8 Tdo 1633/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoník



8 Tdo 1633/2015-19

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněného V. B., roz. V. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 8 To 244/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 57/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B., roz. V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. B., roz. V. S. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 6. 2015, sp. zn. 3 T 57/2015, uznán vinným, že

nejméně dne 5. 6. 2015 v 11.15 hodin v P., S., kde byl kontrolován hlídkou PČR, OCP P., pobýval na území České republiky, ačkoliv si byl vědom toho, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 121 T 8/2014, který nabyl právní moci téhož dne, uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky v trvání 2 (dvou) let a byla mu stanovena lhůta k vycestování do 24. 2. 2014, a dále mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 102 T 104/2014, který nabyl téhož dne právní moci, uložen samostatný trest vyhoštění v trvání 4 (čtyř) let a zároveň byl z území ČR vyhoštěn dne 10. 11. 2014.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 8 To 244/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Barbory Černé proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech dovolatel uvedl (shodně jako již ve svém odvolání), že poté, co mu byl uložen trest vyhoštění v trvání čtyř let, opustil území České republiky. Následně na území Ukrajiny požádal o schengenské vízum, jež mu bylo uděleno a na jehož podkladě pak opět přicestoval do České republiky. Vyslovil přesvědčení, že pokud by udělení předmětného víza bylo v rozporu s právním řádem České republiky, velvyslanectví by mu toto vízum neudělilo; naopak jeho udělením byl utvrzen v legálnosti svého počínání a oprávněnosti pobytu na území České republiky. Dospěl proto k závěru, že na podkladě platného víza nemohl na území České republiky pobývat neoprávněně, a soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k, § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení (obviněný zjevným pochybením uvedl rozsudek ) Městského soudu v Praze a tomuto odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který k námitce obviněného týkající se oprávněnosti jeho pobytu na území České republiky na podkladě platného víza uvedl, že tato obsahově sice jím uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, avšak rozhodně se s ní neztotožňuje. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný sice disponoval tzv. schengenským vízem, ale současně zamlčel, že nebylo vydáno orgány České republiky, nýbrž Maďarské republiky. Jeho udělení nemohlo mít evidentně žádný vliv na platnost dříve uloženého trestu vyhoštění (což muselo být zřejmé i obviněnému, jenž o tom byl opakovaně poučován). Naopak žádost obviněného právě o maďarské schengenské vízum byla záměrná, s cílem vyhnout se neudělení víza českými orgány, pro něž je vzhledem k jeho předchozím trestům vyhoštění osobou nežádoucí, když navíc si souběžně změnil svoje jméno, aby uvedenou trestnou činnost zastřel, tj. vyvinul promyšlenou aktivitu, aby se na území České republiky navrátil a výkon trestu zmařil. Vzhledem k tomu tedy nutně věděl, že se na českém území pohybuje v rozporu s předchozími rozhodnutími o uložení trestu vyhoštění, a tudíž závěr soudů o tom, že naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, je zcela správný a odpovídající zákonu.

S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 14. 1. 2016). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel výslovně o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je třeba námitku dovolatele, že daný skutek byl nesprávně právně kvalifikován, neboť za situace, kdy mu bylo uděleno platné schengenské vízum, nemohl na území České republiky pobývat neoprávněně, ve vztahu k jím tvrzenému důvodu dovolání považovat za relevantně uplatněnou. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se zdržuje na území České republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání, které se podle novelizované úpravy již neděje rozhodnutím, ale pouze opatřením. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin.

Správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území, a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Jinými slovy cizinci je tímto rozhodnutím po určitou dobu zakázán vstup a pobyt na území republiky, přičemž tuto dobu zákon umožňuje určit diferencovaně podle důvodů správního vyhoštění v délce až deseti let. O správním vyhoštění rozhoduje Inspektorát cizinecké policie, odbor specializovaných činností. Správní vyhoštění je upraveno v § 118 až § 123 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3186 a 3190).

Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Vyhoštěním se rozumí odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky (pokud takové právo měl) a jeho fyzické přemístění na území jiného státu nebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tímto účelem. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Pravomocné rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění má za následek označení pachatele (cizince) za nežádoucí osobu ve smyslu § 154 odst. 3 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 314e odst. 2 písm. g) tr. ř. lze uložit trest vyhoštění i trestním příkazem, ovšem jen ve výměře do pěti let. Pokud se pachatel, jemuž byl uložen trest vyhoštění, zdržuje na území České republiky, může se dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 984 až 985).

V posuzované věci se obviněný trestného činu dopustil jednáním, které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, spočívalo v tom, že nejméně dne 5. 6. 2015 pobýval na území České republiky, ačkoliv si byl vědom toho, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 121 T 8/2014, který nabyl právní moci téhož dne, uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky v trvání dvou let a byla mu stanovena lhůta k vycestování do 24. 2. 2014, a dále mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 102 T 104/2014, který nabyl téhož dne právní moci, uložen samostatný trest vyhoštění v trvání čtyř let a zároveň byl z území ČR vyhoštěn dne 10. 11. 2014.

V případě prvně citovaného trestního příkazu ze dne 24. 1. 2014 byl obviněný uznán vinným a odsouzen jednak pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (při policejní kontrole předložil k prokázání své totožnosti padělaný průkaz totožnosti občana R. znějící na jméno V. S.), a dále pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že se od blíže nezjištěné doby po 5. 11. 2011 do dne 21. 1. 2014, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR, zdržoval na území České republiky, ačkoliv příslušnými policejními orgány (rozhodnutím Inspektorátu cizinecké policie Chomutov ze dne 5. 10. 2010, ve spojení s rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 1. 2011, které nabylo právní moci dne 24. 1. 2011) mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu pěti let, přičemž současně rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti, které nabylo právní moci dne 5. 11. 2011, mu nebyla udělena mezinárodní ochrana, a tudíž uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění se stalo vykonatelným od 6. 11. 2011 do 6. 11. 2016, a jmenovaný je s platností od 24. 1. 2011 do 6. 11. 2016 zařazen do Evidence nežádoucích osob. Za uvedené přečiny mu byl uložen trest vyhoštění v trvání dvou let a byla mu stanovena lhůta k vycestování do 24. 2. 2014, současně mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců (tj. do dne 24. 1. 2016), a rovněž trest propadnutí věci.

Druhým výše zmíněným trestním příkazem ze dne 1. 10. 2014 byl obviněný uznán vinným a odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že nejméně dne 29. 9. 2014, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR, se zdržoval na území České republiky, přestože mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu pěti let, jak shora uvedeno, a přestože mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 1. 2014, uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky v trvání dvou let a byla mu stanovena lhůta k vycestování do 24. 2. 2014. Tímto trestním příkazem mu byl uložen samostatný trest vyhoštění v trvání čtyř let, dne 1. 10. 2014 byl obviněný vzat do vyhošťovací vazby a dne 10. 11. 2014 byl z území České republiky fyzicky vyhoštěn.

Jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obviněný si následně nechal změnit svoje příjmení (S.) na příjmení B., na které mu byl dne 5. 2. 2015 vydán ukrajinský cestovní pas, a poté požádal o maďarské schengenské vízum, jež mu bylo uděleno na dobu od 6. 5. 2015 do 6. 10. 2015 (č. l. 78 a 77). Na toto vízum pak v blíže nezjištěnou dobu přicestoval opětovně do České republiky, kde byl dne 5. 6. 2015 kontrolován hlídkou Policie ČR.

Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem je zřejmé, že obviněný se opakovaně zdržoval na území České republiky, ačkoliv bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, a již ve dvou případech mu byly uloženy tresty vyhoštění (bez významu není ani to, že již dne 5. 9. 2008 mu skončil poslední dlouhodobý pobyt na našem území a dne 9. 6. 2009 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu jednoho roku), přičemž příslušná rozhodnutí policejních orgánů a soudů nejenže nerespektoval, ale vyvinul promyšlenou aktivitu k tomu, aby se v rozporu s nimi (a poté, co byl dne 10. 11. 2014 z území České republiky fyzicky vyhoštěn; nikoliv poté, co toto území opustil, jak tvrdil ve svém dovolání) na území naší republiky opět vrátil a zde pobýval. S tímto cílem se již dříve pokusil skrýt svou identitu, když předložil padělaný průkaz totožnosti občana R., a v dané věci si změnil příjmení a podal žádost o vydání nového cestovního pasu. S tímto pak požádal zastupitelský úřad Maďarské republiky o udělení schengenského víza, neboť s ohledem na zmíněná rozhodnutí o vyhoštění (a dne 10. 11. 2014 vykonané fyzické vyhoštění) si byl zcela zřejmě vědom toho, že české vízum by mu jako nežádoucí osobě nebylo uděleno. Za takové situace, kdy se pokusil svoje protiprávní jednání zastřít, resp. příslušnou zákonnou úpravu a rozhodnutí orgánů České republiky tzv. obejít, je nepochybné, že se nemohl domnívat, že na území České republiky pobýval na podkladě předmětného víza oprávněně.

Zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na shora uvedenou možnou zákonnou úpravu dopadající na daný skutek a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky tudíž naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto závěry obou soudů nižších stupňů ohledně právní kvalifikace daného skutku jsou správné.

Dovolací argumentace obviněného je navíc opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudem druhého stupně, jenž se jí řádně a dostatečně zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2016

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu