8 Tdo 1623/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



8 Tdo 1623/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněného F. A., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 68 To 215/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 116/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. A. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 3. 2010 (v jeho úvodní části je v důsledku zřejmé písařské chyby nesprávně uvedeno ze dne 16. 3. 2009 , na jeho konci je ale již správné datum 16. 3. 2010) , sp. zn. 1 T 116/2009, byl obviněný F. A. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

dne 22. 4. 2009 v době kolem 05.10 hod. v P. na ul. K. nejprve nohou zastoupil cestu po chodníku na jízdním kole jedoucí J. M., a následně tuto úderem francouzské hole do hlavy fyzicky napadl, v důsledku čehož jmenovaná upadla s jízdním kolem na chodník a v přímé souvislosti s útokem utrpěla tržnou ránu nad levým obočím o délce 4 cm, zhmoždění levé očnice s výraznou krevní podlitinou s pracovní neschopností do 6. 5. 2009 .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., a podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců, přičemž mu podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložil povinnost zdržet se v průběhu zkušební doby násilného jednání proti druhým osobám. Současně obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené J. M. na náhradě škody částku ve výši 2.400,- Kč; podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl usnesením ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 68 To 215/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Antonie Zichové proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení rozvedl argumentaci spočívající v tom, že se posuzovaného jednání dopustil ve stavu nutné obrany podle § 13 tr. zák., a proto jeho jednání nemůže být trestné. Nutná obrana směřovala vůči poškozené, neboť mu od ní hrozil útok, když proti němu jela na kole po chodníku, po němž se on pohyboval za pomoci dvou francouzských holí. Jeho už tak nejistý pohyb byl ztížen jeho oboustrannou nedoslýchavostí a špatným zrakem, což ve spojení s jeho dřívější negativní zkušeností, kdy byl cyklistou jedoucím po chodníku sražen a z tohoto střetu mu zůstaly trvalé následky v podobě zkrácení žíly na levé ruce, u něj vyvolalo obavu, že mu hrozí nebezpečí střetu s cyklistkou a následné poranění. Hůl proto zvedl pouze na svoji obranu, aby zabránil střetu. Podle jeho názoru nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi jeho úderem holí vůči poškozené a jejím pádem s kolem na chodník, neboť tento závěr nemá oporu v provedených důkazech. Proto vyslovil přesvědčení, že meze nutné obrany svým jednáním nepřekročil a jeho dovolání je tudíž důvodné.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 68 To 215/2010, a aby podle § 265m tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se (obviněný) podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje.

Hned v této souvislosti je třeba poznamenat, že k podání označenému jako Dovolání doplnění , které bylo doručeno Okresnímu soudu v Přerově dne 8. 11. 2010 a je založeno na č. l. 175 spisu, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo vypracováno toliko samotným obviněným (jak je ostatně zřejmé i z průvodního dopisu jeho obhájkyně). To je totiž v rozporu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který poté, co podrobně rozvedl podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., uvedl, že podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Účelem nutné obrany je umožnit občanům ochranu vlastních zájmů, ale i zájmů jiných osob, společnosti a státu.

Státní zástupce je přesvědčen, že skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně vylučují, že by v případě jednání obviněného, který se záměrem potrestat poškozenou cyklistku J. M. (dále převážně jen poškozená ) za její předchozí jízdu na kole po městském chodníku (viz také svědectví R. V. o výrocích obviněného na adresu poškozené poté, kdy tato se stala cílem fyzického ataku obviněného, jakož i fakt, že soud z přestupkových spisů zjistil, že obviněný již v minulosti fyzicky útočil proti cyklistům, o nichž se domníval, že svou jízdou po chodníku porušují předpisy) jmenovanou poškozenou úmyslně udeřil francouzskou holí do hlavy, byly dány podmínky nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. Ze skutkových zjištění je totiž mimo jiné zřejmé, že poškozená svým způsobem jízdy na kole po městském chodníku v brzkých ranních hodinách dne 22. 4. 2009 neohrožovala ani obviněného, ale ani jiné chodce, a stejně tak svým jednáním (jinak sice obecně nepřípustným) neohrožovala v kritickou dobu ani jiný významnější zájem chráněný zákonem. Státní zástupce označil za evidentní také to, že obviněný přistoupil k atakování poškozené až poté, kdy tato svou jízdu na kole přerušila (k tomuto přerušení došlo v důsledku jednání obviněného, který poškozené úmyslně vstoupil do jízdní dráhy, aby ji zastavil) a z velocipédu sesedla.

Státní zástupce současně shledal, že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek také námitky skutkové, které směřují proti rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů a které nelze, stejně jako námitky procesního charakteru, subsumovat pod jediný dovolatelem uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně se jednalo o výhrady obviněného, jejichž podstata spočívala v tvrzení, že závěr soudu o existenci příčinné souvislosti mezi úderem francouzskou holí, který zasadil poškozené, a jejím pádem na chodník, nemá oporu v provedených důkazech, zejména pak ve výpovědi poškozené, která v hlavním líčení konaném dne 16. 3. 2010 vyloučila, že by na zem spadla v důsledku úderu, který jí zasadil francouzskou holí. K tvrzení dovolatele dodal, že tato námitka je za situace, kdy i z výpovědi poškozené vyplynulo, že zranění v oblasti obličeje jí vzniklo již následkem úderu francouzskou holí, který jí úmyslně zasadil obviněný, a nikoliv až v důsledku následného pádu na zem, zcela irelevantní pro meritorní rozhodnutí ve věci.

V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a současně upozornil, že takové rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu potřeboval souhlas státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé z námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo konkrétně o výhrady, jimiž popřel existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a pádem poškozené i s kolem na chodník, v jehož důsledku utrpěla ve skutkové větě výroku o vině popsaná zranění.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je s jistou mírou tolerance pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. Jednalo se o výhradu vztahující se k aplikaci ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně jako okolnosti vylučující protiprávnost jednání obviněného.

Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.

K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že za nutnou obranu je ve smyslu tohoto ustanovení třeba považovat čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem; takovýto čin není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem, a na druhé straně zájem či zájmy útočníka, které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů).

Aby se jednalo o nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák., musí takové jednání směřovat k odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem a obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku [ve znění před novelou provedenou zák. č. 290/1993 Sb. nesměla být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku novým zněním bylo zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska subjektivního stavu obránce (pojem zcela zjevně je kategorie subjektivní)], tedy tak jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují.

Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí (např. neopuštění cizího bytu a setrvání v něm), které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a určitou měrou (nikoli zcela nepatrnou) nebezpečné pro společnost. Proto podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. mohou být splněny i v případě, kdy oprávněný uživatel domu nutí jiného jednáním, které by jinak bylo trestným činem, např. pohrůžkou násilí, aby odešel z místa, které požívá ochrany domovní svobody a na němž tento útočník neoprávněně setrvává (srov. rozhodnutí č. 47/1997 Sb. rozh. trest.).

Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality. Obrana musí být způsobilá odvrátit útok, a proto intenzita obrany musí být samozřejmě silnější než intenzita útoku, jinak by byla neúspěšná. Obrana však nemá být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení útoku.

Pro posouzení, zda byly dány podmínky pro uplatnění nutné obrany, je rozhodující a směrodatný popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, z nějž ovšem v posuzovaném případě žádná taková okolnost jednoznačně nevyplývá. Pokud obviněný v této souvislosti argumentoval, že mu ze strany poškozené hrozil útok, když proti němu jela na kole po chodníku, po němž se on pohyboval za pomoci dvou francouzských holí, nelze tomuto tvrzení přisvědčit (rozhodně ne v tvrzení o hrozbě útoku), neboť se jednalo toliko o jeho verzi skutkového děje, která skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a následně potvrzeným soudem odvolacím bezezbytku neodpovídá.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i usnesení odvolacího soudu naopak vyplývá, že poškozená obviněného pohybujícího se po chodníku viděla a chtěla jej objet podél zdi, pro což jí šíře chodníku skýtala dostatek místa. Již předtím navíc projela zcela pomalu a bezpečně kolem tamtéž procházejícího R. V. (ve věci později slyšeného jako svědka), aniž by jej jakkoliv svým jednáním ohrozila (k tomu srov. strany 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení odvolacího soudu). Z odůvodnění těchto rozhodnutí nadto vyplynulo, že obviněný se podobného excesu nedopustil poprvé, nýbrž v minulosti byl již dvakrát projednáván a následně také uznán vinným přestupky proti občanskému soužití.

Jestliže soudy obou instancí za těchto okolností nedovodily, že by na jednání obviněného bylo možno nahlížet jako na spáchané v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák., a naopak v něm shledaly zákonné znaky trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nelze v tom spatřovat pochybení. Formální znaky obou těchto trestných činů jsou nepochybně dány a zásadní pochybnosti nelze mít ani o naplnění jejich materiálního znaku [těmto otázkám však Nejvyšší soud větší pozornost nevěnoval (a ani nemohl), neboť byl vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.)].

Z těchto podstatných důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. ledna 2011


Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a