8 Tdo 1627/2008
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




8 Tdo 1627/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2009 o dovolání obviněného P. C. W., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 7 To 136/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 5 T 177/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. W. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 5 T 177/2007, byl obviněný P. C. W. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci použitého ušpiněného kladiva zajištěného na místě činu jako stopa č. 1 dle protokolu o ohledání místa činu sepsaného dne 10. 9. 2007 policejním orgánem, a podle § 57 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 57 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný P. C. W. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v P. dne 10. 9. 2007 okolo 01:50 hodin, v K. ul. č. v provozovně H. b. N. R., s úmyslem získat finanční prostředky, fyzicky napadl barmana poškozeného J. G., a to tím způsobem, že k tomuto poškozenému v době, kdy tento seděl v baru na židli a počítal účetní výkazy tržeb a hotovosti v baru, nepozorovaně přistoupil zezadu a následně jej udeřil přineseným kladivem do hlavy, poté, co se poškozený k obviněnému otočil čelem, dožadoval se obviněný po něm vydání peněz a následně se jej pokusil znovu udeřit kladivem, kterým se na poškozeného napřáhl, což se mu již nepodařilo vzhledem k tomu, že poškozený se proti němu ohnal židlí, a bezprostředně poté obviněného uchopil za ruce, následně po krátkém zápase a přetahování poškozený vytrhl obviněnému kladivo z ruky a utekl s ním z baru ven za účelem přivolání pomoci, pročež obviněný z výše uvedené provozovny utekl, aniž by z ní cokoliv odcizil; v důsledku shora uvedeného napadení poškozený utrpěl tržnou ránu ve tvaru písmene V s délkou ramen 2 cm a 1,5 cm ve vlasaté části hlavy v pravé krajině přechodu spánkové a temenní krajiny, jež si vyžádalo ošetření ve zdravotnickém zařízení, mj. sešití uvedené rány.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil do výroku o vině a trestu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 7 To 136/2008, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.



Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právní posouzení skutku a že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Soudy obou stupňů podle něj pochybily, kvalifikovaly-li jeho jednání jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a opíraly se o tvrzení poškozeného, že po něm obviněný požadoval vydání peněz. Poškozený uplatnil náhradu škody a navíc měl uzavřeno komerční pojištění, z čehož dovozoval, že poškozený byl motivován k tomu, aby byl incident vyhodnocen tak, že jej napadl obviněný. Na nevěrohodnost poškozeného lze podle dovolatele usuzovat i se zřetelem na jím udávaný mechanismus vzniku zranění, neboť pokud by jej skutečně napadl kladivem způsobem uváděným poškozeným, jen stěží by došlo pouze k bagatelnímu zranění, poškozený by musel utrpět závažnější poranění než ta, která skutečně utrpěl. Vzniklá poranění podle obviněného odpovídají jeho výpovědi, že se v sebeobraně ohnal a kladivo pouze škráblo hlavu poškozeného. Tvrdil také, že jeho motiv získat peníze vyvrací zjištění, že ač byly v baru volně položeny peníze, nic se z nich neztratilo, ač po incidentu zůstal v baru nějakou dobu sám. Obviněný poukazoval na to, že poškozený se snažil získat z celé události osobní prospěch; to dokládají i jím uplatněné nepodložené nároky na náhradu škody i neopodstatněně prodlužovaná doba léčení mnohonásobně převyšující objektivní nález, což podle jeho přesvědčení jen dokládá jeho nevěrohodnost. Obviněný měl za to, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., přičemž tím, že bylo posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., mu byl uložen také nepřiměřeně přísný trest. Vytkl rovněž, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, zejména rekonstrukci podle § 104d tr. ř. a výslechy svědků; soud prvního stupně se s těmito důkazy nijak nevypořádal, v důsledku čehož je jeho rozsudek nepřezkoumatelný, a tuto vadu nemohl přesvědčivě odstranit ani odvolací soud. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň město zrušil (aniž učinil návrh na další postup ve věci).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel svojí argumentací předloženou v dovolání zpochybňoval správnost postupu soudů činných dříve ve věci při dokazování, zejména pokud jde o hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, a v důsledku toho zpochybnil i výchozí skutkové okolnosti. Takové námitky se však podle něj zcela míjejí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Ve vztahu k druhému z dovolacích důvodů tvrzených obviněným, a to podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (podle výslovného vyjádření obviněného v jeho první variantě), připomněl, že jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo v celém rozsahu podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný opřel dovolání o tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí , tj. o první ze dvou alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V tomto kontextu lze bezezbytku souhlasit s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolací soud však odvolání obviněného v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumal a za dodržení všech zákonných podmínek podle § 256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v této obviněným uplatněné alternativě.

Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání relevantně odkázat jen na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku , byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. , tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním, jako se stalo v posuzovaném případě. V souladu s touto podmínkou obviněný ostatně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v návaznosti na další důvody dovolání obsažené v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud Plzeň město a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Plzni. V podstatě vytkl, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, tj. neprovedly navrhovanou rekonstrukci, nevyslechly navrhované (v dovolání blíže nespecifikované) svědky a zcela nedůvodně vycházely z tvrzení poškozeného J. G., kterému však s ohledem na neobjektivní popis mechanismu zranění a zištný motiv věřit neměly.

Oproti skutkovým zjištěním soudů, z nichž jasně vyplývalo jednání obviněného, jehož podstatou bylo užití násilí proti poškozenému vedené záměrem zmocnit se finančních prostředků v baru, neboť bylo v podrobnostech popsáno tak, že obviněný nepozorovaně zezadu přistoupil k poškozenému, který počítal účetní výkazy tržeb a hotovosti v baru, a udeřil jej přineseným kladivem do hlavy, a poté, co se poškozený k obviněnému otočil čelem, dožadoval se obviněný po něm vydání peněz a následně se jej pokusil znovu udeřit kladivem, kterým se na poškozeného napřáhl, což se mu již nepodařilo vzhledem k tomu, že poškozený se proti němu ohnal židlí, odzbrojil jej a utekl z baru ven, načež obviněný z výše uvedené provozovny utekl, aniž by z ní cokoliv odcizil, tvrdil, že ke zranění poškozeného došlo při vzájemné potyčce, když se ohnal kladivem po poškozeném, které ho pouze škráblo, a tak mu bylo způsobeno zcela bagatelní poranění.

Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné (viz strany 8, 9 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu) a právními závěry na straně druhé.

Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, pokud tvrdil, že mezi ním a poškozeným došlo k potyčce, v jejímž průběhu se pouze v sebeobraně ohnal kladivem (či jiným předmětem), čímž došlo ke vzniku drobného zranění poškozeného, a zevrubně vyložil, proč jí neuvěřil a proč naopak vycházel z výpovědi poškozeného svědka J. G. Přesvědčivě vysvětlil, že obhajobě obviněného neuvěřil, protože jeho výpověď byla vnitřně rozporná, v mnoha částech nelogická. Naproti tomu výpověď poškozeného byla v podstatných bodech shodná, svědek shodně v podrobnostech popisoval průběh celé návštěvy obviněného v baru, a to včetně jeho následného napadení, vzájemné potyčky i opuštění baru jimi oběma. Soud prvního stupně uzavřel, že v jeho výpovědi a postojích - na rozdíl od obviněného, který byl v rozhodné době bez finančních prostředků - postrádá motiv, který by vedl svědka k nepravdivé výpovědi, výpověď poškozeného korespondovala s ostatními ve věci provedenými důkazy. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud. Ani podle něj nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by věrohodnost výpovědi poškozeného zpochybňovaly. Zdůraznil, že poškozený neměl žádný důvod obviněného křivě obvinit, byl pro něj neznámou osobou, jeho výpověď, podporovaná i ostatními důkazy, byla v zásadních směrech zcela shodná. Připomněl, že obviněný svoje výpovědi měnil, rozdíly mezi nimi nedokázal věrohodně vysvětlit. Odvolací soud proto sdílel názor soudu prvního stupně, neuvěřil-li obhajobě obviněného, a též podle jeho přesvědčení obviněný napadl poškozeného za použití kladiva v úmyslu získat od poškozeného peníze, vyloučil, že by šlo o pouhé vzájemné fyzické napadení. Dodal, že pokud by obviněnému nešlo o získání peněz, neměl žádný důvod poškozeného fyzicky napadat, poněvadž ten ho nijak neprovokoval a nezavdal mu žádnou příčinu k útoku na svoji osobu. Ani dovolací soud nemá žádný důvod se od závěrů soudů obou stupňů odchýlit, zcela s nimi souhlasí.

Pro úplnost nutno poznamenat, že nebylo-li dokazování doplněno o provedení rekonstrukce a výslech obviněným navržených svědků (konkrétně svědka J. D.), nelze takové důkazy považovat za tzv. důkazy opomenuté, poněvadž s ohledem na již provedené důkazy by nemohly stávající skutková zjištění nikterak ovlivnit, jak přesvědčivě vyložil v odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud (strana 2).

Lze shrnout, že soudy provedené důkazy do sebe logicky zapadají a jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný v baru užil proti poškozenému násilí právě v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti. Je také zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Obviněný dále namítal, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným. Taková námitka jde zjevně nad rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal; ostatně tvrzení o nepřiměřené přísnosti trestu podmiňoval změnou právního posouzení jeho činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. lze odsoudit k trestu odnětí svobody na dva roky až deset let. Trest odnětí svobody na tři a půl roku, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem sice důrazným, ale jeho druh i výměra vycházejí z hledisek § 31 odst. 1 tr. zák., nekolidují s účelem trestu, jak je vymezen v § 23 odst. 1 tr. zák., a nelze jej proto vnímat jako extrémně přísný a nespravedlivý.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková