8 Tdo 1632/2008
Datum rozhodnutí: 25.03.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1632/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2009 o dovolání obviněných M. P., a obviněného I. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 2 To 68/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a I. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 53 T 1/2008, byl obviněný I. K. uznán vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a obviněná M. P. účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a oba byli odsouzeni podle § 219 odst. 2 tr. zák. tak, že obviněné M. P. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a obviněnému I. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Dále soud rozhodl o vině a trestu u spoluobviněné V. J. a o náhradě škody.

Podle ve výroku o vině pospaného skutku se obvinění uvedených trestných činů dopustili tak, že v přesně nezjištěné době na podzim roku 2006, pravděpodobně od počátku měsíce listopadu 2006, si v b. S. H. na J. n., v r. v D. P. z L. a jinde v B. spoluobviněná V. J. prostřednictvím M. P. najala spoluobviněného I. K. k usmrcení svého manžela poškozeného M. T., bytem B., S., za úplatu 100.000,- Kč, aby získala usmrcením manžela majetkový prospěch v souvislosti s dědickými nároky, zejména právo nájmu k bytu, kdy obviněná M. P. poté opakovaně utvrzovala svého přítele spoluobviněného I. K. v plánování a následně usmrcení poškozeného M. T. za 100.000,- Kč, přičemž dne 17. 10. 2006 převzala od spoluobviněné V. J. 5.000,- Kč jako zálohu na usmrcení M. T. pro O. K., státního občana U., kterou předala spoluobviněnému I. K., jenž O. K. jako svého známého seznámil s úmyslem spoluobviněné V. J., nechat zavraždit svého manžela za částku 100.000,- Kč s tím, že O. K. souhlasil po vzájemné domluvě se spoluobviněným I. K., že tento trestný čin společně provedou. Po domluvě se spoluobviněnou V. J. tato dne 18. 10. 2006 ve večerních hodinách vylákala poškozeného M. T. do p. b. U Ž. v B. na ulici P. t., kde jej přiměla k požívání alkoholických nápojů s úmyslem poškozeného M. T. opít a snížit tak možnosti jeho obrany. Kolem 00:30 hod. dne 19. 10. 2006 jej poslala na lávku pro pěší nad ulicí S. v B., která spojuje ulici Ch. a S., kde spoluobviněný I. K. a O. K. společně poškozeného M. T. fyzicky napadli s úmyslem usmrtit, a při napadení jej pravděpodobně nejméně 1x udeřili do obličeje a shodili z lávky pro pěší z výšky 6,88 metru na vozovku vedoucí po ulici S. v B., kdy tímto jednáním mu způsobili zranění, a to mnohočetné zlomeniny žeber, částečně odtržení pravé plíce od mezihrudí, mnohočetné trhliny pravého plicního křídla, zlomeniny pánevního pletence, zlomeniny pravé dolní a pravé horní končetiny, trhliny hrudní aorty, částečné odtržení pravé ledviny, trhliny jater a další, přičemž v důsledku těchto zranění M. T. dne 19. 10. 2006 v 02:35 hod. zemřel ve F. n. v B. Spoluobvinění I. K. s O. K. obdrželi od spoluobviněné V. J. za usmrcení M. T. dne 20. 10. 2006 celkem částku ve výši 95.000,- Kč, kdy tuto částku spoluobviněná V. J. pro ně zanechala ve schránce na hlavním nádraží v B., přičemž od této schránky předala spoluobviněnému I. K. klíč, a tento ji společně se svojí přítelkyní obviněnou M. P. vyzvedl, ponechal si 15.000,- Kč, když částka ve výši 80.000,- Kč připadla O. K.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 2 To 68/2008, rozhodl o odvoláních, která proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři jmenovaní obvinění a rodiče spoluobviněné V. J., tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné M. P. napadený rozsudek částečně zrušil ve vztahu ke jmenované v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově ohledně ní rozhodl tak, že ji uznal vinnou trestným činem účastenství na trestném činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustila stejným skutkem, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně pouze s tou změnou, že posunul počátek činu na začátek měsíce října 2006 a upravil ve shodě s užitou právní kvalifikací i právní větu. Obviněné M. P. znovu uložil i trest v nezměněném druhu i výši, a způsobu jeho výkonu, jak to již učinil i soud prvního stupně. Současně odvolací soud rozhodl o povinnosti této obviněné k náhradě škody.

Odvolání obviněných I. K. a V. J., jakož i jejích rodičů Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění M. P. a I. K. prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněná M. P. své dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a shledala je v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž soudu druhého stupně vytkla, že rozsudek soudu prvního stupně pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména, že byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo na obhajobu, nezrušil. S odkazem na právo na spravedlivý proces, které musí být aplikováno bezvýjimečně, poukázala na to, že ač se soud druhého stupně shodl s jejími výhradami proti právní kvalifikaci skutku, aniž by prováděl další dokazování, sám po zhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, o její vině znovu rozhodl. Obviněná přitom zdůraznila, že již v rámci podaného odvolání namítala, že nebylo přesně zjištěno, ve kterém časovém období mělo k utvrzování v předsevzetí ke spáchání trestného činu obviněnou dojít, přičemž pouhé konstatování, že se mělo jednat o období podzimu roku 2006, pravděpodobně počátkem listopadu 2006 , označila za nedostatečné. Podle obviněné došlo k porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněné , neboť obviněná, která se narodila dne 5. 10. 1988, teprve v předmětné době dovršila zletilosti. S ohledem na to, že nebylo přesně zjištěno, kdy k trestnému činu mělo dojít, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda se obviněná činu dopustila jako zletilá. Skutečnost, že se obviněná činu mohla dopustit jako mladistvá, by mělo vliv jednak na společenskou nebezpečnost jejího jednání a jednak na výši jí uloženého trestu. Uvedené pochybení nenapravil ani odvolací soud, který dobu spáchání skutku nově vymezil. Namítla, že tímto postupem došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř., jakož i dvojinstančnost řízení. Obviněná dále vznesla výhrady proti použité právní kvalifikaci, vůči níž vytýkala, že je v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a shledala též nedostatky v subjektivní stránce. Uvedla, že pokud byla uznána vinnou účastenstvím podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pak na základě provedeného dokazování nevyplývají takové konkrétní okolnosti, které by tuto právní kvalifikaci naplňovaly. Vzhledem k tomu, že má pochybnosti o tom, že obviněnému I. K. prokázala pomoc k trestnému činu vraždy utvrzováním ho ve spáchání tohoto trestného činu, vyslovila přesvědčení, že pokud by bylo prokázáno, že se dověděla o přípravě k trestnému činu vraždy, její jednání mělo být posouzeno spíše jako nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák.

V závěru navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle § 256l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněného I. K. bylo podáno na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), c), h) tr. ř. Souhrnně ke všem takto označeným důvodům dovolatel nejprve vznesl námitky proti postupu a způsobu při získávání informací z mobilních telefonů v přípravném řízení. Zejména tím zpochybnil skutečnosti získané z mobilního telefonu a SIM karet obviněného. Podle obviněného došlo k porušení § 88a tr. ř., neboť žádost o vydání příkazu podal policejní orgán a nikoli státní zástupce. Poukázal též na obsah ustanovení § 33 odst. 1, 5 tr. ř. Za další nedostatek označil, že souhlas, který měl obviněný ve smyslu § 88a odst. 2 tr. ř. dne 23. 5. 2007 udělit, se týkal pouze dat, obsažených v mobilním telefonu značky Samsung, a v žádném případě se nevztahoval k využití informací ze SIM karty O. a SIM karty O. Pochybení shledal i v tom, že policejní orgán daný souhlas získal od obviněného ve vazební věznici, aniž by jej řádně o jeho právech poučil a aniž by zajistil přítomnost jeho obhájce, neboť tento nebyl o daném úkonu vyrozuměn. Z těchto důvodů a se zřetelem na ústavní princip zákazu donucování jiného k sebeobviňování jsou důkazy na podkladě těchto úkonů získané absolutně neúčinné, protože obviněný měl být orgánem činným v trestním řízení poučen o svých právech před provedením výše uvedeného úkonu a obhájci mělo být umožněno, aby se tohoto úkonu účastnil. Za vadný označil obviněný rovněž protokol sepsaný policejním orgánem o vydání věci, a to ohledně vydání mobilního telefonu Samsung včetně baterie a dvou kusů SIM karet, neboť nebyl splněn požadavek § 79 dst. 5 tr. ř., že protokol o vydání a odnětí věci musí obsahovat též dostatečně přesný popis vydané nebo odňaté věci, který by umožnil určit její totožnost. Označení věcí, které policejní orgán převzal, je však podle obviněného nedostatečné a vzbuzuje pochybnosti o jejich dalším použití jako důkazu. Z tohoto důvodu namítl, že nemělo být přihlíženo ani k informacím získaným znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická počítačová expertíza. K výslechu O. K. dovolatel namítl, že byl proveden v rozporu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních, publikovanou pod č. 550/1992 Sb. (dále jen Úmluva ), přičemž pochybení shledal v tom, že výslech tohoto svědka sice provedla u. policie, avšak příslušníci Policie České republiky nebyli tomuto úkonu v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy pouze přítomni, ale kladli vyslýchanému otázky. Obhájci obviněného, který byl tomuto úkonu přítomen, však nebylo umožněno, aby obviněnému otázky za stejných podmínek, jak to bylo umožněno policistům České republiky, pokládal. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že uvedené skutečnosti, narozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za podstatné procesní vady a uzavřel, že výslech svědka O. K. učiněný orgány U., je v celém rozsahu úkonem bezvadným. Další své výtky obviněný zaměřil proti odběru srovnávacích pachových stop od svědka O. K., který byl rovněž proveden v rozporu s Úmluvou, neboť daný odběr provedl komisař Policie ČR na území U., který navíc ani řádně nezaprotokoloval poučení podle § 114 odst. 5 tr. ř. Odběr byl přitom zaznamenáván na tiskopis, v němž je odkaz na právní předpis účinný v České republice. Obviněný tak vyjádřil přesvědčení, že k informacím získaným uvedeným způsobem na území U. by nemělo být přihlíženo, neboť byly zajištěny v rozporu se zákonem. Dalším chybným postupem byl zatížen i odběr srovnávacích pachových stop jeho osoby, neboť jednak obviněný nebyl před tímto úkonem řádně ve smyslu § 33 odst. 5 tr. ř. poučen, a úkon byl prováděn bez přítomnosti obhájce, a jednak ze záznamu o tomto úkonu není zřejmé, jakým způsobem byla tato stopa sejmuta a jakým číslem byla jako stopa označena, aby bylo zřejmé, že náleží obviněnému. Ze spisového materiálu nepovažuje za patrné ani to, jak s ní bylo dále naloženo. Proto ani k tomuto důkazu nelze podle obviněného přihlédnout. Obviněný soudům vytkl, že se dostatečným způsobem nezabývaly jím předloženým důkazem výpovědí O. K. učiněné na U., která byla zachycena na CD nosiči. Ačkoli zde hovoří tři řádně poučení svědci o okolnosti, která má zásadní vliv na posouzení viny obviněného, soud se touto skutečností nezabýval. Podle obviněného soudy obou stupňů pochybily, neboť dokazování zaměřily výhradně k prokázání viny obviněného, aniž vzaly v úvahu, že v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho vině a že, každý nepřímý důkaz nabývá na významu až ve spojitosti s důkazy jinými. Musí tu být proto hned několik nepřímých důkazů, které vytvoří soustavu, jehož jednotlivé články jsou v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností. Tyto předpoklady však nebyly orgány činnými v trestním řízení naplněny, protože neopodstatněným odmítnutím uvedeného důkazu, nebyla potvrzena obhajoba obviněného, a nebyl tak bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav projednávané věci a najisto postaven závěr, zda obviněný předmětný čin spáchal.

V další části dovolání obviněný brojil proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Poukázal na to, že v České republice žije více než deset let, navštěvoval zde jak základní školu, tak i školu střední, přičemž zde žije i jeho rodina, na které je citově závislý. Argument soudu, že nikde nepracoval, by neměl být posuzován, s ohledem na věk obviněného, restriktivně. Udržení rodinných pout je základní myšlenkou státní politiky, když důraz na rodinné pouto má být vodítkem při rozhodování, neboť odloučení od rodiny s sebou vždy nese negativní důsledky.

Vzhledem k výhradám, které obviněný ve svém dovolání vznesl, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. byly opisy dovolání obou obviněných zaslány Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření. Dovolací soud shledal, že do dne konání neveřejného zasedání písemné vyjádření státního zástupce neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněné M. P. a obviněného I. K. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Při splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. u obviněné M. P. a § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. u obviněného I. K., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

K dovolání obviněné M. P.:

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Jak plyne z obsahu dovolání obviněné, opírá je i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže lze mít za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná uplatnila v jeho druhé alternativě.

Se zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné vyjádřit, že z jeho podnětu je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

V souladu s kritérii vymezenými pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesla obviněná výhrady, jimiž brojila proti právní kvalifikaci skutku jako pomoci podle § 10 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a to pro absenci subjektivní stránky daného trestného činu a pokud namítala, že s ohledem na neurčité vymezení doby spáchání skutku vzniká pochybnost, zda se činu nedopustila ještě před dosažením zletilosti.

Vzhledem k tomu, že obviněná byla uznána vinnou účastenstvím ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a je proto potřeba uvést, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo sám není pachatelem toho samého trestného činu (viz rozhodnutí č. B 7/1972-69-II. Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je založeno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele a předpokládá úmysl směřující ke konkrétní formě účasti na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Může jít i o úmysl nepřímý. K objektivní stránce účastenství je též nezbytné, aby mezi jednáním účastníka a hlavního pachatele byl příčinný vztah.

Pokud jde o účastenství ve formě pomoci, jímž byla obviněná uznána vinnou, za pomocníka se podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na základě demonstrativního výčtu považuje ten, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu.

Pomoc obviněné směřovala ke spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a tak je potřeba též uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí (odst. 1), spáchá-li tento čin v úmyslu získat majetkový prospěch nebo úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky [odst. 2 písm. h)].

Podle tzv. právní věty se obviněná pomoci k uvedenému trestnému činu dopustila tím, že poskytla jinému pomoc utvrzováním v předsevzetí a jiným způsobem k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal v úmyslu získat majetkový prospěch.

Podle skutkových zjištěních spočívala pomoc obviněné v tom, že zprostředkovala spoluobviněné V. J. najmutí spoluobviněného I. K. k usmrcení jejího manžela M. T., za úplatu 100.000,- Kč. Dále obviněná M. P. poté opakovaně utvrzovala svého přítele spoluobviněného I. K. v plánování a následně v usmrcení poškozeného M. T. za 100.000,- Kč, přičemž dne 17. 10. 2006 převzala od spoluobviněné V. J. 5.000,- Kč jako zálohu na usmrcení M. T. pro O. K., kterou předala spoluobviněnému I. K., jenž O. K. jako svého známého seznámil s vražedným úmyslem spoluobviněné V. J. Když byl plánovaný čin proveden a poškozený byl v ranních hodinách dne 19. 10. 2006 jmenovanými obviněnými usmrcen, a poté, co obviněná V. J. předala spoluobviněnému I. K. částku ve výši 95.000,- Kč tak, že ji zanechala ve schránce na hlavním nádraží v B., od níž předala i klíč, obviněná M. P. tuto částku vyzvedla společně s obviněným I. K.

Soud prvního stupně na straně 36 odůvodnění svého rozsudku k takto zjištěným skutkovým okolnostem vysvětlil, že obviněná M. P. se na činu spoluobviněného I. K. podílela podstatným způsobem, protože nejprve ho seznámila s možností zabít člověka za finanční částku, a poté ho opakovaně utvrzovala v tom, aby skutek provedl. Seznámila ho s obviněnou V. J., která svůj požadavek na usmrcení poškozeného za finanční částku 100.000,- Kč osobně přednesla I. K. Obviněná M. P. byla informována o tom, že obviněný I. K. na provedení vraždy obstaral O. K., byla přítomna jejich hovoru, věděla, že je usmrcení manžela V. J. plánováno a společně s I. K. převzala od V. J. nejprve částku 5.000,- Kč jako zálohu na usmrcení poškozeného, kterou předala I. K., a dále vyzvedávala ze schránky na hlavním nádraží v B. finanční částku, která byla pro I. K. a O. K. určena jako odměna za provedenou vraždu. Roli obviněné M. P. označil za nezastupitelnou vzhledem k tomu, že se spoluobvinění V. J. a I. K. vzájemně neznali do té doby, než je obviněná M. P. s I. K. právě za účelem realizace zamýšlené vraždy, seznámila.

Na základě těchto prokázaných okolností Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, pokud shledaly, že obviněná M. P. naplnila po subjektivní i objektivní stránce zákonné znaky účastenství na trestném činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud tuto právní kvalifikaci skutku považuje za správnou a plně dopadající na učiněná skutková zjištění, která zahrnují veškeré znaky pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Ze všech uvedených skutečností jednoznačně plyne, že obviněná M. P. činila jednotlivé kroky vědomě a chtěně proto, aby mohla její kamarádka spoluobviněná V. J. realizovat svůj záměr, zbavit se svého manžela tím, že ho někdo jiný usmrtí. Sama se spoluobviněné nabídla, že někoho sežene, když měla na mysli svého přítele obviněného I. K. Toho také s uvedeným záměrem a s obviněnou V. J. seznámila, a ve fázi, kdy on sám nebyl rozhodnut čin spáchat, jej utvrzovala v tom, aby usmrcení zajistil. Tím však úloha obviněné nekončila, neboť se osobně účastnila i přebírání odměny, kterou obviněná V. J. podle svého slibu najatým vrahům předala.

Bylo dostatečně prokázáno, že obviněná byla jasně informována o tom, že důvodem, proč má být poškozený M. T. usmrcen, je zištný motiv, o kterém ji obviněná V. J. informovala. Obviněná M. P. tudíž věděla, že plánovanou vraždou chce spoluobviněná získat po smrti svého manžela jeho majetek. Byla proto obeznámena i s tím, že záměrem bylo získat majetkový prospěch, a proto jednala v přímém úmyslu (§ 4 písm. a) tr. zák.) ve snaze poskytnout jinému pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v tom, aby poškozeného úmyslně usmrtil, tedy ke všem znakům trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.

K námitce obviněné, že není jisté zda se činu nedopustila jako mladistvá, a tedy nikoliv jako dospělá, je potřeba uvést, že pomocník hlavnímu pachateli trestného činu, pomáhá, podporuje ho nebo ho v jeho jednání utvrzuje buď před spácháním trestného činu nebo v době činu, není však možná po dokončení trestného činu (viz rozhodnutí č. 3/1972-V., č. 51/1967 a č. 1/1990 Sb. rozh. tr.) Rovněž je nutné vycházet z toho, že trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele (§ 10 odst. 2 tr. zák). Proto určení toho, kdy byla pomoc dokonána, je závislé na konkrétních okolnostech, za nichž je poskytována.

V daném případě je pomoc obviněné M. P. podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu časově vymezena tak, že v přesně nezjištěné době na podzim roku 2006, pravděpodobně od počátku měsíce října 2006 spoluobviněná V. J. prostřednictvím M. P. najala spoluobviněného I. K. k usmrcení svého manžela poškozeného M. T., obviněná M. P. poté opakovaně utvrzovala svého přítele spoluobviněného I. K. v plánování a následně usmrcení poškozeného M. T. za 100.000,- Kč, přičemž dne 17. 10. 2006 převzala od spoluobviněné V. J. 5.000,- Kč jako zálohu na usmrcení M. T. pro O. K., kterou předala spoluobviněnému I. K. .

K počátku trestné činnosti obviněné M. P. je vhodné upřesnit, že byť to z popsaného časového vymezení jednoznačně nevyplývá, obviněná se uvedeného trestného jednání začala dopouštět až poté, co dovršila 18 let, tedy po dni 5. 10. 2006. Tuto skutečnost, která nevyplývá přímo z výroku rozsudku, v jeho odůvodnění vysvětlil soud prvního stupně, který na straně 4 uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný I. K. a M. P. se seznámili dne 28. 6. 2006 v O., pak se společně odstěhovali do O., kde byli jeden měsíc. Do B., kde se obviněná teprve seznámila se spoluobviněnou V. J., se přestěhovali den po narozeninách obviněné M. P., tedy dne 6. 10. 2006. Odvolací soud na straně 25 rozsudku vysvětlil, na základě jakých skutečností upravil ve vztahu k obviněné M. P. výrok o vině a rovněž i znění tzv. právní věty. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že události spočívající v domlouvání vraždy se odehrávaly již na počátku měsíce října, nikoli na počátku listopadu 2006, jak nepřesně vyjádřil soud prvního stupně.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněná M. P. celou trestnou činnost, která jí je kladena za vinu, spáchala již poté, co dovršila osmnáctý rok svého věku, tedy jako dospělá pachatelka a nikoliv jako mladistvá, neboť podle § 2 písm. d) zák. č. 218/2003 Sb., zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění dalších právních předpisů, je mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Obviněná však veškeré jednání, tvořící čin, jíž jí je kladen za vinu, činila, a tedy čin spáchala až poté, co již zletilosti dovršila tj. po dni 5. 10. 2006.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny takto rozvedené právní úvahy a okolnosti považuje právní posouzení skutku obviněné M. P. za posouzené v souladu se všemi zákonnými ustanoveními a pravidly, které na jí spáchaný čin dopadají, a proto dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud ji uznaly vinnou účastenstvím ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Její dovolání poroto posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.

Obviněný I. K. dovolání podal na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se o případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Nebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale nebyla mu dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, jehož se má právo účastnit nebo mu být přítomen.

Vzhledem k tomu, že obviněný v obsahu dovolání přesně nevymezil, k jakým námitkám tento důvod vztahuje, lze z logiky podaného dovolání usoudit, že jeho prostřednictvím brojil proti tomu, že jeho obhájce nebyl vyrozumíván o některých úkonech činěných v přípravném řízení, nebyl jim ani přítomen, anebo pokud přítomen byl, nebyla mu dána možnost řádného uplatnění případné obhajoby, což jsou okolnosti splňující formální kritéria deklarovaného důvodu dovolání, a Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda jsou tyto námitky opodstatněné.

S ohledem na to, že právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, ale tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv.17, roč. 2002, pod č. T 413, ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv.19, roč. 2002 pod č. T 455). Naplnění dovolacího důvodu nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, (srov. dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v seš.17, roč. 2005, pod č. T 806).

Pokud proto obviněný namítal, že v přípravném řízení při provádění úkonů dožádanými policejními orgány U. byla porušena práva na jeho obhajobu tím, že i když prováděnému výslechu svědka O. K. byl přítomen jeho obhájce, nebyla mu dána možnost svědkovi klást otázky, jde o nevýznamnou skutečnost, neboť obhájce byl řádně vyrozuměn a tomuto úkonu osobně přítomen. Za této situace nelze považovat za porušení práva na obhajobu to, že z protokolu sepsaném o tomto úkonu nevyplývá, že obhájce mohl otázky svědkovi klást v takovém rozsahu, jak to mohli činit čeští policisté tomuto úkonu rovněž přítomni. Vhodné je připomenout, že této otázce věnoval dostatečnou pozornost odvolací soud, který se s obdobnou námitkou obviněného vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, kde na straně 21 v zásadě uvedl, že z předmětného protokolu (viz str. 1070 spisu) se podává, že po spontánní výpovědi svědka K. mu byly kladeny vyšetřovatelem Policie České republiky otázky a že další dotazy nebyly. Z obsahu tohoto protokolu proto nelze ani učinit takový závěr, jaký je předkládán v podaném dovolání, že by byl obhájce v právu klást otázky omezen, ale bylo by možné spíše usuzovat na to, že přítomný obhájce žádné otázky nepoložil.

Nejvyšší soud se zřetelem na shora vymezené podmínky označeného dovolacího důvodu v souladu se závěry odvolacího soudu shledal, že uvedeným postupem nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu, jak se předpokládá v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

K dalším námitkám vzneseným ke stejnému dovolacímu důvodu je potřeba uvést, že se v zásadě dotýkají toho, že obhájce nebyl přítomen některým úkonům, které ve věci byly orgány činnými v trestním řízení ve fázi přípravného řízení prováděny, např. že nebyl přítomen tomu, když ve věznici byl od obviněného získáván souhlas k provedení odposlechů mobilních telefonů, a pokud mu byl prováděn odběr srovnávacích pachových stop.

Ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř., které upravuje povinnosti a práva obhájce, se obhájce může zúčastnit vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu. Jeho účast u vyšetřovacích úkonů je podle tohoto ustanovení limitována vyšetřovacími úkony, které jsou upraveny trestním řádem a jednak tím, že jde o úkony patřící mezi vyšetřovací úkony. Úkony, které nemají povahu vyšetřovacích úkonů, se obhájce účastnit nemůže, resp. se nemůže své účasti na nich domáhat, a orgány činné v trestním řízení nejsou v důsledku toho povinny je o takových úkonech vyrozumívat.

Ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. tuto zásadu konkretizuje, když zakotvuje, že obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. I zde je vyjádřené oprávnění obhájce omezeno na vyšetřovací úkony, tedy nikoliv na všechny úkony, které jsou v průběhu přípravného řízení prováděny, ale jen na takové, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem. Nastane-li situace, že takový úkon nelze odložit a vyrozumění o něm zajistit, může být proveden i bez přítomnosti obhájce.

Za vyšetřovací úkony jsou považovány úkony trestního řízení vykonávané orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na jeho podkladě, pokud jsou prováděny v přípravném řízení ve fázi vyšetřování (§ 160 až § 178). Není proto pochyb, že mezi tyto úkony patří např. zahájení trestního stíhání, výslech obviněného, výslech svědka, konfrontace, výslech znalce, rekonstrukce, rekognice, domovní prohlídka, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o přerušení trestního stíhání, obžaloba atd. Je však zřejmé, že v přípravném řízení při vyšetřování trestních věcí jsou konány i další úkony, které do skupiny vyšetřovacích úkonů nelze zařadit.

Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu shora uvedených skutečností nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 § 118 tr. ř.). Důvodem jejich vydělení, je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení (ve smyslu § 12 odst. 1 tr. ř. mezi orgány činné v trestním řízení patří soud, státní zástupce a policejní orgán) při provádění shromažďování materiálu, později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován (posouzen, vyhodnocen atd.). Teprve až výsledek této činnosti může být použit jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které se mohou v rámci trestního řízení využít. Tak například zajištění stop na místě činu, jako je sejmutí daktyloskopických či trasologických stop nebo stěrů biologického materiálu není vyšetřovacím úkonem, protože je provádějí odborní technici kriminalistického ústavu, a nikoli vyšetřovatel, tedy osoba, která je pověřena vedením vyšetřování dané konkrétní trestní věci. Teprve až odborné vyjádření nebo kriminalistická expertíza, které na základě vyhodnocení takto zajištěného materiálu byly zpracovány, jsou podkladem pro dokazování a mají povahu důkazu.

Postup policejních orgánů při vyžadování a zjišťování kriminalistických expertíz trestní řád přímo neupravuje, porobnosti v takových případech vyplývají buď ze závazného pokynu policejního prezidenta č. 135/2001, nebo ze závazného pokynu č. 100/2001 ke kriminalisticko technické činnosti Policie České republiky, jimiž jsou určeny všechny zásadní postupy a postuláty s těmito úkony spojené. Mimo jiné je zde upraven i postup při porovnávání pachových stop. Přítomnost obhájce je při těchto operativně pátracích úkonech vyloučena, stejně jako při zajišťování a realizaci odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.), neboť důkazem v tomto případě, stejně jako u kriminalistických expertíz a ohledání, není tato vlastní činnost či zkoumání, ale až výsledek této činnosti v podobě zprávy o uskutečněném telekomunikačním provozu nebo zprávy o výsledku pachového porovnání.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že ani v tomto směru nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu.

Pro úplnost je však nutné uvést, že ve smyslu § 165 odst. 3 tr. ř. může obhájce policejnímu orgánu oznámit, že se chce zúčastnit jednotlivého vyšetřovacího úkonu nebo vyšetřovacích úkonů určitého druhu anebo všech vyšetřovacích úkonů. Oznámí-li obhájce obviněného tento svůj záměr policejnímu orgánu, který koná vyšetřování, je policejní orgán povinen mu včas druh úkonu, dobu a místo konání každého vyšetřovacího úkonu sdělit, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce zajistit.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že povinnost vyrozumívat obhájce obviněného o jednotlivých úkonech je podmíněna tím, že obhájce policejní orgán vyrozumí o tom, že se chce vyšetřovacích úkonů účastnit. Žádné ustanovení trestního řádu nestanoví požadavek na vyrozumívání obhájce, který o to nepožádá ve smyslu § 165 odst. 3 tr. ř., a to ani v případě nutné obhajoby. Takový požadavek obecně nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozhodnutí č. 54/2001 Sb. tr. rozh.).

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl v postavení, kdy byly dány podmínky nutné obhajoby. Obhájce JUDr. J. T. si zvolil na plnou moc, udělenou dne 17. 4. 2007 (č. l. 204). Z obsahu trestního spisu však nevyplývá, že by JUDr. J. T. ve smyslu § 165 odst. 3 tr. ř. uvědomil policejní orgán o tom, že chce být vyrozumíván o veškerých úkonech, které budou v dané trestní věci prováděny, a tudíž policejnímu orgánu nevznikla ani povinnost obhájce obviněného o jednotlivých úkonech vyrozumívat.

Na základě všech těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení, jak se tohoto obviněný domáhal, nenastaly takové okolnosti, kde by bylo možné shledávat porušení práva obviněného a jeho obhajobu způsobem, který by naplňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jak je shora podrobně vymezen.

Jelikož obviněný své dovolání opřel i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vhodné uvést, že pod tímto důvodem dovolání lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce již výše citovaného tohoto dovolacího důvodu tedy vyplývá, že v rámci dovolacího řízení nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, č. T-420.

Z obsahu dovolání obviněného Nejvyšší soud shledal, že jeho těžištěm jsou námitky brojící proti procesní použitelnosti jednotlivých důkazů, které byly opatřeny v rámci přípravného řízení, jako např. výslech svědka O. K., informací získaných od telekomunikačních operátorů, věrohodnost důkazů získaných pachovou zkouškou apod. Soudům dále vytkl, že neprovedly jím navržené důkazy a namítl, že své dokazování zaměřily výhradně k prokázání jeho viny. Na podkladě této argumentace pak dovolatel zpochybnil správnost a úplnost skutkových zjištění.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto uplatněnou argumentací obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po formální stránce nenaplnil, neboť jeho výhrady směřují výlučně proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení při zajišťování důkazů, jejich provádění a následném hodnocení, čímž zpochybnil i ve věci učiněná skutková zjištění. S ohledem na to, že obviněný své námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace vystavěl na zpochybnění skutkových zjištění, nelze je pokládat za výhrady uplatněné v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto důvodu k nim dovolací soud nemohl přihlížet.

Ačkoli dovolacímu soudu nepřísluší polemizovat se soudy nižších stupňů učiněnými skutkovými zjištěními, považuje za vhodné vyjádřit, že výrok o vině obviněného I. K. zcela koresponduje s výsledky provedeného dokazování, neboť je založen na řadě důkazů, z nichž je možno dovodit jak přítomnost, tak i účast tohoto obviněného na usmrcení poškozeného M. T. Lze tak připomenout zejména výpovědi spoluobviněných M. P. a V. J., podpůrně též i pachové stopy získané z oděvu poškozeného nebo lokalizaci mobilních telefonů a výpisy telekomunikačního provozu apod. Soud prvního stupně přitom při posuzování a hodnocení všech ve věci provedených důkazů postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž své závěry o vině obviněného podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto pro úplnost se zřetelem na vyloučení existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, poukazuje na to, že tak, jak již shora reagoval na předchozí výhrady obviněného, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly skutkové závěry učiněné soudy prvního a druhého stupně a že popis skutku dává dostatečný a přesvědčivý podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty vraždy, jíž byl obviněný I. K. podle § 219 odst. 1. 2 písm. h) tr. zák. uznán vinným, a že tato právní kvalifikace byla použita v souladu se zákonem.

Dalšími námitkami obviněný brojil proti trestu vyhoštění uloženému podle § 57 tr. zák., přičemž je podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto se jeví potřebným uvést, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestným zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z této dikce vyplývá, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Trest vyhoštění je sice druhem trestu, který lze uložit za kterýkoli trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákona (§ 28 odst. 1 tr. zák.), pokud ovšem nejsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák. jeho uložení vylučující. Přípustnost trestu vyhoštění je proto nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele. Uložení tohoto druhu trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští jako např. uložení trestu vyhoštění občanu České republiky (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6, č. T-701). Proto výhrada obviněného, o nepřípustnosti trestu vyhoštění byla uplatněna v souladu s tímto označeným dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud však poukazuje na to, že trest vyhoštění z území České republiky je upraven v ustanovení § 57 tr. zák., a lze ho uložit vyžaduje-li to bezpečnost lidí anebo majetku, anebo jiný obecný zájem, pouze pachateli, který není občanem České republiky a není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka.

Případy, pro které nelze cizinci uložit trest vyhoštění, jsou v § 57 odst. 3 tr. zák., vyjádřeny v písm. a) až f). Nutné je však vymezit, že písm. e), f) se vztahují pouze na pachatele, který je občanem Evropské unie, což u obviněného, který je občanem U., která není členem Evropské unie, nepřichází do úvahy. Dalšími vylučujícími podmínkami dopadajícími na všechny cizince jsou; a) pokud se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo ad d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. K tomu je vhodné zmínit, že vzhledem k tomu, že totožnost obviněného I. K. byla jednoznačně určena a je zřejmé, že je občanem U., podmínka v písm. a) nepřipadá do úvahy, stejně jako pod písm. b), neboť obviněnému nebyl poskytnut azyl. Z provedeného dokazování nevyplynuly žádné takové okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obviněnému hrozí ve státě, do kterého bude vyhoštěn pronásledování, jak je předpokládáno v písm. d).

Pro posuzovaný případ tedy bylo nutné zkoumat, zda v případě obviněného I. K. nejsou dány pro vyloučení možnosti uložení trestu vyhoštění podmínky vyjádřené v § 57 odst. 3 písm. c) tr. ř.

Lze jen připomenout, že soud prvního stupně se podmínkami uložení trestu vyhoštění zabýval na straně 40 odůvodnění svého rozhodnutí, kde vyjádřil, že I. K. v České republice dlouhodobě pobýval i s rodiči, ovšem nikdy zde nepracoval a v létě roku 2006 odjel z O. se spoluobviněnou M. P. nejdříve do O. a poté do B. Soud vyloučil možnost, že by měl obviněný v České republice jakékoliv pracovní zázemí. Vzhledem k tomu, že jeho rodiče bydlí v O., soud připustil pouze jisté sociální vazby. Na druhou stranu uvedl, že obviněný se dopustil jednoho z nejzávažnějších trestných činů a že uložení trestu vyhoštění zdůvodnil zejména s odkazem na zajištění bezpečnosti osob, neboť není v zájmu České republiky, aby na její území vstupovali cizinci, kteří se zde dopouštějí závažné trestné činnosti, pod kterou lze rozhodně podřadit nájemní vraždu.

Na shora uvedené závěry navázal i odvolací soud, který na straně 28 odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že obviněný I. K. jako občan U. bez pracovního poměru či jiného bližšího vztahu je v České republice vázán pouze na své rodiče dlouhodobě zde pobývající. Jak však bylo objasněno, ani s nimi neudržuje společnou domácnost, neboť se od nich i z důvodu seznámení s M. P. odstěhoval.



Nejvyšší soud se ztotožnil s uvedenými závěry obou soudů, neboť shledal, že soudy nižších stupňů řádně vyjádřily, z jakých důvodů je možné obviněnému trest vyhoštění uložit, zkoumaly poměry obviněného i další rozhodné okolnosti a nepochybily, pokud nezjistily naplnění vylučující podmínky podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Správně vycházely z toho, že okolnosti v uvedeném ustanovení vyjádřené, musí být dány současně, což u obviněného není naplněno. Ze skutkových zjištění totiž plyne, že i když má obviněný, který je svobodný a bez závazků, na území České republiky dlouhodobý (nyní trvalý) pobyt a že zde bydlí jeho rodiče, nikdy v naší republice nepracoval. Pokud zde studoval na vysoké škole, svá studia nedokončil, do žádného zaměstnání však nenastoupil a nevykonával žádnou činnost, z níž by mohl mít pravidelný, nebo stálý finanční příjem. Je tedy zjevné, že obviněný na území České republiky nemá žádné pracovní zázemí.

Navíc z učiněných skutkových zjištění dovolací soud shledal, že sociální vazby I. K. na Českou republiku spočívají toliko v tom, že zde pobývají jeho rodiče. V této souvislosti je však třeba poukázat na to, že I. K. je již osobou zletilou, která se od svých rodičů sama odstěhovala, a která si doposud vlastní rodinné zázemí v České republice nevytvořila.

Nejvyšší soud proto shledal, že soudy v rámci ukládání trestu vyhoštění vzaly v úvahu veškeré rozhodné okolnosti vztahující se k tomuto druhu trestu, jež trestní zákon v ustanoveních § 57 tr. zák. vymezuje. Jelikož zákonné předpisy našeho státu neukládají obecným soudům při ukládání trestu vyhoštění jiné podmínky než ty, které jsou stanoveny v trestním zákoně (viz. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 171/97, publikovaný pod č. 136 ve sv. 9 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), nelze pokládat uložení trestu vyhoštění v daném případě za druh trestu, který zákon nepřipouští. Nutné je uvést, že uvedený trest byl uložen zcela v souladu se zákonem a všemi jím vymezenými podmínkami.

S ohledem na to, že jak námitky obviněné M. P. uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i námitky obviněného I. K., jimiž podložil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) a c) tr. ř., neshledal dovolací soud opodstatněné, odmítl obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. března 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová