8 Tdo 1623/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku



8 Tdo 1623/2016-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněné Ing. M. K. , roz. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 9 To 109/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 138/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. M. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 28. 12. 2015, sp. zn. 1 T 138/2013, uznal obviněnou Ing. M. K. (dále jen obviněná , příp. dovolatelka ) vinnou, že

v P. jako obecný zmocněnec MUDr. Z. B., zemřelé dne 28. 4. 2011, maje v době od 19. 11. 2010 do 24. 10. 2011 dispoziční právo ke sporožirovému účtu vedenému na pobočce ČS, a. s., Plzeň Luna Skupova 490/4 ve prospěch MUDr. Z. B., poté, co na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 2010 mezi prodávající MUDr. Z. B. a kupující obviněnou Ing. M. K. byla od 11. 1. 2011 vlastníkem poloviny rodinného domu v P., K., přičemž druhou polovinu domu vlastnili její příbuzní, vědoma si toho, že MUDr. Z. B. se nacházela od 17. 2. 2011 v PL Dobřany z důvodu pokročilé demence, v úmyslu neoprávněně si přisvojit svěřenou finanční hotovost zadala příkaz k převodu finanční částky vždy z uvedeného účtu vždy na účet vedený ve prospěch spol. s r. o. AC Technik, IČ: 26400588, se sídlem Plzeň, Rychtaříkova 2173/1, v níž byla obviněná v uvedené době jednatelkou, přičemž dalším z jednatelů byl její synovec J. K.,

1. dne 28. 3. 2011 na pobočce ČS, a. s., v Částkově ul. 2215/50, ve výši 85 800 Kč,
2. dne 5. 5. 2011 na pobočce ČS, a. s., ve Františkánské ul. 356/15, ve výši 328 000 Kč, kteréžto byly údajně použity na základě smluv o dílo č. 11006 a 11007 uzavřených dne 4. 2. 2011 mezi MUDr. Z. B. a spol. s r. o. AC Technik, které však MUDr. Z. B. nepodepsala, na rekonstrukci domu v P., K.,

čímž jediné dědičce ze závěti po zemřelé MUDr. Z. B. poškozené A. B. způsobila škodu v celkové výši 413 800 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil jí podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a devíti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. B., bytem P., K., částku 413 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 13. 9. 2013 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 v každém kalendářním pololetí ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 8 procentních bodů až do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovanou poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 9 To 109/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Luboše Rába proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. V podrobnostech dovolatelka uvedla, že ze zjištěného skutkového stavu tak, jak vyplývá z provedeného dokazování, které proběhlo před soudem prvního stupně, nelze vůbec dospět k závěru, že by naplnila zákonné znaky skutkové podstaty daného přečinu, neboť na základě provedených důkazů nebylo žádným způsobem osvědčeno, že se dopustila žalovaného skutku, a naopak bylo osvědčeno, že opravdu došlo ke skutečnostem, které uvedla na svoji obhajobu. Konstatovala, že její dovolací argumentace je opakováním argumentů uplatněných bezúspěšně v dosavadním trestním řízení s tím, že oba soudy nižších instancí nevzaly na zřetel skutečný stav důkazního řízení, a poukázala zejména na jejich nepodložená tvrzení o tom, že jednala ze zištných důvodů s úmyslem zpronevěřit peníze MUDr. Z. B. Zdůraznila, že již ve stadiu před zahájením trestního stíhání uvedla na policii do protokolu prakticky shodné skutečnosti, které uvedla i u hlavního líčení. Soudu prvního stupně vytkla, že vůbec nevzal v úvahu její návrhy na provedení dalších důkazů, a to zejména výslechů svědků P. Š., Z. Š. a J. K., kteří mohli osvědčit, že rekonstrukce prostor v domě, které obývala MUDr. Z. B., probíhala skutečně na její přání z důvodu jejich přizpůsobení jejímu zdravotnímu stavu, a tudíž nešlo v žádném případě o nějakou svévoli z její strany. K převodu poloviny domu v roce 2002 na Ing. M. K. a MUDr. J. K. uvedla, že k němu došlo na základě řádné kupní smlouvy podepsané za přítomnosti advokáta Mgr. Alexandra Jána Vaškeviče, stejně jako následně k převodu druhé poloviny tohoto domu na její osobu. 6. V této souvislosti obviněná poukázala jednak na to, že jmenovaný advokát jako svědek uvedl, že MUDr. Z. B. byla v té době psychicky zcela v pořádku, a dále na to, že obdobně svědek MUDr. V. K., jenž byl přítomen podpisu plné moci v PL Dobřany, jíž ji MUDr. Z. B. zmocnila, se vyjádřil tak, že tato byla schopna chápat smysl tohoto úkonu; přestože pak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného znalkyní MUDr. Janou Fritzovou vyznívají podivně, soudy obou stupňů její návrh na zpracování revizního znaleckého posudku neakceptovaly. Výhrady uplatnila rovněž k odbornému vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, vypracovanému Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, OKTE, když namítla, že při jeho zpracování nebyl vůbec brán zřetel na zhoršený psychický stav MUDr. Z. B. v době podpisu smluv o dílo; přesto i v tomto případě soud její návrh na vypracování revizního posudku zamítl. 7. Dovolatelka dále upozornila na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že o žádné závěti, kterou MUDr. Z. B. učinila, nevěděla, a tvrdila, že byla vždy přesvědčena, že jedinými příbuznými jmenované, a tedy i dědici, jsou příbuzní na Slovensku. Jednala proto vždy s panem M. Č., jehož výslech k jejímu návrhu však soud též neprovedl, a listinu, kterou soudu doručil, soud prakticky vůbec nevzal v úvahu, ačkoli v ní potvrdil jí tvrzené skutečnosti, zejména schválení výběru hotovosti po smrti MUDr. Z. B. určené na jí požadovanou rekonstrukci domu. Shrnula, že všechny zmíněné skutečnosti, stejně jako další relevantní argumenty, jež byly obsahem jednak její závěrečné řeči u hlavního líčení a jednak jejího odvolání, soudy nezohlednily, a proto na ně v plném rozsahu odkázala. 8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 9 To 109/2016, a aby ji podle § 265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil, případně aby věc přikázal soudu k novému projednání. 9. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) ve svém vyjádření k němu uvedla, že dovolací námitky obviněné nelze pod jí použitý dovolací důvod podřadit, neboť ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění, případně jednostrannost a neúplnost provedeného dokazování. 10. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněná byla důvodně uznána vinnou skutky popsanými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byly naplněny znaky pokračujícího přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V posuzované věci hodnocení provedených důkazů odpovídá zásadám vyjádřeným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a není zde možné zaznamenat ani kategorii tzv. opomenutých důkazů; jestliže soud nevyhověl důkazním návrhům obviněné na zpracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z odvětví písmoznalectví, a rovněž na výslech dalších svědků, vždy své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil a vysvětlil, z jakého důvodu by šlo o dokazování nadbytečné. Vyslovila proto názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů odpovídají požadavkům zákona i spravedlivého procesu. 11. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 24. 11. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 15. Obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 16. Z tohoto pohledu je zřejmé, že námitky obviněné , že na základě provedených důkazů nebylo žádným způsobem osvědčeno, že se dopustila žalovaného skutku, a naopak bylo osvědčeno, že opravdu došlo ke skutečnostem, které uvedla na svoji obhajobu, že oba soudy nižších instancí nevzaly na zřetel skutečný stav důkazního řízení, přičemž poukázala zejména na jejich nepodložená tvrzení o tom, že jednala ze zištných důvodů s úmyslem zpronevěřit peníze MUDr. Z. B., stejně jako její výtky adresované jednak soudu prvního stupně, že vůbec nevzal v úvahu její návrhy na provedení dalších důkazů, a to zejména výslechů svědků P. Š., Z. Š., J. K. a M. Č., a dále určené soudům obou stupňů, že zamítly její návrhy na zpracování revizních znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru kriminalistika, odvětví písmoznalectví, když současně zpochybnila správnost jejich závěrů, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit . Obviněná sice obecně poukázala na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nicméně z obsahu dovolání je současně patrné, že její výtky primárně směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Nesprávné právní posouzení skutku tak nedovodila ze skutkových zjištění, jež učinily oba soudy nižších instancí, tato zjištění naopak zpochybnila, což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné. 17. Lze tak shrnout, že dovolatelkou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních, a že obviněná neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jí uvedeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.

18. Pro úplnost lze dodat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). 19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jí prospívajícím). Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněné (srov. strany 4 až 8 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. strany 5 až 8 jeho usnesení).

20. Nad rámec uvedeného je ještě vhodné poznamenat, že dovolací argumentace obviněné je v podstatě opakováním její obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly (srov. odkazy shora). Ostatně obviněná sama ve svém dovolání uvedla, že argumenty, které jsou uplatňovány v tomto dovolání, byly již uplatněny i v ostatních dosavadních stádiích trestního řízení, ale bez úspěchu , a již zazněly jednak ve vlastním odvolání, a rovněž i v závěrečné řeči při hlavním líčení, proto na ně v plném rozsahu odkazuji . 21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2016

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu