjištění učiněných soudy v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí, ale ze své vlastní skutkové verze založené na tvrzen, že mezi ním a poškozeným došlo pouze k verbálnímu konfliktu. Na této verzi založil i svůj požadavek na aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by uplatnil jakoukoli kvalifikovanou argumentaci způsobilou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ačkoli státní zástupce považoval skutkové vymezení jednání obviněného za hraniční z hlediska rozlišení přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku od přestupku proti občanskému soužití podle § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na způsobený následek na zdraví poškozeného nepovažoval přezkoumávaný čin za bagatelní, a proto se ztotožnil se závěrem o naplnění znaků trestného činu výtržnictví. Navrhl z tohoto důvodu, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 10. Obviněný prostřednictvím obhájce reagoval na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o nižší škodlivosti projednávaného činu tak, že šlo o jednání, které nebylo natolik společensky škodlivé, aby muselo dojít k aplikaci norem trestního práva, a že měl být na posuzovaný případ uplatněn princip ultima ratio . V dalším však navázal na argumentaci, kterou uplatnil již ve svém dovolání.

III. Přípustnost a další podmínky dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 12. Dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové výhrady, které naplňují jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, a proto jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání. 13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

14. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě však jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. Obecně k námitkám obviněného
15. Obviněným v dovolání uplatněné výhrady i přesto, že je vymezil hmotněprávními vadami ohledně zavinění, protiprávnosti a příčinné souvislosti nebo požadavkem na aplikaci zásad ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože obviněný se těchto právních institutů nedomáhal na podkladě skutkových zjištění tak, jak byla soudy učiněna, ale podle své vlastní verze skutkových zjištění, která nekoresponduje s těmi, jež soudy učinily v této věci na základě výsledků provedeného dokazování.

16. Ve smyslu výše uvedených pravidel pro přezkum správnosti napadených rozhodnutí na základě dovolání založeného na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být podkladem pro posouzení správnosti právních otázek zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

17. Podle rozsudku odvolacího soudu byl skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, zásadně zjištěn a popsán tak, že obviněný fyzicky napadl Z. Š., na něj zaútočil jednou rukou, přičemž mířil na obličej, poškozený uhnul hlavou a rána jej zasáhla do hlavy na pravé straně včetně horní části ucha, následkem úderu upadl poškozený na drátěný plot a betonovou podezdívku, čímž utrpěl tržnou ránu pravého boltce a zlomeninu XI. žebra vlevo, .. . Pouze takto vymezený skutek mohl být obviněným brán do úvahy pro výhrady proti právní kvalifikaci na něm vystavěné. Jen na takto stanoveném skutkovém podkladu mohl obviněný napadat nesprávný závěr o zavinění, vzniklém následku, příčinné souvislosti apod. Tedy jen na podkladě uvedeného skutku mohl vytýkat nesprávnou právní kvalifikaci. Obviněný však svými výhradami tato skutková zjištění zpochybnil, protože vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to především výpovědí svědků navržených obžalobou a lékařské zprávy MUDr. V. Č., a byť jen naznačil neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, domáhal se aplikace principu in dubio pro reo , či v té souvislosti poukazoval na extrémní nesoulad obsahu provedených důkazů s jejich následným hodnocením soudem. Zásadně však tvrdil, že čin, jak jej soudy zjistily, nespáchal, protože popíral, že by poškozeného fyzicky napadl, resp. že by na něj zaútočil, a tudíž že nespáchal v podobě a rozsahu, který soud druhého stupně popsaný čin rozvedl ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku. Na této vlastní, ničím nepodložené verzi jiných skutkových okolností, obviněný dovozoval, že se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. 18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že i když obviněný brojil proti závěrům o naplnění subjektivní stránky a příčinné souvislosti, eventuálně pokud se dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe a s ní spojeného principu ultima ratio zakotvených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nečinil tak v jejich hmotněprávní rovině, ale opět výlučně a pouze v návaznosti na vlastní verzi průběhu skutku, zcela odlišné od té, k níž na základě výsledků provedeného dokazování dospěly (v zásadě shodně) soudy obou stupňů. Takto formulované námitky soustředěné pouze proti procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů s vymezeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, a proto toto dovolání obviněný uplatnil zcela mimo jím označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. 19. I přesto, že Nejvyšší soud mohl přezkoumávat důvodnost výhrad obviněného jen podle těch skutkových okolností, k nimiž soudy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování, což však obviněný v dovolání neučinil, posuzoval důvodnost skutkových výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad. V. Závěry Nejvyššího soudu mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 20. I když rozvedené námitky směřují výhradně proti procesním postupům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., Nejvyšší soud se zřetelem na vyloučení vad, které by se mohly dotýkat spravedlivého procesu, připomíná, že při posuzování existence extrémního nesouladu, k němuž námitky obviněného směřovaly, je zřejmé, že zejména soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem nalézací soud vyslechl především poškozeného Z. Š., svědky I. S., J. P., M. K., V. F., P. H., K. K. a J. D., a provedl lékařské zprávy ke zranění poškozeného (z č. l. 83 až 86) či protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací (z č. l. 13 až 17) a jiné důkazy. Tyto následně hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, což koresponduje se zákonnými požadavky zakotvenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně obviněným tvrzené skutečnosti nepominul, ale hodnotil je s ohledem na všechny provedené důkazy, a zcela logicky vysvětlil, z jakých důvodů obhajobu obviněného, případně i výpovědi některých slyšených svědků (I. S. a J. P.) nepovažoval za věrohodné. Současně vyložil i to, z jakých důvodů jiným svědeckým výpovědím uvěřil (výpovědi svědků K. K., V. F. a P. H.), a to s odkazem i na další důkazy svědčící na jejich základě učiněnému skutkovému zjištění (když žádná ze stran doplnění dokazování v žádném směru u hlavního líčení nenavrhovala). Konkrétní argumenty a úvahy týkající se skutkových zjištění soud prvního stupně rozvedl na stranách 6 až 7 svého rozsudku. Správnost jeho procesních postupů a na jejich základě učiněných skutkových i (s výjimkou uvedenou níže) právních závěrů následně potvrdil také odvolací soud, přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně k obdobným výhradám obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání, když neshledal žádné z obviněným vytýkaných pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování či při hodnocení důkazů. Změnil závěry soudu prvního stupně jen ve prospěch obviněného, neboť vypustil právní kvalifikaci přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (po drobné úpravě skutkové věty, jak již bylo uvedeno výše). 21. Pokud se obviněný domáhal porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že soudy při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. V případě nejasností zvolily variantu pro obviněného příznivější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257). K výhradám obviněného se soud prvního stupně důsledně zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, o čemž svědčí argumenty uvedené v rozsudku soudu prvního stupně na stranách 6 až 7, kde jsou veškeré jeho potřebné a podstatné úvahy o hodnocení důkazů a výsledném skutkovém stavu náležitě vysvětleny. 22. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. 23. Uvedené postupy soudů obou stupňů vycházely ze zásady, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. 24. Lze tedy shrnout, že po řádném a komplexně provedeném dokazování soudy dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, kdo celý konflikt inicioval, a to nikoli jen verbálně, jak obviněný tvrdil, ale především fyzicky na místě veřejnosti přístupném (chodník před domem v obci ve večerních hodinách) napadl poškozeného Z. Š., a tímto jednáním mu způsobil také popsaná zranění. To vše svědčí vedle příčinné souvislosti (když skutková podstata přečinu výtržnictví způsobení újmy na zdraví poškozeného vůbec nevyžaduje, neboť k jejímu naplnění postačí již jeho pouhé napadení jiného na místě veřejnosti přístupném nebo veřejně, bez ohledu na další případný následek) též o zjevném úmyslu obviněného ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to minimálně o úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 25. K připomínce státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o hraničním případu, a rovněž k požadavku obviněného je třeba uvést, že i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku jde o trestný čin, protože se obviněný dopustil výtržnosti, která neměla jen nevýznamný charakter, jak se snaží obviněný tvrdit, ale měla pro poškozeného nepříznivý dopad v tom, že u něj vznikla újma na zdraví, byť nikoliv v rozsahu, jak je chápán ustanovením § 146 odst. 1 tr. zákoníku o ublížení na zdraví. Zákonný znak napadení jiného u přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku totiž představuje nejen jakýkoliv fyzický útok proti tělesné integritě osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Uvedený znak může být proto naplněn i tehdy, nezanechal-li fyzický útok pachatele na těle poškozeného buď žádné, anebo jen nevýznamné zranění, které není ublížením na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015 (uveřejněné pod č. 27/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 26. Na dotvrzení správnosti závěrů odvolacího soudu Nejvyšší soud jen pro úplnost při ztotožnění se s argumenty, které rozvedl k odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, připomíná, že odvolací soud respektoval všechny podmínky, které bylo nutné ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku zvažovat a k nimž bylo třeba přihlížet, jak o tom svědčí zhodnocení všech okolností, které v této souvislosti považoval za významné. Nejvyšší soud pouze na doplnění jinak správných úvah odvolacího soudu připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého individuálního případu. Společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 27. Vzhledem k tomu, že u poškozeného došlo fyzickým útokem obviněného k následku na zdraví, jakož i tomu, že fyzický útok byl gradací slovních sprostých útoků, je třeba v této vyšší intenzitě jednání obviněného spatřovat nutnost použití trestní represe, protože nejde o přestupek, ale o jednání společensky škodlivé, že za něj obviněný musí nést trestněprávní následky.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
28. Nejvyšší soud shledal, že pokud jde o obviněným namítané skutkové výhrady, tyto byly uplatněny zcela mimo jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud neměl povinnost se dovoláním po meritorní stránce zabývat. 29. Ze všech těchto důvodů, když obviněný svými námitkami nedostál požadavkům zákonem i judikaturou Ústavního soudu kladeným na naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 11. 1. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu