8 Tdo 1639/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, § 96 tr. zákoníku



8 Tdo 1639/2016-20

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 304/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 220/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 7 T 220/2015, byl obviněný J. D. podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, protože není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní. 2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací unesením ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 304/2016, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. dovolání, v němž proti uložení ochranného léčení namítal, že není nepříčetný, protože jeho nepříčetnost nemohla přetrvávat celých pět měsíců, po které trvala trestná činnost kladená mu za vinu. Rovněž namítal, že nepsal zprávy, jež měly zakládat čin, pro který se trestní řízení vedlo. 4. Obviněný se neztotožnil se závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které byly podkladem pro výrok soudů nižších stupňů o jeho nepříčetnosti i uložení ochranného léčení ústavní formou, protože znalkyně u něj spatřovala nebezpečí pro okolí zejména v nevypočitatelnosti jeho chování. Pro uložení ochranného léčení nebyly splněny podmínky vymezené v § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a nebyla respektována ani zásada přiměřenosti podle § 96 tr. zákoníku s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35 SbNU 257). Podle obviněného však povaha činu, pro který se stíhání vedlo, v němž byl spatřován přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ani jeho další jednání nenasvědčovaly, že by měl být nebezpečný pro sebe nebo své okolí, jak soudy konstatovaly. Soudům vytkl, že mu léčbu uložily bez pečlivého zdůvodnění všech rozhodných skutečností, k nimž byly povinny přihlížet, když vycházely jen ze závěrů soudní znalkyně, která odůvodnila nutnost ústavní léčby neochotou obviněného spolupracovat a jeho nekritičností ke svému jednání. Nebezpečnost spatřovala zejména v nevypočitatelnosti jeho chování, což podle něj nekoresponduje s hledisky uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, podle něhož v budoucnu hrozící nebezpečí musí být dostatečně konkrétní, hrozit aktuálně, tedy nesmí postrádat reálnost a nesmí mít jen všeobecný a neurčitý charakter. Uvedené podmínky však v projednávané věci nebyly splněny, neboť závěry soudní znalkyně nejsou konkrétní a nelze na jejich základě určit, jaké nebezpečí a v jaké míře ze strany obviněného hrozí, ani neuvedla, na základě jakých konkrétních poznatků tvrdila, že obviněný bude páchat trestnou činnost i v budoucnu: takové argumenty podle obviněného nestačí k odůvodnění tak markantního zásahu do svobody člověka, jakým je ústavní forma ochranného léčení. 5. Povahu spáchaného činu obviněný nepovažoval za určující pro závěr o jeho nebezpečnosti, neboť určité známky agresivity, které by v ní mohly být spatřovány, mají jen verbální charakter, což nezakládá potřebu psychiatrického léčení v ústavní formě. Soudy v přezkoumávaných rozhodnutích své závěry řádně neodůvodnily a nepřihlížely k zásadě přiměřenosti, protože by v souladu s ní postačovalo obviněnému uložit ochrannou léčbu v ambulantní formě, která by lépe odrážela jak povahu a závažnost spáchaného činu, tak i nebezpečí, které může obviněný pro sebe a své okolí představovat. 6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 304/2016, i výrok rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 7 T 220/2015, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě, a aby rozhodl o uložení ochranného léčení ve formě ambulantní, případně aby věc vrátil k projednání Městskému soudu v Brně. 7. K podanému dovolání se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím u něj působícího státního zástupce konstatovalo, že námitky obviněným uváděné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující pouze proti skutkovým zjištěním pod tento důvod podřadit nelze. Část výhrad koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Ani tyto výhrady však státní zástupce nepokládal za důvodné s ohledem na podmínky pro uložení ochranného léčení vymezené v § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Nepříčetnost u obviněného považoval za dostatečně prokázanou znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Martou Holanovou, která dospěla k závěru, že trpí a již v době páchání skutku trpěl psychotickou poruchou poruchou s bludy, v důsledku čehož byly zcela vymizelé jak rozpoznávací, tak i ovládací schopnosti. Pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, neboť jeho vztah k realitě je výrazně narušen přítomností paranoidních a persekučních bludů, vůči nemoci je nekritický, je verbálně agresivní a vyloučit nelze ani agresivitu fyzickou. Dovodil proto splnění všech podmínek pro uložení ochranného léčení. 8. K ústavní formě ochranného léčení poukázal na to, že soudy obou stupňů respektovaly všechny potřebné podmínky, a to i s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, a zdůraznil, že obviněný sám nepodnikl žádné kroky k zajištění specializované a soustavné zdravotní služby, kterou mu doporučil znalec, když sám potřebný náhled na své onemocnění neměl a jeho existenci odmítal připustit a lékaře nenavštěvoval. Podle státního zástupce proto nelze reálně předpokládat, že by obviněný respektoval ambulantní formu ochranného léčení. Poukázal též na to, že pro uložení ústavního léčení či jeho formy není rozhodující závažnost činu jinak trestného vyjádřená jeho trestní sazbou uvedenou v trestním zákoníku, a není významné, že výhrůžky J. D. byly doposud pouze v rovině verbální. Vzhledem k povaze jeho onemocnění totiž v případě absence adekvátní léčby existuje reálné nebezpečí, že závažnost jeho jednání se bude stupňovat. Ze všech těchto důvodů státní zástupce považoval dovolání obviněného za neopodstatněné, a proto je navrhl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. S ohledem na důvod zproštění podle § 226 písm. d) tr. ř. obviněný mohl dovoláním napadat i zprošťující rozsudek, protože se domáhal příznivějšího důvodu zproštění argumentem, že nespáchal čin kladený mu za vinu (nepsal předmětné dopisy) [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 1988, sp. zn. 11 Tz26/88 (uveřejněné pod č. 37/1989 III. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1977, sp. zn. 1 Tz 51/77 (uveřejněné pod č. 68/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. 1 Tzn 3/97, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 3 Tdo 30/2002]. Dovolání bylo přípustné analogicky i podle § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., protože obviněný napadl rovněž výrok rozsudku, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení [§ 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.]. 10. Když Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání. IV. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. Obviněný v dovolání, které zaměřil zejména proti uložení ochranného léčení ve formě ústavní na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž vytýkal jen to, že nepsal zprávy, které byly předmětem trestního řízení. Ostatní námitky soustředil proti důvodům, na jejichž základě soudy shledaly potřebným uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení. I přesto, že výhrada dotýkající se důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je velmi stručná, je třeba zmínit, že s odkazem na něj je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. 13. Podle výroku zprošťujícího rozsudku se obviněný měl dopustit činu jinak trestného podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku skutkem spočívajícím v tom, že v období od 3. 2. 2015 nejméně do 8. 6. 2015 při písemné komunikaci na sociální síti Facebook, pod pohrůžkou smrti, nutil svou sestru V. H., aby obrala otce jeho bývalé manželky J. A., o dům a z prodeje domu aby mu dala 4.000.000 Kč, dále aby mu vyplatila údajně dlužnou částku 85.200 Kč z dědictví, a pokud tak neučiní do konce února roku 2018, podřízne ji, a pokud to oznámí na policii, stane se tak do roku, kdy později vyhrožoval i použitím střelné zbraně formou tzv. Ruské či Belgické rulety, pokud v uvedené lhůtě peníze nevyplatí. 14. Tím, že obviněný v dovolání pouze lakonicky konstatoval, že nepsal zprávy, které byly předmětem trestního řízení proti němu vedeného, popíral, že by se činu kladeného mu za vinu vůbec dopustil, resp. že jej nespáchal tak, jak bylo zjištěno. Tímto způsobem nevytýkal právní nedostatky, ale brojil proti zjištěnému skutkovému závěru, což jsou námitky směřující výhradně proti postupům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o výhrady skutkové, které navíc obviněný nepodložil žádnou konkrétní argumentací. 15. Nejvyšší soud i přesto, že tyto námitky nekorespondují nejen s obviněným uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s žádným jiným důvodem uvedeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a nebyl proto povinen se těmito skutečnostmi zabývat, jen pro úplnost a proto, že prokázání činu jinak trestného, jehož se dopustil nepříčetný pachatel, je důvodem pro uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku, připomíná, že soudy učiněná skutková zjištění vzešla z procesu, který netrpí žádnými procesními nedostatky. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem vyslechl vedle obviněného především poškozenou V. H. a provedl i listinné důkazy (kopie zpráv zaslaných prostřednictvím sítě Facebook a listinami vytvořenými obviněným, znaleckým posudkem MUDr. Marty Holanové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i jejím osobním výslechem), jež následně vyhodnotil (viz strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně). Správnost soudem prvního stupně učiněných skutkových i z nich vyvozených právních závěrů následně potvrdil (byť velmi stručně) také odvolací soud (viz stranu 2 napadeného usnesení). 16. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné kardinální nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností. Jen pro úplnost lze konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně též druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], které však v této přezkoumávané věci zjištěny nebyly a učiněná skutková zjištění tudíž žádnými nedostatky netrpí.
V. K námitkám o nesprávnosti uložení ochranného léčení v ústavní formě
17. Obviněný většinu svých námitek soustředil proti tomu, že mu bylo uloženo ochranné léčení ve formě ústavní, neboť soudy nerespektovaly zásadu přiměřenosti podle § 96 tr. zákoníku, nepřihlížely a nekriticky vycházely ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Takto vznesené argumenty korespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Ty jsou v případě ochranného léčení upraveny v § 99 tr. zákoníku.

18. V posuzované věci soudy nižších stupňů obviněnému uložily ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě na základě § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. 19. Vzhledem k tomu, že ochranné léčení, zejména ve formě ústavní je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v § 96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku). Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle odst. 2 téhož ustanovení újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71 (uveřejněné pod č. 30/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], jak učinily i soudy v této věci.

20. Z obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně svůj závěr o tom, že obviněný je pro duševní poruchu nepříčetný, opřel o závěry znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na jejichž základě shledal, že obviněný nemohl pro zjištěnou psychotickou poruchu poruchu s bludy, která spočívala v podrážděném, naléhavém, manipulativním a ultimativním chování obviněného, v jejímž důsledku opakovaně jednal výhružně, kverulantně, byl verbálně agresivní a vyhrožoval i fyzickou agresivitou, rozpoznat škodlivost činu pro společnost ani své jednání ovládat. Soud prvního stupně v závěrech MUDr. Marty Holanové nalezl i oporu pro uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě, protože obviněný, který již v předchozím řízení nebyl ochoten spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení ani se znalkyní, a proto byl k pozorování umístěn do psychiatrické nemocnice za účelem vypracování znaleckého posudku, je navíc osobou, jejíž pobyt je na svobodě nebezpečný. Znalkyně zdůraznila, že obviněný nemá náhled na své onemocnění, popírá, že by trpěl bludy. V průběhu léčení bude potřeba mu nastavit potřebnou medikaci, kdy vzhledem k jeho předchozímu způsobu života zejména neexistenci trvalého zaměstnání či trvalého místa bydliště, k léčení jeho problému dosud nedošlo. Za této situace by ambulantní forma ochranného léčení psychiatrického nesplnila v současné době svůj účel (viz stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně rovněž poukázal na chování obviněného při lékařském vyšetření a vycházel i z jeho výpovědí a postojů, které konfrontoval s výpovědí především poškozené V. H., která popisovala svůj vztah s obviněným, jenž je jejím bratrem a u něhož se problematické chování projevovalo již v době jejich dětství a dospívaní. 21. Odvolací soud k námitkám obviněného obsahově v zásadě shodným s těmi, jež uplatnil rovněž v dovolání, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně při stanovení formy ochranného léčení nevycházel toliko z neochoty obviněného spolupracovat při zpracování znaleckého posudku, ale zejména z toho, že jde o důsledek psychického stavu obviněného, který nebyl doposud psychiatricky léčen, je nekritický ke svému osobnímu stavu. K nebezpečnosti obviněného soud druhého stupně zdůraznil v souladu se závěry znalkyně, že nemoc obviněnému neumožňuje fungovat samostatně, je nevypočitatelný ve svém způsobu jednání. Jedná se o poruchu trvající po dobu dvou až tří let, která se postupně rozvíjela, patrně od roku 2013. Odvolací soud proto ve shodě se soudem nalézacím dospěl k závěru, že obviněný se bez odborné pomoci není schopen začlenit do společnosti, pro niž je, vzhledem ke svému nekritickému přístupu k realitě, kdy se pohybuje ve vlastním světě představ a bludů, a ke své nemoci, nebezpečný (viz strany 2 a 3 usnesení odvolacího soudu). 22. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil a považuje za nutné zdůraznit, že není pochyb o tom, že obviněný trpí duševní chorobou, a to psychotickou poruchou poruchou s bludy, která byla přítomna v době činu, a že v důsledku ní nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ani toto jednání ovládat, a byl tedy v době činu nepříčetný (§ 26 tr. zákoníku), čímž byly dány obligatorní důvody pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Se zřetelem na všechna další zjištění, k nimž soudy v této věci podle výsledků provedeného dokazování dospěly, byly splněny i důvody pro to, aby ukládané ochranné léčení psychiatrické bylo uloženo ve formě ústavní § 99 odst. 4 tr. zákoníku.

23. K námitce obviněného, že mu neměla být ukládána ústavní forma léčení, je třeba uvést, že při ukládání této formy ochranného léčení soudy pečlivě zvažovaly jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany obviněného hrozí. Ambulantní forma ochranného léčení ve věci dovolatele by předpokládaný účel nesplnila (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.), neboť nejde o případ, že by nebezpečí, které u obviněného hrozí, bylo touto formou léčby odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno.

24. V této souvislosti je třeba zmínit, že významem a účelem ochranného léčení, který je důležitý pro posouzení formy léčby, v níž má být vykonávána u konkrétního pachatele činu jinak trestného, je terapeutické působení na tuto osobu, a jeho cílem je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo.

25. K zásadě přiměřenosti podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku, na kterou obviněný ve svém dovolání poukazoval, je vhodné uvést, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného trestného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Zásadně je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu přicházejících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Při hodnocení v této souvislosti je nutno vzít v úvahu, jak velká je pravděpodobnost, že se pachatel dopustí dalších trestných činů a v jakém časovém horizontu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1144 - 1145). 26. Pokud se oba soudy v napadených rozhodnutích ztotožnily v tom, že u dovolatele s ohledem na všechny zjištěné a prokázané skutečnosti připadá v úvahu pouze ústavní forma léčení, vypořádaly se dostatečně se všemi rozhodnými okolnostmi, neboť soud prvního stupně odůvodněně vyšel z toho, že zjištěná duševní porucha, spočívající v psychotické poruše s bludy, je závažná a může u obviněného vést k dalšímu ohrožujícímu jednání. Nutnost ústavní formy ochranného léčení soudy shledaly nejen na základě výsledků znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného, ale i z dalších důkazů. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného MUDr. Martou Holanovou, podle nichž obviněný je obezřetný, podrážděný, naléhavý, manipulativní a ultimativní. Opakovaně jednal výhružně a kveruluje. Verbálně byl agresivní, fyzickou agresivitou vyhrožuje nelze ji vyloučit. Rozumové schopnosti odpovídají pásmu normy , osobnost obviněného byla již před vznikem duševního onemocnění abnormní, sociálně maladaptivní, histriónská a dráždivá v době spáchání trestné činnosti i v době znaleckého vyšetření trpěl psychotickou poruchou poruchou s bludy , jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly v době činu vlivem duševního onemocnění vymizelé. Znalkyně dále uvedla, že pobyt obviněného na svobodě je v důsledku duševní poruchy nebezpečný , a proto jsou dány podmínky pro uložení ochranného léčení psychiatrického ústavní formou, když nelze k nekritičnosti obviněného předpokládat, že by v ambulantní léčbě spolupracoval (č. l. 159 až 160 spisu). Tyto své závěry znalkyně stvrdila také ústně při hlavním líčení dne 10. 5. 2016, kdy doplnila, že je nebezpečný, protože jedná pod vlivem bludů , a i přesto, že momentálně nehrozí to, že by někoho fyzicky napadl, může obtěžovat lidi jakýmkoliv způsobem, může vyhrožovat za účelem dosažení určitého cíle a je to propojeno na ten jeho bludný svět uvažování, takže z tohoto pohledu je jeho jednání nejisté psychiatrická léčba mu navíc umožní přehodnocení pracovní činnosti jako takové, takže ta jeho nebezpečnost je dána pro něj, protože ta nemoc mu neumožňuje fungovat a z hlediska společenského je to nebezpečné tím, že je nevypočitatelný ve svém způsobu jednání (č. l. 176 až 177 spisu). 27. K uvedeným závěrům znalkyně Nejvyšší soud dodává, že z nich v posuzované věci plyne nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě, která je vysoce pravděpodobná, neboť všechny uvedené okolnosti vedou ke konkrétnímu závěru o možnosti, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73 (uveřejněné pod č. 11/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Splnění této podmínky, jak bylo uvedeno, vyplynulo zejména ze znaleckého zkoumání a v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Nešlo tedy o pouhé doporučení znalce, ale tento závěr byl výsledkem celého dokazování, které bylo dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68 (uveřejněný pod č. 59/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Přitom má význam i to, že jde o nebezpečí dostatečně konkrétní, jež hrozí aktuálně a nepostrádá nezbytnou míru reálnosti. I z těchto důvodů byla splněna podmínka přiměřenosti uložení ochranného léčení v ústavní formě [přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013 (uveřejněné pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 28. Nejvyšší soud k výhradám obviněného též zdůrazňuje, že i když je ústavní forma léčení mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, v této věci byla zmíněné otázce věnována potřebná pečlivost. Byla zvažována i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení. Stejně tak bylo bráno do úvahy, že nařízení ochranného léčení ve formě ústavní je v daném případě alternativou, kdy neexistuje jiná možnost, jak zamezit naplnění konkrétní obavy vyplývající z nebezpečnosti obviněného a nutnosti léčení jeho závažného psychického problému (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35 SbNU 257, nebo ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425). 29. Jestliže obviněný popíral svoji nebezpečnost jako důvod pro uložení ústavní formy ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že ze závěrů obou soudů nižších stupňů plyne právě to, že dovolatel by mohl být v určitých situacích v budoucnu pro společnost nebezpečný, a není ochoten ani schopen připustit a objektivně, kriticky na svou chorobu nahlížet a přistupovat k ní zodpovědně a s odpovídajícím náhledem k její léčbě, přičemž jsou u něj zjevné určité sklony k agresivitě. Nelze přehlédnout ani postoj samotného dovolatele, který se dlouhodobě není ochoten podrobit jakékoli formě psychiatrického léčení, s těmi, kdo se mu snaží pomoci, nespolupracuje, necítí se být duševně nemocen, naopak je přesvědčen o vlastní genialitě. Z těchto důvodů dovolací soud považuje závěr o nebezpečnosti obviněného na svobodě za správný, protože toto nebezpečí je v posuzované věci dostatečně objektivizováno a konkretizováno. 30. Uložená forma léčení odráží i povahu a závažnost spáchaného trestného činu ve smyslu § 96 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož šlo o čin s násilným podtextem, neboť obviněný vyhrožoval své sestře fyzickým násilím, a dokonce fyzickou likvidací pro případ, že nevyhoví jeho (rovněž protiprávním požadavkům, jimiž ji v zásadě nabádal ke spáchání trestného činu), což opět dokresluje celkovou nebezpečnost dovolatele pro společnost.
VI. Závěr

31. Uvedené názory Nejvyššího soudu souladné se soudy nižších stupňů zcela respektují, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto také dovolací soud posuzoval velmi obezřetně a s mimořádnou pečlivostí zákonné podmínky pro jeho uložení v ústavní formě a bral do úvahy, že právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv odůvodňuje a k němu opravňuje. V této konkrétní projednávané věci však shledal mezi těmito dvěma zájmy proporcionalitu, protože nebezpečí, které při ponechání dovolatele jako nepříčetné osoby na svobodě z jeho strany hrozí, převažuje nad újmou, kterou dovolatel utrpí v důsledku výkonu ústavní ochranné léčby, při níž se navíc zlepší i její osobní zdraví, byť za cenu dočasné ztráty osobní svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35 SbNU 257)].

32. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje přezkoumávané rozhodnutí za správné a dovolání obviněného jako celek za neopodstatněné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu