8 Tdo 1615/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 1615/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněné D. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 8 To 287/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 243/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné D. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 11 T 243/2009, byla obviněná D. M. uznána vinnou trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a odsouzena podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. dopustila tím, že

společně s již pravomocně podmíněně odsouzeným J. Ž. dne 30. 10. 2009 v 16.30 hod. v B. na ulici S., po předchozím telefonickém zavolání poškozené K. T. do přízemí uvedeného domu, obviněná začala na poškozenou křičet, aby jí okamžitě řekla, kde se nachází její syn M. M., poté, co jí poškozená sdělila, že toto neví, byla fyzicky napadena odsouzeným J. Ž., který ji uchopil oběma rukama za bundu v oblasti krku a poté jí dal ránu pěstí na levou tvář v oblasti čelisti a při tomto oba na poškozenou křičeli, že potratí; následně obviněná toto doplnila výhrůžkou slovy pokud mně neřekneš, kde je můj syn, tak potratíš, tato obava byla umocněna stále trvajícím fyzickým útokem ze strany odsouzeného J. Ž., který poškozenou neustále strkal svým tělem a dlaněmi do břicha a ňader, i když oba věděli, že je těhotná, a útoku zanechal až po zásahu své přítelkyně R. M., která se rovněž nacházela na místě; K. T. v důsledku tohoto ataku utrpěla zhmoždění obličeje v místě skloubení dolní čelisti a spánkové krajiny na obou stranách, otřes mozku, drobné poranění v oblasti jazyka a zhmoždění břicha, ale u poškozené nedošlo k omezení v obvyklém způsobu života přesahujícím dobu sedmi dnů.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 8 To 287/2010, bylo odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatelka nesouhlasila se skutkovými zjištěními, která učinil Městský soud v Brně, protože při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. K náležitému objasnění věci nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, v důsledku čehož se soud náležitě nevypořádal s její obhajobou a na základě již provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Obviněná zpochybnila zejména způsob hodnocení výpovědi poškozené K. T., kterou považovala za nevěrohodnou především proto, že probíhal-li by skutkový děj tak, jak jej popsala poškozená, jistě by průběh incidentu zaznamenali obyvatelé domu nebo alespoň pracovnice S. I. Rovněž výpověď poškozené v rámci hlavního líčení měla být hodnocena jako vnitřně rozporná a nejasná, a to zejména v kontextu jí doplňovaného trestního oznámení, když původně o jakémkoli protiprávním jednání obviněné mlčela a tuto následně do věci vtáhla až 12 dní po incidentu. Ani z lékařské zprávy MUDr. K. a ani z lékařské zprávy MUDr. P. podle dovolatelky nevyplývá nic, co by bylo následně objektivně zhodnotitelné. Zprávy obsahují toliko projevy zranění subjektivní povahy, nikoliv však známky podlitin po chycení pod krkem, zhmožděnin či něčeho objektivně seznatelného. Bez povšimnutí neměla zůstat ani skutečnost, že ačkoliv se měla poškozená obávat o zdraví nenarozeného dítěte, podepsala revers, čímž odmítla hospitalizaci k observaci, nechala si vystavit lékařskou zprávu a odešla. Ještě problematičtější se dovolatelce jevila návštěva poškozené u zubního lékaře, která proběhla až s dvacetidenním odstupem, při níž bylo zjištěno uštípnutí zubu, což podle obviněné vzbuzuje pochybnosti o tom, jak a čím bylo toto zranění způsobeno, když původní lékařské zprávy záznam o tomto poranění neobsahují. Obviněná měla za to, že v její prospěch měly být hodnoceny výpovědi svědkyň J. Š. a J. S., pracovnic S. I., které shodně uvedly, že na chodbě domu nic neslyšely. Tyto výpovědi totiž nekorespondovaly s výpovědí poškozené ohledně intenzity a délky trvání incidentu a lze z nich spíše vyvodit, že dramatický, fyzický a výhrůžkami naplněný konflikt na chodbě neprobíhal.

Podle jejího přesvědčení soudy měly věnovat více pozornosti svědectví M. M., který sice nebyl na místě v době konfliktu, ale byl s poškozenou v době po něm a popisoval následnou činnost poškozené před návštěvou nemocnice, což podle dovolatelky dokladuje nevěrohodnost tvrzení poškozené, neboť poškozená měla jít zaplatit pokutu na DPMB a teprve poté vyhledala lékařské ošetření. Pokud soudy na základě zjištění, že spoluobviněný J. Ž. nepodal odpor proti trestnímu příkazu, dovodily jeho souhlas se správně zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením, nelze jeho rozhodnutí, liknavost a nedomyšlení důsledků vlastní pasivity vztahovat i na obviněnou. Tvrdila, že byla uznána vinnou na základě tvrzení poškozené o pronesené výhrůžce. Pro tento verbální útok však není žádného jiného důkazů než právě nevěrohodné tvrzení poškozené, která nemá zábrany lhát před orgány činnými v trestním řízení. Soudům obou stupňů rovněž vytýkala, že neprovedly jí navrhované důkazy, zejména opětovně nevyslechly poškozenou, neopatřily si zprávu z Dopravního podniku města B. stran údajného placení pokuty za bratra poškozené a ani zprávu OOP Š. o jí podaném trestním oznámení, které nebylo přijato s tím, že byla odkázána na policii v B. Provedením těchto důkazů chtěla prokázat pravdivost svých tvrzení a nevěrohodnost poškozené. Závěrem zopakovala, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., správně nezjistil skutkový stav a odvolací soud toto pochybení nenapravil. V samotné výpovědi poškozené se nadále vyskytují značné nejasnosti a rozdíly, které nebyly objasněny ani vysvětleny. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila výlučně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení Krajský soud v Brně. Dovolatelka především namítala, že konflikt na chodbě domu neproběhl způsobem, který popisovala poškozená, neboť vzhledem k jeho předpokládané intenzitě a délce by musel být zaznamenám i jinými osobami. Soudy nesprávně vycházely z nevěrohodné výpovědi poškozené K. T. a chybně hodnotily obsah lékařských zpráv i výpovědi svědků M. M., J. Š., J. S. i jí samotné. Měla za to že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neprovedl obhajobou navrhované důkazy, nezjistil správně skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil.

Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněná ve skutečnosti brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení důkazů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhala odlišného hodnocení provedených důkazů a změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozovala, že trestný čin nespáchala. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 9 až 12 rozsudku soudu prvního stupně, strana 1, 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněné byl opřen o výpověď poškozené K. T., kterou soudy považovaly v zásadních bodech za pravdivou. Soudy neshledaly okolnosti vypovídající o její nevěrohodnosti, a proto uvěřily její svědecké výpovědi. Soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil každou jednotlivou výpověď obviněné, poškozené i každého ze svědků.

Vysvětlil, proč neuvěřil tvrzením obviněné, která podle něho měla k posuzovanému jednání motiv, poněvadž byla rozezlena tím, že její syn a zároveň druh poškozené M. M. odcizil její dceři R. notebook, který dostala od přítele J. Ž. Obviněná byla odhodlána zajistit navrácení notebooku, proto se rozhodla najít svého syna a domoci se vydání věci. K zesílení svých argumentů přibrala další osoby - dceru R. a již odsouzeného J. Ž., které byly jednáním jejího syna dotčeny, a vydala se ho hledat. Odsouzený J. Ž. fyzickým útokem a obviněná verbálním útokem za použití pohrůžek násilí proti poškozené se domáhali, aby jim sdělila, kde se nachází syn M. S výpovědí poškozené pak korespondovaly i lékařské zprávy dokladující zejména to, že vůči poškozené se fyzického útoku dopustil výhradně odsouzený J. Ž. Nalézací soud neuvěřil svědectví M. M., u něhož shledal důvody k nepravdivé výpovědi, neboť bylo zjištěno, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro útoky směřující proti poškozené. Soud prvního stupně nepřehlédl ani výpovědi pracovnic S. I., které však z hlediska objasnění věci neměly zásadní význam, neboť svědkyně shodně uvedly, že vzhledem ke stavebně technickému uspořádání budovy, když se měly nacházet ve druhé či třetí místnosti od vchodu do provozovny, nic neslyšely. Jako nevěrohodnou soud prvního stupně označil i výpověď svědkyně R. M., která v hlavním líčení vystupovala na obranu obviněné, což soud vysvětlil změnou sympatií rodiny M. vůči poškozené a zájmem svědkyně na tom, aby její matka nebyla odsouzena. Na podkladě takto vyhodnocených svědeckých výpovědí a lékařských zpráv dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněná po verbálním konfliktu s poškozenou, za souběžně probíhajícího fyzického útoku odsouzeného J. Ž. proti poškozené, verbálně pronesla vůči ní výhrůžku, že v případě, že jim poškozená K. T. ihned nesdělí, kde se nachází její syn M., tak potratí. Odvolací soud také rozvedl, proč neprovedl obhajobou navrhované důkazy, když učiněný zevrubný výslech poškozené považoval za dostatečný, okolnosti týkající se údajného podání trestního oznámení byly prověřeny soudem prvního stupně formou dožádání, které bylo v rámci hlavního líčení čteno, a vyžádání zprávy Dopravního podniku města B. ohledně data úhrady pokuty považoval za nadbytečné (strana 2 usnesení).

Je zjevné, že v posuzované věci nešlo o extrémní exces případu opomenutých důkazu a nebyl zjištěn ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková