8 Tdo 1634/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník, § 15, 16 tr. zákoník




8 Tdo 1634/2014-16

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněného L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 5 To 112/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 39/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 1 T 39/2013, byl obviněný L. J. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 1. 11. 2012 kolem 12.30 hod. v D., na L. n. poblíž zastávky MHD, po předchozí dohodě převzal od poškozeného M. J., finanční hotovost ve výši 6.000,- Kč na zakoupení náhradních dílů na vozidlo poškozeného zn. Seat Toledo, přes opakované urgence náhradní díly nepředal ani peníze nevrátil, a uvedeného jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 4 T 71/2008, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2008, odsouzen za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem, z jehož výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 30. 11. 2010.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 5 To 112/2014, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 206 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soudy neprokázaly jeho úmysl získat od poškozeného částku 6.000,- Kč a užít ji k jinému než poskytnutému účelu, nezjišťovaly obsah ujednání mezi ním a poškozeným a neprokázaly ani přisvojení si svěřených peněz. Obviněný soudům vytkl, že nezkoumaly, zda poškozený činil kroky k tomu, aby svůj nárok uplatnil v občaskoprávním řízení, a tím mu odňaly možnost obrany, kterou by měl u civilního soudu, kdežto zvoleným postupem byl zvýhodněn poškozený, který se tím vyhnul povinnosti nést důkazní břemeno a prokazovat svůj nárok v civilním řízení, kde otázka vzniku, trvání, zániku a obsahu závazkového vztahu je otázkou stěžejní, zatímco v trestním řízení se jedná o otázku vedlejší. Z uvedených důvodů shledal též porušení zásady ultima ratio vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože se jedná o věc, která nemá trestněprávní rozměr. Obviněný dále zpochybnil, zda v době, kdy došlo k zahájení trestního řízení, předmětný přečin zpronevěry již vůbec existoval, a v případě že ano, soudy nezkoumaly, v jakém stadiu. Postupem soudů dosud činných ve věci se cítí být poškozen na svých právech zaručených Listinou základních práv a svobod, Evropskou úmluvou o lidských právech a Ústavou. V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného písemně nevyjádřilo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat pouze z důvodů, které jsou taxativně vymezeny v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., z nichž obviněný použil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, případně nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).

Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedenému zákonnému požadavku dostál, protože brojil proti tomu, že čin, který mu je kladen za vinu, nenaplňuje znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku po subjektivní ani objektivní stránce a že nevybočil z rámce občanskoprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady byly uplatněny relevantně s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dále zkoumal jejich opodstatněnost.

Přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, způsobí-li takovým činem škodu nikoli nepatrnou a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Podstatou znaku přisvojení si cizí věci je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení § 134 odst. 1 tr. zákoníku o věcech.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle § 15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], přičemž závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Jestliže úmysl pachatele vrátit peníze je závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí dojít, pak jedná s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem v ustanovení § 206 tr. zákoníku, a pro případ, že dojde k takovému porušení, je s tím podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pozdější vrácení peněz je třeba posuzovat jako náhradu škody způsobené trestným činem (srov. rozhodnutí č. 54/1967-II. Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí a obsahu spisu shledal, že obviněný s poškozeným uzavřel ústní dohodu, jejímž obsahem bylo zakoupení náhradních dílů potřebných k opravě v té době nepojízdného automobilu Seat Toledo patřícího poškozenému. Toto vozidlo požadoval opravit. Proto se s obviněným jen ústně dohodl, že mu ho obviněný opraví, a za tím účelem sám nakoupí náhrady díly, které k této opravě budou potřeba. Jednalo se o standardní opravu převážně brzdového systému (brzdové kotouče a destičky, silentbloky a čepy). Celková cena náhradních dílů včetně prací na opravě měla podle této dohody činit 6.000,- Kč (č. l. 11). Termín opravy a předání nebyl konkrétně výslovně ujednán. S ohledem na to, že se jednalo o opravu nepojízdného vozidla, i z okolností a způsobu dojednání, bylo zřejmé, že požadavek poškozeného bylo nutné splnit v rozmezí jednoho týdne od převzetí peněz, tj. od 1. 11. 2012, event. této době se výrazně blížící. Význam však v této věci má zejména to, že obviněný poté, co peníze převzal, žádnou činnost směřující k obstarání náhradních dílů a provedení opravy v uvedené době, ale ani později nevyvíjel. Nejenže nenakoupil žádné náhradní díly, a nesnažil se vozidlo opravit, ale především neustálými výmluvami odmítal peníze vrátit. Skutečnost, že obviněný býval v zahraničí, na tom, že byl povinen při nesplnění závazku peníze vrátit, nemohla nic změnit, jak správně dovodil soud prvního stupně. Poškozený, když se mu nepodařilo ani urgencemi ani žádostí o odstoupení zakázky dosáhnout vymožení svého nároku zpět, přistoupil k tomu, že dne 19. 11. 2012 podal trestní oznámení (č. l. 6), na jehož základě bylo dne 27. 2. 2013 podle § 179b odst. 3 tr. ř. zahájeno zkrácené přípravné řízení (č. l. 2 až 4). Teprve poté obviněný dne 24. 5. 2013 částku ve výši 6.000,- Kč poškozenému vrátil (asi po šesti měsících), ačkoli z výpisu z bankovního účtu obviněného je zřejmé, že poté, co poškozený obviněnému peníze předal, měl finančními prostředky na vrácení na svém účtu (č. l. 41, 12).

Na základě uvedených zjištění je potřeba k námitkám obviněného uvést, že pokud jde o jeho výhrady proti tomu, že soudy nezjišťovaly obsah ujednání mezi obviněným a poškozeným, tyto neodpovídají prokázaným skutečnostem. Soudy, jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, zjistily, že obsahem ujednání byla slovní dohoda, která vycházela z konkrétní situace a okolností, tj. nepojízdného vozidla poškozeného, které požadoval na obviněném jako osobě, která se touto činností zabývala, opravit. V této dohodě byly jasně vymezeny podmínky, za jakých poškozený obviněnému peníze svěřoval. Účelem svěření byla oprava vozidla a z toho plynoucí zakoupení náhradních dílů. Vozidlo bylo nepojízdné, proto obviněný nemohl z žádných souvislostí předpokládat, že by svůj závazek mohl splnit výrazně později. Nutno podotknout, že toto ujednání bylo mezi oběma stranami tak zřejmé, že ani obviněný se poškozeného na to, kdy má zakázku uskutečnit, neptal. V takovém případě lze zcela logicky usuzovat, že i on sám akceptoval, že jde o dobu řádově v několika dnech. Rozhodné jsou však další kroky obviněného, které svědčí o tom, že peníze nehodlal vrátit, neboť tak ani po urgencích neučinil dobrovolně, ale až pod tlakem zahájeného trestního řízení.

Z těchto okolností pak vyplývá i úmysl obviněného směřující ke vzniku způsobené škody. V této souvislosti však Nejvyšší soud poukazuje na nesoulad mezi rozsudkem soudu prvního a druhého stupně. Odvolací soud, který projednával odvolání obviněného a mohl napadená rozhodnutí změnit výhradně v jeho prospěch, dospěl k závěru, že obviněný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz strana 5 rozsudku), kdežto soud prvního stupně (strana 4 jeho rozsudku), že se tak stalo přinejmenším v nepřímém úmyslu. Závěr soudu prvního stupně více koresponduje se skutkovými zjištěními a přiklonil se k mírnější alternativě, což je pro obviněného příznivější. Nejvyšší soud, který nemohl ztížit postavení obviněného stejně jako odvolací soud, tuto otázku posoudil ve shodě se závěrem soudu prvního stupně, což je závěr pro obviněného příznivější, jenž však nemá žádný podstatný význam pro celkové vyznění viny obviněného, protože jde jen o dílčí okolnost. Jde o nepřesnost, která v souvislosti s dalšími okolnostmi nemůže vést k závěru o změně napadených pravomocných rozhodnutí, která jsou jinak zcela správná. Nadto odvolací soud obviněnému uložil oproti rozsudku soudu prvního stupně mírnější trest, a to nejen co do výměry, ale i proto, že není spojen s výkonem trestu odnětí svobody.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani výhradě obviněného, že si svěřené peníze nepřisvojil. Jak bylo uvedeno výše, obviněný si svěřené peníze přisvojil, protože s nimi nenaložil tak, jak bylo ujednáno, ale způsobem zcela jiným, když si je ponechal po dobu šesti měsíců, a pokud by se obviněný neobrátil na orgány činné v trestním řízení, tak by je zřejmě nedostal zpět nikdy. Je proto nutné přisvědčit zcela správnému závěru soudů obou stupňů, že obviněný si částku 6.000,- Kč přisvojil ve smyslu cizí věci, která mu byla svěřena .

Na základě těchto skutečností soudy zcela správně shledaly v činu obviněného naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku a je při tomto konstatování správnosti použité právní kvalifikace vzata do úvahy i námitka obviněného týkající se nepoužití zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe, kterou obviněný vyjádřil jednak ve vztahu k nízkému stupni škodlivosti činu pro společnost, a jednak vzhledem k tomu, že poškozený nevyužil možnost domáhat se náhrady škody občanskoprávní žalobou.

K tomu je nutné nejprve uvést, že použití zásady subsidiarity trestní represe v návaznosti na zásadu ultima ratio je zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Principu ultima ratio představuje krajní prostředek, podle něhož zásadně není přípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2000, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, publikovaný ve sv. 24, pod č. 169 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, str. 255). Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Na druhé straně je třeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Uplatnění trestněprávní odpovědnosti v souladu s trestním zákoníkem není vázáno na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků, aby byl odstraněn protiprávní stav, jakož ani na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu.

Zásadu subsidiarity trestní represe lze aplikovat jen v případech společensky málo škodlivých. Společenskou škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Vykazuje-li však určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., či nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, roč. 2012, sv. 66, č. 133).

Ve vztahu k zásadě ultima ratio obviněný vytýkal poškozenému, že nevyužil prostředky občanskoprávní a že si tím ulehčil své postavení neprokazovat svůj nárok v rámci trestního řízení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jde o dvě zcela rozdílné právní záležitosti.

Ve smyslu ultima ratio bylo nezbytné posoudit, zda jde o čin, který se nachází ve sféře občanskoprávní, a zda nepostačovalo využití prostředků občanského práva na to, aby se poškozený mohl svých práv domoci touto mimotrestní cestou. V tomto směru je nutné připomenout to, co již bylo zdůrazněno výše, že poškozený právě tyto prostředky v počátku své snahy o vymožení peněz využíval, protože nejprve obviněného vyzýval k plnění (§ 1958, § 2002 NOZ) a navrhoval mu odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. NOZ). Tyto snahy se minuly zcela účinkem a obviněný se ničeho nedomohl. Uplatňovat za této situace nárok prostřednictvím žaloby v občanském řízení již ztrácelo smysl, neboť obviněný v tento moment, jak soudy správně dovodily, naplnil znaky trestného činu, a tudíž poškozený využil zcela správně cestu trestně právní, když uvedenou skutečnost oznámil orgánům činným v trestním řízení.

Druhý argument, o který obviněný opíral svůj názor, že nelze aplikovat normy trestního práva, že poškozený si zjednodušil své postavení, pokud nepodal civilní žalobu, je zcela scestný a nemá oporu v žádném ustanovení trestního ani civilního práva, ale naopak je třeba poukázat na zdůraznění práv obětí trestných činů, jež jsou vymezena v § 1 a § 4 až 37 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, který v § 2 odst. 2 cit zák. stanoví, že obětí se rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. Jestliže se poškozený obrátil na orgány činné v trestním řízení, pokud mu trestným činem byla způsobena majetková újma, jde o oběť trestného činu, jemuž přísluší domáhat se toho, aby byl pachatel za takový delikt potrestán a aby se domohl i svých práv jako oběť takového trestného jednání, k čemuž vedle dalšího přísluší i nárok na náhradu způsobené škody. Toto právo poškozenému zaručuje jeho postavení poškozeného v adhezním řízení ve smyslu § 43 až 46 tr. ř., v němž je vymezen pojem poškozeného jako strany v trestním řízení (§ 12 odst. 6 tr. ř). Je třeba předeslat, že adhézní řízení v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok uplatňován. Při rozhodování v adhézním řízení se musejí respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na kterých je uplatňovaný nárok založen stejně, jako by tomu bylo v řízení na základě civilní žaloby. Zcela mylný je pak názor obviněného, že poškozený nemusí v trestním řízení v rámci adhezního řízení prokazovat svůj nárok na vzniklou škodu. Tomuto zcela scestnému názoru brání zejména ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. třetí věta, že z návrhu podaného v souladu s § 43 odst. 1 tr. ř. musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit .

Naopak je třeba zdůraznit, že v adhézním řízení je poškozený limitován ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud obviněnému, jehož odsuzuje pro trestný čin, kterým způsobil jinému mimo jiné majetkovou škodu, uloží v rozsudku, aby poškozenému nahradil škodu, nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Z těchto důvodů Nevyšší soud shledal připomínky obviněného týkající se kritiky postupu poškozeného za zcela nevhodné, neboť nevycházejí z právní úpravy, ale jen z neopodstatněné snahy obviněného vyhnout se trestnímu postihu. Ten je nutný i s ohledem na shora uvedenou zásadu subsidiarity trestní represe, jak je výše rozvedena a jíž se soudy obou stupňů též dostatečně věnovaly, pokud vyložily, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Znakem škody nikoliv nepatrné (§ 206 odst. 1 tr. zákoníku) je škoda dosahující částky 5.000,- Kč. Pokud tedy obviněný poškozenému škodu způsobil ve výši 6.000,- Kč, naplnil tento znak v jeho spodní hranici. V této souvislosti však nelze odhlédnout od toho, že obviněný uvedený přečin spáchal v jeho kvalifikované podobě též podle odstavce 2, neboť byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. V takovém případě je škodlivost pro společnost podstatně vyšší, než by tomu bylo jen u základní skutkové podstaty. Recidiva je vždy okolností, která nejen že zpřísňuje postih, ale svědčí i o větší nebezpečnosti pachatele, a tudíž nemůže jít o čin, který by nebyl trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu. Naopak posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti plně odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a vykazuje všechny zákonné znaky kvalifikovaného trestného činu.

Jen pro úplnost je třeba zmínit, že pochybnost nevyvolává okolnost, kdy bylo zahájeno trestní řízení, neboť je zřejmé, že dne 19. 11. 2012, kdy k tomuto úkonu trestního řízení došlo, byl uvedený přečin zpronevěry již dokonán, neboť byly již naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, poškozenému byla způsobena škoda v důsledku toho, že obviněný v souladu s podmínkami svěření nepostupoval, jak je výše uvedeno.

Protože soudy všechny právní skutečnosti na základě skutkových okolností řádně zjistily a vyložily a správnost jejich rozhodnutí plyne z obsahu těchto rozhodnutí v konfrontaci s příslušným spisovým materiálem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 176/2004), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení skutku soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil a jehož závěry v zásadě potvrdil (s výjimkou otázky zavinění a výroku o trestu) také odvolací soud, je zcela správné a odpovídající zákonu, neboť soudy v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněnými všechny obligatorní znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu.

Ze všech výše rozvedených důvodů, když Nejvyšší soud neshledal obviněným vytýkané vady, jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015

Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová