8 Tdo 1624/2005
Datum rozhodnutí: 19.01.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1624/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2006 o dovolání obviněného M. Z., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 4 To 203/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 45/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 21 T 45/2004, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným M. H., jehož se dopustil tak, že dne 21. 11. 2002 v M., okres N. J., v autobazaru K. C., majitele K. S., po předchozí domluvě a za přítomnosti obviněného M. H. uzavřel obviněný M. Z. po předložení nepravdivého potvrzení o zaměstnání u firmy N. B. s čistým příjmem 48.000,- Kč, které mu opatřil obviněný M. H., na dobu 36 měsíců s a. s. G. C. L. se sídlem v P. leasingovou smlouvu na nájem osobního vozidla zn. Mercedes, v hodnotě 800.000,- Kč a pouze uhradil zálohu na leasingové splátky ve výši 320.000,- Kč a uvedená firma následně vypověděla leasingovou smlouvu, o čemž byl informován dopisem ze dne 1. 1. 2003, přičemž dne 25. 4. 2003 bylo vozidlo odebráno spol. s. r. o., M. se sídlem v H., čímž způsobili pronajímateli a. s. G. C. l., se sídlem v P. škodu ve výši nejméně 54. 600,-Kč .

Odsouzen byl za tento trestný čin podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl za současného vyslovení dohledu podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému D. S. podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl ohledně obviněného M. Z. zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2003, č. j. 12 T 106/2002-202, jenž nabyl právní moci dne 10. 5. 2003, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného M. H. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. též o náhradě škody.

Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněný M. Z. nenapadl odvoláním, avšak Krajský soud v Ostravě jej přezkoumával na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných do výroku o vině a trestu a na podkladě odvolání obviněného M. H. a rozhodl rozsudkem ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 4 To 203/2005, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 21. 11. 2002 v M., okres N. J., v autobazaru K. C., majitele K. S., po předchozí domluvě a za přítomnosti obviněného M. H. uzavřel obviněný M. Z. po předložení nepravdivého potvrzení o zaměstnání u firmy N. B. s čistým příjmem 48.000,- Kč, které mu opatřil obviněný M. H., na dobu 36 měsíců s a. s. G. C. L. se sídlem v P. leasingovou smlouvu na nájem osobního vozidla zn. Mercedes, v hodnotě 800.000,- Kč a pouze uhradil zálohu na leasingové splátky ve výši 320.000,- Kč s tím, že další měsíční splátky ve výši 27.300,- Kč nehodlal hradit a s osobním vozidlem chtěl společně s obviněným M. H. volně disponovat, což učinil, neboť další leasingové splátky nehradil a ani s ohledem na svou neuspokojivou finanční situaci hradit nemohl a osobní vozidlo nevrátil pronajímateli a. s. G. C. L. se sídlem v P. do 15. 1. 2003 i přesto, že uvedená firma vypověděla leasingovou smlouvu, o čemž byl informován dopisem ze dne 1. 1. 2003, přičemž dne 25. 4. 2003 bylo vozidlo odebráno spol. s r. o. M. se sídlem v H., čímž způsobili pronajímateli a. s. G. C. L. se sídlem v P. škodu ve výši 480.000,- Kč . Obviněného M. Z. odsoudil podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro účely výkonu tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou a podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Současně ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2003, č. j. 12 T 106/2002-202, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl taktéž o vině a trestu ohledně obviněného M. H. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody. Odvolání obviněného M. H. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. Z. prostřednictvím obhájce JUDr. P. K. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný nejprve poukázal na to, že pro skutková zjištění učiněná odvolacím soudem neexistuje opora v provedených důkazech, a namítl, že havarijní stav vozidla byl dokladován výslechy svědků a byl důvodem, proč nemohl hradit první splátky. Proto nelze dovozovat jeho přímý úmysl zcizit vozidlo k době uzavírání leasingové smlouvy, protože obviněný takový úmysl neměl, ale rovněž v důsledku toho nemůže být škoda vyčíslena v částce 480.000,- Kč, neboť škoda v této výši fakticky nikdy nevznikla. Zmínil také, že leasingová společnost v průběhu trestního řízení vyčíslila vzniklou škodu celkem třikrát, a to v rozsahu od 480.000,- Kč až do 75.980,- Kč, a to i přesto, že o vozidlo nepřišla, pouze s ním neměla možnost disponovat do doby, než jí bylo předáno. Jestliže obviněný odmítal zprvu vozidlo vrátit, považoval to vzhledem k výši složené akontace za pochopitelné, rozhodně tím však nelze dokládat jeho úmysl vozidlo trvale učinit pro leasingovou společnost nedostupným. Protože nechtěl vozidlo nevrátit, ale jen nebyl schopen platit řádně splátky, je škodu možné shledávat jen ve výši nedoplacených splátek, jak bylo uvedeno v rozhodnutí soudu prvního stupně, a skutková zjištění, z nichž odvolací soud pro určení výše škody vycházel, jsou tudíž v přímém rozporu s provedenými důkazy.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 4 To 203/2005, a aby věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatovala, že takto formulované dovolací námitky sice na jedné straně předpokládají zásah do skutkových zjištění, avšak nelze přehlédnout, že zčásti vycházejí z opatřeného skutkového stavu, a proto kvalifikovaně směřují proti závěru obou soudů nižšího stupně, že přisouzeným jednáním obviněného došlo ke způsobení škodlivého následku na majetku poškozené leasingové společnosti, jakož i proti závěru ohledně přisouzené výše škody a zavinění obviněného. Výši způsobené škody stanovenou v napadeném rozhodnutí krajského soudu označila za správnou, neboť absence vážně projevené vůle dovolatele při uzavírání leasingové smlouvy měla za následek její absolutní neplatnost, a proto výše škody nemohla vycházet z časového rámce řádného leasingového vztahu ukončeného jeho jednostranným vypovězením, jak se domáhal dovolatel. Jelikož rozhodnutí soudu druhého stupně shledala správným jak ve vztahu k dovolatelovu zavinění, tak i k vyčíslení výše vzniklé škody, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit a (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V případě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden, a proto je třeba postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ve smyslu těchto obecných zásad je potřebné posuzovat i dovolání obviněného M. Z., který v rámci svého dovolání uplatnil námitky, které na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, jelikož primárně brojí proti učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný ve svém dovolání především zdůraznil, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud pro své právní úvahy, a to jak ve vztahu k subjektivní stránce projednávaného činu, tak i ohledně způsobu vypočtené škody jsou nesprávná, a soudu zejména vytkl, že nevycházel z jeho obhajoby, že splátky nehradil v důsledku nedostatku finančních prostředků, ale opřel je o zcela jiná zjištění. Obviněný tak za správnou považoval svou vlastní verzi průběhu činu a na jejím podkladě se domáhal jiných skutkových závěrů. Ačkoli obviněný tyto své výhrady předložil zdánlivě jako otázky právní povahy, mezi něž nepochybně patří subjektivní stránka trestného činu, brojil materiálně (fakticky) proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve výroku napadeného rozsudku ve skutkovém zjištění. Primárně tedy vznesl námitky proti postupu soudu při hodnocení důkazů a na jejich podkladě vytýkal nesprávnost učiněných skutkových závěrů.

Námitky obviněného tudíž nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento výslovně uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem .

S ohledem na obsah námitek, které obviněný směřoval do oblasti skutkových zjištění soudu druhého stupně, je nezbytné uvést, že dovoláním byly uplatněny právní námitky i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko formálně, tj. právně irelevantně.

Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.



Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. ledna 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová