8 Tdo 1615/2008
Datum rozhodnutí: 04.02.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1615/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2009 o dovolání obviněného C. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 12 To 83/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2006, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného C. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 49 T 3/2006, byl obviněný C. G. v bodě II. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněž podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za použití § 143 tr. zák., a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se obviněný podle popsaných skutkových zjištění dopustil společně se spoluobviněným G. R. M. (dále jen obviněný M. ), s odděleně trestně stíhanou obviněnou E. I. U. (dále jen obviněná U. ) a dalšími neztotožněnými osobami tím, že v době od 2. 2. 2005 do 4. 2. 2005 v P., koordinovaně a plánovaně vyvinuli činnost směřující k získání neoprávněného přístupu k bankovním účtům dalších osob, přičemž činnost spočívala v tom, že od blíže nezjištěného zdroje v zahraničí získali osobní a bankovní údaje osob z řad občanů I. a také know-how, jak vyrobit padělky platebních karet, poté padělky platebních karet vyrobili a prováděli s nimi výběry z bankomatů v bankovní síti A.T.M. na území města P., a konkrétně takto obviněný M. obdržel dne 2. 2. 2005 v 13:03:53 na své telefonní číslo z telefonního čísla provozovaného v R. od neustanovené osoby pokyny k výrobě padělků platebních karet a současně obdržel informaci, že k provedení výběrů finanční hotovosti pomocí vyrobených padělků platebních karet přiletí do Č. r. z R. žena, která bude pro tuto činnost poučena; dále mu byl téhož dne v čase 13:44:08 dán dosud neustanovenou osobou pokyn z telefonního čísla opět provozovaného v R., aby si opatřil nejméně 40 ks plastových karet; obviněný následně pověřil zajištěním potřebných plastových karet obviněného C. G.; v čase 15:15:45 obdržel obviněný M. opět od dosud neustanovené osoby telefonicky pokyn, že prostřednictvím e-mailu mu budou zaslána potřebná data pro výrobu padělků platebních karet a pokyn, aby vše zpracoval do příletu poslané ženy z R., přičemž mu bylo sděleno přesné datum jejího příletu; obviněný C. G. následně skutečně obstaral požadované plastové karty a v čase 17:48:14 telefonicky o tom informoval obviněného M.; dne 3. 2. 2005 v čase 15:26:00 byl z telefonního čísla provozovaného v R. dosud neustanovenou osobou obviněný M. informován, že mu potřebná data byla již zaslána, dále mu byly zadány pokyny pro ženu obviněnou U., která z R. již přiletěla a téhož dne v čase 17:37:27 dostal opět z telefonního čísla provozovaného v R. dosud neustanovenou osobou příkaz jít do ulic a volající domluvil i výši svého podílu; obviněná U. tedy podle instrukcí obviněného M. a neustanovené osoby volající z tel. čísla provozovaného v R. na počítači zpracovala a aplikovala zaslaná data na plasty nahrazující originální platební karty obstarané obviněným C. G. a následně, v průběhu dnů 3. 2. 2005 až 4. 2. 2005 poté obviněná U., doprovázená buď obviněným M. nebo obviněný C. G. uskutečnili pomocí padělků platebních karet hotovostní výběry z bankovních automatů či dobíjení kreditů mobilních telefonů.

Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou dále popsány výběry, které jsou specifikovány vždy konkrétním označením každé z celkem 19 plastů pro platební karty s údajem o tom, jakému originálu platební karty uvedený plast odpovídá, názvem vydavatele. Celkem jde o 43 hotovostních výběrů provedených padělanými kartami a o 10 dobití kreditu telefonních čísel. Způsobená škoda je vyčíslena částkou 52.000,- Kč a neúspěšně pokusy o výběr činí 125.400,- Kč.



Obviněný C. G. byl za shora uvedené trestné činy odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných G. R. M., a též M. S. T., který byl uznán vinným skutkem v rozsudku uvedeným v bodě I.



Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění C. G., G. R. M. a M. S. T. odvolání, jež Vrchní soudu v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 12 To 83/2007, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Obviněný C. G. podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně Mgr. M. K. dovolání, které zaměřil proti výroku pod bodem II. a opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil v něm přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť jednání popsané ve výroku o vině nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Soudům vytkl, že závěr o jeho vině trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za použití § 143 tr. zák. i trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. opřely zejména o provedené telefonické odposlechy, přestože se z těchto záznamů odposlechů jeho vina nedá dovodit. Obviněný především zdůraznil, že z žádného z provedených odposlechů nevyplývá, že by obviněný C. G. skutečně pro spoluobviněného M. obstaral nějaké plastové karty a tyto mu předal. Pokud z jednoho z odposlechů vyplynulo, že obviněný C. G. v jednom rozhovoru uvedl, že našel ty plastové karty , pak ani z této skutečnosti nelze dovodit povahu plastových karet a ani účel, k jakému měly sloužit. Nemohlo být proto spolehlivě prokázáno, že by obviněný C. G. předal obviněnému M. konkrétní plastové karty, na které by byla následně další osobou aplikována nějaká data, a které by poté sloužily k neoprávněným výběrům či platbám. Pokud soud prvního stupně ve výroku o vině a odůvodnění rozsudku vyjádřil převážně jednání, jehož se dopustili obvinění M. a U., přičemž k jednání obviněného pouze uvedl, že obstaral požadované plastové karty , pak takový popis jednání sám o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněž podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za použití § 143 tr. zák. Za nesprávný právní názor označil, že se činu dopustil jako člen organizované skupiny ve smyslu § 140 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť pro tuto právní kvalifikaci je nutné, aby si byl pachatel vědom vytvoření této skupiny s dalšími minimálně dvěma fyzickými osobami. Subjektivní stránka vyžaduje, aby byl pachatel srozuměn s tím, že organizovaná skupina ohrozí či poruší zájmy chráněné zákonem. Podle obviněného dané podmínky ve vztahu k jeho osobě splněny nebyly, neboť s obviněným M. měl pouze běžný přátelský vztah a s obviněnou U. se seznámil až několik hodin před jejich zadržením. Znak trestného činu podle v § 140 odst. 3 písm. b) tr. zák., že by čin spáchal ve značném rozsahu, který soud odůvodnil četností útoků, také nebyl dán, protože v jeho případě nebyla četnost útoků ani tvrzena, natož důkazně podložena. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. namítl, že nebylo prokázáno, že by se svým jednáním ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, resp. něčího omylu využil. Obviněný dále vyjádřil, že pokud by i přes tyto výhrady, dovolací soud shledal naplnění formálních znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, poukázal ve vztahu k oběma trestným činům na absenci materiální stránky. S odkazem na podmínky vyjádřené v ustanoveních § 3 odst. 4 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák. obviněný brojil proti naplnění kritérií pro možnost použití vyšší trestní sazby, s tím, že čin, který měl spáchat, není závažný. Obviněný rovněž soudům vytkl, že se podrobněji nezabývaly bližší specifikací rozsahu a četnosti útoků ve vztahu ke každému z pachatelů. Obviněný vznesl výhrady i proti výši uloženého trestu s tím, že odnětí svobody v délce deseti let za tvrzené obstarání blíže nespecifikovaných plastových karet a za jeho zadržení ve vozidle s obviněnou U., která byla tou osobou, jež se pokusila provést neoprávněný výběr, je v přímém rozporu s účelem trestu. Uložený trest je proto v hrubém nepoměru ke stupni nebezpečnosti jeho činu pro společnost a k ustanovení § 23 tr. zák.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poté, co bylo dovolání obviněného v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, podala státní zástupkyně vyjádření. V jeho obsahu poukázala na to, že obviněný své námitky částečně založil na polemice se skutkovými zjištěními, a to pokud se domáhal skutkového závěru vytrženého z kontextu všech zjištěných skutečností a vycházel z toho, že pouze obstaral pro svého přítele plastové karty, a když brojil proti skutečnostem plynoucím z odposlechů a proti zjištění, že doprovázel spolupachatelku při výběrech za použití padělaných platebních karet. K výhradám obviněného zdůraznila, že právní kvalifikace je v souladu s celým skutkovým dějem a že jednání obviněného C. G. bylo posuzováno se zřetelem na jednání ostatních spolupachatelů. Za správné označila, pokud soudy na podkladě skutkového zjištění shledaly, že obvinění byli řízeni jako skupina podle pokynů, jimiž byl realizován plán výroby padělků platebních karet, včetně jejich následného využití. V rámci struktury této skupiny byl prokázán i podíl obviněného C. G., který ve smyslu dělby práce opatřil potřebný plastový materiál, karty požadovaných vlastností, rozměrů a konstrukce. Své další úkoly zadané z centra přijal a realizoval na podkladě pokynu vyjití do ulic s další osobou. V jednání obviněného, které vykazovalo rysy profesionality, shledala přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák., a to ve vztahu jak k trestnému činu podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., tak i k trestnému činu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., k němuž dodala, že užitím padělaných platebních karet byl uveden v omyl a poškozen dotčený peněžní ústav. Učiněné skutkové okolnosti označila za dostatečné i pro závěr o vyšším než nepatrném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného C. G. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval dovolací soud, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze tedy podle něj přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Pokud obviněný v části dovolání vytýkal, že nebylo dostatečně důkazy podloženo, zda skutečně karty obstaral a zda nějaké udal jako pravé, protože tato zjištění soudy založily na telefonických odposleších, zpochybňoval tím způsob, na jehož základě soudy k uvedeným závěrům došly, jakož i tato skutková zjištění. V rámci těchto námitek důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil a dovolací soud nebyl povinen se obsahem těchto výhrad zabývat. I přesto však Nejvyšší soud nad rámec této části podaného dovolání považuje za vhodné zmínit, že soudy obou stupňů věnovaly otázce prokázání účasti obviněných na předmětném činu velkou pozornost, důkladně všechny okolnosti zkoumaly a provedly dokazování v potřebné a nezbytné míře. Pokud vycházely z odposlechu telefonních hovorů a učinily na základě jejich obsahu mnohé z popsaných skutkových závěrů, nejsou tyto odposlechy osamocenými a jedinými důkazními prostředky, z nichž soudy vycházely. Pokladem pro tyto závěry jsou i další ve věci provedené důkazy, které na zjištění z odposlechů logicky navazují anebo je doplňují.

Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný v rozporu se zákonnými podmínkami pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti uložení příliš přísného trestu. Jak totiž z platné judikatury vyplývá, nesprávnost druhu či výměry uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k takto vyjádřené zásadě dovolací soud nemohl správnost výměry trestu z věcného hlediska posuzovat.

Narozdíl od těchto, mimo uvedený dovolací důvod stojících argumentů, obviněný v souladu s požadavky vymezenými v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k správnosti použité kvalifikace vytýkal, že čin popsaný ve výroku o vině byl nesprávně právně kvalifikován jako trestné činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., protože nebyly naplněny znaky člen organizované skupiny a ve značném rozsahu , a ohledně nesprávného použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. Na podkladě těchto výhrad se Nejvyšší soud mohl zabývat jejich opodstatněností.

Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti námitek obviněného vycházel jednak z výroku o vině, tak i na něj navazujících pasáží obou napadených rozhodnutí. Jak bylo soudy prokázáno, trestná činnost obviněných spočívala zásadně v tom, že obviněný C. G. společně s spoluobviněným M. a s odděleně trestně stíhanou obviněnou U. a dalšími neztotožněnými osobami s úmyslem získat finanční prostředky neoprávněným přístupem k bankovním účtům dalších osob plánovitě vyvinuli činnost spočívající v tom, že plnili úkoly podle telefonických pokynů neztotožněné osoby v zahraničí, a získali tak osobní a bankovní údaje osob z řad občanů Itálie a informace, jak vyrobit padělky platebních karet, přičemž na takto zajištěném podkladě následně padělanými kartami prováděli výběry z bankomatů.

Pokud jde o konkrétní jednání, jímž se obviněný C. G. podílel na uvedené trestné činnosti páchané ve spojení s dalšími členy ve výroku o vině vyjádřené skupiny, je vymezeno tím, že byl nejprve spoluobviněným M. pověřen zajištěním 40 ks plastových karet, k nimž byla posléze opatřena potřebná data pro výrobu padělků platebních karet. Obviněný C. G. následně skutečně obstaral požadované plastové karty, o čemž telefonicky informoval obviněného M. Když spoluobviněná U. podle instrukcí obviněného M. a neustanovené osoby na počítači zpracovala a aplikovala zaslaná data na plasty nahrazující originální platební karty obstarané obviněným C. G., v průběhu dnů 3. 2. 2005 až 4. 2. 2005 s obviněnou U. obviněný C. G. nebo obviněný M. uskutečnili pomocí padělků platebních karet při využití celkem 19 ks plastů se zanesenými informacemi podle originálů platebních karet 43 hotovostních výběrů a 10 dobití kreditu telefonních čísel. Způsobená škoda činila částku 52.000,- Kč a neúspěšně pokusy o výběr 125.400,- Kč.

Takto zjištěné skutkové okolnosti soud prvního stupně právně vyhodnotil a své právní úvahy vyjádřil zejména na straně 47 odůvodnění svého rozsudku, kde kromě jiného rozvedl, že se obvinění trestné činnosti dopustili jako organizovaná skupina, neboť společně s dalšími dosud neustanovenými osobami, za pomoci dat získaných ze zahraničí vyrobili padělky skutečně existujících platebních karet a podvodnými výběry způsobili škodu na majetku druhých, přičemž s ohledem na četnost útoků a výši škody čin spáchali ve značném rozsahu.

Odvolací soud, který se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, na straně 6 odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že z četnosti jednotlivých útoků, časových souvislostí, opakujícího se scénáře, způsobu provedení a vzájemných vazeb mezi obviněnými dovodil obmyslné jednání obviněných. Dále konstatoval, že pro naplnění znaku udání padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých postačí jakákoli manipulace ve směru k druhé osobě či jakékoli užití takovýchto prostředků k úhradě zboží či služeb s tím, že míra aktivity pachatele je nerozhodná z hlediska zavinění. Zdůraznil, že v projednávaném případě, je rozhodné i to, že jednotliví obvinění byli články mezinárodního řetězu. Znak organizované skupiny ve smyslu ustanovení § 140 odst. 3 písm. a) tr. zák. i značného rozsahu podle písm. b) citovaného ustanovení shledal naplněn se zřetelem na množství zapojených osob a dílčích útoků při realizaci předmětné trestné činnosti, kdy bylo třeba speciálních dovedností a v neposlední řadě též s důrazem na mezinárodní charakter předmětné trestné činnosti. Zabýval se i tím, že přísnější právní kvalifikace se v daném případě odvíjí ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. od společenské nebezpečnosti daného jednání, která je mimořádně vysoká. V obecné rovině dodal, že ochrana peněz a platebních prostředků patří k prioritám všech států světa. V současné době je trestná činnost páchaná pomocí odcizených upravených či falešných platebních karet na vzestupu a představuje vážný společenský problém, neboť narušuje zásady fungování tržní společnosti.

Na podkladě těchto skutečností Nejvyšší soud hodnotil správnost použité právní kvalifikace, k níž je vhodné nejprve v obecné rovině zmínit, že trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za použití § 143 tr. zák. se dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé, spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny a ve značném rozsahu, přičemž podle shora uvedeného ustanovení se ve smyslu § 143 tr. zák. poskytuje ochrana též jiným než tuzemským penězům, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům.

Trestný činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, užije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny.

Jednočinný souběh trestných činů padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 2 tr. zák. ve spojení s § 143 tr. zák. a podvodu podle § 250 tr. zák. je možný (srov. rozhodnutí č. 23/1995 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného je i to, že své zapojení vytrhává z komplexu aktivit všech ostatních osob a posuzuje ho zcela bez souvislosti s tím, že jednal v rámci skupiny, jejíž jednotlivé články byly vzájemně propojené, je nutné poukázat na nesprávnost tohoto názoru a připomenout, že obviněný čin nespáchal sám ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák., ale za podmínek spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Protože byl čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, platí i to, že odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

V daném případě s ohledem na popsané okolnosti, za nichž k činu došlo, je nutné čin obviněného C. G. posuzovat jako společné jednání více pachatelů, tedy že jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). O tom, že jde o spolupachatelství svědčí i to, že jde o společné jednání více osob, které naplňuje znaky popsaných trestných činů. To, že se všichni spolupachatelé v dané trestní věci nezúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, pro naplnění spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. nebrání. Stačí totiž i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. tr., a Bulletinu Nejvyššího soudu č. 2/1980-12), což jsou souvislosti, za nichž v této věci k uskutečnění celé trestné činnosti došlo.

Na tyto úvahy, kterými bylo objasněno postavení obviněného C. G. jako spolupachatele, tedy subjektu trestného činu, je nutné navázat se zřetelem na výhrady obviněného, jimiž namítal, že nebyl naplněn znak, že čin spáchal jako příslušník organizované skupiny , který je kvalifikačním znakem trestného činu § 140 odst. 3 písm. a) tr. zák. a § 250 odst. 3 písm. a) tr. zák. a vyjadřuje se jím kvalifikovaná, vyšší forma součinnosti a spolupráce mezi spolupachateli. V daném případě je tedy předpokladem tohoto znaku, aby se na činu podílelo více osob, tedy spolupachatelů, jak má na mysli ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. V případě uvedeného znaku je však společná činnost vymezena vyšší formou spolupráce v rámci organizované skupiny, za niž je považováno sdružení více osob (podle soudní praxe musí jít o sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku tohoto vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnosti pro společnost. Nemusí mít trvalejší charakter a nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny, neboť postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II, 45/1986 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tak na podkladě popsaných skutkových zjištění obsažených ve výroku pod bodem II. o vině rozsudku soudu prvního stupně a příslušných částí odůvodnění předmětných rozhodnutí shledal, že dávají dostatečný podklad pro právní závěry, které je nutné ve vztahu k použité právní kvalifikaci učinit. Popsané skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněný byl zapojen do celé činnosti, a povahou úkolů, které v rámci celého komplexu úkonů zajišťovaných dalšími členy vykonával, si byl vědom, že se podílí na organizované činnosti společně s dalšími osobami, bez jejichž přispění by i ta část úkolů, které na obviněného připadly, nebyla realizovatelná a postrádala by význam a smysl. Nelze odhlédnout od toho, že obviněný C. G. sám byl v kontaktu minimálně s obviněnými T., M. a U. Je vhodné též zdůraznit, že trestná činnost, jak byla prokázána, se vyznačuje nejen významnou koordinovaností zajišťovanou z nezjištěného centra neustanovenými osobami, ale i výrazným naplánováním celé akce. Lze rovněž zmínit plynulost a provázanost jednotlivých úkonů, které by nebyly možné, bez informovanosti obviněných a tudíž i o vědomosti zamýšleného a realizovaného záměru celé akce. Jako příklad lze uvést rychlou reakci obviněného C. G. na splnění pokynu k obstarání 40 kusů plastových karet, kdy mezi pokynem k jejich sehnání zadaným telefonicky M. neustanovenou osobou dne 2. 2. 2005, a jejich následným opatřením obviněným C. G., neuběhlo ani pět hodin, přičemž hned následující den obvinění M., C. G. a U., která přiletěla z R. téhož dne, uskutečnili pomocí již vytvořených padělků platebních karet hotovostní výběry z bankovních automatů či dobíjení kreditů mobilních telefonů.

Tyto skutečnosti vedou k závěru o tom, že dovolatel byl se svou úlohou v organizované skupině dopředu nejen seznámen, ale i podrobně informován, přičemž jeho vědomost o záměru celého sdružení pramení i z povahy úkolu, který mu byl v rámci trestné činnosti celé organizace svěřen.

Jak již bylo shora zmíněno, obviněný jednal v pozici člena skupiny, která měla vlastní organizační strukturu, jednotlivé osoby plnily konkrétní úkoly. Tato skupina se vyznačovala vysokou mírou koordinovanosti, propracovanou dělbou úkolů na sebe přesně navazujících. Obviněný plnil jemu zadané úkoly v koordinaci s činností dalších členů skupiny, čímž přispěl k uskutečňování plánu celé akce, jejímž cílem bylo prostřednictvím padělaných platebních karet dosáhnout výběru peněz a tak co největšího zisku.

Je také patné, že jednání obviněného bylo článkem řetězu činnosti celé organizace, jejíž jednotlivé články (činnosti) směřovaly k přímému naplnění uvedeného cíle, a tedy k vykonání trestných činů. Při hodnocení trestní odpovědnosti obviněného a naplnění znaků označených skutkových podstat se nebylo možno omezit pouze na jeho dílčí jednání, jak v rámci svého dovolání obviněný zdůrazňoval, ale bylo soudy obou stupňů zcela správně konstatováno, že obviněný plnil svůj předem stanovený úkol, který zapadl do soukolí celé trestné činnosti. Bylo proto správně určeno, že obviněnému za vinu kladené trestné jednání, jehož se dopustil jako spolupachatel, naplnilo znaky příslušnosti k organizované skupině ve smyslu § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák.

K další námitce obviněného ohledně znaku trestného činu podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve značném rozsahu , je potřeba uvést, že se vždy posuzuje na základě konkrétních okolností případu, zejména na základě počtu padělaných nebo pozměněných bankovek a jejich nominální hodnoty. Za důležité lze též považovat, zda pachatelé jednali ojediněle, nebo zda šlo o soustavnou, déle trvající činnost (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 3/1980-II. a č. 29/1982 Sb. rozh. tr.).



S ohledem na rozsah uvedené trestné činnosti a vysokou míru spolupráce všech členů, jak bylo naznačeno, rovněž i na množství plastů (40 ks) opatřených obviněným za účelem, aby na ně byla zanesena data fakticky existujících platebních karet, je nutné tuto činnost vedoucí k udání předmětných padělků karet jako pravých tím, že byly užity k tomu, aby jimi byly v bankomatech provedeny výběry peněz, považovat za velmi rozsáhlou. Stejně jako i to, že členové organizované skupiny včetně obviněného C. G. uskutečnili během pouhého jednoho dne (3. 2. 2005) až do pozdních nočních hodin desítky hotovostních výběrů či dobíjení kreditů mobilních telefonů, přičemž k dalším výběrům nedošlo jenom proto, že obvinění C. G. a U. byli zadrženi při této činnosti v brzkých ranních hodinách následujícího dne policií, a tedy již svůj další záměr a další útoky nemohli uskutečnit. Závěru soudů nižších stupňů o tom, že se obviněný trestného činu podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil ve značném rozsahu , nelze nic vytknout, neboť soudy nižších stupňů naplnění tohoto znaku správně vyvodily zejména z množství padělaných karet, počtů jednotlivých výběrů a použitých padělaných karet, osob, které se na této činnosti podílely apod.

Pro úplnost je vhodné zmínit i to, že podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň trestného činu pro společnost. Konstrukce skutkových podstat trestných činů vymezených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu, a proto již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

Pokud obviněný v další části dovolání namítl, že v daném případě soud nehodnotil dostatečným způsobem stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 88 odst. 1 tr. zák., ani s touto námitkou obviněného se nelze ztotožnit, protože všechny výše rozvedené skutečnosti vedou k závěru, že jednotlivé znaky určující kvalifikovanou skutkovou podstatu označených trestných činů jsou tvořeny tak závažnými okolnostmi a zjištěními, že jednoznačně svědčí o vysoké nebezpečnosti jednání obviněného a jeho spolupachatelů. V této souvislosti je nutné opět zdůraznit, že obvinění jednali za podmínek propracovaného systému spolupráce přesahující hranice jednoho státu, a dotkli se tak finančních zájmů zahraničních bankovních domů. Ze skutkových zjištění je také zřejmé, že se nepodařilo rozkrýt celý systém uvedené organizace, jejíž zejména řídící složky zůstaly neodhaleny. Velice významně je nebezpečnost uvedeného činu zvyšována i tím, že uvedené trestné jednání vychází z vysoce sofistikovaného základu, jehož jádrem je rozkrytí ochrany utajení dat vkládaných na plastické platební karty, což ve svém širším důsledku vede k narušení jejich utajení. Není proto pochyb o tom, že uvedené okolnosti podstatně zvyšují společenskou nebezpečnost činu, jež je obviněnému kladena za vinu, a to ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud se zřetelem na všechny takto uvedené skutečnosti shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obviněného C. G. posoudily jako trestný čin padělání a pozměňování peněž podle § 140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za použití § 143 tr. zák., neboť všechny jednotlivé znaky této kvalifikované podstaty byly na podkladě učiněných skutkových zjištění ze všech zákonných hledisek řádně právně uváženy.

Za plně odpovídající skutkové zjištění shledal Nejvyšší soud rovněž právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a)tr. zák., jelikož tuto skutkovou podstatu naplnili obvinění tím, že s úmyslem získat finanční prospěch padělané platební karty použili tak, že pomocí těchto plagiátů, které vydávali jako pravé, vybírali z bankomatů jednotlivých bankovních institucí finanční prostředky, či je užili k dobíjení kreditů mobilních telefonů, čímž dotčené bankovní instituce uvedli v omyl, a způsobili jim tímto svým jednáním škodu. Tyto právní závěry též korespondují se zákonnými požadavky dotýkajícími se je jednotlivých znaků této skutkové podstaty.

Na základě všech takto rozvedených okolností Nejvyšší soud shledal napadená rozhodnutí ve vztahu k užité právní kvalifikaci za správná. Protože soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích v potřebné míře obviněným namítané okolnosti rozvedly a v souladu se zákonem vyhodnotily, Nejvyšší soud na ně nad rámec výše uvedeného pro stručnost pouze odkazuje. Dovolání obviněného C. G. shledal jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. února 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová