8 Tdo 162/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 209 tr. zákoníku, § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zákoníku



8 Tdo 162/2017-45

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný Bc. K. H. (roz. G.) , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 5 To 42/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 107/2011, takto:

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného K. H. zamítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 5 T 107/2011, byl obviněný K. H. uznán vinným v bodech 1) až 3) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době, nejdříve dne 12. 1. 2010 poté, co převzal od J. H., finanční částku ve výši 30.000 Kč jako zálohovou platbu za dodanou odvlhčovací jednotku DSR 12 v pořizovací hodnotě 55.200 Kč, kterou převzal na základě ústní dohody o spolupráci se společností PO.OB. Sklolamináty GFK s. r. o., se sídlem Mělník, Kokořínská č. p. 3573 (dále jen společnost Sklolamináty ) v sídle této společnosti, za účelem dodání zboží zákazníkovi, což učinil, přičemž zálohově zaplacené finanční prostředky poškozené společnosti Sklolamináty neodevzdal a způsobil jí škodu ve výši nejméně 30.000 Kč,
2) v době od 30. 3. 2010 do 8. 4. 2010, v obci V., N. S. č. p. ..., jako zmocněný zaměstnanec společnosti Sklolamináty jménem této společnosti postupně odebral od společnosti Vágner Pool, s. r. o., zboží v celkové pořizovací hodnotě 43.884,42 Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 8.776,89 Kč, které bylo vyfakturováno společnosti Sklolamináty fakturami č. ..., ..., ... a ..., za účelem jeho dodání zákazníkům společnosti Sklolamináty, kterým toto zboží předal, převzal od nich za zboží úhradu, a takto získané finanční prostředky poškozené společnosti Sklolamináty neodevzdal, čímž jí způsobil škodu ve výši nejméně 43.884,42 Kč,
3) dne 24. 6. 2010 jako vedoucí organizační složky společnosti Alfapools Limited organizační složka Praha, se sídlem Praha 3 Žižkov, Bořivojova č. p. 878/35 (dále Alfapools Limited, organizační složka Praha ), na základě probíhajícího plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dne 2. 10. 2009 mezi objednavatelem J. M., a zhotovitelem obchodní společností Alfapools Limited, IČ 6224643, se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Manchester, Salford, Baxley Squer 6 (dále společnost Alfapools Limited ), jím zastoupenou, převzal od J. M. částku 42.000 Kč určenou na dokončení díla podle smlouvy o dílo, přičemž tato částka byla zaplacena bankovním převodem na účet číslo ..., vedený na společnost Alfapools Limited, k němuž měl obviněný sám neomezené dispoziční právo, dílo však nedodal a peníze nevrátil, čímž poškozené J. M. způsobil škodu ve výši 42.000 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

3. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a též podle § 226 odst. b) tr. ř. o zproštění obviněného ve zbývající části obžaloby.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 5 To 42/2016, odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podané obviněným K. H. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný K. H. prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině, výroku o trestu i výroku k povinnosti k náhradě škody, protože došlo k porušení základních zásad trestního řízení podle § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř., i práva na spravedlivý proces. Vady spatřoval v nejasných skutkových zjištěních, která vedla k nesprávnému právnímu posouzení skutku. 6. Obviněný se domáhal extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, protože soudy pro závěr o jeho vině ve výsledcích dokazování neměly odpovídající podklad a důkazy hodnotily v rozporu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. 7. K dílčímu útoku pod bodem 1) obviněný soudům obou stupňů vytkl, že své rozhodnutí založily na výpovědi svědka P. J., která nebyla podpořena dalšími relevantními důkazy, a jíž obviněný považoval za vnitřně rozpornou a zmatečnou. Zdůraznil, že tento svědek v rozhodné době porušoval povinnosti řádného hospodáře ve společnosti Sklolamináty, jejímž byl jediným jednatelem, a přestože byla tato společnost v úpadku, pokračoval v podnikání. Považoval ji za nevěrohodnou, i když byla zčásti podpořena výpovědí svědka M. S., jenž v některých případech nepopřel, že od obviněného přijímal finanční prostředky, které mu nijak nevyúčtoval. Z těchto důvodů nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že převzatou zálohu v částce 30.000 Kč společnosti Sklolamináty předal. Podle obviněného v hlavním líčení nebyl proveden takový důkaz, který by ho věrohodně usvědčoval ze spáchání skutku v bodě 1), a proto ho soudy měly podle zásady in dubio pro reo uvedeného dílčího útoku podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostit obžaloby. 8. Obviněný k tomuto bodu namítal i nesprávné právní posouzení, které dovozoval z toho, že poškozený J. H. peněžní prostředky složil společnosti Alfapools Limited. Ty sloužily jako záloha a staly se jako součást ceny díla finančními prostředky společnosti v pozici zhotovitele. Pokud obviněný jako zástupce společnosti Alfapools Limited poškozenému J. H. tyto peníze nevrátil, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry, jelikož takové finanční prostředky nebyly věcí cizí, a proto ani nemohly být ve vztahu k poškozenému zpronevěřeny ve smyslu trestního zákoníku. V daném případě zálohu nebylo nutné vracet poškozenému, jelikož J. H. nedoplatil cenu díla pouze v důsledku této skutečnosti ani obviněný jednající za společnost Alfapools Limited nemohl tuto zálohu vypořádat.

9. Ve vztahu k bodu 2) obviněný namítal nedostatky ve výpovědích svědků M. S. a P. J., jež považoval za nevěrohodné a vytýkal, že chybí řádný důkaz o jeho vině a že jde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, protože soudy neměly k dispozici důkazní prostředky, které by jeho vinu prokázaly. Přitom ty důkazy, o něž soudy své závěry opřely, nehodnotily v souladu se zásadou podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jelikož nebyl v hlavním líčení ani v případě tohoto dílčího útoku proveden takový důkaz, který by věrohodně obviněného usvědčoval, měly ho soudy zprostit obžaloby. 10. Proti závěrům soudů u dílčího útoku pod bodem 3) obviněný brojil proti jeho právnímu posouzení jako přečinu zpronevěry, protože šlo o obchodní vztah založený smlouvou o dílo mezi objednatelkou J. M. a společností Alfapools Limited jako zhotovitelem, jíž obviněný zastupoval. Záloha v částce 42.000 Kč, kterou objednatelka složila, se staly jako součást ceny díla finančními prostředky společnosti Alfapools Limited, a pokud je obviněný poškozené nevrátil, nepřisvojil si věc cizí, protože ve vztahu k němu věcí cizí tyto prostředky nebyly, což obviněný odvodil z rozhodnutí č. 23/2004 Sb. rozh. tr., které se sice týká kupní smlouvy, ale podle obviněného je analogicky použitelné i na smlouvu o dílo. Z tohoto důvodu se trestného činu zpronevěry nemohl dopustit, neboť použil zálohu na platby společnosti, a nikoliv pro zhotovení díla, a to právě proto, že zálohu nelze odlišovat od jiných finančních prostředků podnikatele. 11. K závěru odvolacího soudu, že již v době přijetí zálohy si musel být vědom, že dílo nedodá, obviněný uvedl, že je zcela překvapivý a nemající žádnou oporu v provedeném dokazování a považoval jej jen za nepodloženou úvahu odvolacího soudu. Za zcela absurdní označil i úvahu odvolacího soudu, že následným odstoupením od smlouvy se z předaných finančních prostředků opět staly věci cizí , jelikož v důsledku odstoupení od smlouvy mezi stranami sice vzniká tzv. reparační povinnost vzájemně si vrátit poskytnutá plnění, nicméně taková skutečnost nemá za následek, že část prostředků, které již strana přijala do svého majetku, se náhle stane věcí cizí , a to již jen z důvodu, že peníze jsou věcí zastupitelnou, genericky určenou.

12. Obviněný obecně ve vztahu ke všem dílčím útokům pod body 1), 2) a 3) uvedl, že je nespáchal, a domáhal se, aby byl ze všech podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn, protože se nejednalo o trestné činy. K tomu poukázal na § 2 odst. 2 tr. ř. zakotvující presumpci neviny, a nutnost řádně objasnit skutkový stav věci bez důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř. s tím, že pokud nejasnosti vzniknou, je nutné je vykládat ve prospěch obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/2011 a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/2011). 13. Výhrady obviněného směřovaly i proti závěru soudů, jímž v jednotlivých dílčích útocích shledaly obviněného trestně odpovědným, aniž by důsledně uvážily, že šlo o soukromoprávní rozepři mezi jednotlivými účastníky závazkových vztahů, zejména mezi obviněným a společnostmi Sklolamináty. Trestní postih i samotné trestní stíhání obviněný považoval za vedené v rozporu se zásadou ultima ratio . 14. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 5 To 42/2016, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 5 T 107/2011, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nebo aby uvedená rozhodnutí nižších soudů zrušil a sám rozhodl tak, že dovolatele podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostí ohledně skutků 1), 2) a 3) obžaloby.

15. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož část dovolatelem uplatněných námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Mezi ně zařadil výhrady obviněného o porušení zásady in dubio pro reo proto, že se žádného ze stíhaných dílčích skutků nedopustil, nebo když zpochybňoval kvalitu skutkových zjištění paušálními odkazy na nerespektování zásad trestního řízení u útoků pod body 1) a 2). Skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení pravidel spravedlivého procesu, rovněž podle něj nebyly dány, neboť nezjistil žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy. 16. Podle státního zástupce k označenému důvodu bylo možné podřadit námitky vycházející z argumentu, že platba, kterou objednatel díla poskytl na podkladě smlouvy o dílo jeho zhotoviteli jako zálohu na cenu za provedení díla, přechází do vlastnictví (resp. do majetku) zhotovitele díla. Proto, i když ji zhotovitel použije na jiný účel než k provedení díla, nemůže spáchat trestný čin zpronevěry ke škodě objednatele, a to ani tehdy, jestliže nesplnil svůj závazek provést dílo (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007). K tomu však upřesnil, že u bodu 1) se tyto námitky míjejí se skutkovými zjištěními vymezenými v soudních rozhodnutích, neboť z nich nevyplývá, že by poškozená společnost Sklolamináty zaplatila na základě smlouvy o dílo společnosti Alfapools Limited nějakou zálohu, kterou by obviněný nevrátil, když navíc podle uvedeného popisu tohoto činu společnost Alfapools Limited v předmětné záležitosti vůbec nefigurovala. Byl to jen obviněný, kdo na základě ústní dohody spolupracoval se společností Sklolamináty, převzal pro tuto společnost od J. H. částku 30.000 Kč za odvlhčovací jednotku dodanou touto společností, uvedenou částku si však ponechal. Takovéto jednání vykazuje všechny znaky přečinu zpronevěry a výklady dovolatele o právní povaze zálohy na ně nedoléhají. 17. Ohledně částky 42.000 Kč v bodě 3) státní zástupce uvedl, že se dostala do dispozice dovolatele jako záloha složená na základě smlouvy o dílo, pro což platí závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1437/2007. O trestný čin zpronevěry se však může jednat v situaci, kdyby došlo k platnému odstoupení od smlouvy a zhotovitel díla zálohu nevrátil v úmyslu si ji přisvojit. Přestože není ve skutkové větě popsána okolnost odstoupení od smlouvy ze strany poškozené, šlo jen o nepodstatnou formální vadu, která nemá vliv na věcnou správnost skutkových i právních závěrů.

18. Ani aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle státního zástupce nepřicházela v předmětné trestní věci v úvahu, jelikož jednání obviněného vykazovalo všechny formální znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, a současně nebyly dány žádné okolnosti, pro které by jeho společenská škodlivost nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů tohoto trestného činu. 19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno právnímu zástupci obviněného, od nějž Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci. III. K náležitostem dovolacích důvodů obecně

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř., podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání není důvodné. 22. Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně uplatnil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Obviněný dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Jeho prostřednictvím lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

24. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

25. Podle obsahu podaného dovolání se v něm obviněný dožadoval nápravy jak skutkových vad, tak i právních. Nedostatky ve skutkových zjištěních namítal i přesto, že nejsou samostatným dovolacím důvodem, ale poukazoval na ně pro extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudem a důkazy, z nichž soudy pro tyto závěry vyšly, a to s důrazem na nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a porušení zásady in dubio pro reo . Pokud vytýkal vady právní povahy, zaměřil se jimi především proti bodu 1) a 3) proto, že nebylo možné v uvedených okolnostech spatřovat trestný čin zpronevěry, neboť se jednalo o smlouvy o dílo uzavřené se společností Alfapools Limited a na jejím základě vyplacené zálohy, takže nešlo u těchto peněžních prostředků o věci cizí. Rovněž vytýkal nedostatečné posouzení povahy jemu za vinu kladených dílčích útoků z hlediska ultima ratio a subsidiarity trestní represe . Jeho výhrady byly soustředěny i proti výroku o náhradě škody. IV. K extrémnímu nesouladu
26. Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší soud není oprávněn z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat správnost učiněných skutkových zjištění. Vzhledem k tomu, že obviněný v projednávané věci vytýkal neúplné dokazování anebo nesprávné hodnocení věrohodnosti některých svědků, přičemž si vytvořil jiný průběh skutkového děje, než který byl na základě výsledků provedeného dokazování soudy zjištěn a popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a činil tak s odkazem na porušení některých zásad spravedlivého procesu, bylo možné posuzovat, zda k takovým závažným extrémním pochybením v bodech 1), 2), 3) došlo.

27. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy ve věci opatřily důkazy, které mohly trestné jednání obviněného objasnit a využily v potřebné míře dostupné důkazní prostředky, jež v hlavním líčení provedly a posuzovaly je v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly. Soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil. K dílčímu útoku pod body 1), 2) lze poukázat na výpovědi svědků J. H., J. a M. M., i na obsah listinných důkazů, jež soud provedl. Vzal tak ve vztahu k bodu 1) za objasněné, že byla vyvrácena obhajoba obviněného, že by nedostal za zvlhčovací jednotku zaplaceno, a tudíž nemohl peníze poškozené společnosti odevzdat, neboť tato jeho obhajoba byla vyvrácena výpovědí svědka P. J. Rovněž bylo důkazy podloženo, že obviněný se uvedeného činu dopustil na základě ústní dohody o spolupráci uzavřené mezi ním osobně a společností Sklolamináty. Skutková zjištění u dílčího útoku pod bodem 2) byla podložena výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplynula, a nebylo možné uvěřit tvrzení obviněného, že by část zboží osobně převzal svědek M. S., a nikoliv obviněný, což je závěr soudem učiněný nejen na základě výpovědi svědka P. J., ale i M. S., který uvedl, že jednal vždy jen k pokynu obviněného. Soud provedl i listinné důkazy, které potvrzovaly vznik zaměstnaneckého poměru obviněného u společnosti Sklolamináty pracovní smlouva, plná moc a další doklady na č. l. 25 až 32 a pořízení zboží v celkové hodnotě 43.884,42 Kč (faktury na č. l. 5, 9, 10, 11). Výsledky provedeného dokazování též objasnily okolnosti, za nichž došlo ke spáchání dílčího útoku v bodě 3). Lze ve stručnosti poukázat mimo jiné na výpověď J. M. (č. l. 448 až 449) a K. M. (č. l. 449 až 450) i listinné důkazy zakladatelskou a společenskou smlouvu společnosti Alfapools Limited na č. l. 256 a násl., protokol ze schůze orgánů společnosti (č. l. 266), rozhodnutí o zřízení organizační složky v České republice (č. l. 267), rozhodnutí o ustanovení vedoucího organizační složky (č. l. 268), zapsání organizační složky do obchodního rejstříku v České republice (č. l. 255 a 269 až 270) nebo doklad o zrušení mateřské společnosti (č. l. 279, 281), a to rozpuštěním (č. l. 284). Mimo uvedeného je vhodné zmínit, že soud prvního stupně provedl i důkaz výzvou obviněného adresovanou dne 22. 6. 2010 poškozené J. M., aby na účet společnosti Alfapools Limited, pod jejíž hlavičkou tuto výzvu odeslal, zaplatila fakturou na účet této společnosti částku 42.000 Kč (srov. strany 5 až 8 a 12 rozsudku soudu prvního stupně; výzva na č. l. 239). Odvolací soud přezkoumávající uvedený rozsudek na podkladě odvolání obviněného nezjistil ve skutkových zjištění žádné nedostatky a dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení úplné dokazování a postupoval v souladu s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu. 28. Ve správnosti a rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud nezjistil nedostatky, které obviněný při tvrzení extrémního nesouladu namítal, protože neshledal v procesním postupu nižších soudů takové skutečnosti, které by svědčily o známkách libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Soud prvního stupně, jemuž je zásadně svěřena povinnost provádět a hodnotit důkazy podle zásad § 2 odst. 5, 6 tr. ř., se vypořádal i s obhajobou obviněného, na niž potřebně reagoval a objasňoval jak okolnosti svědčící v jeho prospěch, tak i ty, z nichž jeho vina vyplynula. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů. Není důvod takový postup a priori považovat za méně přesvědčivý, než jak by tomu bylo u přímých důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci se nejedná nejen o namítané nedostatky, ale ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Jelikož soudy všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.

29. Ve vztahu k výhradám obviněného k dílčímu útoku pod bodem 1), u něhož poukazoval na nedostatek právního posouzení proto, že měla být ze strany poškozeného společnosti Alfapools Limited složena záloha a peněžní prostředky tuto zálohu tvořící se měly stát součástí ceny díla, a že obviněný jednal za tuto společnost, a tudíž nemohl poškozeného J. H. vypořádat, jsou námitky, které nekorespondují s tím, jak byl soudem prvního stupně tento dílčí útok zjištěn. Proto i výhrada, že se v daném případě nejednalo pro něj o věc cizí, je námitkou, která nekoresponduje se skutkovými zjištěními, jež soudy k tomuto dílčímu útoku učinily. Podle skutkové věty dílčího útoku pod bodem 1) plyne, že obviněný osobně převzal od J. H. částku 30.000 Kč, a to proto, aby zprostředkoval tuto službu na základě ústní dohody o spolupráci se společností Sklolamináty. Nejen z toho zjištění, ale ani z dalších okolností v této souvislosti zjištěných neplyne, že obviněný uvedený čin spáchal jako jednatel společnosti Alfapools Limited. Takový závěr nemá podklad v obsahu spisu, v němž zajištěné a soudem provedené důkazy svědčí o tom, že obviněný byl na základě plné moci vydané dne 17. 3. 2010 jednatelem společnosti Sklolamináty P. J. (č. l. 29) a pracovní smlouvy (č. l. 25 až 28) pověřen zastupováním společnosti Sklolamináty, což také v případě dílčího útoku pod bodem 1) činil, když převzal od J. H. uvedenou zálohu ve výši 30.000 Kč proto, aby ji předal společnosti Sklolamináty, která za ni pro J. H. pořídila odvlhčovací jednotku v pořizovací hodnotě 55.200 Kč. Obviněný však v souladu s uvedeným pověřením nepostupoval a uvedený finanční obnos si ponechal tak, jak soudy podle výsledků provedeného dokazování zjistily.

30. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud posuzovanou námitku obviněného, byť ji předložil jako právní, nemohl z věcného hlediska přezkoumat, protože byla podmíněna jinými skutkovými okolnostmi, než na podkladě kterých v bodě 1) soudy učinily své právní závěry. Z těchto důvodů dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. zmíněnými skutkovými výhradami obviněný nenaplnil. V. K právnímu posouzení dílčího skutku pod bodem 3)
31. Obviněný v dovolání své výhrady soustředil mimo výše uvedeného výkladu i proti dílčímu útoku pod bodem 3), jimiž brojil proti závěrům učiněným jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem, jimž oběma vytýkal, že i zde nesprávně dospěly k závěru, že šlo o věc cizí. Tvrdil, že složením zálohy J. M. společnosti Alfapools Limited se převedené finanční prostředky staly jako součást ceny díla finančními prostředky společnosti Alfapools Limited vystupující v pozici zhotovitele, a tudíž obviněný jako zástupce společnosti nemohl svým jednáním, když poškozené finanční prostředky nevrátil, naplnit znaky základní skutkové podstaty, čímž upozorňoval na názor vyjádřený v odborné literatuře i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 23/2004). Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný již v době složení zálohy musel vědět, že dílo nedodá, označil ho za překvapivý a nemající oporu v provedeném dokazování.

32. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí připomíná, že soud prvního stupně bod 3) považoval za jeden dílčí útok trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný v pokračování (§ 116 tr. zákoníku) a své důvody k tomuto závěru stručně rozvedl na straně 7 rozsudku odůvodnění svého rozsudku. 33. Odvolací soud se však s tímto právním závěrem soudu prvního stupně neztotožnil a považoval ho za chybný, proto podle skutkových okolností, jak vyplynuly z dokazování před soudem prvního stupně, považoval za objasněné okolnosti tak, že se nejednalo o zpronevěru, ale o podvodné jednání, a tedy podle něj by měl být tento čin v bodě 3) kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a to při závěru o správnosti skutkových i právních závěrů ohledně bodů 1) a 2), u nichž by byl zachován pokračující charakter tohoto činu s ohledem na vzniklou škodu přesahující 50.000 Kč jako hranice škody větší podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takový závěr s ohledem na to, že by byl pro obviněného méně příznivý, neboť by obviněný byl odsouzen za dva trestné činy, nemohl projevit ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně a v novém rozhodnutí, a to pro absenci odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného. 34. Nejvyšší soud, jenž v této věci přezkoumává uvedené rozhodnutí toliko z podnětu dovolání obviněného, je vázán stejnou zásadou, která bránila v nápravě nesprávnosti právního posouzení odvolacímu soudu, protože podle 265p odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného může dovolací soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud však i přesto, že správné právní závěry ohledně dílčího skutku pod bodem 3) nemůže promítnout do nového výroku, pro přesnost a úplnost považuje za nutné podpořit správnost úvah odvolacího soudu o tom, že v tomto dílčím útoku by bylo možné spatřovat přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

35. Pro tyto právní úvahy je třeba vyjít ze skutkových zjištění, která v bodě 3) znějí tak, že obviněný dne 24. 6. 2010 jako vedoucí organizační složky společnosti Alfapools Limited organizační složka Praha na základě probíhajícího plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dne 2. 10. 2009 mezi objednavatelem J. M., a zhotovitelem obchodní společností Alfapools Limited jím zastoupenou, převzal od J. M. částku 42.000 Kč určenou na dokončení díla podle smlouvy o dílo, která byla zaplacena bankovním převodem na účet číslo ..., vedený na společnost Alfapools Limited, k němuž měl obviněný sám neomezené dispoziční právo. Dílo však nedodal a peníze nevrátil, čímž poškozené J. M. způsobil škodu ve výši 42.000 Kč. Takto popsané skutkové okolnosti sice odpovídají faktickému stavu věci, avšak jen zčásti, neboť nevyjadřují dostatečně další okolnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly, mimo jiné, že obviněný poškozené J. M., s níž uvedený smluvní vztah ujednával, podstatné skutečnosti proto, aby mu uhradila zálohu ve výši 42.000 Kč, k čemuž ji vyzval, zamlčel. 36. Pokud však soud prvního stupně uvažoval o tom, že uvedená skutková zjištění v bodě 3) svědčí pro závěr o naplnění znaků přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem větší škodu, tj. škodu dosahující nejméně částky 50.000 Kč, pak uvažoval bez přihlédnutí ke všemu, co z dokazování vyplynulo. Rovněž nevzal do úvahy stávající judikaturu k tomu, zda jde o cizí věc v rámci smlouvy o dílo, vyznívající správně tak, jak jednak namítal obviněný, ale jak již vytkl odvolací soud. Proto dostatečně nezvážil, zda se ve vztahu k obviněnému jako zástupci společnosti Alfapools Limited v případě zálohy předané J. M. jako objednatelem díla uvedené společnosti jednalo o cizí věc ve smyslu § 206 tr. zákoníku. Soud prvního stupně, jenž tuto právní kvalifikaci použil, totiž nezvažoval povahu právního vztahu mezi J. M. a společností Alfapools Limited, který byl založen na základě smlouvy o dílo ze dne 2. 10. 2009. Nutno podotknout, že to bylo v době, kdy jmenovaná společnost ještě existovala a obviněný byl jejím statutárním zástupem (č. l. 234 až 236). Společnost Alfapools Limited také vystavila J. M. cenovou nabídku (č. l. 237) a zálohovou fakturu vystavenou 2. 10. 2009 (č. l. 238), na nichž je za společnost podepsán opět obviněný K. H. V takovém případě obviněný jednal proti peněžním prostředkům, které se do jeho dispozice dostaly jako zástupci společnosti Alfapools Limited tím, že poškozená zaplatila zálohy směřující k uhrazení ceny díla sjednané ve smlouvě o dílo, v níž vystupovala jako objednatel a společnost Alfapools Limited jako zhotovitel. Smlouva byla sjednána jako smlouva o dílo podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle něhož se smlouvou o dílo zavazuje objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí. Tím, že objednatel zaplatí zhotoviteli cenu za provedení díla, se příslušná částka stává majetkem zhotovitele. To se plně vztahuje i na poskytnuté zálohy na cenu za zhotovení díla. I tyto zálohy se zaplacením stávají majetkem zhotovitele. Z tohoto důvodu p latba, kterou J. M. jako objednatel díla poskytla na podkladě smlouvy o dílo jeho společnosti zhotoviteli společnosti Alfapools Limited jako zálohu na cenu za provedení díla, přešla do vlastnictví zhotovitele díla společnosti Alfapools Limited. Proto i kdyby ji zhotovitel, jímž byla uvedená společnost, použil na jiný účel než k provedení díla, nemůže spáchat přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku ke škodě objednatele, a to ani tehdy, jestliže zhotovitel nesplnil svůj závazek provést dílo. Vzhledem k tomu, že zhotovitelem díla zde byla právnická osoba a přisvojil-li si poskytnutou zálohovou platbu obviněný jako fyzická osoba, která jednala za zhotovitele, bylo by možné uvažovat o spáchání trestného činu zpronevěry ke škodě zhotovitele právnické osoby (srov. rozhodnutí č. 41/2008 Sb. rozh. tr.). Tyto právní názory však soud prvního stupně v rámci svých úvah o tom, že obviněný naplnil i tímto dílčím útokem znaky přečinu zpronevěry nezvažoval, a tudíž je ani nerespektoval, čímž je zatížil vadou, kterou však již nelze napravit z důvodů rozvedených v bodě 32. tohoto rozhodnutí. 37. Současně je třeba poukázat na správnost úvah odvolacího soudu o tom, že v bodě 3) existují okolnosti, které svědčí pro to, že uvedený dílčí útok měl být posouzen jako samostatný skutek přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ten spáchá, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. 38. Právě takové skutečnosti, které svědčily o tom, že obviněný uvedl poškozenou J. M. v omyl, odvolací soud v této věci z výsledků provedeného dokazování zjistil. Usuzoval na ně ze záznamu e-mailu, který dne 22. 6. 2010 v 12.51 hodin obviněný zaslal (z e-mailové adresy ... a podepsaný jako obchodní ředitel společnosti) J. M., v němž ji žádal o zaplacení zálohy 42.000 Kč bankovním převodem na č. ú. ... (č. l. 239). Tuto zálohu J. M. uhradila bankovním převodem 23. 6. 2010 (č. l. 240). Následně 25. 6. 2010 J. M. od smlouvy o dílo ze dne 2. 10. 2009 odstoupila (č. l. 241). Z opisu Obchodního rejstříku v Cardiffu pořízeného dne 14. 5. 2010, bylo zjištěno že Na základě dokumentů ve spisu společnosti vedoucí osvědčil, že společnost Alfapools Limited byla zrušena dne 11. 5. 2010 (č. l. 280). Obviněný ve společnosti Alfapools Limited vystupující jako vedoucí společnosti tudíž věděl, že tato společnost v Anglii dne 11. 5. 2010 zanikla (č. l. 284). Obviněný, jemuž tato skutečnost byla podle obsahu sdělení z anglického Obchodního rejstříku již ke dni 10. 5. 2010 známa, tak o ni věděl, neboť byl jako vedoucí tím, kdo toto rozhodnutí vydal, a kdo o ní dne 14. 6. 2010 osobně podepsaným oznámením informoval Rejstříkový soud, Městský soud v Praze (č. l. 281 spisu). 39. Na základě těchto skutečností je možné dojít k závěru, že obviněný, když dne 22. 6. 2010 (tzn. více jak měsíc poté, co byla uvedená společnost zrušena) žádal e-mailem s hlavičkou uvedené společnosti (č. l. 239 spisu) poškozenou J. M. o uhrazení finanční zálohy ve výši 42.000 Kč na účet č. ..., činil tak s vědomím, že společnost Alfapools Limited již neexistuje a společně s ní že zanikla i organizační složka (č. l. 284). O této skutečnosti poškozenou však neinformoval. Pokud proto poškozená uvedenou částku uhradila a plnila tak na základě předmětné výzvy obviněného, byla obviněným uvedena v omyl tím, že zamlčel podstatnou skutečnost. V poškozené totiž vyvolal mylnou představu, že společnost, s níž sjednala smlouvu o dílo, stále existuje, a proto při tomto mylném domnění na její účet, s nímž stále disponoval obviněný, uvedenou částku zaslala. Obviněný tak předmětnou částku od poškozené vylákal, čímž jí způsobil škodu 42.000 Kč, o níž sebe obohatil, protože z těchto finančních prostředků na účtu č. ..., jenž dne 29. 6. 2007 za společnost Alfapools Limited v bance založil (č. l. 295 a 299 až 304), osobně vybral na pokladně banky částku 40.000 Kč (č. l. 298) a použil je blíže nezjištěným způsobem. 40. Vzhledem ke všem těmto okolnostem Nejvyšší soud přisvědčil správnosti závěrů odvolacího soudu, a ve shodě s ním má za to, že ve výsledcích provedeného dokazování bylo dostatek podkladů pro závěr o tom, že obviněný v bodě 3) naplnil znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, avšak proto, že uvedenou vadu nemohl z důvodu zákazu změny k horšímu, která by napravením uvedené vady rozsudku soudu prvního stupně nastala, v důsledku nedostatku dovolání v neprospěch obviněného, mohl jen akademicky okolnosti, za nichž vznikla, zmínit, avšak napravit ji již nebyl oprávněn. VI. Posouzení subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku
41. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal, že soudy jemu za vinu kladený čin nesprávně právně posoudily proto, že nerespektovaly zásady plynoucí z principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio , je vhodné k této právní námitce uvést, že soudy obou stupňů měly při závěru o tom, že obviněný uvedeným činem naplnil všechny formální znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na paměti, že ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené možné uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu [srov. blíže Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].

42. Ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je princip subsidiarity trestní represe doplněn principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Pokud se obviněný domáhal toho, že v jeho věci není nutné aplikovat prostředky trestního práva, ale postačovalo by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soudy mu zcela správně nevyhověly, a důvodně shledaly, že v daném případě šlo o závažnou trestnou činnost, při které bylo nutné použít trestní represi, protože právní úprava odpovědnosti v oblasti práva občanského, by byla zcela neúčinná. Porušení chráněných vztahů v tomto případě naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu, a je tak namístě uplatňovat trestní odpovědnost, která s ohledem na oblast vymahatelnosti práva podle občanskoprávních či obchodních vztahů by byla pro poškozené, ztížena. 43. Společenskou škodlivost činu obviněného soudy zvažovaly se zřetelem na konkrétní posuzovaný případ a hodnotily ji s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty přečinu podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Správně shledaly, že nejde o čin, který by vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe nebyl trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, protože posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti po všech stránkách odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Pro tyto závěry braly do úvahy především okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zejména to, že obviněný se pokračujícího trestného činu dopustil třemi dílčími útoky, z nichž každý vykazuje podstatnou závažnost s ohledem na důsledky, jaké měl každý konkrétní akt na poškozené, jimž obviněný způsobil škodu, která se rovnala částce 115.884,42 Kč. Nejednalo se tedy o přečin v základní skutkové podstatě, což je obecně (až na výjimky) skutečnost, která činí trestný čin společensky závažnějším. Rovněž je třeba zdůraznit, že obviněný zneužil ve svůj prospěch instituty a prostředky obchodního či občanského práva, čímž spáchal jednání, které je typickým trestným protiprávním chováním. Třebaže se obviněný zpronevěřil právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. § 43 a násl., § 228 a § 229 tr. ř.) [viz odůvodnění Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)]. 44. Z uvedeného je zřejmé, že soudy nepochybily, jestliže v činu obviněného shledaly v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku čin škodlivý, na nějž je třeba použit prostředky trestního práva, protože jde o kriminální čin, u něhož by prostředky nápravy podle obchodního nebo občanského práva nedostačovaly.
VII. Závěr
45. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal dovolání důvodným, protože přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu považoval za správné, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Jestliže obviněný zmínil, že podává dovolání proti všem výrokům, své argumenty vznesl pouze proti výroku o vině, nikoliv již proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody, a Nejvyšší soud tudíž bez konkrétní argumentace a rozvedení podstatných důvod a pro jaké nedostatky jsou napadány, nemohl tyto jen zmíněné výroky přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). 46. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, a proto jej na podkladě dovolání podaného jen ve prospěch obviněného ze všech výše vyjádřených důvodů podle § 265j tr. ř. zamítl. 47. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu