8 Tdo 1611/2008
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




8 Tdo 1611/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2009 o dovolání obviněného J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 11 To 273/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 101/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. Z. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 11 To 273/2008, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha východ ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 32 T 101/2008. Tímto rozsudkem byl uznán vinným pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 249 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené M. F. částku 3.910,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci dopustil tím, že dne 2. 5. 2008 kolem 07.40 hodin v B. n. L., okr. P. v., poté, co nezjištěným předmětem překonal zámek levých předních dveří, vnikl do osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia, v hodnotě 45.000,- Kč, zaparkovaného v K. ulici na parkovišti před prodejnou D. P., v úmyslu s tímto vozidlem odjet manipuloval za pomoci šroubováků se spínací skříňkou, kterou poškodil, čímž způsobil majitelce vozidla M. F. škodu ve výši nejméně 4.000,- Kč, avšak odjet s vozidlem se mu nepodařilo, neboť byl na místě přímo ve vozidle zadržen hlídkou OO PČR B. n. L.

Dovolání bylo podáno v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a všem na něj navazujícím výrokům. Obviněný v něm odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Odvolacímu soudu vytkl, že se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, ačkoliv ten se nevypořádal spolehlivě s provedenými důkazy, když došel k závěru, že měl v úmyslu vozidlo užít k jízdě. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že o jeho úmyslu vozidlo užívat ve smyslu § 249 odst. 1 tr. zák. svědčí údajné rozpory v jeho výpovědích, které on sám považuje za dostatečně vysvětlené v průběhu hlavního líčení. Soud prvního stupně podle něj především nevysvětlil, v čem konkrétně tyto rozpory svědčí o jeho úmyslu vozidlo užívat a nikoliv pouze o jeho úmyslu poškodit spínací skříňku. Jeho úvahy označil více za spekulaci než odůvodněný závěr. Nesouhlasil ani s nedůvodností potřeby výslechu jeho manželky; tvrdil, že zamítnutím návrhu na provedení její svědecké výpovědi bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Obviněný odmítl také způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil existenci imobilizéru, který byl v době výroby předmětného vozidla standardně montován do startovacího klíčku, a poukazoval na to, že si byl této skutečnosti vědom, jak o tom svědčí i jeho výpověď již z 2. 5. 2008. Nebylo podle něj prokázáno, že by mimo poškození spínací skříňky činil jakékoliv pokusy o nastartování automobilu, a dovozoval, že jím uplatněná obhajoba včetně jím udávaného motivu jednání nebyla vyvrácena. Uzavřel, že s jistotou lze pouze konstatovat, že do vozidla vnikl, zde poškodil spínací skříňku a následně byl zadržen hlídkou policie. Veškeré úvahy o jeho případném úmyslu věc přechodně užívat označil za spekulaci, ve světle argumentu existenci imobilizéru v klíčku vozidla zjevně nedůvodnou. V souladu se zásadou in dubio pro reo měl proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc jako přestupek poškozování cizí věci postoupit příslušnému orgánu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze coby odvolacího soudu zrušil a aby tomuto přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který má výlučně hmotně právní povahu, fakticky namítá vadné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, neprovedení důkazů důležitých pro správné věcné posouzení otázek viny či porušení procesních práv obviněného, konkrétně práva na obhajobu. S odkazem na konkrétní obsah dovolacích námitek uzavřel, že dovolatel ve své podstatě tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a domáhá se, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem v otázkách záměru či motivace jeho jednání, a polemizuje s tím, jak soudy hodnotily některé skutkové okolnosti. Takové námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad důvodně namítl. O takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, protože obviněný nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně uvedených důvodů dovolání zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti úplnosti dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud Praha východ a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, protože neprovedly všechny potřebné důkazy a provedené důkazy hodnotily nesprávně a v rozporu se zásadou in dubio.

Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, že vnikl do osobního vozidla poškozené M. F. s úmyslem s tímto vozidlem odjet, za pomoci šroubováků manipuloval se spínací skříňkou vozidla, kterou poškodil, ale odjet s vozidlem se mu nepodařilo. Oproti těmto skutkovým zjištěním totiž tvrdil, že do vozidla nevnikl s úmyslem s ním odjet, ale jen proto, aby zde poškodil jeho spínací skříňku. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, totiž žádnou konkrétní námitku neuplatnil.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné (viz strany 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu) a právními závěry na straně druhé.

Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, pokud tvrdil, že do vozidla nevnikl s úmyslem s ním odjet, ale jen poškodit jej, což učinil na objednávku cizího muže, který mu slíbil odměnu, a zevrubně vyložil, proč jí neuvěřil. Se závěrem, že obviněný vnikl do vozidla právě s úmyslem s ním odjet, což se mu nepodařilo, a nikoliv s úmyslem poškodit jeho spínací skříňku, se ztotožnil i odvolací soud. Ve shodě se soudem prvního stupně i on poukázal na rozpory ve výpovědích obviněného v údajích o tom, jakým způsobem se do vozidla dostal, komu patřilo nářadí, jež při činu užil, i na nesrovnalosti v jeho časových údajích označujících zaparkování vozidla, vniknutí do něj a zadržení policií. K argumentům soudu prvního stupně svědčících o tom, že obviněný svoji obhajobu přizpůsoboval výsledkům dokazování, dodal, že odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že při zadržení se vydával za osobu jiného jména (M. J.) a při četnosti záznamů v jeho rejstříku trestů těžko uvěřit, že tak činil jen z pouhé obavy z manželky, jak obviněný uváděl. Ani dovolací soud nemá žádný důvod se od závěrů soudů obou stupňů odchýlit. Zcela organicky do jejich hodnotících úvah o věrohodnosti výpovědi obviněného a o jeho snaze účelově ji přizpůsobit výsledkům dokazování zapadá i jeho v dovolání akcentovaná vědomost o existenci imobilizéru montovaného do startovacího klíčku automobilů jejich výrobcem. Pro úplnost nutno poznamenat, že nebylo-li dokazování doplněno o výslech manželky obviněného J. Z. v procesním postavení svědka, nelze takový důkaz považovat za tzv. důkaz opomenutý, poněvadž s ohledem na již provedené důkazy by nemohl stávající skutková zjištění nikterak ovlivnit, jak přesvědčivě vyložil v odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud.

Lze shrnout, že soudy provedené důkazy do sebe logicky zapadají a jednoznačně svědčí pro závěr, že se obviněný činu, který mu byl kladen za vinu, dopustil právě v úmyslu s vozidlem odjet, nikoliv jej jen poškodit. Je také zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněného J. Z. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2009



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková