8 Tdo 1667/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku



8 Tdo 1667/2016-103

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání obviněného M. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 7 To 69/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 7/2015, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 7 To 69/2016, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 57 T 7/2015.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 29. 5. 2015 u Městského soudu v Praze obžalobu na obviněného M. P. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) pro skutek spočívající v tom, že dne 30. 12. 2014, mezi 16.00 hod. a 17.00 hod., v P. Ř., ul. Š., v 6. patře domu, v bytě, po předchozí slovní rozepři stran dalšího soužití s poškozenou, kdy poškozená odešla do ložnice s tím, že zavolá policii, neboť on nechce dobrovolně opustit její byt, s cílem zabránit jí v přivolání policie tím, že ji usmrtí, fyzicky napadl poškozenou J. Š., a to tím způsobem, že ji nejprve udeřil rukou do obličeje, poté ji rdousil oběma rukama a dusil přes peřinu až do ztráty jejího vědomí, následně v obývacím pokoji pomocí vánoční svíčky, kterou dal přímo k na sebe naskládaným polštářkům na sedačce, založil požár, a z bytu odešel, později sám zavolal na Policii ČR, v mezidobí se však poškozená sama probrala z bezvědomí, začínající požár v bytě uhasila a s pomocí sousedů zavolala o pomoc na tísňovou linku 112 ,

který právně kvalifikovala jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. 2. Městský soud v Praze po provedeném hlavním líčení svým (v pořadí prvým) rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 57 T 7/2015-728, obviněného této obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2016, č. j. 7 To 36/2016-764, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby\ v ní učinil rozhodnutí nové. 3. Městský soud v Praze svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 57 T 7/2015-798, uznal obviněného vinným, že dne 30. 12. 2014 v době po 13.00 hod. v P. Ř., ul. Š., v 6. patře domu v bytě poté, co jej majitelka bytu poškozená J. Š., opakovaně vyzvala k opuštění jejího bytu, na její výzvy nereagoval, byt odmítal opustit a následně kolem 17.00 hod., když poškozená odešla do ložnice pro telefon s tím, že zavolá policii, neboť on nechce dobrovolně opustit její byt, s cílem zabránit jí v přivolání policie fyzicky napadl poškozenou tak, že ji nejprve udeřil rukou do obličeje, poté ji rdousil oběma rukama a dusil přes peřinu, a když poškozená zůstala bezvládně ležet na posteli, obviněný z bytu odešel .

4. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. 5. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (ta je podala v neprospěch obviněného do výroku o trestu), o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 8. 2016, č. j. 7 To 69/2016-846, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Poté podle § 259 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil za přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvaceti tří dnů, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. 6. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Aleše Brodského dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 7. Naplnění citovaného dovolacího důvodu dovolatel spatřoval v podstatných vadách v postupu soudů obou stupňů. Namítl jednak, že po zcela podstatné změně právní kvalifikace posuzovaného skutku nebyla zachována totožnost skutku, neboť popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídá požadavkům na jeho právní kvalifikaci jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Poukázal na to, že nejprve byl stíhán pro trestný čin proti životu a zdraví poškozené J. Š. (dále jen poškozená ), avšak pro trestný čin, jímž byl soudy obou stupňů uznán vinným, mu obvinění sděleno nebylo. Uvedené pochybení pak založilo porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, neboť v případě, že by se daný skutek projednával v právní kvalifikaci jako trestný čin porušování domovní svobody podle výše citovaného ustanovení, zcela jistě by zvolil jiný způsob obhajoby, mohl se od počátku relevantně bránit, včetně navrhování a obstarávání důkazů k prokázání rozhodných skutečností ve vztahu k údajně neoprávněnému setrvání v bytě poškozené. Zdůraznil, že postup obou soudů je rovněž v rozporu s principem nemo tenetur se ipsum accusare, tedy nikdo není povinen sám sebe obviňovat, jenž je promítnut v Listině základních práv a svobod v podobě práva odepřít výpověď. 8. Dále obviněný oběma soudům nižších instancí vytkl, že naprosto nerespektovaly stěžejní princip trestního práva, a to zásadu subsidiarity trestní represe, jejímž důsledkem je, že nikoli každé ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem je způsobilé být trestným činem, ačkoliv jeho skutková podstata je zdánlivě naplněna. Vyslovil též názor, že nebyl dán ani znak zavinění ve formě úmyslu skutkové podstaty daného trestného činu, neboť s ohledem na komplikovaný partnerský vztah mezi ním a poškozenou lze usuzovat na to, že se jednalo o běžnou hádku mezi osobami, které spolu žily v jednom bytě, a proto byl v dané chvíli přesvědčen, že je oprávněn v bytě zůstat a nejedná protiprávně. Uvedl, že měl pocit, že se jedná o vyostřený konflikt, který však nebyl vedený skutečným záměrem poškozené, aby byt opustil nadobro. V této souvislosti poukázal na to, že v průběhu trestního řízení byla jednoznačně prokázána nepravdivost tvrzení poškozené ohledně průběhu této údajné události, resp. nebylo bez důvodných pochybností dokázáno, že k danému jednání vůbec došlo. Tvrdil, že ve výpovědích poškozené se od počátku vyskytují nesrovnalosti, a namítl, že je nepřípustné, aby tyto výpovědi byly vykládány nejprve jak nedůvěryhodné, a posléze byly zcela akceptovány bez jejich adekvátního hodnocení v kontextu se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi. Vyjádřil nesouhlas rovněž s tím, že je mu soudy neustále kladeno za vinu jednání spočívající v údajném rdoušení, dušení s následnou bezvládností poškozené, přestože toto nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, ba dokonce bylo znaleckým posudkem vyloučeno; v tomto směru pak byla porušena zásada in dubio pro reo (bez ohledu na to, že intenzita či podoba násilí není pro přečin porušování domovní svobody relevantní). Dodal, že nebylo jakkoli prokázáno ani to, že měl násilí vůči poškozené užít právě ve snaze zachovat své údajně neoprávněné setrvání v bytě poškozené, tj. souvislost jeho konfliktu s poškozenou s tvrzeným neoprávněným setrváním z jeho strany v jejím bytě. 9. Závěrem svého podání dovolatel shrnul, že postup obou soudů nižších instancí je s ohledem na shora popsané skutečnosti v rozporu nejen se základními zásadami trestního práva, ale i s vůdčími idejemi ústavního pořádku a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 10. Jen pro úplnost je vhodné uvést, že obviněný v prosinci roku 2016 a v lednu roku 2017 učinil u Nejvyššího soudu prostřednictvím e-mailu několik podání. Všechna tato podání však nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, jak zákon požaduje (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.), byla vypracována samotným obviněným, nehledě na to, že byla odeslána až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud k nim proto nemohl jakkoli přihlížet. 11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) ve svém písemném vyjádření k němu uvedl, že obviněný v dovolání uplatnil jednak výhrady, jež se s jím tvrzeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí, jimiž je především jeho klíčová námitka, že byla porušena zásada totožnosti skutku, a rovněž výhrada, že nebylo prokázáno, zda k jednání, jímž byl uznán vinným, skutečně došlo či nikoliv, stejně jako jeho výtky, týkající se porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Ve vztahu k námitce obviněného ohledně porušení zásady totožnosti skutku rozvedl, že tato, svým charakterem procesní námitka, obsahově zaměření uplatněného dovolacího důvodu (jímž je náprava vad hmotněprávních) nenaplňuje, neboť otázka totožnosti skutku je záležitostí práva procesního a souvisí se zásadou obžalovací upravenou v § 2 odst. 8 tr. ř. Nad rámec uvedeného doplnil, že tato výhrada není ani věcně správná, protože teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozsudku soudu, a postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Přestože v posuzované věci k jistým změnám v popisu skutku skutečně došlo, jak v obžalobě, tak i v rozsudku bylo jednání popsáno obdobně v tom smyslu, že obviněný nevyhověl výzvám poškozené k opuštění bytu, tuto posléze napadl, a to s cílem zabránit jí v přivolání policie, a tudíž zde je přinejmenším částečná shoda v jednání, a to v podstatných skutkových okolnostech charakterizujících jednání obviněného. 12. Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel ve svém podání uplatnil i výhrady, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, konkrétně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a nenaplnění zákonných podmínek pro posouzení popsaného jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, zejména pro absenci (neprokázání) jeho subjektivní stránky, i když posledně uvedenou výhradu obviněný pojil do jisté míry rovněž s námitkami procesní povahy směřujícími proti provedenému dokazování a hodnocení důkazů. Tuto výhradu obviněného považoval státní zástupce za opodstatněnou, byť zčásti z odlišných důvodů než obviněný. Poukázal na to, že neoprávněným setrváním v obydlí jiného se rozumí případ, kdy se pachatel do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím, dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale poté se vzepře její vůli a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného. Vyslovil názor, že na podkladě skutkových zjištění je sice namístě učinit závěr, že obviněný poškozenou fyzicky napadl (přestože je současně třeba přisvědčit obviněnému, že intenzita napadení neodpovídá ani tvrzení poškozené, ani tomu, jak je jednání popsáno ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu), a to právě v návaznosti na její vyjádření, že neopustí-li její byt, přivolá policii, avšak s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu nelze dospět k závěru, že obviněný inkriminovaného dne v bytě setrvával neoprávněně, jak je uvedený znak chápán skutkovou podstatou vymezenou v § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že obviněný žil s poškozenou, vyjma krátkého období na podzim roku 2013, v partnerském vztahu, bydleli spolu prokazatelně několik let v bytě poškozené, vedli společnou domácnost a podíleli se na úhradě potřeb s tím spojených (není přitom rozhodné, kdo se v tom kterém okamžiku na zajištění chodu domácnosti podílel větší či menší měrou). Obviněný byt užíval se souhlasem poškozené, tedy i jeho domovní svoboda byla v té době chráněna, a měl v bytě své osobní věci a nábytek (což však soudy nebylo podrobněji dokazováno). Uvedené skutečnosti tak nasvědčují závěru, že mezi nimi šlo o delší dobu trvající běžný partnerský vztah, který pravděpodobně na podzim roku 2014 dospěl do stadia rozchodu. Poškozená posléze v průběhu měsíce listopadu roku 2014 (z SMS zpráv lze dovodit, že šlo o první polovinu tohoto měsíce) dala obviněnému ultimátum, aby se do dvou měsíců vystěhoval (stanovení této lhůty bylo do jisté míry přirozené vzhledem k tomu, že obviněný měl v bytě své věci, musel si najít jiné bydlení a přestěhovat se); zmíněná lhůta tedy nemohla uplynout dříve než v průběhu první poloviny měsíce ledna roku 2015. 13. Státní zástupce následně zdůraznil, že k projednávanému konfliktu, potažmo napadení poškozené přitom došlo ještě před uplynutím výše uvedené lhůty. Vyslovil proto názor, že pokud poškozená (v návaznosti na předchozí slovní konflikty) opětovně vyzvala obviněného k okamžitému opuštění domácnosti dne 30. 12. 2014, kdy předtím určená dvouměsíční lhůta k odstěhování ještě neuplynula, není namístě učinit závěr, že obviněný v bytě setrvával neoprávněně; je tomu tak tím spíše za situace, kdy si obviněný po fyzickém napadení poškozené vzal batoh s částí svých věcí a byt skutečně opustil. Státní zástupce tudíž dospěl k závěru, že jednáním obviněného nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Citované ustanovení totiž dopadá na typově odlišné situace, kdy pachatel do obydlí buď neoprávněně vnikne, nebo sem dočasně vstoupí sice se souhlasem oprávněné osoby, nicméně poté obydlí proti její vůli odmítá opustit; vzhledem k tomu, že obviněný s poškozenou vedl několik let společnou domácnost, v bytě žil a užíval jej s ní v rámci jejich po jistou dobu fungujícího partnerského vztahu, přičemž poškozená v době, kdy se do bytu nastěhoval, bezpochyby nezamýšlela, že jeho přítomnost v bytě je pouze dočasná, o takový případ se v posuzované věci nejednalo. 14. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 7 To 69/2016, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 57 T 7/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 19. 1. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 18. Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 19. Z tohoto pohledu uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají jednak námitky obviněného, že je mu kladeno za vinu jednání spočívající ve rdoušení a dušení poškozené, jehož následkem bylo, že tato zůstala bezvládně ležet, přestože nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že k posuzovanému jednání vůbec došlo, přičemž poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích poškozené v tomto směru a na znalecký posudek, který takové jeho jednání dokonce vyloučil, a dále jeho výhrady, že byla porušena zásada totožnosti skutku, jímž byl uznán vinným, se skutkem, pro který bylo původně zahájeno jeho trestní stíhání, a rovněž s tím související jeho právo na obhajobu, neboť ji v důsledku tohoto pochybení nemohl přizpůsobit změněné právní kvalifikaci jeho jednání, a na podkladě těchto okolností tvrdil, že byla porušena též zásada in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces. 20. Takto koncipované výhrady dovolatele byly, jak uvedl rovněž státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření, s nímž se ztotožnil rovněž Nejvyšší soud a na které lze v tomto ohledu odkázat, výhradně procesního charakteru, směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily (i když obviněnému lze částečně přisvědčit v tom, že popis jeho jednání v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není zcela v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními v tomto směru, jak bude níže ještě rozvedeno). Prostřednictvím uvedených námitek pak obviněný vytýkal soudům, že svým postupem porušily jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces a zásadu in dubio pro reo ; k citované zásadě Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného , tj. týká se právě jen otázek skutkových. 21. Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady shora uvedené měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních, tudíž je nebylo možné považovat z hlediska jím tvrzeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). 22. Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítl, že oba soudy nižších instancí nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, a dále, že nebyl dán jeho úmysl k přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, neboť s ohledem na komplikovaný partnerský vztah mezi ním a poškozenou lze usuzovat na to, že se jednalo o běžnou hádku mezi osobami, které spolu žily v jednom bytě, a proto byl v dané chvíli přesvědčen, že je oprávněn v bytě zůstat a nejedná protiprávně. Nejvyšší soud shledal, že takto koncipovaná dovolací argumentace obviněného obsahově naplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 23. Následně Nejvyšší soud, jelikož neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. 24. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud (opět ve shodě s vyjádřením státního zástupce) dospěl k závěru, že dovolání obviněného ve výše konkretizované části je důvodné. A právě proto, že se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s argumentací státního zástupce v jeho výstižném vyjádření, považuje za potřebné (již z důvodu procesní ekonomie) k právní problematice posuzovaného jednání obviněného jen (alespoň stručně a v obecné rovině) doplnit či zdůraznit následující skutečnosti.

25. Přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije-li při tomto činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí . Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda, přičemž chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (i proti vlastníkovi). Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se rozumí případ, kdy pachatel se do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře její vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1775 až 1777). 26. Výše zmíněná zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. 27. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana (nejen majetkových) vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118). 28. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba zohlednit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Z nich je zřejmé, že od roku 2011 obviněný žil s poškozenou v partnerském vztahu, bydlel s ní dlouhodobě v jejím bytě, který s jejím souhlasem užíval, tedy byl jeho oprávněným uživatelem, přičemž se společně podíleli na úhradě výdajů spojených s bydlením a chodem domácnosti, tj. vedli společnou domácnost (není přitom rozhodné, kdo se v tom kterém období podílel na těchto výdajích větší či menší měrou). Obviněný měl v bytě své osobní věci (doklady, hotovost a jiné) a nábytek. V listopadu roku 2014 jejich do jisté míry problematický vztah, který se vyznačoval častými slovními konflikty, dospěl k rozchodu a poškozená stanovila obviněnému lhůtu dvou měsíců k vystěhování (tzv. ultimátum); vzhledem k tomu, že obviněný měl v bytě mimo jiné i nábytek a musel si najít nové bydlení, lze takovou lhůtu považovat za přirozenou a přiměřenou. 29. Ze skutkových zjištění učiněných soudy v přezkoumávané věci dále vyplývá, že dne 30. 12. 2014 poškozená po vzájemné slovní rozepři opětovně vyzvala obviněného, aby její byt opustil, avšak nyní okamžitě, a vyjádřila se, že pokud tak neučiní, přivolá policii. Lze dovodit, že v souvislosti s tímto jejím vyjádřením o přivolání policie obviněný poškozenou následně fyzicky napadl. Zde je však zapotřebí poukázat na to, že z obsahu spisu, zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem a z výslechu jmenovaného znalce bylo u poškozené zjištěno jen zcela lehké poranění, a to drobný krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v pravé spánkové krajině. Znalec jednoznačně vyloučil, že by došlo k násilí větší silou, ať již ve formě škrcení či rdoušení, na krku poškozené ani na jejím obličeji nebyly zjištěny žádné známky svědčící pro násilí působící na tyto části těla, jež by měly za následek dušení, případně dušení spojené s bezvědomím. V tomto směru je třeba přisvědčit dovolateli, že popis jeho jednání spočívajícího v napadení poškozené v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ani tvrzení poškozené v tomto ohledu není v souladu se skutkovými zjištěními ohledně způsobu a intenzity jeho jednání učiněnými soudem na podkladě závěrů znalce. 30. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že k posuzovanému skutku došlo, aniž by uplynula poškozenou dříve určená lhůta k vystěhování, kterou obviněnému poskytla pro to, aby si našel nové bydlení a mohl odvézt i své věci. I když pak daného dne trvala na okamžitém opuštění bytu poškozeného v důsledku jejich vzájemného konfliktu, tj. změnila neočekávaně své stanovisko, není namístě učinit závěr, že obviněný v bytě poté setrvával neoprávněně. Nelze totiž přehlédnout ani to, že vztah obviněného a poškozené byl během jeho trvání provázen slovními konflikty a kategorickými negativními vyjádřeními spojenými i s výzvami poškozené k opuštění bytu obviněným, jež nabývaly na účinku zvláště za situace, kdy byt byl v jejím vlastnictví, a obviněný své právo jeho užívání tudíž odvozoval od její osoby, resp. jejich vztahu; obviněný se proto mohl domnívat, že její výzva opustit byt okamžitě a navždy učiněná dne 30. 12. 2014 nebyla myšlena skutečně v tomto smyslu, nýbrž byla výrazem momentální situace a psychického rozpoložení poškozené. 31. Z výše uvedených důvodů a s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem Nejvyšší soud nemohl bezezbytku přisvědčit správnosti závěru obou soudů nižších instancí, že obviněný daného dne setrval v bytě poškozené neoprávněně ve smyslu ustanovení § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Nemohl se pak ztotožnit ani s právním posouzením daného skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a dospěl k závěru, že na soudech nižších instancí bude, aby opětovně a daleko zevrubněji posoudily, zda zjištěným jednáním obviněného byl naplněn znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívající v neoprávněném setrvání v bytě poškozené. 32. Za této situace pak bylo bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud v této fázi zabýval z hlediska uplatněného dovolacího důvodu další relevantní námitkou obviněného, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, jejíž aplikace přichází v úvahu tehdy, vykazuje-li skutek znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, avšak nejde o případ natolik společensky škodlivý, aby bylo nutné vůči obviněnému uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. 33. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností a z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 7 To 69/2016, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 57 T 7/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 34. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem bude, aby zjištěný skutek přesně právně kvalifikoval, případně zvažoval (v intencích původního usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 7 To 36/2016), zda jednání obviněného není namístě posoudit jen jako odpovídající přestupek. 35. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). 36. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2017

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu