8 Tdo 1614/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 23 tr. zákoníku, § 175 odst. 1 tr. zákoníku



8 Tdo 1614/2016 -45

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněného R. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 To 46/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 192/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 11 T 192/2015, uznal obviněné R. D. a D. K. vinnými, že

dne 3. 8. 2015 v přesně nezjištěné době, pravděpodobně od 12:30 do 14:00 hodin v B. na ulici Ž. v ubytovacím domě na pokoji, poté, co k nim přišla na pozvání poškozená A. B. (dále jen poškozená ) ,
přes nesouhlas poškozené ji R. D. chytil za levé zápěstí, stáhl ji z lavice na dvoulůžkovou postel, položil ji na záda a sedl si na ni obkročmo, aby se nemohla hýbat, D. K. si rovněž sedl na její nohy,
D. K. R. D. na jeho žádost podal láhev alkoholu zn. Tequilla, R. D. poškozené držel ruce a ústa a zkoušel jí nalít do úst alkohol, a to přesto, že oba věděli, že poškozená nesmí s ohledem na diabetes pít alkohol,
poté R. D. poškozené stáhl kalhoty; k žádosti R. D. mu D. K. podal nůž a D. poškozené z obou stran na bocích rozřezal kalhotky,
R. D. si opětovně na poškozenou sedl a poté ji oba osahávali na přirození, poškozená nekřičela, ale začala kopat, aby se z držení vymanila, což se jí po nějaké době podařilo, oblékla se a z pokoje utekla;
při shora popsaném jednání jí na pokoji vypadl mobilní telefon zn. Siemens se SIM kartou, který jí dosud nebyl navrácen, vzhledem k hyperglykemii musela být poškozená odvezena na vyšetření do Fakultní nemocnice Brno-Bohunice. 2. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to obviněnému R. D. uložil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jeden rok, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně uložil trest odnětí svobody na deset měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu tří roků, i obviněnému D. K. 3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný R. D. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 To 46/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Steva Georgese dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Naplnění citovaného dovolacího důvodu dovolatel spatřoval ve skutečnosti, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí potvrdil nesprávné skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Konkrétně namítl, že jednak skutkové závěry vyvozené soudem prvního stupně nevyplývají z důkazů, které jím byly provedeny, neboť tento soud je vytrhává z kontextu a vybírá z nich nahodile pouze některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe zapadají, a dále, že soud druhého stupně zcela nelogicky přisvědčil způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem a dospěl k závěru, že jeho vina byla nade vší pochybnost prokázána, a v důsledku nesprávných skutkových zjištění tedy i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Vyjádřil proto přesvědčení, že provedené důkazy netvoří zjevný řetězec nevzbuzující pochybnosti o průběhu skutkového děje, svou povahou se jedná zejména o důkazy nepřímé, které k použití pohrůžky bezprostředního násilí, kterou je nutné prokázat k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného přečinu, nemohou nic vypovědět; k tomu se vztahují pouze jeho výpověď a výpověď poškozené, jež však jsou protichůdné, a tudíž se jedná o tvrzení proti tvrzení. 6. V následujícím obsáhlém textu svého dovolání obviněný poukázal jednak na výpověď poškozené s tím, že je evidentní, že poškozená fabuluje, její výpovědi z přípravného řízení a hlavního líčení vykazují odlišnosti nejen v detailech, ale týkají se samé podstaty skutku, a tudíž není spolehlivým důkazem prokazujícím jeho vinu. Vytkl soudům, že zcela uvěřily poškozené v otázce použití násilí a neuvěřily obhajobě jako celku, přestože s ohledem na rozporuplnou výpověď poškozené a nedostatek dalších důkazů měly mít přinejmenším důvodnou pochybnost o tom, že se skutek stal tak, jak jej popsala, a proto měly uplatnit princip in dubio pro reo. V této souvislosti obviněný sice vyjádřil svou povědomost o tom, že jím uplatněný dovolací důvod směřuje do nesprávného právního posouzení skutku, nicméně vyslovil názor, že při aplikaci uvedeného důvodu je nutno posuzovat i skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich tvrzený rozpor s právními názory soudů, a odkázal přitom na několik rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice. Výpověď poškozené nepovažoval za věrohodnou i s ohledem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, neboť podle závěrů znalkyně je sice u poškozené vyloučeno lhaní a abstraktní myšlení, avšak jednoznačně jsou u ní dány sklony k přehánění a dramatičnosti. 7. Dovolatel uplatnil výhrady rovněž ke zmíněnému znaleckému posudku, a to jednak v tom směru, že soudy o jeho závěry opřely svá rozhodnutí, ačkoli se nevypořádaly s tím, že znalkyně své závěry v něm obsažené při hlavním líčení značně korigovala. Upozornil na to, že prvotně byl vypracován pro účely trestního řízení zahájeného pro skutek zprvu kvalifikovaný jako znásilnění, a jelikož vyšlo najevo, že skutkový děj se nestal tak, jak ho původně poškozená popisovala, soud prvního stupně některé jeho závěry použil pro překvalifikování skutku na přečin vydírání, byť po výpovědi znalkyně v hlavním líčení je patrné, že jeho použitelnost v tomto směru je minimální. Nesouhlasil přitom především se závěrem znalkyně o neschopnosti poškozené abstraktně myslet, a tedy i lhát, a měl za to, že z konfrontace jejích výpovědí z přípravného řízení a u hlavního líčení lze jednoznačně usuzovat na opak. Na podkladě uvedených skutečností namítl, že ačkoli soud prvního stupně s přihlédnutím k absenci jakýchkoli důkazů o spáchání původně stíhaného skutku kvalifikovaného jako znásilnění správně rozpoznal lhavost, resp. maximální míru přibarvení událostí ze strany poškozené ve vztahu k takto kvalifikovanému skutku, a správně pak i usoudil, že ke znásilnění nedošlo, nelogicky a bez jakéhokoli vodítka ohledně míry a hranice přibarvování ze strany poškozené učinil závěr, že došlo ke skutku jinému, jenž nesprávně právně posoudil jako přečin vydírání. 8. Z těchto důvodů obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil. 9. Dne 6. 5. 2016 učinil dovolatel prostřednictvím datové schránky u Městského soudu v Brně podání označené jako Oprava dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016, č. j. 8 To 46/2016-332 , jímž opravil dovolání v tom směru, že pokud v něm zmiňoval skutek původně stíhaný jako pokus znásilnění , měl na mysli znásilnění . 10. Dne 20. 10. 2016 podal obviněný prostřednictvím datové schránky u Městského soudu v Brně doplnění dovolání, v němž uvedl, že je doplňuje o tvrzení zakládající se na skutečnostech, o kterých v době podání dovolání nemohl mít povědomí. V podrobnostech předně opětovně rozvedl výhrady ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, s tím, že se v něm tendenčním způsobem spekuluje o hypotetických situacích, které jsou v rozporu s faktickými projevy poškozené, závěry znalkyně v něm uvedené jsou zobecňující, protiřečí si, a byly jí samotnou u hlavního líčení relativizovány. Dále nově poukázal na informace zveřejněné v článku umístěném na serveru Novinky.cz, které se týkaly kritiky práce této znalkyně, a to vyjádření jiné znalkyně Jany Telcové. Ve vztahu k posuzované věci obviněný znalkyni vytkl zejména to, že předjímá reakci poškozené, vytváří zcela neopodstatněnou, tendenční a potenciálně přitěžující konstrukci bez jakékoliv zřejmé souvislosti s uváděným obsahem pohovoru s poškozenou při přípravě posudku, propůjčuje poškozené klíčovou schopnost přibarvovat svá tvrzení, aniž by však poskytla jakékoli vodítko ohledně metody a míry jejího přibarvování, na základě něhož by bylo možné jakkoliv usuzovat na skutečný průběh událostí, a rovněž to, že konstatuje údajnou bezúčelnost provedení jednoho z testů. Vyslovil proto přesvědčení, že závěry posudku a shodně i závěry soudů obou stupňů ostře kontrastují s faktickými projevy poškozené a jejich logickým výkladem, a tudíž nepovažoval tento znalecký posudek za hodnověrný důkazní prostředek. 11. Konečně dne 24. 10. 2016 učinil dovolatel prostřednictvím datové schránky u Městského soudu v Brně podání označené jako Přípis k dovolání , v němž uvedl, že z procesní opatrnosti podává dovolání a jeho doplnění znovu; vyjádřil totiž obavu, aby jeho původní dovolání nebylo posouzeno jako předčasné s ohledem na předchozí vrácení věci a spisu Nejvyšším soudem z důvodu neuplynutí dovolací lhůty všem osobám oprávněným podat dovolání. 12. Všechna výše uvedená podání obviněného, tj. jeho dovolání včetně opravy a rovněž doplnění dovolání s přípisem k němu, byla v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručena v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v přípisech ze dne 8. 8. 2016 a ze dne 16. 11. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k nim nebude věcně vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání. 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je třeba uvést, že všechna shora specifikovaná podání obviněný učinil ve lhůtě k podání dovolání (skončila mu dne 24. 10. 2016), takže Nejvyšší soud k nim přihlížel, tj. posuzoval je s dovoláním podaným dne 5. 5. 2016 jako celek. 14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 16. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na tvrzený dovolací důvod, byly výhradně procesního charakteru, protože směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily (namítl, že soudy jednak vytrhávají jednotlivé skutečnosti vyplývající z provedených důkazů z kontextu, vybírají z nich nahodile pouze některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe zapadají, a že provedené důkazy, navíc svou povahou nepřímé, tak netvoří zjevný řetězec nevzbuzující pochybnosti o průběhu skutkového děje a nevypovídají ničeho k použití pohrůžky bezprostředního násilí v posuzovaném případě, a dále soudům vytkl, že zcela uvěřily poškozené, přestože její výpovědi z přípravného řízení a u hlavního líčení vykazují odlišnosti týkající se samé podstaty skutku, a tudíž jde o výpověď jako celek rozporuplnou, nevěrohodnou, jež není spolehlivým důkazem prokazujícím jeho vinu, a rovněž uplatnil výhrady k jejich hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, přičemž jeho závěry zpochybnil s tím, že jsou zobecňující a protiřečí si, a uvedl, že se v něm tendenčním způsobem spekuluje o hypotetických situacích, neboť znalkyně, o jejíž odborné způsobilosti též vyjádřil pochybnosti, předjímá reakci poškozené). 17. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Neuplatnil tudíž žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). 18. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného , tj. týká se právě jen otázek skutkových. 19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. strany 8 až 10 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. strany 2 a 3 jeho usnesení). 21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 12. 2016

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu